Jezero lago di Pr/...

Jako každý rok, kdy je v Čechách někdy až nepříjemné horko, vyrážíme schladit svá tělíčka k 700 km vzdáleného jezeru Lago di Predil, které leží v severní Itálii, téměř na hranicích se Slovinskem a Rakouskem, v nadmořské výšce 959 m.n.m.

Je středa, 14. července a my vyrážíme. V Čechách se ujaly vlády nezvládnutelná horka, ale to my známe jen z sms kamarádů a rodiny. Cesta uběhla poměrně rychle a my jen doufali, že nás u jezera nečeká nějaké překvapení a jezero nebude okupováno spoustou lidí, jelikož za ta léta, co tam jezdíme, jsme tam povětšinou sami a to i v sezonu. Blížili jsme se k městečku Tarvisiio a možná znáte ten zvláštní pocit, když se někam vracíte a najednou vám neřízeně vletí slzy do očí dojetím, že je vše, jak bylo a vy poznáváte stará místa, jako když jste tu byli naposledy. Z Tarvisiia je to ještě asi 10 km, takže jsme se kochali okolní přírodou a srovnávali, co se změnilo. Blížili jsme se pomalu ke Slovinským hranicím a tady se musí odbočit doprava, směrem na vesničku Sella Nevea. Jezero na nás mávalo svou průzračnou hladinou a lákalo, aby jsme, jen co zastavíme, vstoupili do jeho lůna. Odbočili jsme na známou cestu na "suťák” a naše oblíbené tábořiště a já vyjekla radostí, že jsme tu opět jen my a naše jezero. Byl to blažený pocit. Stan byl postaven za chvíli a o pár minut později jsme se ponořili konečně po sedmi hodinách jízdy do chladivých vod jezera. Pocit neposatelný. Modrá obloha nad námi, z opačného konce na nás zářil náš starý známý "Mangart”, hora majestátná a poměrně vysoká, navečer vždy jako jediná vystupující z šedi ostatních hor a prozářená západem sluníčka. Unaveni, ale šťastni jsme ulehli ke spánku. V noci, jelikož jsme příjezd trošku zapili starým dobrých pramenem z Plzně, se mi chtělo na onu stranu. Vyšla jsem ze stranu a nepotřebovala ani baterku, jelikož místní nebe, nijak neporušené světelným šumem okolí, nádherně zářilo paletou hvězd a já málem zapomněla, proč jsem vylezla ven. Bylo příjemně, okolo 18 stupňů, tak jsem sedla na kládu u ohniště a zírala. Spánek a únava mě ale po chvíli přemohla a ve spacáku se přece jen spí lépe.

Ve čtvrtek ráno, po snídani, začali přijíždět místní obyvatelé za odpočinkem k jezeru a na procházky, tak jsme nechali stan stanem, vše jak bylo, dělali jsme to tak přece vždycky a nikdy se nám nic neztratilo a vydali se do nedalekého Bovce na Slovinskou stranu a namířili si to k lanovce na Kanin, vysoký 2 656 m.n.m. Již z auta mi bylo něco divného a zírala jsem přes sklo auta na protější kopec, odkud se z vrcholů valil kouř. Asi z horka, nebo to někdo úmysleně zapálil, ale na třech místech docela slušně začínal hořet porost nedaleko vrcholu. Nic se ale nedělo, ani žádný vrtulník s vodou, co by to uhasil. Měli jsme štěstí, lanovka právě odjížděla. Přišlo mi hodně k smíchu, když se mě paní v pokladně slovinsky ptala, kolik nás je. vysvětlila jsem jí, že jsme tři dospělí a jedno dítě a ona si slovinsky opakovala :”Tri odrasle in enega otroka..” Posuďte sami, co mě rozesmálo, ale náš malý se určitě jako otrok opravdu nemá, spíše jsme jeho otroky my, celá rodina...Nasedli jsme do lanovky pro čtyři osoby a nevěděli co nás čeká za peklo. A to doslova. V kabince mohlo být tak minimálně 40 stupňů a já, ač se normálně téměř vůbec nepotím, jsem měla na zádech doslova potok. A nejen já. Bylo tam jen jedno maličké okénko a tím opravdu vzduch moc šancí na proudění neměl. A tady tato nedobrovolná sauna trvala 30 minut. Říkali jsme, ať je nahoře jaká chce zima, je nám to fuk, jen už aby jsme byli venku. Uf...Vysedli jsme a ovanul nás příjemný svěží větřík a teplota okolo 20 stupňů. Balzám na naše těla. Byla ale velká škoda, že nahoře se v tu chvíli proháněly docela slušně mraky, takže jsme viděli velké prd. Ale zážitek to byl stejně, jelikož se tam ještě držely plásty sněhového koberce a to bylo něco pro naše kluky, prohánět se v sandálech po sněhu. Koneckonců já jsem taky neodolala, do té doby, než jsem sebou práskla jak široká tak dlouhá – na svou ctihhodnou zadnici...:-) Poslední lanovkou jsme sjeli dolů a podotýkám, že cesta dolů už byla o něco snesitelnější než ta nahoru. Kluci škemrali, tak jsme se rozhodli nevracet hned k jezeru, ale zamířili jsme do před lety osvědčené pizzerie ve vesničce Srpenica k majiteli panu Radovičovi, který dělá opravdu úžasou pizzu v kamenné peci a za velmi slušnou cenu okolo 6 eur. To mi připomnělo krátkou epizodku z doby, kdy jsme byli u jezera snad podruhé nebo potřetí a děti chtěli taky na slovinské straně, v Logu pod Mangrtom, že si dáme pizzu. Byla jsem vyslána do nejbližší restaurace, která by klidně mohla i pizzerií být a svou angličtinou jsem se velmi slušně zeptala, jestli zde dělají pizzu. Kuchař vyšel za mnou ke dveřím, velmi přátelsky mě objal kolem ramen a velmi klidně, jako jsem já položila svou otázku, mi on odpověděl :” Pizza is a national specialty of Italy and Italy there are!”

a bylo to. Kdo nerozumí, jen krátce a velmi výstižně mi ten pan kuchař vysvětlil, že pizza je národní italské jídlo a Itálie je tam – a ukázal přes kopec směrem k hranicím s Itálií. Sklopila jsem hlavu a tenktrát bylo dopizzováno. Po letech se ale všechno mění a i Slovinci si to vzali u hranic za své a dělají piizzu opravdu excelentní! S plnými bříšky a úsměvem na rtech jsme se vrátili ke stanu a tam nás čekalo překvapení – čtyři mladíci si tu rozbili tábor, přestože celý zbylý prostor na suťáku byl volný, těsně vedle nás. No co už. Asi měli strach, a viděli jiný stan, tak se cítili více v bezpečí. Byli fajn, ale při večerní debatě, kdy jsme na sebe vzájemně pokřikovali, kolikrát tu byli a kde všude byli ap. jsem jen tam mimochodem podotkla, že můj muž v noci chrápe a myslela si, že je tím odradím a svůj tábor přestěhují. Na to mi ten jeden velmi rychle a s směvem odpověděl, že jim to nevadí, že oni chrápou všichni taky! A skutečně nelhal. Noční čistou oblohu jen narušoval čtyřhlasý chrápot a tímto se omlouvám mému muži, jelikož ten je proti nim v tomto ohledu naprostý žabař.Doufala jsem, že ráno odjedou. Neodjeli. Prý pobudou do soboty a pak se vrací domů. Pátek byl oddychový. Manžel se vydal na protější horu, v domnění, že bude za dvě hodinky zpátky. Ze dvou hodin bylo nakonec pět a on okolo oběda dorazil totálně z toho vedra a výšlapu vysílený, navíc s sebou neměl dost velký dostatek vody. Ale přišel jako vítěz, jelikož tam objevil částli střepin a úlomky z nábojnice z děla z I. světové války. Mělo to pro něj význam dvojnásobný, možná i proto tady jezdíme tak často, někde v okolí totiž jeho děda za I. světové války bojoval a proto má on k tomu místu ještě bližší vztah a já se přiznám, že  jsem se tím nakazila taky. Po obědě se nafoukl člun a chlapi vyrazili na jezero a já si vychutnávala tiché chvilky samoty a pozorovala jsem je pouze hledáčkem kamery v dálce. Odpoledne dorazili naši přátelé Jitka s Petrem, kteří s námi nemohli jet hned ve středu, tak dorazili aspoň v pátek. Byli nadšení také jezerem a nepohrdli osvěžující koupelí. Vrhli jsme se do jezera a já jen podotkla, že letos není jezero tak úplně chladné, jak ho vždycky známe, že tam cítím nějaké teplé proudy. V tom vtipně Petr podokl, že ty proudy půjdou patrně od něj...Rozesmáli jsme se na celé kolo. Zvláštností tohoto jezera jsou i rybky, velikostí asi šprotů, které vás, když chvíli postojíte nehnutě, začnou okousávát a oždibovat, hlavně starou kůži na těle, což vám přijde, jako by vás někdo po celém těle lechtal. Nicméně, kdesi se za tuto procedůru snad i platí a v jezeře ji máte zadarmo..:-) Po koupeli a odpočinku jsme vyjeli omrknout zapadající sluníčko z nedelekého Mangartu, který má ústihodných 2786 m.n.m. U posledního tunelu se pak platí za vjezd 6 euro do sedla Mangartu, ale po šesté hodině se už mýtné nevybírá. Ne, že bychom tam jeli z úsporných důvodů, ale navečer tam už nikdo velice není. Přes den tam natrefíte možná až na 50 aut a to opravdu není nic pro nás. Bylo nádherně a nahoře vál svěží větřík a my jen zírali a mačkali spouště foťáků. Večer byl opět ve znamení chrápajícího orchestru, ale co se dalo dělat.

Ráno chlapci odjeli.

V sobotu ráno jsme před invazí domorodců unikli za Tarvisio na další z lanovek, směřující na Monte Lussari, vysoké 1 790 m.n.m. Monte Lussari je i pro místní jakési poutní místo a nahoře je kostelík, kde ten den zrovna probíhala mše. Byl to zvláštní pocit, na vrcholu kopce, blaha a kde je jen kostel, vrchol a pár lidí, slyšíte, jak se nese zpěv a slova faráře z kostela. Člověk si připadal jako v nebi. Vydali jsme se na malou procházku na protější horu Ciacciatore, ale nedošli až na konec, jen do poloviny, jelkož jsme si vzali jen horolezecké sandály a to by neuselo dobře dopadnou. Při cestě zpátky jsme zastavili v místní hospůdce a objednali si pravé italské lassagně. Mňam, ještě teď mi tečou sliny. Už vím, proč je miluje i náš oblíbený kocour Garfield..A náš Tomáš neodolal ochutnat ani pravé italské tiramisu. Chutnalo mu, ale nakonec konstatoval, že naše kamarádka Silvie ho umí stejně nejlíp ze všech Italů.

Bylo pravé poledne a teploměr na Monte Lussari ukazoval příjemných 23 stupňů. Pod námi se chystali padáčkáři ke sletu na svých padácích dolů do Tarvisia. Letěli jako andělé s barevnými křídly a my jim jen tiše záviděli. Lanovkou jsme sjeli dolů a jelikož se nám ještě nechtělo ke stanu, kde jsme předpokládali, bude ještě hodně domorodců, vydali jsme se na říčku Resuitu, která je napájena z ledovce a podotýkám, že když jsme tu byli před lety, stačilo na chvíli namočit jen nohy a za chvíli jste je pomalu necítili, jak byla voda studená. Letos bylo všechno jinak, našli jsme si báječné místo mezi obrovskými kameny a celé odpoledne trávili ve vodách říčky, která byla oproti jiným letů až neskutečně teplá a osvěžující a to Petr opravdu opodál nestál.

Večer jsme ulehli ke spánku, když mě asi o půlnoci vzbudil prostřední syn, ať se jdu podívat ven. Bylo to zvláštní, ale už jsme to u jezera zažili. Nad Mangartem jako by se čerti ženili, blýskalo se a Mangart jako by se opékal na rožni, ale přitom bylo všude kolem hrobové ticho. Žádné rány provázející každou bouřku. Vysvětlili jsme si to tím, že zkrátka hory půdobí jako nějaký tlumič a všechny ty rány a zvuky hromů prostě odráží. Zatím nepršelo, ale moc nadějně to nevypadlo. Ráno v sedm, když jsem se vzbudila začalo kapkat. Stihla jsem ještě uvařit kávu a čaj na cestu a začali jsme balit, protože to vypadalo na delší a vydatnější déšť. V osm jsme vyrazili a já zase jako při příjezdu, se slzami v očích, potichu, aby mě chlapi neslyšeli a neviděli, šeptala – arrivederci – a že se sem zase znovu vrátím, vždyť je to, jako se vracet domů. Tolik to "naše” jezero miluju.