rubriky:

přihlášení

archiv článků:

Istanbul

eblog.cz/wp-includes/images/smilies/icon_biggrin.gif">
Ráno u snídaně Tomáš Bosák jen tak ledabyle prohodil, že ho vzbudilo o půl šesté podivné karaoke. Samozřejmě žádné karaoke, to jen muezín svolával na ranní modlitbu. Ale znělo to nádherně! Jako by se chtěl před námi předvést, že jsme ještě nic podobného nikdy neslyšeli....
V devět jsme vyrazili do paláce Top Kapi, kde v dřívějších dobách sídlili Sultánové se svým harémem. Top Kapi se s vými nádhernými zahradami a výhledem prostě i po letech neztrácí kouzlo. Je tam úžasně a jako by se tam zastavil čas. Všichni si mysleli, že je zbytečně ráno ženu hned do Top Kapi, ale když viděli ty davy, když jsme palác opouštěli, dali mi za pravdu, že tady se prostě musí chodit včas.
Zhodnotili jsme situaci a dali si pauzu v nedaleké zapadlé čajovně a ochutnali pravou tureckou kávičku. Do toho se opět nechal slyšet muezín se svým pronikavým zpěvem. Idyla byla dokonalá. Celou dobu jsme se už smáli a všichni trénovali turecké "děkuji", které jim znělo jako v maďarštině a pořád se mě dokola ptali, jak se to vlastně řekne? "Tešekýler ederim, přece!" Tak snad už to vědí všichni. Čekaly nás Yerebanské cisterny, což pro starý Istanbul , resp. Cařihrad, nebo Konstantinopol, jak chcete, byla velká zásobárna vody, jelikož se zde vešlo až 80 000 m3 vody. Vejdete po schodech a pohltí vás tma. Jen obrovské staré sloupy jsou lehce nasvíceny, dole šplouchá voda a prohánějí se v ní malí kapříci. Na konci, aby to bylo i strašidelné, místo ukončení sloupů dvě hlavy Medúzy. Fotografové šíleli a ostatní se nechávali unést svými myšlenkami. Dášu pro změnu uchvátili kapři. Vytáhla sušenky letadly a kapříci se mohli zbláznit! Jen jsme ji vždycky lehce vylekali, že jde strážný a Dáša povyskočila, jako když jí střelí u zadku.
Když jsme se vynořili z podzemí, byli jsme nuceni si zakoupit žetony na tramvaj, jelikož jsme chtěli pokračovat na Beazyd, ulici, kde začíná Grand Bazar. S koupí žetonů jsme si užili docela legraci, ale nakonec všichni vítězně třímali v rukou každý dva žetony a mohli jsme vyrazit. V tramvaji, když jsme dorazili na kýženou zastávku, se najednou rozlehlo halasně v čestině :"Vystupujemeeeeeeeeeeee!" Můj hlas mě nezklamal ani tentokráte. Istanbulčané nechápali, ale naše skupinka ano. A to bylo účelem.
Před bazarem dostali všichni instrukce a pro jistotu vizitku našeho hotelu, kdyby se ztratili, případně kterým směrem se dát a měli jsme se sejít až v šest večer na hotelu, kde jsem doufala, že všichni dorazí. Dorazili. To ale předbíhám. Po bazaru jsem chodila s holkama, s Dášou, Zdenkou a Ivou. Už první zastávka, v prvním krámku, kde měli šátky, byla hodně výživná. Mladý Turek nás uvítal a první, na co se ptal, když mě popadl pod paži, jestli jsem vdaná...V tu chvíli jsme všechny čtyři vyprskly smíchy. Byl to ale rozený obchodník, ostatně to jsou asi všichni Turci. Dostaly jsme jablíčkový čajík a on nám předváděl, co nám jeho obchůdek může všechno nabídnout. Ukázal nám, jak správně šátky uvázat, aby na krku vypadaly zajímavě a my odcházely každá tuším minimálně s jedním šátkem. Turek byl spokojen a my také. Zvesela jsme pokračovaly dále nástrahami bazaru a věřte, že ke konci, když se blížíte k Egyptskému bazaru, vás po několika hodinové túře docela obstojně bolí nožičky.
Aby ne, rozloha bazaru je úctyhodná. Obtěžkány nákupy, křeče od smíchu, ale v pohodě, jsme dorazily do hotelu. Tam nás už čekali Hauptovi a Bosákovi a šlo se na večeři. A ne na kdejakou večeři!
Předpokládala jsem, že když všichni chtějí rybky, uděláme nejlépe, když půjdeme na rybí trh a kolem je spousta restaurací, tak se tam v klidu a za dobrý peníz najíme. Prošli jsme celý rybí trh, restaurace na konci se nám zdály zbytečně honosné, tak jsme zaparkovali přímo na rybím trhu, kde za stánkem s rybami, úplně vzadu, bylo pár umakartových stolů. V cuku letu měli pro nás sražené stoly a už se předbíhali s nabídkou. Pivo, jehož cena byla 5 lir, bylo sice v papírovém kelímku, ale pořád to bylo všechno jaksi v pohodě. Objednali jsme si a troufám si říct, že i jídlo bylo fakt dobré, ozdobené zeleninou a všichni byli spokojení až do doby, než přišlo k placení. Ty lepší restaurace jsme zavrhli před tím z toho důvodu, že přece nebudeme jen tak dávat za večeři 40 lir! No tak tady nás to vyšlo každého bratru přes padesát lir a na umakartových stolech! Do teď se mi posmívají, jak světácky jsem je zavedla na rybí trh. Ale naštěstí to všichni vzali s humorem....On nás totiž číšník mírně natáhl, pivo nám ve finále počítal za 8 lir, ale to jsme se nedali, takže v podstatě to opadlo dobře. No ale připomínku ke mně si nikdo ze spolustolujících neodpoustí do teď....... Po večeři a procházce po Galatském mostě jsme se přesunuli blíže k hotelu a tam jsme objevili malou hospůdku v patře, kde za slušné ceny měli nejen pivo, ale jak jsme na druhý den večer zjistili, i dobré jídlo. Tam se k nám přidali i mladí, kteří se po bazaru od nás trhli a byli sami ve víru velkoměsta na večeři a když se blížili k hotelu, tak se projevila moje mateřská láska a hodně hlasitým :"Pavlééééééééééééééééééééééé!" jsem je přivolala za námi. Samozřejmě jsem to slízla, co na ně řvu přes celý Istanbul....
V úterý ráno jsme opět vyrazili v devět, ale po úmorném předchozím dni v bazaru se jelo už ze Sirkeci tramvají. Vystoupili jsme na Sultahahmedu a šli nejprve do Modré mešity. Zrovna skončila zřejmě ranní mše a my byli očarováni tou atmosférou, kdy se davy řinuly proti nám ven z mešity. Z mešity se šlo přes nádherný park, umocněný tím, že byla jasná obloha a na listopad bylo nezvykle teplé počasí okolo 22 stupňů a my chodili po Istanbulu v tričku! Stáli jsme před Ayou Sofií, neuvěřitelnou stavbou, která byla křesťany postavena už v roce 537 našeho letopočtu. Když to neuvidíte na vlastní oči, tak tomu jednoduše neuvěříte, jakou krásu tak v raném období byli schopni lidé postavit, bez pomocí moderní techniky! Mě a zřejmě i ostatním opět Aya Sofia svou krásnou doslova vyrazila dech. To nemáte slov....Z chrámu Matky Boží moudrosti, jak se chrámu také říká, jsme se přesunuli opět do parku a tu nás přesně ve dvanáct hodin v poledne opět zastihl zpěv muezína....Běhal nám mráz po rukou a nevěřili jsme vlastním uším, jak dokonale se prolínaly hlasy z různých mešit a vzájemně jako by se chtěly předvést, kdo zpívá líp a kvalitněji. Nádhera! Tramvají jsme sjeli na nábřeží a než jsme se vydali plavbou lodí, chtěli jsme ještě nakouknout do Nové mešity. A to byla třešnička na dortu toho všeho! Právě probíhala mše, tak nám jeden pán ukázal, kam si můžeme sednout a my potichu jako myšky jen sledovali ústa zpívajícího kněze a očima hltali krásu Nové mešity. Po poměrně rušné křižovatce jsme doslova "přeběhli" na nábřeží, zakoupili si žetony na loď a vyrazili na obhlídku asijské části Istanbulu. Slíbila jsem jim, že se tam nebudeme zdržovat dlouho, dáme si kebab a pivo a poplujeme zpět, aby mohli svůj drahocenný čas zhodnotit ještě v bazaru. Viktor to upravil, že nebude jen kebab – pivo, ale kebab, pivo, kebab, pivo, kebab, pivo a pak teprve pojedeme zpět. Kebab byl, ale protože jsme vlezli do muslimské restaurace na pobřeží, neměli pivo a a ni žádný jiný alkohol v nabídce, tak jsme museli vzít za vděk čajem a jako dezert si někteří dali ještě sahleb. Cestou zpátky lodí jsme krmili racky a naši fotografové měli co dělat, aby neměli roztřesené fotky od smíchu, jelikož racci nás chvílemi svým řáděním totálně vyváděli z míry.
Byla před námi poslední večeře. Ta byla už jasně daná v naší restauraci v patře. Všechny dobroty, jako humus, sahleb, zelenina, kořeněná směs z paprik a rajčar, kebab, rybky, kuskus, všechno prostě bylo k mání.
Nemohli jsme uvěřit, že ráno si ještě sice stihneme dát výbornou tureckou kávičku nebo šťávičku z granátových jablíček, ale pak už jen v jedenáct hodin odjezd od hotelu a návrat domů. Uteklo to jako voda.
Z lidí, kteří se vzájemně před odletem téměř neznali, se stali přátelé, kteří se pak na letišti ve Vídni loučili se slzami v očích. Nakonec padl i návrh, že příští rok na podzim by se mohla akce opakovat ve stejném složení a já slíbila, že bych jim pro změnu vymyslela jiný program po Istanbulu. Bylo opět báječně a navíc s báječnými lidmi, kteří jsou teď pro mě úžasnými přáteli. Je mi po vás smutno přátelé, i po tobě Istanbule, nádherný otče měst , ale já se stejně vrátím...to nejde žít bez představy, že se tady už nikdy nevrátím....prostě nejde a vy, co jste byli se mnou, mi možná dáte za pravdu....

Salam Alejkum a těším se na podzim!

Zpět na hlavní stranu blogu