opět Tenerife

Opět se po letech vracíme na jeden z kanárských ostrovů, ohřát se a zjistit, co se za ta léta změnilo..
Tenerife v lednu 2009.
Tak padlo rozhodnutí – letíme se trošku ohřát na kanárský ostrov Tenerife. Byli jsme tady sice už před desíti lety, ale kdo ví, jak se to tam změnilo...a zase si toho člověk v pokročilejším věku tolik nepamatuje, takže je třeba vzpomínky oživovat.
Cesta začala poměrně divoce, a to tím, že jsem zajistila ubytování v Praze, abychom mohli do Prahy přijet o den dříve, setkat se s přáteli a aby to nebylo tak na honem. Navíc 5 hodin jízdy autem od nás z Moravy a pak 5 hodin letu, to není nic moc. Jak říkám, ubytování jsem zajistila přes net za vcelku výhodnou cenu a 10 minut jízdy od letiště. Paráda! Než jsme tam dojeli. Našli jsme to poměrně brzy, penzion vypadal přívětivě, avšak dveře mi otevřel člověk tak ve věku asi 80-ti let, v károvaných bačkorách, vytahaném svetru, na hlavě čepici s logem penziónu, no asi jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Pozval mě dál. Manžel se synem čekali v autě. Lidi ten blázinec, co tam byl, jsem v životě neviděla! Hned se ptal, odkud že jsme a když jsem odvětila že ze Vsetína, jen se pousmál a s typickým pražským přízvukem povídá :" Jo z Čunkova, jo?" Ihned jsem žádala, že bych ráda viděla pokoj. Na to odvětil:"..a je to nutný?" Bylo. Pokojíček jak z červené knihovny, popisovat raději nebudu, můj muž vybuchl smíchy, když to viděl, ale co se dalo dělat. Byl už večer, tak se mě jen suše zeptal, zda nemáme s sebou své povlečení. Pak si do mě jen uštěpačně rýpl, kdo ví, kolik lidí tu před námi v tom povlečení spalo. Nebudu pokračovat.
Následovala návštěva restaurace, kde jsme se setkali s přáteli a skoro na "úžasné" ubytování zapomněli. Bylo to i částečně zapříčiněno konzumací piva. Přespali jsme téměř oblečení ve svých věcech, jestli se tomu dá říct spaní, místnost byla zatuchlá a jako by se tam kouřilo tak 14 dní v kuse. Byli jsme rádi, když jsme ráno vypadli na letiště.
Rozloučili jsme se s pražským "dervišem" – tak přesně totiž ten pán vypadal a já ihned mazala i číslo telefonu z mobilu, protože vím, že tam už NIKDY!
Přijeli jsme na letiště, CK co zajišťovala i parkování auta už byla na letišti, takže si opsali stav km, stav nádrže a my auto odevzdali. Letadlo vzlétlo téměř bez zpoždění a přistálo až na Fuerteventuře, kde jsme měli mezipřistání. No a pak jsme už viděli z okýnka letadla vrcholek Teide se svou typickou bílou čepicí, jak si majestátně hoví v mracích. Nádherný pohled. Přistáli jsme. Okamžitě shodili ze sebe bundy a svetry a nadýchli se z hluboka mořského vzduchu! Bylo to úžasné zase po několika měsících cítit vůni moře, ryb a vidět rozzářené slunce. Bylo to jako v ráji. Odjeli jsme do hotelu. Ten byl naprosto úžasný. Přímo u moře a v severovýchodní části ostrova v Las Caletillas, což byl účel, jelikož jsme chtěli hodně cestovat po ostrově a hodně toho vidět. Volba byla správná. Ráno nás budilo sluníčko vycházející z moře a svítilo nám přímo do postele. Božský pocit. Po snídani jsme šli zrekognoskovat terén a půjčili si auto na celý týden. Vyjeli jsme. Nejprve na sever ostrova, k vesničce Taganana, kam jsme se před lety nedostali a měli tam tudíž resty. Byli jsme odměněni nádhernými scenériemi moře, ohromných vln, narážejících na skály, těžké mraky se hrnuly nad vnitrozemí, ale u moře bylo nebe jako vymetené. Na vyhlídce "Mirrador" jsem si dali tolik očekávané brambory vařené v mořské vodě, s omáčkou mojo rojo a s rybkou. Nemělo to chybu. To asi není třeba dál popisovat.
Malý syn už pro změnu kňoural, že chce k moři, tak další cesta směřovala k pláži Las Terasitas na severovýchodě ostrova, kde byl navezen saharský písek, takže pláž jak stvořená k povalování a lenošení na slunci. Aspoň chvíli byl klid a malý se ráchal v moři. Já si užívala sluneční lázeň a taky podle toho po návratu vypadám. – ráno mě zastavil místní cikán a ptal se mě, jestli jsem Romka? No takže s opalováním příště střídmě!
Další den jsme se rozhodli navštívit po letech nedaleký Loro Park, kde je lachtaní, delfíní, papouščí šou a také šou s kosatkami. Manžel nás tu vysadil a prý si pojede sám vyčistit hlavu, jelikož neustálé otázky syna typu:" a ploč?" mu zjevně lezly na nervy. Domluvili jsme se, že si za dvě hodiny napíšeme sms, jak to vypadá. Nakonec jsem byla s Jakubem v Loroparku plných pět hodin a pořád jsme neměli dost. V pavilónu tučňáků jsme dokonce byli třikrát, byla to úžasná podívaná. Vešli jsme dovnitř a na jezdícím pásu typu eskalátoru, jsme se pohybovali do kruhu a za sklem byla voda, ledové kry, sníh, plavající a ráchající se tučňáci, někteří pro změnu jen postávali jako drbny v hloučku, no zkrátka, bylo na co koukat. I malý syn, který jindy nedokáže být potichu déle než jednu minutu, tu stál s otevřenou a oněmělou pusou! A to bylo co říct!  U lachtanů a delfínů naopak neustále vykřikoval"Jééééééé dívej!" I já jsem z této návštěvy přes vcelku vysoké vstupné, měla dobrý pocit. Táta už čekal nedočkavě před parkem a sděloval své zážitky při své procházce Puertem santa Cruz.
Následující den bylo rozhodnuto už ráno. Jedeme na Teide! Pico de Teide je téměř vyhaslá sopka a zároveň nejvyšší hora celého Španělska a se svou výškou 3 718 m.n.m se hrdě pyšní nad mraky. Majestátní hora. Chtěli jsme již před lety vyjet nahoru lanovkou, ale byla tam stále tak velká fronta lidí, že k tomu nakonec nedošlo. Navíc v té době naši dva synové měli vcelku jiné zájmy, jako je aqua park apod., takže na Teide nedošlo. O to více jsme se těšili. Přijeli jsme k úpatí hory, odkud vyjíždí lanovka. Pár lidí tam sice bylo, ale sluníčko bylo moc vysoko, tak jsme se rozhodli kvůli točení na kameru a focení počkat na poslední lanovku, která vyjížděla ve čtyři hodiny.
Jeli jsme tedy na opačnou stranu, než z jaké jsme přijeli a ve výšce přibližně 2 500 m.n.m jsme zaparkovali autko a lehli si na místečko zalité sluníčkem a dopočívali po dobrém obědě. Jakub naháněl místní ještěrky, které se ale nechtěly dát nechat chytit, takže byl aspoň chvíli zase klid. Málem jsme hodinu "h" prošvihli a probrali se z lenošení ve třičtvrtě na čtyři! Úprkem jsme naskočili do auta a mířili zpět Teide. V lanovce nás jelo už jen pět. Rozdíl teploty byl asi 15 stupňů, což se dalo vydržet. Horší bylo tak rychlé převýšení a já měla pocit, jako bych vypila minimálně pět piv na ex!  Vyjeli jsme totiž asi do výšky 3 500 m.n.m,
zbytek se dal zdolat sice pěšky, ale jen na místní povolení a i když jsme si ho mohli zajistit, s malým klukem by to byl zřejmě problém. Tak jsme nad tím ani neuvažovali. Byly sice lehce vidět obrysy Gran Canarie, sousedního ostrova, kousek Gomery a částečně samotná Tenerife, ale ten pocit sám o sobě byl úžasný. Po pár minutách a s pár kamínky v kapse jsme sjeli zpátky dolů. Nutno podotknout, že Teide a borovicové lesy okolo, nám natolik učarovaly, že jsme tady byli celkem asi pětkrát. Ne sice lanovkou nahoře, ale v okolí Teide jsme se potulovali, lovili záběry různě nasvícených skal a samotné hory, sbírali borovicové šišky, zkrátka jsme si to užívali. Nastal večer. Jako každý den jsme se vřítili na večeři, kde byly různé pochoutky od rybek a různých masíček, po omáčky mojo rojo, brambory pappas arugadas, salátky, ovoce, no prostě paráda. Do restaurace vkráčeli také ruku v ruce dva mladíci asi ve věku třiceti let, jeden drobný, opálený a chůzí připomínajcí kačenu, druhý vážný, s brýlemi, zjevně dominujcí v této dvojici. Byli jasní. Ani bych si jich nevšimla, i když ono to nešlo si jich nevšimnout, ale u bufetového stolu, když si ten drobnější nabíral docela hodně krájené cibule, mu ten druhý začal zřejmě brblat, že to si nebude moc vhodné. Neumím španělsky, ale z rozhovoru to bylo zcela patrné, jelikož ten drobnější okamžitě začal cibuli vracet zpět.  Vždy mě rozesmáli svým sladkým "olá" když nás zdravili při setkání kdekoliv v hotelu.
Zbývalo vyjet na jih. Museli jsme konstatovat, že ostrov za ta léta ještě více zezelenal a působil úžasně svěže! Kousek od Los Cristainos jsme objevili zcela nový zoopark s názvem Jungle park. Ani táta tomu neunikl a musel s námi. Zpočátku moc nadšený nebyl, ale když zjistil, kolik je tam objektů k točení na jeho novou kameru, byl rád. Nejlepší bylo asi šou s dravci. Zažili jsme něco podobného i na Gran Canarii, ale srovnat se to nedalo. Tak vypustili jednoho orla a pak sokola byl a konec. Tady vběhlo do arény pět cvičitelů této zvěře a nejednou vypustili k nebi snad dvacet různých dravců a předváděli s nimi kousky až se tajil dech. Pomíjím to, že mi sem tam jako i ostatním lidem přeletěl nějaký těsně nad hlavou, dokonce vás i lehce šmírnul svými křídly! Manžel nestíhal ani točit, jak byla šou dynamická, rychlá a úžasně zorganizovaná. Opravdu jsme zírali.
Pak jsme se vydali na nejjižnější část ostrova, kde nás vítala cedule na cestě, směřující k majáku, se zákazem vjezdu a nebezpečí padání kamení. Polovička rozhodla:"jedem,ne?" Tak jsme jeli. Já trnula, kdy nás zastaví místní policie, nebo kdy nám nějaký šutr přistane na autě. Dorazili jsme až k majáku. Na větším plácku parkovalo dalších asi 20 aut. Pohoda. Ale stálo to za to, protože pohled na sklály Los Gigantos v zapadajícím sluníčku a bouřící moře neměl chybu. Při cestě zpátky jsme opravdu policii v protisměru potkali, takže ti, co tam zůstali o chvilku déle, měli asi smůlu. Dokonce tam vyráželi i další a další a někteří vtipálci než vyjeli směrem ke skalám, se s zakazující cedulí dokonce fotili a na zákaz ještě ukazovali! To muselo být překvapení na konci. !!!Mám na mysli číhající policisty.
Další dny probíhaly v pohodě, táta se smířil s užvaněností svého syna i drahé manželky a rezignoval. Ještě několikrát jsme se vrátili jak jsem se zmínila k Teide, na sever ostrova, na pláž las Terasitas a do hlavního města Santa Cruz. Na Tenerife je toho opravdu co k vidění, a to hlavně v této době. Dozrávaly pomeranče, banány a kvetly mandlovníky!  ostrov celý zářil zelenou barvou a různými barvami ibyšků, ty před domy kvetly jako plevel. Nastal poslední den před návratem. Stále jsem sháněla známky na pohledy, které jsem chtěla poslat přátelům a rodině. Jako by se po známkách zem slehla. Prostě nebyly. Jeli jsme se ještě podívat před večeří do nedaleké Candelarie a tam – světe zboř se, jsem známky sehnala na prvním rohu. Pohledy byly ihned i poslány a já s vítězným výrazem v obličeji vyrazila i se zbytkem do místní cafeterie na caffe con leche a manžel si vyžádal "grand cerveza". Měl co dělat. Donesli mu opravdu pivo velké, obsah asi 2,5 litru! Tentokrát jsme vybuchla smíchy pro změnu zase já! Jen se ušklíbl a bylo mu jasné, že má co dělat.
Poslední den jsme dopoledne sbalili kufry, šišky a kamínky zvlášť, větvičku borovice i s kořeny pořádně zabalit, aby cestu vydržela a mohla si ji nasadit do své zahrádky, a pak už jen pocházka po pobřeží a odjezd na letiště. Měla jsem smutek v očích při pohledu nezapadající sluníčko, oslňující místní letiště. Pak jsme se vznesli a já jen tiše přes okýnko, nakloněná tak, aby nebyly vidět na mém obličeji kutálející se slzy, zašeptala: " Tak addios úžasná Tenerife, addios moříčko, sluníčko a nezapomenutelná Teide! Nikdy na vás nezapomenu a pokud zdraví dá, jistě se ještě vrátím!"

Óda na Krétu

Óda na Krétu

Jak jinak vyznat lásku Krétě máme?
Té krásné, nonšalantní dámě?
Zkusím popsat pár verši
Jak mi v její náruči vždy srdíčko buší.

Přiletěli jsme tu již po čtvrté
Trošku jí snad už známe
Přivítaly nás pláže sluncem zalité
Ta krásná dáma asi nikdy nezestárne.

Autem se řítíme další den
Pláž Phalasarna už je vidět v dáli
Je to jak jeden krásný sen
Čvachtat se v moři, když slunce pálí.

Prodejce koblih tváří se mile
"Where are you from?” ptá se
My odpovíme a úsměv oplatíme
A on spokojen odchází, zdá se.

Už je večer, slunce zapadá
Zítra je také den a únava vyhrává.

Další den si lenošíme
Hotelový bazén je nám k dispozici
Plaveme pod vodou možná i míle
Malý syn křičí:”To je luxcus!” – co na to říci?

Když si sluníčko už polštář dává
Pod svou zlatou hlavičku
Cesta do Renthymonu nás láká
Zamotat se do něj aspoň na chviličku.

Bezchybně projíždím ulice
Auto parkuji v známém přístavu
Mám pro to město slabost velice
I když se tu pak ztrácím v davu.

Už vidím v dáli maják, pirátskou loď
Rozeseté taverny
Syn na mě volá :”Tak už pojď!”
A nechápe, jak krásně je mi.

Fotím, nasakuji atmosféru do své kůže
Pozoruji lidi, domy celkový ruch
Vše zapisuji hluboko na dno své duše
Ještě teď cítím ten vlahý mořský vzduch.

Domky si hrají s paprsky na schovávanou
Kolem právě prošel mnich a kousek dál Žid
Nejde ani vše popsat najednou
Tam člověk prostě musí být.

Usínám s blaženými pocity
Že je vše jako v mých vzpomínkách
S těmi lidmi i mezi nimi
Byla jsem tam znova a znova v těch kouzelných uličkách.

Sluníčko se opět vyhouplo na oblohu
Vyrážíme na cestu jižní
Máme nemalou úlohu
Dostat se na Elafoníse svižní.

Cesta je klikatá a dlouhá
Slunce pálí, horko úmorné
Zvedám oči a volám:” Tak to je ona!”
A syn se nedočkavostí do vody vrhne.

Vodička průzračná, teploučká
Hýčká nás ve své náruči
Lehce omývá naše tělíčka
Tady je krásně vždy.

Moře je na Krétě krásné
každý mi to snad potvrdí
ale i vnitrozemí má kouzlo své
kdo má chuť, ať tam zamíří.

Úžasná atmosféra na Preveli
klášter a pak hrad Frangokastelo
nohy nás už všechny bolí
ale děláme, jako by se nic nedělo.

Další dny tečou jako voda
Navštívíme i Chaniu, přístavní krásku
Přejedeme na poloostrov Souda
A už se vydáváme na procházku.

Poloostrov kláštery posetý
Je snad i jiný než celá Kréta
Až člověk nad tou krásou oněmí
A to jsou tu už celá léta.

Klášterní zahrada Moni Ag. Triada, vždy upravená
Mniši sedí v koutku tiše
A jsou tu i kytky, co neznáme jejich jména
O nichž se nikde nepíše.

Kolem jen olivovníky a vinohrady
U mnichů zakoupíme víno, olej, koření
S tím vším si víme rady
Budeme vzpomínat i doma při vaření.

Máme ještě v plánu jih
Míříme do Plakiasu
Jsme už jako na trních
Nezbývá nám už moc času.

Skály kolem větrem mávají
Mají zřejmě radost zas
Že v rychlosti nás míjejí
A my jsme opilí z jejich krás.
A už je tu Plakias.

Městečko jako na dlani
Vlnky pohupují lodičky jemně
Nechápu ty, co mají mínění
Že Kréta není krásný kus země.

V Plakias se aspoň podle nás
navždy a definitivně
zastavil snad všechen čas
vše se tváří až podezřele klidně.

Městečko má ale svou vlídnou duši, prvotní zdání klame,
taverničky nás lákají
dáme si frappé, sladké, chladné
a když nastražíme obě uši
slyšíme, jak se i cikády slítají.

Nadešel další slunce západ
A s ním se loučíme i my
V hlavě se rodí nový nápad
O Krétě budeme mít krásné sny.

Tak "Jassu” Kréto, snažím se o pozdravné gesto
Krásko drsná, přesto nejsladší
Tečou mi slzy přesto
A my jsme zase o vzpomínku bohatší.

Nechám se zlíbat tvým mořem, větrem
Věř, že se mi těžce odchází
Já se ale vrátím s létem
A ty mě obejmeš jako vždy.

Efcharísto Kréto!
Připíjíme na tvou krásu "Jámas!!”
bude nám smutno, už teď je to jisto
že tě navštívíme zas.

Julské Alpy - Lago di Predil

Julské Alpy

Cestování po Evropě

Každoročně navštěvujeme Julské Alpy.

Tak jako na jaro a na podzim létáme pokud možno k moři, tak většinou na přelomu července a srpna trávíme svůj čas nejraději u jezera Lago del Predil ( 959 m.n.m), které jsme před lety náhodou objevili. Loni jsme se k jezeru vydali po delší odmlce, jelikož se nám narodil třetí syn a my čekali, až trošku doroste a budeme moct zase vyrazit. Přidali se k nám naši přátelé, manželé Mirek a Pavla se svým desítiletým synem Mirečkem. Hned následující ráno po příjezdu a po rozkoukání po úžasném kouktu země jsme se rozhodli pokořit nedaleký 2 677 m.n.m vyskoký Mangart. Vyjeli jsme po ráno po vydatné snídani, směrem na Bovec, překročili hranici mezi Itálií a Slovinskem a jeli směr Mangart, který se tyčil v dálce před námi. Cesta je místy asfaltová, místy kamenná, ale s osobákem se to dá v pohodě zvládnout. Klikatou cestou necestou nám dělaly doprovod pouze místní ovce a kozy. Až do téměř dvou tisíc metrů se dá vyjet autem, kde je tzv. "koča” – místní koliba, kde se dá koupit ovčí sýr a jiné laskominy. Podél cesty jsme zaparkovali, nazuli pohory a vzhůru na Mangart! Ze začátku vede pěšina, sice do kopečka, avšak bezpečná i pro děti a lidi méně zdatné. Ta se však v sedle mění na docela náročnou, takže my ženské, jsme s dětmi zůstaly v sedle a chlapi vylezli až na samotný vrchol ke kříži. Výhledy i ze sedla jsou úchvatné, srdíčko tluče až v krku. Chce se vzlétnout! a hle! Vedle nás zakrouží nějaký borec na padáku a my mu jen závidíme!
Další dny u jezera běží jako voda v potůčkách, které naše jezero napájí nádherně průzračnou vodou..Při nakouknutí do bezvadné mapy, kterou jsme zakoupili v Tarvisiu, což je nejbližší městečko u jezera, padlo rozhodnutí rozjet se směrem na Udine, kde na konci Tavisia vede kabinová lanovka na další kopeček s překrásným výhledem do okolí na Monte Santo Lussari ( 1 766 m.n.m.). Sluníčko svítilo a lanovka si to s námi šinula pomalu k vrcholu, kde se nám naskytl úžasný pohled jak na samotný vrchol, který byl osázen malým kostelíkem, stylovým penziónem a zahradní restaurací pro pár lidí. Výhled byl jak na okolí, z jedné strany pyšný Mangart, ozářený sluncem, tak směrem na západ bylo v dáli vidět vrcholky Dolomit, blýskající se svou bělostí. Nádhera! Bralo nám to dech! Jelikož na samém vrcholu jsme zjistili, že po hřebeni se dá pokračovat dále na další vrchol, ale cesta byla spíše pro otrkané jedince, zůstala jsem s dětmi podlíž zahradní restaurace s průlezkami. Můj muž se vydal k dalšímu vrcholu a po chvíli se tak rozhodli i oba manželé, rodiče Mirka. Jelikož můj muž je vcelku zdatný horolezec a zároveň i speolog, není pro něj žádný problém jít vcelku rychlým krokem i po náročnějším terénu. Bohužel naši kamarádi, kteří se vydali v jeho stopách, špatně odhadli své síly a šli většinou i sice značenou a schůdnější cestou, ale daleko delší, takže jim to i mnohonásobně více trvalo. Často i odpočívali a kochali se pohledy po okolí. Mezitím můj muž dorazil až na vrchol a najednou ho napadlo, že vlasně ani nevíme, kdy jede nazpět dolů poslední lanovka. Ihned mi volal a já to běžela zjistit. S hrůzou jsem zjistila, že za necelou hodinku a po našich známých jako by se slehla zem. Luděk neváhal a doslova téměř běžel, aby se co nejdříve dostal ke mě a ke klukům, aby jsme mohli jet dolů aspoň posledním možným spojem lanovky. Mirka a Pavlu cestou bohužel nikde nepotkal a i když volal, ba co , doslova hulákal jak na lesy, odezva žádná. Telefon měli samozřejmě z úsporných důvodů vypnutý. No co, řekli jsme si, komu není rady,....a jeli jsme i s jejich synem zpátky dolů. Cestou jsme je litovali, protože na takovém strmém kopci, který jsme právě sjížděli, se mimo jiné jezdí profesionální závody ve sjezdu na lyžích! Dorazili jsme dolů a náhodou se jim konečně dovolali na mobil, který si v tu chvíli zapli. Oddychli jsem si, že jsou v pořádku. Sdělili jsme jim, že my jsme všichni taky v pořádku a že další lanovka už bohužel dolů nejede. Najednou ticho. Vybitá baterie – napadlo mě a taky že jo. Dohodli jsme se s manželem, že počkáme ještě chvíli dole na parkovišti, jelikož lanovka, ač ta naše měla být poslední, stále jezdila dokola. Po půlhodině jsme to chtěli vzdát, dali jsme jim lístek za sklo auta, že jedeme k jezeru, když nám cestu zatarasil obrovský jeep horské služby a najednou z něj vyskočili Pavla s Mirkem! Zkrátka jim nahoře vysvětlili svůj problém a chlapi z horské služby se nad nimi slitovali a svezli je dolů... Zážitek prý šílený, ten kopec byl fakt dost strmý. Radost byla veliká, ale další dny jsme pro jistotu už žádné další výšlapy raději neplánovali.
Koupali jsme se v jezeru, opalovali a jednou odpoledne jsme se vydali na opačnou stranu k jezerům Laghi di Fussine ( 929 m.n.m), které jsme viděli při výstupu na Mangart. Tam bylo turistů poměrně více, oproti jezeru Lago del Predil, kde nám dělalo společnost asi 100 m od nás pár lidí z Německa. Jinak nikde nikdo. U fussinských jezer je ale bezvadná procházka, tak jsme tam strávili asi tři hodinky a brouzdali po okolí.
Cestou zpátky jsme to vzali přes Krajnskou goru, údolím řeky Soče, která je naprosto úchvatná a má nádherně čistou vodu, přes Vršič, Bovec a Log po Mangartom přes hranice zpátky kolem pevnosti z 1. světové války s italskou vlajkou na stěžni, a pak dolů k našemu jezeru, kde jsme měli celou dobu rozbité stany a zaparkovaný nafukovací člun, kterého si nikdo ani nevšiml. Úžasné scenérie milovaných Julek nás provázely celou dobu, takže hádejte, kam pojedeme další rok na přelomu července a srpna? Naši známí byli z výletu s námi tak nadšení, že se už hlásí, že jedou opět s námi, takže mohou využít zpáteční jízdenku na lanovku, která jim tenkrát ujela..-)) Akorát je v plánu odskočit si na nějaký ten den i do Dolomit...Takže kdo se chce s námi potkat, ví kde...

Juliány na videu

Gran Canaria 2007

Posted by edith.eblog.cz on Led 20, 2007 in Kanárské ostrovy

Návrat na krásný ostrov...

Po 10 letech jsme se na ostrov znovu vrátili. Ubytovali jsme se z nostalgie ve stejném hotelu projeli stejná místa. Zírali jsme, jak se ostrov za těch deset let ještě více zazelenal a na místech v poušti Maspalomas, kde dříve byl jen písek, byly najednou místy křoviska a lišejníky. Nám se ale povedla pro změnu tentokráte jiná věc, hned první dyn pobytu se nám pokazila kamera a jelikož by nám bylo líto, že nemáme výlet zachycený na pásku, vydali jsme se do hlavního města koupit kameru novou. Kameru jsme vybrali za dobrou cenu,poobědvali uprostřed hlavního města v zahradní restauraci a vydali se na cestu zpátky do hotelu. Parkovali jsme na patrovém parkovišti, protože kdo v Palmě byl, dá mi za slovo, že vyznat se tu, nebo jen zaparkovat je někdy o život. Nasedli jsme do auta a můj muž měl dát do kufru i složený kočár a moji velkou černou příruční kabelu, kde jsem nosila všechny doklady, foťák a další nejdůležitější věci. Co se však nestalo. Na parkovišti bylo docela šero, manžel naložil kočár a kabelu přehlídl. Nasedli jsme a už abychom byli pryč z toho víru velkoměsta v přírodě. Za městem si chtěl něco vyfotit – kameru jsme držela v rukou a kochala se. Zastavili jsme v domnění, že je foťák v kabele v kufru auta. Moje zděšení bylo obrovské! Hned mi to došlo! Kabela zůstala na parkovišti! Otočili jsme auto a zpátky najít to inkriminované parkoviště. Nebylo to vůbec jednoduché. Slzy mi tekly po tváři jako hrachy, protože mi bylo jasné, jaké nastanou zřejmě komplikace. My tam měli i pasy a řidičáky, teda naštěstí kromě peněz. Našli jsme to. Tedy to parkoviště. Taška nikde. Dole seděl při výjezdu hlídač s kamerovým systémem. Syna Tomáše napadlo, že by se mohl přes systém podívat, kde kabela zmizela. Byl velmi vstřícný a našel hodinu, kdy jsme parkoviště opouštěli. Najednou vidíme domorodkyni, jak přichází k naší k tašce, ani se nedívá, co je uvnitř a už si ji dává na zadní sedadlo svého vozu a odjíždí. Hlídač přiblížil značku auta a my jeli kontaktovat policii. Tak jsme jim v angličtině a svou úchvatnou částečnou španělštinou vysvětlila, o co jde. Byla to "local" tedy místní policie a bylo nám vysvětleno, že dostaneme doprovod na motorce a pojedeme na policii státní. Jelo se doslova cestou necestou, policista se zapnutým majákem evidentně budil respekt a my za ním. Po pěší zóně, do protisměru, zkrátka, aby to bylo co nejblíže. Nedovedli jsme si vůbec představit, jak se budeme motat Palmou zpátky. Na státní polici byla asi zrovna siesta. Nechali nás poměrně dlouho čekat, po té mě zavolali do kanceláře a chtěli vědět, jakým jazykem jsem schopná se s nimi domlouvat. Automaticky jsem odpověděla, že anglicky a to jsem opravdu nevěděla, co mě čeká. Vytočili nějaké telefonní číslo a hlas na druhé straně po měl chtěl jména, adresu, jména i rodičů, a co se vlastně stalo. Byla jsem zpocená až někde. Naštěstí stál vedle mě prostřední syn a napovídal. Jak jsme se později dozvěděli, bylo to všechno hlavně kvůli zablokování a zamezení zneužití našich pasů. Vyfasovali jsme po 4 hodinách policejní protokol a tím to bylo celé uzavřené. Tedy pro ně. Já doufala, že když mají značku auta té ženské, že je jen otázkou pár minut a tašku budeme mít zpátky. Odjeli jsme zklamaně do hotelu. Dovolená už dále probíhala tentokráte v klidu, až na malé drobnosti, kdy nejmladší, tehdy 4-letý syn se bavil na hotelu tím, že manželovi sandály metal o patra níže. Výborná zábava, ale já pak potupně musela chodit a zjišťovat, kde vlastně skončili a škemrat o jejich návrat. Při zaklepání na dveře mi otevřeli dva mladí kluci ruku v ruce a prý co chci. Vysvětlila jsem svůj požadavek a oni s odporem a štítivě jen ve dvou prstech kýžené sandály donesli. Nastal poslední večer na ostrově. Šli jsme se naposledy vykoupat do moře a vrátili v recepci klíče od auta. Můj muž zašel nahoru do hotelu pro ručníky a donesl s sebou dopis, který byl za dveřmi a na něm stálo mé jméno. Co to je? Otevřela jsem ho plná očekávání a ze španělsky psaného lístku vyplynulo, abychom se neprodleně dostavili opět na státní policii v Las Palmas. Co teď? Vzali jsme si z recepce zpátky klíče od auta a vyrazili. Jen podotýkám, že hlavní město je od Taurita vzdáleno nějakých sto kilometrů. Úspěšně jsme policejní stanici našli a já vnikla dovnitř, manžel s klukama čekali v autě. Tam na mě vyhrkli ve španělštině, jak vypadla ta moje taška a já rukama nohama vše znovu vysvětlovala a popisovala a najednou byla kabela položená přede mě! Zakřičela jsem radostí a policisté jen zírali. To, co se odehrálo potom, se asi dost dobře nedá popsat...Spustila jsem svou "excelentní" španělštinou něco v tom smyslu, že jsou "perfekta policei isla Canaria, muchas gradcias" a podobné díkuvzdání a vysekla jim poklonu, jako ještě zřejmě neviděli, jelikož na mě všichni zírali s otevřenými ústy. To mi bylo ale fuk. Podepsala jsem převzetí a upalovala na parkoviště a na celé město křičela na manžela a na kluky, že ji mám!Kdybych asi nevyběhla z policejní stanice, možná by mě tam pro výtržnost zavřeli do blázince. Takže na konec vše dobře dopadlo, v pořádku jsme se vrátili do vlasti a máme jako nejvýznamnější suvenýr z Gran Canarie zmíněný policejní protokol.
Ale stejně se tam zase vrátíme, ten ostrov má v sobě nějaké zvláštní kouzlo, ostatně jako všechny kanárské ostrovy.