Na skok do Istanb/...
Nezapomenutelná cesta do Istanbulu....
Do Istanbulu jsem letěla už po několikáté, ale s takovou sestavou jsem tam ještě nebyla. V dobrém samozřejmě...Místo, aby nás bolely nohy, bolela nás hlavně pusa od mluvení a od smíchu. Ale abych nepředbíhala. Vzhledem k tomu, že Istanbul prostě miluju, rozhodla jsem se nabídnout své skromné průvodcovské služby i svému okolí. Aspoň bude důvod tam zase letět a moje dušička bude v péří. Do mejlíku jsem popsala celý průběh cesty, jak by to podle mě mohlo probíhat a už se mi ozývali první zájemci. Brzy jsem musela udělat stop stav. Nakonec nás letělo 13, což se ukázalo jako šťastné číslo a navíc to bylo opravdu tak akorát. Kdyby nás bylo třeba o pět lidí více, bylo by to už fakt moc. Zařídila jsem všem letenky, ubytování a čekali jsme jen na den "D", kdy vyrazíme. Ostraváci, tzn. Hauptovi a Bosákovi, kteří přibrali z Ostravy mou kamarádku Ivu z Havířova, měli k nám dorazit někdy kolem oběda a společně jsme měli jet všichni na letiště, jelikož jsem měla zajištěny i karty na parkování pro všechny. K synovi Pavlovi v sobotu dorazili pro změnu Martina a Ondra Čejkovi z Tišic u Prahy. Ostraváci mi v tom začali dělat binec už od začátku. Přijeli už před jedenáctou, tak se to u nás doma zvrhlo, Luděk začal všem, kdo neřídili nalévat víno a nálada začala být zase o něco kurážnější.
Konečně jsme vyrazili. Ve Vídni jsme byli za chvíli. Nebo mě aspoň ta cesta poměrně rychle uběhla. Samozřejmě, že jsem ani já , ani nikdo jiný netušil, kde je parkoviště Mazur Platz, takže jsem je trošku provezla po okolí letiště a komentovala to slovy, že aspoň teď všichni ví, kde je odletová hala. Když pominu počínající turbulence, tak cesta docela ušla. Jen jsem trnula, aby nás čekal slíbený Turek, (Turek ne jako kafe, ale Turek jako chlap) na letišti s cedulí, protože nás měl přepravit z asijské části Istanbulu do centra Zlatého rohu, do našeho hotelu Best town, který už mám za ta léta vyzkoušený.
Byl tam. Naložil nás, bohužel na našeho Tomáše v dodávce zbylo jen dřevěné štokrle, tak musel v zatáčkách vyrovnávat balanc.
Ubytovali jsme se a všem se hotel líbil, což byla první výhra pro mě....Uf...Ten balvan musel být slyšet až na náměstí Taksim. Nedočkaví orientu jsme vyrazili aspoň na pivo. Třepala jsem se i s naším Pavlem na "naši" polštářovou taverníčku, ale oni nám ji pro rekonstrukci zavřeli. Sedli jsme na pivo jinde a večer usnuli, jako by nás do vody hodil. Byl to zasloužený spánek. Jak jsem ráno zjistila, jen pro některé. Nebudu jmenovat, ale jiní pro změnu zjistili, že z jejich pokoje vede požární schodiště a už se tam jali navštěvovat a hostit ořechovicí až do půl druhé ráno!
Ráno u snídaně Tomáš Bosák jen tak ledabyle prohodil, že ho vzbudilo o půl šesté podivné karaoke.
V devět jsme vyrazili do paláce Top Kapi, kde v dřívějších dobách sídlili Sultánové se svým harémem. Top Kapi se s vými nádhernými zahradami a výhledem prostě i po letech neztrácí kouzlo. Je tam úžasně a jako by se tam zastavil čas. Všichni si mysleli, že je zbytečně ráno ženu hned do Top Kapi, ale když viděli ty davy, když jsme palác opouštěli, dali mi za pravdu, že tady se prostě musí chodit včas.
Zhodnotili jsme situaci a dali si pauzu v nedaleké zapadlé čajovně a ochutnali pravou tureckou kávičku. Do toho se opět nechal slyšet muezín se svým pronikavým zpěvem. Idyla byla dokonalá. Celou dobu jsme se už smáli a všichni trénovali turecké "děkuji", které jim znělo jako v maďarštině a pořád se mě dokola ptali, jak se to vlastně řekne? "Tešekýler ederim, přece!"
Když jsme se vynořili z podzemí, byli jsme nuceni si zakoupit žetony na tramvaj, jelikož jsme chtěli pokračovat na Beazyd, ulici, kde začíná Grand Bazar. S koupí žetonů jsme si užili docela legraci, ale nakonec všichni vítězně třímali v rukou každý dva žetony a mohli jsme vyrazit. V tramvaji, když jsme dorazili na kýženou zastávku, se najednou rozlehlo halasně v čestině :"Vystupujemeeeeeeeeeeee!" Můj hlas mě nezklamal ani tentokráte.
Před bazarem dostali všichni instrukce a pro jistotu vizitku našeho hotelu, kdyby se ztratili, případně kterým směrem se dát a měli jsme se sejít až v šest večer na hotelu, kde jsem doufala, že všichni dorazí. Dorazili. To ale předbíhám. Po bazaru jsem chodila s holkama, s Dášou, Zdenkou a Ivou. Už první zastávka, v prvním krámku, kde měli šátky, byla hodně výživná. Mladý Turek nás uvítal a první, na co se ptal, když mě popadl pod paži, jestli jsem vdaná...V tu chvíli jsme všechny čtyři vyprskly smíchy. Byl to ale rozený obchodník, ostatně to jsou asi všichni Turci. Dostaly jsme jablíčkový čajík a on nám předváděl, co nám jeho obchůdek může všechno nabídnout. Ukázal nám, jak správně šátky uvázat, aby na krku vypadaly zajímavě a my odcházely každá tuším minimálně s jedním šátkem. Turek byl spokojen a my také. Zvesela jsme pokračovaly dále nástrahami bazaru a věřte, že ke konci, když se blížíte k Egyptskému bazaru, vás po několika hodinové túře docela obstojně bolí nožičky.
Aby ne, rozloha bazaru je úctyhodná. Obtěžkány nákupy, křeče od smíchu, ale v pohodě, jsme dorazily do hotelu. Tam nás už čekali Hauptovi a Bosákovi a šlo se na večeři. A ne na kdejakou večeři!
Předpokládala jsem, že když všichni chtějí rybky, uděláme nejlépe, když půjdeme na rybí trh a kolem je spousta restaurací, tak se tam v klidu a za dobrý peníz najíme. Prošli jsme celý rybí trh, restaurace na konci se nám zdály zbytečně honosné, tak jsme zaparkovali přímo na rybím trhu, kde za stánkem s rybami, úplně vzadu, bylo pár umakartových stolů. V cuku letu měli pro nás sražené stoly a už se předbíhali s nabídkou. Pivo, jehož cena byla 5 lir, bylo sice v papírovém kelímku, ale pořád to bylo všechno jaksi v pohodě. Objednali jsme si a troufám si říct, že i jídlo bylo fakt dobré, ozdobené zeleninou a všichni byli spokojení až do doby, než přišlo k placení. Ty lepší restaurace jsme zavrhli před tím z toho důvodu, že přece nebudeme jen tak dávat za večeři 40 lir! No tak tady nás to vyšlo každého bratru přes padesát lir a na umakartových stolech!
V úterý ráno jsme opět vyrazili v devět, ale po úmorném předchozím dni v bazaru se jelo už ze Sirkeci tramvají. Vystoupili jsme na Sultahahmedu a šli nejprve do Modré mešity. Zrovna skončila zřejmě ranní mše a my byli očarováni tou atmosférou, kdy se davy řinuly proti nám ven z mešity. Z mešity se šlo přes nádherný park, umocněný tím, že byla jasná obloha a na listopad bylo nezvykle teplé počasí okolo 22 stupňů a my chodili po Istanbulu v tričku! Stáli jsme před Ayou Sofií, neuvěřitelnou stavbou, která byla křesťany postavena už v roce 537 našeho letopočtu. Když to neuvidíte na vlastní oči, tak tomu jednoduše neuvěříte, jakou krásu tak v raném období byli schopni lidé postavit, bez pomocí moderní techniky! Mě a zřejmě i ostatním opět Aya Sofia svou krásnou doslova vyrazila dech. To nemáte slov....Z chrámu Matky Boží moudrosti, jak se chrámu také říká, jsme se přesunuli opět do parku a tu nás přesně ve dvanáct hodin v poledne opět zastihl zpěv muezína....Běhal nám mráz po rukou a nevěřili jsme vlastním uším, jak dokonale se prolínaly hlasy z různých mešit a vzájemně jako by se chtěly předvést, kdo zpívá líp a kvalitněji. Nádhera! Tramvají jsme sjeli na nábřeží a než jsme se vydali plavbou lodí, chtěli jsme ještě nakouknout do Nové mešity. A to byla třešnička na dortu toho všeho! Právě probíhala mše, tak nám jeden pán ukázal, kam si můžeme sednout a my potichu jako myšky jen sledovali ústa zpívajícího kněze a očima hltali krásu Nové mešity. Po poměrně rušné křižovatce jsme doslova "přeběhli" na nábřeží, zakoupili si žetony na loď a vyrazili na obhlídku asijské části Istanbulu. Slíbila jsem jim, že se tam nebudeme zdržovat dlouho, dáme si kebab a pivo a poplujeme zpět, aby mohli svůj drahocenný čas zhodnotit ještě v bazaru. Viktor to upravil, že nebude jen kebab – pivo, ale kebab, pivo, kebab, pivo, kebab, pivo a pak teprve pojedeme zpět. Kebab byl, ale protože jsme vlezli do muslimské restaurace na pobřeží, neměli pivo a a ni žádný jiný alkohol v nabídce, tak jsme museli vzít za vděk čajem a jako dezert si někteří dali ještě sahleb. Cestou zpátky lodí jsme krmili racky a naši fotografové měli co dělat, aby neměli roztřesené fotky od smíchu, jelikož racci nás chvílemi svým řáděním totálně vyváděli z míry.
Byla před námi poslední večeře. Ta byla už jasně daná v naší restauraci v patře. Všechny dobroty, jako humus, sahleb, zelenina, kořeněná směs z paprik a rajčar, kebab, rybky, kuskus, všechno prostě bylo k mání.
Nemohli jsme uvěřit, že ráno si ještě sice stihneme dát výbornou tureckou kávičku nebo šťávičku z granátových jablíček, ale pak už jen v jedenáct hodin odjezd od hotelu a návrat domů. Uteklo to jako voda.
Z lidí, kteří se vzájemně před odletem téměř neznali, se stali přátelé, kteří se pak na letišti ve Vídni loučili se slzami v očích. Nakonec padl i návrh, že příští rok na podzim by se mohla akce opakovat ve stejném složení a já slíbila, že bych jim pro změnu vymyslela jiný program po Istanbulu. Bylo opět báječně a navíc s báječnými lidmi, kteří jsou teď pro mě úžasnými přáteli. Je mi po vás smutno přátelé, i po tobě Istanbule, nádherný otče měst , ale já se stejně vrátím...to nejde žít bez představy, že se tady už nikdy nevrátím....prostě nejde a vy, co jste byli se mnou, mi možná dáte za pravdu....
Salam Alejkum a těším se na podzim!