Gran Canaria
Posted by edith.eblog.cz on Led 20, 2007 in Kanárské ostrovy
Návrat na krásný ostrov...
Po 10 letech jsme se na ostrov znovu vrátili. Ubytovali jsme se z nostalgie ve stejném hotelu projeli stejná místa. Zírali jsme, jak se ostrov za těch deset let ještě více zazelenal a na místech v poušti Maspalomas, kde dříve byl jen písek, byly najednou místy křoviska a lišejníky. Nám se ale povedla pro změnu tentokráte jiná věc, hned první dyn pobytu se nám pokazila kamera a jelikož by nám bylo líto, že nemáme výlet zachycený na pásku, vydali jsme se do hlavního města koupit kameru novou.
Kameru jsme vybrali za dobrou cenu,poobědvali uprostřed hlavního města v zahradní restauraci a vydali se na cestu zpátky do hotelu. Parkovali jsme na patrovém parkovišti, protože kdo v Palmě byl, dá mi za slovo, že vyznat se tu, nebo jen zaparkovat je někdy o život. Nasedli jsme do auta a můj muž měl dát do kufru i složený kočár a moji velkou černou příruční kabelu, kde jsem nosila všechny doklady, foťák a další nejdůležitější věci. Co se však nestalo. Na parkovišti bylo docela šero, manžel naložil kočár a kabelu přehlídl. Nasedli jsme a už abychom byli pryč z toho víru velkoměsta v přírodě. Za městem si chtěl něco vyfotit – kameru jsme držela v rukou a kochala se. Zastavili jsme v domnění, že je foťák v kabele v kufru auta. Moje zděšení bylo obrovské! Hned mi to došlo! Kabela zůstala na parkovišti! Otočili jsme auto a zpátky najít to inkriminované parkoviště. Nebylo to vůbec jednoduché. Slzy mi tekly po tváři jako hrachy, protože mi bylo jasné, jaké nastanou zřejmě komplikace. My tam měli i pasy a řidičáky, teda naštěstí kromě peněz. Našli jsme to. Tedy to parkoviště. Taška nikde. Dole seděl při výjezdu hlídač s kamerovým systémem. Syna Tomáše napadlo, že by se mohl přes systém podívat, kde kabela zmizela. Byl velmi vstřícný a našel hodinu, kdy jsme parkoviště opouštěli. Najednou vidíme domorodkyni, jak přichází k naší k tašce, ani se nedívá, co je uvnitř a už si ji dává na zadní sedadlo svého vozu a odjíždí. Hlídač přiblížil značku auta a my jeli kontaktovat policii. Tak jsme jim v angličtině a svou úchvatnou částečnou španělštinou vysvětlila, o co jde. Byla to "local" tedy místní policie a bylo nám vysvětleno, že dostaneme doprovod na motorce a pojedeme na policii státní. Jelo se doslova cestou necestou, policista se zapnutým majákem evidentně budil respekt a my za ním. Po pěší zóně, do protisměru, zkrátka, aby to bylo co nejblíže. Nedovedli jsme si vůbec představit, jak se budeme motat Palmou zpátky. Na státní polici byla asi zrovna siesta. Nechali nás poměrně dlouho čekat, po té mě zavolali do kanceláře a chtěli vědět, jakým jazykem jsem schopná se s nimi domlouvat. Automaticky jsem odpověděla, že anglicky a to jsem opravdu nevěděla, co mě čeká. Vytočili nějaké telefonní číslo a hlas na druhé straně po měl chtěl jména, adresu, jména i rodičů, a co se vlastně stalo. Byla jsem zpocená až někde. Naštěstí stál vedle mě prostřední syn a napovídal. Jak jsme se později dozvěděli, bylo to všechno hlavně kvůli zablokování a zamezení zneužití našich pasů. Vyfasovali jsme po 4 hodinách policejní protokol a tím to bylo celé uzavřené. Tedy pro ně. Já doufala, že když mají značku auta té ženské, že je jen otázkou pár minut a tašku budeme mít zpátky. Odjeli jsme zklamaně do hotelu. Dovolená už dále probíhala tentokráte v klidu, až na malé drobnosti, kdy nejmladší, tehdy 4-letý syn se bavil na hotelu tím, že manželovi sandály metal o patra níže. Výborná zábava, ale já pak potupně musela chodit a zjišťovat, kde vlastně skončili a škemrat o jejich návrat. Při zaklepání na dveře mi otevřeli dva mladí kluci ruku v ruce a prý co chci. Vysvětlila jsem svůj požadavek a oni s odporem a štítivě jen ve dvou prstech kýžené sandály donesli. Nastal poslední večer na ostrově. Šli jsme se naposledy vykoupat do moře a vrátili v recepci klíče od auta. Můj muž zašel nahoru do hotelu pro ručníky a donesl s sebou dopis, který byl za dveřmi a na něm stálo mé jméno. Co to je? Otevřela jsem ho plná očekávání a ze španělsky psaného lístku vyplynulo, abychom se neprodleně dostavili opět na státní policii v Las Palmas. Co teď? Vzali jsme si z recepce zpátky klíče od auta a vyrazili. Jen podotýkám, že hlavní město je od Taurita vzdáleno nějakých sto kilometrů. Úspěšně jsme policejní stanici našli a já vnikla dovnitř, manžel s klukama čekali v autě. Tam na mě vyhrkli ve španělštině, jak vypadla ta moje taška a já rukama nohama vše znovu vysvětlovala a popisovala a najednou byla kabela položená přede mě! Zakřičela jsem radostí a policisté jen zírali. To, co se odehrálo potom, se asi dost dobře nedá popsat...Spustila jsem svou "excelentní" španělštinou něco v tom smyslu, že jsou "perfekta policei isla Canaria, muchas gradcias" a podobné díkuvzdání a vysekla jim poklonu, jako ještě zřejmě neviděli, jelikož na mě všichni zírali s otevřenými ústy. To mi bylo ale fuk. Podepsala jsem převzetí a upalovala na parkoviště a na celé město křičela na manžela a na kluky, že ji mám!Kdybych asi nevyběhla z policejní stanice, možná by mě tam pro výtržnost zavřeli do blázince. Takže na konec vše dobře dopadlo, v pořádku jsme se vrátili do vlasti a máme jako nejvýznamnější suvenýr z Gran Canarie zmíněný policejní protokol.
Ale stejně se tam zase vrátíme, ten ostrov má v sobě nějaké zvláštní kouzlo, ostatně jako všechny kanárské ostrovy.