Egypt v únoru

Tak je to tady, odlétáme do pro nás zatím neznámého Egypta....

V neděli jsme odletěli v poledne do Egypta, oblasti Marsa Alam, tipuji ještě tak dalších 200 km pod Hurghádou. Kdysi byla Marsa Alam jen malá rybářská vesnička, nyní je  rozprostírající se středisko podél pobřeží v délce téměř 50 km. Každopádně je to pořád ještě středisko, kde je na jedné straně hotelu moře a na druhé poušť a pak široko daleko nikde nic...až po třeba několika kilometrech další hotel. Ten náš se jmenoval Pensée Azur Resort a ležel asi 40 km od letiště. Dorazili jsme do hotelu po delší,docela už usezené cestě, asi kolem šesté večer. Ubytovali nás v pravém křídle hotelu, což jsme zjistili, bylo i nakonec moc fajn, jeikož na levé straně bylo hodně slyšet generátor vyrábějící elektřinu a některým v levé části netekla občas teplá voda. My s tím žádný problém neměli. Pokoj byl velký a čistý. Někdo zaklepal na dveře. Nosič nám donesl naše kufry. Poučená už z domova a od jiných cestovatelů, vytáhla jsem jeden americký papírový dolar a věnovala ho s úsměvem nosiči. Ten se na mě sice usmál, ale rychlým pohybem ruky mi vysvětlil, že zavazadla jsou tři. Chlapovi, který je velký jako Michael Jordan se těžko ustupuje, tak z mé peněženky chtě nechtě vyklouzly ještě další dva dolárky...Byli jsme rádi, když za sebou zabouchl dveře. Po večeři, kde s námi všichni chtěli být kamarádi a všichni se chtěli pořád seznamovat a zjišťovat naše jména, jsme totálně odpadli do říše snů.

Ráno nás vzbudilo sluníčko. Něco neuvěřitelného po těch dnech a měsících v Čechách, kdy jen mrzlo až praštělo a neobvyklé nebyly ani teploty pod 20 stupňů. V Egyptě bylo jasno, svítilo sluníčko a bylo příjemných 30 stupňů ve stínu. Moře mělo ten den 27 stupňů. Jak to všechno vím? Po cestě z letiště jsme se seznámili s bezva partou starších lidí z Mikulova, mezi kterými byla i čerstvá důchodkyně Maruška, neuvěřitelná ženská, pro každou srandu, no a tato naše Maruška si vedla pravidelnou statistiku teplot a počasí vůbec. Měla s sebou klasický pokojový dřevěný teploměr, který prý zabavila doma manželovi a pobíhala po pláži a měřila a měřila. O Marušce ještě bude řeč. Vydali jsme se na průzkum k moři a po areálu hotelu. Předností tohoto hotelu bylo, že neměl jako jeden z mála přístup do moře přes molo, ale přímo přes písečnou pláž do vody.  Všechno kvůli chráněným korálům, kterých i tady bylo plno. A samozřejmě spousta ryb! Sotva jste vstoupili do vody, ušli ve vodě tak 10 metrů, hned se vám připluly ukazovat a předháněly se, která zaujme více. Barevné představení akvabel – tak by se to celé dalo nazvat. Večer jsme šli brzy spát, jelikož nás v úterý čekal výlet se Sárou do Luxoru a Karnaku. Na Sáru, žijící a vdanou v Egyptě už asi 6 let,  jsem nějakou náhodou natrefila na netu a napsala jí email, protože jsem se někde dočetla, že pořádá se svým egyptským manželem výlety pro česky mluvící klienty právě do Luxoru a to i z destinace Marsa Alam. Ve spojení jsme byly spolu už z domova, takže jsem jen Sáře poslala sms, že jsme na místě a ona odepsala, kdy si nás vyzvednou další den u hotelu ve tři ráno.

Je úterý. Vůbec se nám nechce vstávat, recepční, kterého jsem požádala, aby mě vzbudil ve 2,30 vyzvání telefonem až ve 2,50, kdy jsme už na odchodu z pokoje. Sára čeká už s dalšími dvěma klienty, s Jirkou a jeho dcerou Kačkou, Mohamedem – spolumajitelem a zároveň nevlastním bratrem Sářiného muže, Sára a ještě druhý řidič.  Se všemi jsme se přivítali a nasedli do mikrobusu, který zřejmě tlumiče neviděl ani z rychlíku. Jakub se hned uvelebil na místo vedle Sáry a začal jí vyprávět své nekončené příběhy o naší rodině. Sára ale byla trpělivá a s Jakubem si zřejmě padli do oka. I mě byla Sára sympatická. Mladá, asi 26 let, střední postavy, dlouhé blonďaté vlasy spletené do copu. Sama má se svým manželem dvě děti, chlapečka starého 4 roky a dvouletou holčičku. Byla jako moje dcera. Povídaly jsme si celou dobu, jakoby jsme se znaly už dlouho. Asi po hodině jízdy "naším” otlučeným mikrobusem jsme ještě přibrali v posledním hotelu dva pány, pana Martina, taky tak v mých letech a jeho tátu, bodrého "ostravaka”, aspoň podle přízvuku. Náš tým na cestu do Luxoru byl kompletní. Odbočili jsme z hlavní cesty, projeli několika policejními kontrolami a jelikož byla ještě pořád tma, ani neměli v úmyslu nás nijak kontrolovat. Byli rádi, že nemusejí vstávat od svého ohýnku, u kterého se ohřívali u strážních budek. Bylo přece jen pouze 20 stupŇů.

Tu nastala trošku obava a Sára se pro nás nesrozumitelnou arabštinou domlouvá s Mohamedem, zda odbočit tady či tam. Ptala jsem se, o co jde. Sára mi vysvětlila, že po revoluci a převratu v Egyptě je nyní nastolen nynější vojenskou vládou zvláštní režim pro tankování, takže nafta a benzín sice na čerpacích stanicích jsou k dispozici, ale mohou se čerpat jen v určitých dnech a hodinách, které nejsou předem samozřejmě známy, takže všude stojí fronty aut u benzinek a čekají, až nastane ona kýžená hodina a oni si budou moci nabrat palivo do svých vozů či traktorů. Toto opatření už v Egyptě údajně trvá zhruba měsíc a naštvaní egypťané křičí na své blízké, ostatní účastníky provozu, jsou nervózní, přestože si zřejmě pak uvědomí, že za to mohou jiní. Není se čemu divit, vždyť vzdálenosti jsou mezi městy nebo osídlenými místy v těchto končinách na míle vzdálené a lidé se potřebují dostat do práce, potřebují sklidit právě dozrávající úrodu, odvézt děti do školy a podobně. Natankovat se nám nepodařilo. Vše bylo uzavřeno a teď mám na mysli hlavně kohouty od nafty.  Vyrazili jsme do pouště s tím, že třeba se nám podaří natankovat někde za pouští, pravděpodobně v Edfu. Po hodině a půl jízdy pouští, kdy už začínalo svítat, bylo nad slunce jasné, že nám nafta prostě nevyjde. Dorazili jsme v půli cesty do oázy, abychom se občertsvili, posnídali a Mohamed zatím neztrácel čas a za nekřeťasnské peníze sehnal někde pokoutně kanystr tolik drahocené nafty. Naftu žbryndali za rohem přes trychtýř do naší nádrže, aby je nikdo jiný neviděl a neměli z toho problém. S úsměvem na tváři pak nasedl do autobusku a vyrazili jsme na další štreku. Po další hodině a půl jsme z okýnka auta už viděli okolí nilské nížiny, lidi, lemující cestu na oslích, zemědělce, právě sklízející cukrovou třtinu, či děti pokřikující na náš autobus, jako by nikdy nic podobného neviděli. Byli jsme v Edfu. Mohamed zbystřil, když uviděl před místní benzinou frontu. Okamžitě se zařadil a šel ven jednat, jak to vypadá. Údajně se mělo začít tankovat. Měli jsme i tak už časový skluz, tak se náš řidič předběhl, aby natankoval aspoň nějaké množství a tu se strhl velký randál, ostatní křičeli, nebo aspoň se to domnívám a následně mi to Sára potvrdila, že se nemá předbíhat, že přijel poslední a podobně.Co mi ale nebylo jasné, že mu za chvíli všichni ti, co po něm řvali, pomáhali přelívat naftu do nádrže z kanystru. Nechápala jsem to. Sára mi objasnila, že nakonec zjistili, že jsou vlastně všichni bratranci a bylo vše v nejlepším pořádku. Projeli jsme opět několik policejních kontrol, několik retardérů, při kterých jsme měli žaludek až v hrdle a už jsme byli na předměstí Luxoru. Moje představa Luxoru byla naprosto naivní. Myslela jsem si, že Luxor bude moderní, honosné město, které jako své perly má po okrajích své památky. Realita byla naprosto jiná. Luxor je zaprášené město, jehož ulice jsou plné rodin na oslích, prodavačů všeho možného, jen ty památky tam opravdu byly. V tom jsem se nemýlila. Naše první cesta vedla do chrámu v Karnaku,který nechal postavit Ramses II. Něco málo jsem o Egyptě četla, hlavně histoické romány a nějakého průvodce, takže jsem se těšila, až si to prožiju na vlastní kůži. Karnak mě dostal. Nejvíce ze všeho pak asi sloupová siň, kde je 140 obrovských sloupů, popsaných hieoroglyfy, neuvěřitelně vysokých a pravidelně postavených, až přecházel zrak. Motala jsem se mezi sloupy jako smyslů zbavená a jen fotila a točila a fotila a zase točila a nemohla se těch tvarů, stínů a všeho okolo nabažit. Najednou se přede mnou objevil místní muž v kaftanu, tj. dlouhé bavlněné košili, kterou nosí snad všichni muslimové a nabízel se mi, abych si udělala fotku s ním u sloupu. Neváhala jsem, vyfotila ho a on mi nabízel, že na oplátku vyfotí pro změnu on mě. Odmítla jsem, že mě vyfotí sestra, načež on natáhl svou ruku a bez obalů mi vysvětlil, ať tedy za fotku s ním zaplatím. Odmítla jsem. Neměla jsem drobné. Né že bych nechtěla, ale takových, co chtěli peníze jen za to, že se na vás třeba usmáli, bylo na každém rohu tucet. Mávl nade mnou rukou a odešel. Na dalším nádvoří byl na sloupu nějaký posvátný skarabeus, kolem kterého když sedmkrát obejdete dokola, budete mít vy i vaše rodina štěstí, lásku a  zdraví. Neváhali jsme nikdo. Běhali jsme kolem sloupu jako o závod, ale hlavně proto, abychom zbytečně nezdržovali. Přihodila se ještě jedna pro mě docela neobvyklá věc, když jsme vysedali z autobusu, obklopili nás, jak jinak davy prodejců všeho možného a začali nás přesvědčovat, že právě jejich zboží je to nejlepší. Jirka podlehl a rozhodl se, že si koupí od jednoho šátek. Domluvili spolu cenu na 10 egyptských liber, načež prodejce peníze vzal a po té si to rozmyslel, že chce liber 15 místo těch domluvených desíti. Jirka odmítl a chtěl peníze zpátky, ale prodejce nechtěl dát ani peníze, ani šátek. V tom se do celého sporu vložil náš řidič Mohamed, něco po sobě s prodejcem doslova řvali, Sára mi pak přetlumočila, že Mohamed mu docela hlasitě vysvětloval, že tady nevozí turisty, aby oni dělali ostudu a nestáli si za svým rozhodnutím, a že když mu to jednou slíbil prodat za 10 liber, tak to tak má i udělat. Jenže kýžený prodejce se nedal a hájil své, že živí doma 7 dětí a jak to má všechno zvládnout. Chtěla jsem vytáhnout kameru a celou roztržku natočit, ale vzápětí jsem si to velmi rychle rozmyslela a to když se tu náhla objevil další samozvaný soudce, ovšem s brokovnicí v ruce. To vám dojde řeč i argumenty. Nedovolila jsem si na kameru ani sáhnout. Prodejce Jirkovi nakonec šátek prodal za usmluvených deset liber a my mohli pokračovat dále podle programu. Po návštěvě Karnaku a přejezdu Nilu loďkou na druhý břeh, jsme šli na oběd, který byl v ceně výletu, do místní vývařovny. Za určitý obnos, který byl za osobu zaplacen, jste si mohli nabrat a sníst, na co jste měli chuť. Byla tam samozřejmě egyptská jídla, jako kuskus, humus, zelenina, těstoviny s omáčkou, a podobné pokrmy, dostupné široké veřejnosti. Na pití jsme si dali karkhade, což je vlastně ibyškový čaj. Dá se pít jak horký, tak i studený a mě osobně velmi chutná. Vyrazili jsme ještě obdivovat Memnonovy kolosy, kde byla krátká zastávka a čekal nás ještě chrám královny Hatšepsut, který komletně postavili podle původních plánů polští archeologové, jelikož ten původní se vůbec nedochoval. Byl sice krásný, ale z historického hlediska mě moc nezaujal. Na krátkou chvíli jsme ještě stihli navštívit alabastrovou dílnu, která byla skutečnou pastvou pro oči a samozřjemě skáza pro moji peneženku. Ale zase jsem měla krásné a originální dárky pro nejbližší. Zbývala nám ještě návštěva "údolí královen”, jelikož nám Sára vysvětlila, že všichni jezdí do Údolí králů, které není zdaleka tak zajímavé a zachovalé, jako Údolí královen. Ze sedmdesáti hrobek byly v tomto čase přístupny pouze tři, ale stály za to. Úchvatné kresby na stěnách za sklem, aby se nikdo nemohl ničeho vůbec dotknout, různé nápisy v hieroglyfech, ze kterých se mohl jen člověk domnívat, co je za nimi ukryto a co vlastně měly kdysi říci. Tajemno se vším všudy. Trošku toho negativního tajemna i dodávaly hlídky, které hrobky hlídaly, neupravení hlídači, ve vytahaných svetrech, ale opásáni brokovnicemi mi moc příjemní nebyli. Sára nás upozornila, abychom si dali pozor i na hlídače, který nás do hrobky doprovázel, že nám zřejmě bude za bakšiš nabízet foto v hrobce, což je ale strikně zakázáno. Přestože bychom na toto přistoupili, mohli bychom s tím mít velké nepříjemnosti, protože s těmi dalšími před vstupem je jistě smluvený a ti by mohli po kontrole fotoaparátu vymáhat ještě daleko více, či vyhrožovat soudem. Tady si uvědomíte, jak je stále Egypt nesvobodný a jak se na vás všichni dívají jako na špiona a nemají důvěru snad v nic cizího. V tomto směru jsem se tady cítila opravdu velmi nepříjmně. Čekala nás poslední část výletu a to plavba po Nilu na banánový ostrov. Po asi 20 minutové plavbě jsme přistáli u banánového ostrova, kde jsme se procházeli banánovou plantáží, seznámili se částečně se zemědělských životem v povodí Nilu a na závěr dostali na stůl ochutnat mísu čerstvě useknutých banánů a dalšího exotického ovoce. Mohamed si vedle u stolu zatím zapálil šíšu, která celé okolí krásně provoněla. Čekala nás cesta zpátky. V době oběda se Mohamedovi a jeho druhému řidiči podařilo někde v Luxoru narazit na benzinku, kde zrovna bylo povoleno čerpat, takže nafty jsme nakonec měli tolik, že jsme ji mohli i rozdávat, jelikož ti dobráci samozřejmě nabrali i do několika kanystrů. Co kdyby. Cesta zpátky byla dlouhá a nekonečná, jako cesta do Luxoru. Celkem jsme urazili do Luxoru a zpátky a nějakých 100 km po Luxoru, takže celkem asi neuvěřitelných 1 700 km! Vytřepaní jak ratlíci z mikrobusu jsme po půlnoci upadli do říše snů.  Se Sárou jsem zůstala dále v kontaktu a vypadá to, že si budeme mít co říct i po mém návratu domů.

Další dny ubíhaly docela rychle a podobně. Ráno po snídani jsme vyšli na pláž, kde se však dalo ležet pouze za proutěnými zástěnami, hlavně kvůli větru. Ten byl opravdu nepříjemný. Odpoledne, před večeří,  jsme většinou chodili do krytého bazénu v hotelu, který byl vyhřívaný a my v něm dokázali strávit v kuse i dvě hodiny, až jsme měli prsty rozmočené. Byl tady klid a hrála jen relaxační hudba, protože tam byly nabízeny i masáže, byla tam posilovna a zkrášlovací salón. Večer jsme se pak jako většina hostů odebrali po večeři do lobby hotelu, kde probíhal animační program v podobě jedné vystupující ukrajinské zpěvačky, zpívající karaoke. Chvílemi jsme i nahlas prosili, aby jí to někdo zakázal nebo eventuelně odpojil jí od elektriky. My se ale bavili výborně, seznámili jsme se s partou mikulováků, které jsem už zmiňovala a ještě Irenkou, sympatickou paní z Prahy, která tady byla se s vým 16-ti letým synem Jakubem. Bydleli vedle nás v pokoji a jednou, když nebyl volný stůl v hale hotelu jsme si přisedli a pak už jsme si místo v hale drželi vzájemně a měli si celou dobu co říci. Je fajn, když natrefíte na příjemné lidi okolo vás, hned je celá dovolená veselejší a příjemnější. Nedá mi ještě nevzpomenout na Marušku z Mikulova, která byla na pokoji s Hankou, další skvělou ženskou do party, která byla stvořená pro každou srandu. To, že Hanka na šílené hity ukrajinky byla schopná tančit i "Michalela Jacksona”, byl jen střípek toho, čemu jsme se dokázali smát hodiny. Jednoho dne na pláži k nám třeba přiběhla Maruška, a svým krásným dialektem nám líčila, jak se Hanka v moři při šnorchlování  při silných vlnách topila. Rozhazovala rukama a dramatizovala, jak ji unášel proud, jak Hanka křičela a jak pro ni nakonec vběhlo 5 oblečených záchranářů, kteří jí doslova vynesli z vody. Ptala jsem se, proč jí nešli pomoci taky, ona mi briskně odpověděla, že si mysleli, že ji tahají z vody proti její vůli a ukončila to tím, že jsme aspoň viděli záchranou akci. A bylo to.

A je tu zase neděle, my opět vstáváme ve tři ráno, ale tentokráte nejedeme nikam na výlet, ale odlétáme v sedm ráno domů. Bylo fajn, ale stačilo to. Egypt zřejmě není ta destinace, kam bych se musela vracet. Není to to místo, které by se mi tak silně vrylo pod kůži. Vadila mi různá omezení a trošku jsem si připadala jako u nás za totality a věřte, že na tu dobu moc ráda nevzpomínám. Ohřáli jsme se, to jo, ale jsem ráda, že jsem doma, přestože nám za odměnu napadlo za poslední tři dny asi metr sněhu a jsme tady jak zapadlí vlastenci. Co to ale všechno je proti životě v Egyptě....Tak ať klidně padá a já přeji všem egypťanům, aby jednou mohli žít v takové svobodě jako my. Ta je nade vše. Za to vše patří i můj obdiv Sáře, naší průvodkyni. Takže mír s vámi Egypťané! Salam alejkum!

Korfu :-) tentokr/...

Tak se nám to krátí...za pár dní vyrážíme s nejmladším synem na návštěvu k Pavle – ostrovance a budeme u nich přebývat téměř 14 dní..Dobře jim tak..:-)) Každopádně bude ale jistě veselo, protože  s sebou bereme i naši babičku a tetu, budou ale ubytovány jinde, to by asi Pavlin manžel nerozchodil...:-)) a aby toho nebylo málo, letí s námi ještě i kamarádka s dcerou a milovanou kamarádkou Jakuba v jednom Karolínkou a budou bydlet v apartmánech jako naše babička a teta...Takže opět docela slušná parta lidí....co říkáte? :-)) Tak se těšte, budu psát, až se mi zklávesnice bude kouřit...Krásné léto!

Tak jak jsem už psala, dorazili jsme na Korfu v pořádku, byli srdečně přivítáni a ted užíváme...:-)

Tak jsem si řekla, že dnes se mohu rozepsat trošku více, jelikož relaxuji po dni plném sluníčka a neuvěřitelných dětských rozborů a zpěvů po cestě autem z Benitses. Ale začnu od začátku:

Včera ráno jsme vyrazili na letiště. Vše v pohodě, akorát odlet zpožděn o 1,5 hodiny. Co se dalo dělat. Děti si zábavu na letišti našli. jen ještě musím osvětlit, kolik nás vlastně letělo. Původně jen já a Jakub, hlídat děti na 14 dní Pavle – Ostrovance. Ale já chtěla vzít ještě svou mámu a ukázat jí Korfu, tak jí Pavla zajistilka ubytování v Benitses u své kamarádky Ivetky. No a aby tam nebyla máma sama, tak jsme přesvědčili naši tetu, aby letěla taky. To už jsme 4 kusy. Pak se rozhodla, když se dověděla kamarádka Jakuba, Karolínka, a její maminky Markéta, kam letíme, že by chtěly obě s námi taky...Dokoupily se letenky i ubytování u Ivetky. A už nás bylo 6 kusů. Jenže ještě volal můj dobrý kamarád keramik Petr, že by rád někam na dovolenou se svou přítelkyní Ivou a prý kam letím já s rodinou. Tak dostal info a nakonec se přikupovaly letenky další dvě, jelikož zhodnotili, že v Řecku ještě nebyli a chtějí to vidět a mohou se s námi na Korfu během pobytu setkat. Ubytovali jsme je u kamarádky v Liapádes Editky.

Počítáte dobře? tak to je nás už 8 kusů. No a protože pod deset kusů je asi nad mé možnosti, co čert nechtěl, ještě se tři týdny před naším odletem ozval kamarád Saša, prý jedou autem na Korfu s přítelkyní a rádi by dostali ode mě nějké info a případně abychom se tady setkali. No a to je konečné číslo.

Doletěli jsme asi po šesté, vzali auta, která nám zajistila Pavla a jeli ubytovat baby do Benitses. Vše jsme našli, ubytování moc hezké a milé a ženské byly nadšené. Pro Petra s Ivou si přejela z Liapádes Edita. V Benitses jsme si chvíli poseděli, já si dala po cestě kafe a vydali se až o půl desáté do Kerkyry k Pavle domů. Čekal nás její muž a pomohl nám s kufry. Děti už prý spí...Prdlajs! Jak nás uslečeli na schodech, bylo po spánku. Ubytovali jsme se a děcka ještě chvíli řádili a vyprávěli si, co se událo zatím, co se neviděli. Šli spát až po jedenácté. Já si ještě dala pivo s Pavlou a jejím mužem a odpadla jsem taky, i když jen relativně. Do půl třetí jsem nemohla usnout únavou.

Ráno mě vzbudilo docela hodně hlasité zvonení zvonů Ag. Spirydona. :-)) Vše natočeno, protože kdo neuslyší, neuvěří!:-)

Dopoledne jsme lenošili doma a po obědě se vydali s dětmi do Benitses za babama a celý den strávili všichni u moře. Teď máme od Pavly slíbenou zmrzlinu na Listonu, tak musím končit, jelikož mě už tahají, abych šla a oni to náhodou neprošvilhli.

Jen dodám že je hodně teplo a voda jako kafe. Všechny vás zdraví zvláštní zpravodaj z Korfu – Edita

...aneb nekonečný příběh na pokračování...

Nejprve se omlouvám, ale nějak tady nestíhám psát...Odpočinek se moc nekoná, ale já jsem ve svém živlu a v jednom kole...Začneme po pořádku:

V pátek jsme se seznamovali s okolím a povalovali se na bezvadné plážičce v Benitses, kousíček od ubytování mých bab. Majitelka apartmánů, kde baby přebývají, je češka, neuvěřitelně bezvadná ženská, Iveta, která jim dokonce vozí i nákupy co chtějí z levnějších supermarketů...Co potřebují, to za chvíli mají...opravdu super baba. Má tam teď momentálně i dvě malá štěňátka neurčitého druhu a dva maličké dvouměsíční kocourky...Vy kdo znáte našeho Jakuba a babičku víte, proč to píšu...Ti dva, včetně Karolínky a dětí od Pavly jsou absolutně nadšení a zvířátka mají co dělat, aby zavčas uprchla...:-)Jen dodám, že Ivetka má ještě některé termíny letos v létě volné a pokud by měl někdo zájem, klidně mi pak napište, na Ivetku nás nasměruji. Opravdu levné a příjemné ubytování, vše nafoceno, fotky dodám.

V sobotu jsme se vydali po domluvě s kamarádem Sašou,který je na Korfu obytňákem se svou přítelkyní, že za nimi přijedeme na pláž ke Korisonskému jezeru a on mi předá plzeňské pivo,které mi dovezl autem pro Pavlu a jejího muže. Na pláži to moc idylicky nevypadalo, jelikož se ten den poměrně dost rozfoukalo a my tam zažili téměř písečnou bouři, nebo chcete-li písečný peeling.. Shrnu to, pivo máme a babička měla písek i mezi zubama. Po cestě zpátky jsme zastavili na místní farmě, kde to už znám na papu a holky se nejprve cukaly, že nechtějí a p. ale nakonec jsme po saganaki, kleftiku a pomazánce z oliv a frapé mlaskali všichni.

Při návratu do Benitses jsme se s Jakubem rozhodli, že tam zůstaneme i spát, ať si od nás korfská rodinka odpočine, jelikož Pavla měla volno. Opravdu to znělo nevinně. Já nakoupila Retsinu, místní víno, typické svým zráním v pryskyřičných sudech, jelikož jsem o tom všem vyprávěla a baby to chtěly vyzkoušet. Popíjely jsme, děti nám hráli divadlo a mě najednou napadlo, že je tam velké ticho a že bychom mohly zpívat...Spustila jsem a teta se okamžitě přidala. Řvaly jsme tam až do půlnoci, já pak ani mluvit nemohla a tolik moravských a valašských lidovek, včetně Werichových a jiných písní, jistě v Benitses nikdy neslyšeli. Docela jsme se opravdu i nasmály, v jednu chvíli mě chtěl dát Jakub pusu a převrhl mě i s židlí na znak...já ležela na zemi a co už...dál přece nespadnu..tak jsem ještě labužnicky vyfoukla kouř z cigarety a baby doslova řvaly smíchy, až Markéta prosila, ať toho už necháme, že jí strašně bolí lícní kosti.

V neděli dopoledne jsme odjeli všichni do Kerkyry, jelikož nás Andreas pozval k nim domů na oběd. BaBY nejprve že ne, že to není vhodné, že nechtějí otravoval, ale nakonec se nechaly umluvit, že by se mohl i Andreas urazit a šly. Před tím jsme si ale důkladně prolezly Kerkyru, její uličky a zákoutí, nakopily tretky, vyzkoušely různé modely, kumkvat a jiné dobroty a vrátily se na oběd. Shrnu to – bylo veselo, jídlo bylo úžasné, pečené v peci na chleba, prostě to nemělo chybu a nakonec jsme odcházeli všichni na místní pláž k pevnosti až v pět odpoledne. Pak jsme si dali zmrzlinku, kterou jsme slibily dětem a holky odjely zpátky do Benitses. Na cestě zpět jsme s Pavlou a dětmi zašli na Liston, kde právě prbíhal koncert místního Joe Cockera. Byla to pohoda a vlahý večer neměl chybu.

Včera měla Pavla trošku času a děti musely doma civičit na piáno, tak jsme zase odjeli s Jakubem do Benitses sami. Říkala jsem si,, že naše teta je jak černoch, že si musím taky poležet na sluníčku trošku déle a jak jsem dopadla vám nepřeji vidět! Rak je proti mě bledý odvar! Ale vyfasovala jsem mast od doktora a musím říct, že mi to do rána zhnědlo a můžu jít dnes do toho nanovo...:-) Do Kerkyry jsem se vrátila sama, jelikož tam Jakub chtěl zůstat a my s Pavlou se měly setkat s mými přáteli na kafíčku na Listonu, kteří přiletěli zároveň s námi a bydlí u kamarádky Editky v Liapádes. Petr s Ivou dorazili včas a bylo si co vyprávět a dotazovat se, jelikož chtěli poradit i výlety, kam se mají vydat co vidět. S nimi jsme to měli domluveno na čtyři a jelikož se ještě ozval i Saša, že by se chtěl s Psvlou setkat také, tak jsme setkání směřovaly na hodinu šestou, kdy zase pro změnu Petrovi s Ivou odjížděl poslední autobus do Liapádes. Pak dorazil Saša s Monikou. Smály jsme se pak s Pavlou, že tam máme spolu úřední hodiny a že se jen mění naši hosté...:-)) Kdoví, jak to vnímali místní číšníci. Po audienci jsem vyfasovala Zuzanku, Daník musel na piáno  a jely jsme spolu do Benitses pro Kubíka. Nějak jsme tam zabředly, děti nám dělali módní přehlídku a Jakub to komentoval a tak jsme domů do Kerkyry dorazili všichni až před desátou. Já ještě měla telefonický hovor s mým mužem,který se mě nenápadně zeptal, kolik jsem vybrala z našeho účtu a já že zatím vůbec nic, že mám co jsem jsem si vzala a on mi na to sarkasticky odpověděl, že bych na Kerkyře mohla tím pádem i zůstat, že by nás to možná vyšlo levněji...:-))

Večer byl klasicky ukončen pivem a teď je ráno a posádka ještě chrní a pak vyrazíme po snídani zase do Benitses, protože Pavla má dnes hodně práce, tak beru s sebou všechny děti,.Plánujeme to tak, aby děti byli spíše u moře, protože děti Pavly to tu znají a jezdit autem po výletech se jim nechce. Takže až zítra plánujeme další výlet, pravdědopodobně do Achilionu, ve čtvrtek – ale to baby v Benitses ještě neví, jsme všichni pozváni na ponorku od kamarádky Editky a ještě pojedeme do kláštera v Paleokastríse a za Petrem do Liapádes a v neděli jsme pro velký úspěch  a asi jsme byli i hodně Andreasovi sympatické, pozváni všichni k Pavle na závěrečný oběd, jelikož v pondělí letíme domů. Tak to tu letí a dnes a zítra je stávka, tak možná budu stávkovat i já...u vody...páá a všem hezký den...a všechny zdraví z Kerkyry a slanou pusu posílá zvláštní zpravodajka Edita.

Dny ubíhají a už je tu skoro konec týdne...

Tak jsem se ještě rozhodla chvíli pokračovat ve svém tlachání, ať víte, že tu jen neležíme u vody, i když je to opravdu naše společná oblíbená činnost. :-)  Ale i u vody je veselo...Jakub plavat malinko uměl, ale většinou v bazénu. V moři měl strach...a světe div se, plave jak drak, dokonce s brýlemi a šnorchlem a já jen vyvaluji zraky...

Ve středu byla dopoledne grilovačka na pláži, nikoliv kuřat, ale nás samotných, jelikož je tu opravdu dost teplo, včera večer kolem osmé bylo 28 stupňů. Děti se koupali a řádili ve vodě. Navečer jsem ženské přesvědčila, že by bylo dobré i něco vidět a vyjeli jsme všichni na nedaleký kopec, kde má postavené své sídlo císařovna Sissy. Já osobně jsem tu byla už po třetí, přesto se mi tu vždy líbí, ale baby byly nadšené. Jakuba to trošku nudilo a neustále opakoval, že on už je tam také po třetí...:-)) a s dostatečným důrazem...:-) Protože jsme se tam ocitli navečer, bylo příjemně vlaho, foukal jemný vánek a lidí tu bylo, že by je člověk spočítal na prstech jedné ruky...prostě paráda...Prolezli jsme to křížem kráže, udivené výkřiky nad krásou Achilionu z úst naší tety Jany mám zachyceny na videu, protože to je nenapodobitelné..:-)

Večer jsme s Jakubem zůstali v Benitses na noc a já učila paní domácí plést košíky z pedigu, čemuž ona moc ráda podlehla a musím říct, že na to, že to držela poprvé v rukou, byla moc šikovná. Už uvažuje o tom, že si nechá pedig dovézt od táty, který má i s maminkou za ní přijet na Korfu.

Čtvrtek jsme klasicky dopoledne proleželi a pláži a v jednu jsem je vyhnala, aby se šly baby obléci a vyjeli jsme do Paleokastrísy, na slíbenou ponorku, kam nás pozvala Edita Kachlová. Mezitím ještě však pči opékání se na sluníčku mi zazvonil telefon. Vzala jsem to a ozvala se mi paní z letecké společnosti smartwings, prý se moc omlouvá, ale náš odlet domů přeložili na místo z plánovaného v 16,00 na 22,25 z Kerkyry. Ženské byly nadšené, že tu budeme ještě trošku déle, protože se jim tu asi opravdu moc líbí. No a já té paní akorát odpovídala, aby nemusela volat každému zvlášť, že s námi je tu ještě teta, Markéta s Kájou, Petr s Ivou a babička, že to jednoduše vyřídím..paní  s údivem v hlase se mě ptá:”Vás je tam půlka letadla?” Co na to říct? Vlastně skoro ano...:-)

Dorazili jsme včas a ponorka se už vracela z předchozího výletu. Alex, kapitán ponorky si na mě i Jakuba okamžitě vzpomněl a vřele nás vítal...Nastoupili jsme všichni a kromě nás tvořilo posádku asi ještě dalších 5 lidí a to bylo vše....pohodička...Vyrazili jsme z přístavu a objeli Paleokastrísu a obdivovali její okolí a nádherné moře. Jakub po chvíli za mnou přišel a ptal se mě, kdy budou otvírat "akvárium”.

Myslel tím spodní palubu, ze které je vidět pod vodou a ve vodě samozřejmě rybky. Dorazili jsme až po útes s klášterem a Alex dal povel, abychom se šli podívat na ryby. Nejen ryby, tentokráte jsme tam načapali i potápěče a našli i pohozené sochy na dně moře. Děti i baby nevycházeli z údivu a plavba na ně udělala ohoromný dojem. Jakub mohl dokonce na cestě zpátky řídit žlutou ponorku! To bylo něco! Za doprovodu beatlsácké písně "yelow submarine” jsme se vraceli do přístavu....Byl podvečer a v přístavu už nás čekala Edi. Edi je neuvěřitelná ženská, s velkým srdíčkem a úžasným smíchem, který by rozesmál snad i mrtvého. Dali jsme si s ní fredo capuccino a děti ledovou tříšť, načež jim naše teta zdůraznila, že si to mají nechat raději vychladnout....Ledovou tříšť! :-)) vzápětí jí to došlo a rozesmáli jsme se na celé kolo a samozřjemě se smíchem vedla opět naše hostitelka Editka. Rozloučili jsme se s ní po chvíli,a bychom nezdržovali a vyjeli nahoru do kláštera, nafotili vyhlídku a zakoupili klášterní víno a pomalu se vraceli zpátky dolů. Cestou, protože to nebylo daleko, jsme se ještě stavili zkotrolovat Petra s Ivou v Liapádes a zjistit, jak se jim vede. Mají se také velmi dobře a chválili si cestovní agneturu se kterou na ostrov přijeli, Prý budou doporučovat...tak uvidíme...

Večer jsme si daly trošku Retsiny, kterou baby učím pít, protože mě opravdu chutná a zvláště v parných dnech je to příjemné odlehčené pití...unavení sluníčkem i výletem jsme všichni totálně v deset odpadli a teď je ráno, já jedu pro děti Pavly do Kerkyry, jelikož ona má dnes perný den a my se s nimi můžeme povalovat u moře. Tak si jdu dát kafíčko, babička mě totiž místo v osm pro jistotu vzbudila už v sedm, tak tu sedím, zírám na noťas, protože už bych stejně neusnula a píšu ty své nesmysly, které chvílemi nedávají smysl ani mě. Za chvíli vyrážím a vás všechny zdravím z úžasné Kerkyry. Zvláštní zpravodajka z Kerkyry posílá všem čtenářům i jednu velkou slanou pusu. Edita

a asi i poslední...

Tak se nám to krátí...Uteklo to jako voda, dnes je neděle a zítra se budeme vracet večer domů. Ale po pořádku:

V pátek jsme jeli zase všichni s dětma, tzn. Jakubem, Zuzkou a Dankem do Benitses a užívali s nimi moříčka a sluníčka...Děti řádili ve vodě a ve volné chvíli si hráli na tavernu a předbíhali se, kdo ji má lepší, a na kamenech nám jako nabízeli uvařené jídlo pro změnu zase z menších  kamínků. My jen ležely a platily zase jen kamínky, jako eury. Zkasírovali nás všechny pořádně.

Byli ale fakt zlatí! Večer jsme se vraceli s Jakubem zpátky do Kerkyry a spali u Pavly. Andreas zrovna začínal míchat těsto na chléb, tak jsem vše točila na kameru. Smál se ale, že to je tajné...:-) Pavla odešla na zkoušku na ságo, protože se aktivně přihlásila u kapelníka, že dlouho nikde nehrála, jenže on se domníval, že má teď přes léto hodně práce a nemá čas. V podstatě se nemýlil, ale Pavla chtěla hrát, tak jí sdělil, že v pátek večer je zkouška a v sobotu ráno v 6,30! se jde hrát na procesí...To si dala! Takže domů dorazila až po desáté, chléb už upečený a já seděla na balkoně a pozorovala ze tmy Ag. Spirydonas, do kterého jsem se zamilovala při svém pobytu v Kerkyře. Přesněji do jeho zvonění. Normálně mi to bude doma chybět...Dali jsme si společně na dobrou noc nějaké to pivko a šli spát.

V sobotu měla Pavla volno a chtěla si zařídiit nějaké záležitosti s dětmi, tak jsme s Jakubem vyrazili do Benitses za babama. Dopoledne jsme s nimi odpočívali u vody a po obědě s Markétou, Karolínkou a Jakubem vyrazili na Pantokrátor. Babička s tetou se zůstaly smažit na slunku v Benitses. Markétě se cesta přes Dassii a Ipsos moc líbila a když jsme vyjížděli do hor, nestíhala přehazovat v rukou kameru a foťák. Dorazili jsme na Pantokrátor a výhled byl úžasný. V kapličce děti zapálili svíčku a v obchůdku se suvenýry jsme koupili nějaké ty tretky.

Mnich Efcharístos, kterého znám díky Pavle, tam tentokráte nebyl. V obchůdku obsluhoval takový starší pán, docela sympaťák, vysoký a mohutný a na první pohled nepřístupný. Jenže do obchůdku se zrovna vřilila parta moldavských žen a začaly jedna přes druhou štěbetat a vše prohlížet takovou rychlostí, že jsme úžasem oneměli. Pak jsme se ale dál věnovali obchodu a ten pán mi vysvětloval kvalitu olivového oleje, když v tom jedna ta Moldavanka nerespekrotvala to, že se bavíme a na drzo nám vstoupila do řeči a začala ho atakovat svými dotazy. Načež ten seriozní pán natáhl ruku před sebe, vztyčil prostředníček a ukazováček a jak to dělávají kluci, když chtějí jako mířit pistolí, obrátil svůj kolt směrem k té ženštině a dvakrát jako že vystřelil. :-)) Baba v momentě ztichla a došlo jí, že skáče neslušně do řeči, načež se ten pán začal smát neuvěřitelně krásným a nakažlivým smíchem, že rozesmál celý obchod na celé kolo. Nemělo to chybu a mě jen mrzí, že jsem kameru stihla zapnout až o chvíli později. Ale i tak ten jeho nakažlivý smích trošku zachycen mám. Skoro až v osm jsme se vrátili do Benitses a zůstali tam s Jakubem naposledy spát.

Teď je neděle ráno, já popíjím kafíčko, trošku se nám tu začaly honit mraky, což mě teda opravdu vůbec nevadí, protože je stále horko jak v peci. Jen naše teta, která se už snad ani více opálit nemůže, má z toho divoké sny,  že by mělo být zatáhlé. V poledne odjíždíme hromadně do Kerkyry, znovu jsme všichni zváni k Pavle a Andreasovi na oběd a pak už jen balení, zítra snad poslední koupačka a večer odlet zpátky domů. Bude nám smutno. Už teď přemýšlím, a vypadá to, že nejsem sama, že se některá z ženských ke mě ráda přidá, kdy se sem zase vrátím. Mám tu už spoustu úžasných přátel, je tu nádherně a po ostrově si už jezdím téměř jako domorodec, tak co si více přát. Přeji tedy vám, aby jste alepsoň jednou v životě zažili ty úžasné pocity, co mám teď já a odjížděli odsud nebo z jiného místa jako já se slzami v očích. Naposledy tedy všechny zdravím z Kerkyry a z domu už jen pak budu otravovat s fotkama. Přeji krásné prázdniny všem a domů posílám sluníčko, protože tam údajně prší ...edita a spol.

Výlet na největší ostrov Řecka – Krétu

A je to tady...Manžel nás odváží na letiště a my za chvíli odlétáme na Krétu za nejstarším synem, který tam pracuje jako delegát. Vše zatím funguje jak má, letadlo odlétá na čas. V Ostravě je lehce pod mrakem a docela i chladno, asi tak okolo 12 stupňů. Přistáváme v Heraklionu. Bác! Horký vzduch nás omámí při vystupování z letadla... Už teď mi chybí klimatizace. Na Krétě je ve stínu tak dobrých 30 stupňů. Skok tedy značný. Ale po chvíli i příjemný. Další vůně, která nás vítá a kterou tolik miluju, je vůně moře a ryb. Jen proto bych byla schopná se k moři i odstěhovat.

Na letišti nás čeká "náš” osobní delegát...:-)) Je rád, že vidí kluky, babičku a možná i mě. Nasedáme k němu do auta a vydáváme se hledat po okolí letiště auto, které nám zajistil v půjčovně na celý pobyt na Krétě. V autě je horko jak v peci a Pavel po chvíli ježdění a komunikace s kamarády z autopůjčovny vítězně nachází naše auto. Přesedáme a úprkem vyrážíme do Adeliamos kambos, do hotelu Kathrin beach. Píšu úmyslně úprkem, protože Pavel jel jako s větrem o závod a já abych nestrávila s babičkou a klukama první noc někde na pobřeží v autě, tak prchám za ním. Uf...ještě teď se potím, při pomyšlení na tu jízdu. Auto naprosto pro mě neznámé, do toho povzbuzující hoši, ať na to šlápnu...Nedala jsem se..Jela jsem si podle svých možností a pravidel. Přece se hned první den na Krétě nezabiju. :-)) Dorazili jsme do hotelu Kathrin beach, kde jsme byli už ubytovnáni na doporučení Pavla vloni. Vítání nebralo konce a lidé v Kathrině jsou opravdu úžasní a moc milí. Jakub okamžitě vyrazil za kluky ven a my o něm v podstatě ani moc nevěděli protože celou dobu pobytu, co jsme strávili u hotelu, vyjma několika výletů, s nimi pobíhal a hrál asi snad nějaké bojové hry okolo hotelu. Jen jsem čekala, kdy některého z nich poběžíme lovit do bazénu. Žádné dítě lovit naštěstí nebylo třeba, jen sem tam kšiltovku a podobné věci, které si vzájemně do bazénu házeli. Asi jedna z nápaditých her šestiletých chlapců. :-)) V Kathrině nám dali asi ten nejkrásnější pokoj, který tam mají. Měli jsme dva propojené pokoje s ledničkou, koupelnou, v každém pokoji samostatná klimatizace a věřte nebo ne, v prvním pokoji byl balkon a ve druhém dokonce dva! Výhled tedy byl dokonalý a ještě to umocňovalo, že byly všechny směrem k moři. Nemělo to zkrátka od prvního dne chybu.

Druhý den se nám nikam nechtělo a chtěli jsme si trošku prohřát svá zmrzlá tělíčka z domova, tak jsme rozhodli, že se prostě budeme jen válet u hotelového bazénu a u moříčka. Bylo nádherně a nádherně se nám i lenošilo. Další den jsme po obědě nasedli do autka a vydali se na poloostrov Souda, ležící na úpatí druhého největšího města Kréty – Chanie. Byli jsme tam s mámou a Jakubem už vloni, bohužel stihli jen navštívit klášter Ag. Triada. U těch dalších jsme měli resty. Tentokráte to bylo jinak.  Nejprve jsme navštívili klášterní ruiny MOni Katholikou těsně nad mořem, kam jsme museli jít zhruba tak půl hodiny pěšky po horské pěšině, ale v tom vedru to bylo docela náročné, navíc nám Tomáš nestále prchal s lahví vody, takže naše tempo bylo místy doslova vražedné a potili jsme se všichni čtyři jako vrata od chlívku. Odměnou nám ale byly chladivé zbylé zdi z kláštera a mystická vůně kadidla se mísila s vůní moře. Jen ticho a lehké cinkání kláštrního zvonu.Nádhera! Konečně jsem viděla to, co jsem vidět chtěla, ale ani ve snu jsem netušila, že to bude pro mě tak silný zážitek. Cestou zpátky jsme se stavili jen okrajově v Moni Guverméty a už jsme si to mířili do klášteru Agia Triada, kde mniši prodávají své víno a svůj vypěstovaný a vyrobený olivový olej. Právě se svolávali na mši. Mnich u vchodu nám pokynul, ať vstoupíme bez placení a mile se usmál. Jakub se vrhl na místní kočičky a ty nestačily prchat. V klášteře kromě nás a mnichů nebyl nikdo. Rozprchli jsme se po klášterní zahradě a jen tiše zírali na tu krásu. Nakonec jsme v místním obchůdku nakoupili víno a olej pro sebe i naše kamarády a vyrazili zpět do hotelu na večeři.Večer se šlo sednout k baru a daly jsme si s bábinkou naši oblíbenou piňa coladu. Já ještě před tím, vyprahlá z té tůry, kopla jeden velký Mythos.Najednou se zvedl barman Stelio a prý máme jít na kalíšek slivovice, kterou jsem jim na uvítanou dovezla. Předesílám, že na večeři jsem měla většinou rajčata a jinou zeleninu a vůbec mi ten den ta slivka prostě nesedla. Nebudu pokračovat, ale blbě mi bylo opravdu hodně. Od té doby jsem do teď neměla ani kapku alkoholu. Asi ze mě bude totální abstinent.

Druhý den jsem strávila pouze u bazénu. Já byla týden před naším odletem na kursu pletení košíků z pedigu, tak jsem si jedno klubko s sebou vzala.  To jsem netušila, jaký způsobím u bazénu rozruch. V bazénu nikdo totiž nebyl, a jelikož mi bylo hodně horko, tak jsem do něj vlezla i s pedigem, který je nutno před pletením namočit. A pletla jsem. Postupně se začali zvedat lidé okolo bazénu, kteří do teď nečinně leželi popř . si četli nebo probírali novinky z Blesku. Byla jsem tam jako rarita a dokonce jeden pán z Bratislavy mě přemlouval, ať mu zhotovený košík prodám a co by to stálo. Nedal si vysvětlit, že je to košík pro manželku majitele hotelu, pro mou kamarádku.Večer jme vyrazili do Renthymnonu a přijel tam za námi i Pavel. Nutno podoktnout, že návštěva Renthymnonu mě vyšla poměrně draho, jelikož hoši se jali navštívit místní butik, který se pyšnil nápisem 40% slevy. I tak mě ta návštěva po slevách stála 150 Euro. Ale chlapci byli spokojení a chrochtali blahem a aspoň jeden večer byl klid.

V neděli jsme se vydali na jih a chtěli vidět na vlastní oči, jak je zničená po nedávných požárech naše oblíbená pláž Preveli. Závan jak z táboráků a spálených špekáčků nebyl nic příjemného. Bylo mi z toho smutno, ale vím, že příroda je schopna se velmi rychle regenerovat a na spálených kopcích brzy vyraší nové a čerstvé výhonky místní flóry. Vraceli jsme se zpátky a po cestě nás zaujal starý krásný most a u něj malý "kačák” kde se prohánělo menší stádečko hus. Pod stromy jsme našli příjemnou taverničku a bylo rozhodnuto. S plnými bříšky jsme se pomalu přesunuli do Plakiasu na jih. Objevili jsme hned u moře malou cukrárničku a rozhodli se, že půjdeme na odpolední frapé. Kluci si objednali ještě zmrzlinu a dva různé zákusky a musím říct, že to byly šílené porce, ani jsme to nebyli shchopní dojíst a náš Tomáš, přestože se může sladkým cpát od rána do večera, odmítal několk dní cokoliv, co bylo s cukrem nebo medem, nebo mělo jen náznak sladkého.

V pondělí jsme opět odpočívali a Jakub si se svým kamarádem Dankem, který tam byl se svou babičkou a dědou, hrál na rytíře a pochodovali po aréálu hotelu a byla to docela sranda je pozorovat. Sem tam se do toho připletl syn majitelů Christos nebo jeho kamarád Nikos a hned bylo ještě  veseleji.  Kluci obíhali okolo jako satelity a my si málem vykroutili hlavy.Šli jsme si odpočinout od sluníčka na pokoj a Jakub stále lítal s klukama okolo bazénu. V tom se přiřítil na pokoj a s pláčem nám sděloval, že mu kluci sebrali hračku. Babička je žena činu, neváhala proto ani minutu, vyklonila se z balkonu a jadrnou češtinou zařvala na kluky dole:”Okamžitě to Jakubovi vraťte, nebo na vás  půjdu dolů!” Tomáš jen v koutku pokoje odvětil, že to nemá moc smysl, protože kluci rozumí jen řecky. Ale světe div se, asi gestikulací babičky, či jasným výhružným tónem v hlase si dali říci a hračku bez rozmýšlení Jakubovi vrátili.

V úterý mi chyběl k radosti ještě poslední výlet, a to na klášter Moni Arkadiou, který ani můj muž před lety nemohl v horách vypátrat, přestože byl od hotelu asi tak 20 km. Tentokrát nám neunikl, ale objevili jsme ho až po najetých cca 120 km! :-))  Cesta ale byla zasloužená. Přijeli jsme tam v podvečer, kdy se sluníčko už laskavě sklánělo před večerem a tudíž byl i ideální čas na focení a procházku po klášteru vůbec. Užili jsme si to se vším všudy.

Ve středu bylo ve znamení balení a vyklízení pokoje, ještě poslední  oběd v taverně a rozloučení s místními lidmi, kteří nám tak budou chybět. Naskládali jsme se do auta a vyrazili na letiště. Jela jsem pomalu, bylo docela dost času, tak jsme si to naposledy užívali. Těsně před odbočkou na letiště v Heraklionu mě předjel náš "pirát” silnic, který musel na letiště k odletům svých klientů. Jen na mě významně mrkl na křižovatce a s úsměvem nám zmizel z očí. My jsme zaparkovali auto na domluveném místě a přesunuli se k odbavení. Pavel tam už samozřejmě byl a loučení bylo, aspoň pro nás smutné a těžké, ale nebude to dlouho trvat a dorazí i on domů. Nasedáme do letadla, zapnou se motory, mě vyhrnou slzy, ostatně jako vždy, když odlétám odněkud, kde mi bylo krásně a kde mi zůstalo kus srdíčka.  Ale já neříkám "sbohem”, šeptám jen potichu -  "na brzkou shledanou krásná Kréto a na brzkou shledanou Pájo!”

Jezero lago di Pr/...

Jako každý rok, kdy je v Čechách někdy až nepříjemné horko, vyrážíme schladit svá tělíčka k 700 km vzdáleného jezeru Lago di Predil, které leží v severní Itálii, téměř na hranicích se Slovinskem a Rakouskem, v nadmořské výšce 959 m.n.m.

Je středa, 14. července a my vyrážíme. V Čechách se ujaly vlády nezvládnutelná horka, ale to my známe jen z sms kamarádů a rodiny. Cesta uběhla poměrně rychle a my jen doufali, že nás u jezera nečeká nějaké překvapení a jezero nebude okupováno spoustou lidí, jelikož za ta léta, co tam jezdíme, jsme tam povětšinou sami a to i v sezonu. Blížili jsme se k městečku Tarvisiio a možná znáte ten zvláštní pocit, když se někam vracíte a najednou vám neřízeně vletí slzy do očí dojetím, že je vše, jak bylo a vy poznáváte stará místa, jako když jste tu byli naposledy. Z Tarvisiia je to ještě asi 10 km, takže jsme se kochali okolní přírodou a srovnávali, co se změnilo. Blížili jsme se pomalu ke Slovinským hranicím a tady se musí odbočit doprava, směrem na vesničku Sella Nevea. Jezero na nás mávalo svou průzračnou hladinou a lákalo, aby jsme, jen co zastavíme, vstoupili do jeho lůna. Odbočili jsme na známou cestu na "suťák” a naše oblíbené tábořiště a já vyjekla radostí, že jsme tu opět jen my a naše jezero. Byl to blažený pocit. Stan byl postaven za chvíli a o pár minut později jsme se ponořili konečně po sedmi hodinách jízdy do chladivých vod jezera. Pocit neposatelný. Modrá obloha nad námi, z opačného konce na nás zářil náš starý známý "Mangart”, hora majestátná a poměrně vysoká, navečer vždy jako jediná vystupující z šedi ostatních hor a prozářená západem sluníčka. Unaveni, ale šťastni jsme ulehli ke spánku. V noci, jelikož jsme příjezd trošku zapili starým dobrých pramenem z Plzně, se mi chtělo na onu stranu. Vyšla jsem ze stranu a nepotřebovala ani baterku, jelikož místní nebe, nijak neporušené světelným šumem okolí, nádherně zářilo paletou hvězd a já málem zapomněla, proč jsem vylezla ven. Bylo příjemně, okolo 18 stupňů, tak jsem sedla na kládu u ohniště a zírala. Spánek a únava mě ale po chvíli přemohla a ve spacáku se přece jen spí lépe.

Ve čtvrtek ráno, po snídani, začali přijíždět místní obyvatelé za odpočinkem k jezeru a na procházky, tak jsme nechali stan stanem, vše jak bylo, dělali jsme to tak přece vždycky a nikdy se nám nic neztratilo a vydali se do nedalekého Bovce na Slovinskou stranu a namířili si to k lanovce na Kanin, vysoký 2 656 m.n.m. Již z auta mi bylo něco divného a zírala jsem přes sklo auta na protější kopec, odkud se z vrcholů valil kouř. Asi z horka, nebo to někdo úmysleně zapálil, ale na třech místech docela slušně začínal hořet porost nedaleko vrcholu. Nic se ale nedělo, ani žádný vrtulník s vodou, co by to uhasil. Měli jsme štěstí, lanovka právě odjížděla. Přišlo mi hodně k smíchu, když se mě paní v pokladně slovinsky ptala, kolik nás je. vysvětlila jsem jí, že jsme tři dospělí a jedno dítě a ona si slovinsky opakovala :”Tri odrasle in enega otroka..” Posuďte sami, co mě rozesmálo, ale náš malý se určitě jako otrok opravdu nemá, spíše jsme jeho otroky my, celá rodina...Nasedli jsme do lanovky pro čtyři osoby a nevěděli co nás čeká za peklo. A to doslova. V kabince mohlo být tak minimálně 40 stupňů a já, ač se normálně téměř vůbec nepotím, jsem měla na zádech doslova potok. A nejen já. Bylo tam jen jedno maličké okénko a tím opravdu vzduch moc šancí na proudění neměl. A tady tato nedobrovolná sauna trvala 30 minut. Říkali jsme, ať je nahoře jaká chce zima, je nám to fuk, jen už aby jsme byli venku. Uf...Vysedli jsme a ovanul nás příjemný svěží větřík a teplota okolo 20 stupňů. Balzám na naše těla. Byla ale velká škoda, že nahoře se v tu chvíli proháněly docela slušně mraky, takže jsme viděli velké prd. Ale zážitek to byl stejně, jelikož se tam ještě držely plásty sněhového koberce a to bylo něco pro naše kluky, prohánět se v sandálech po sněhu. Koneckonců já jsem taky neodolala, do té doby, než jsem sebou práskla jak široká tak dlouhá – na svou ctihhodnou zadnici...:-) Poslední lanovkou jsme sjeli dolů a podotýkám, že cesta dolů už byla o něco snesitelnější než ta nahoru. Kluci škemrali, tak jsme se rozhodli nevracet hned k jezeru, ale zamířili jsme do před lety osvědčené pizzerie ve vesničce Srpenica k majiteli panu Radovičovi, který dělá opravdu úžasou pizzu v kamenné peci a za velmi slušnou cenu okolo 6 eur. To mi připomnělo krátkou epizodku z doby, kdy jsme byli u jezera snad podruhé nebo potřetí a děti chtěli taky na slovinské straně, v Logu pod Mangrtom, že si dáme pizzu. Byla jsem vyslána do nejbližší restaurace, která by klidně mohla i pizzerií být a svou angličtinou jsem se velmi slušně zeptala, jestli zde dělají pizzu. Kuchař vyšel za mnou ke dveřím, velmi přátelsky mě objal kolem ramen a velmi klidně, jako jsem já položila svou otázku, mi on odpověděl :” Pizza is a national specialty of Italy and Italy there are!”

a bylo to. Kdo nerozumí, jen krátce a velmi výstižně mi ten pan kuchař vysvětlil, že pizza je národní italské jídlo a Itálie je tam – a ukázal přes kopec směrem k hranicím s Itálií. Sklopila jsem hlavu a tenktrát bylo dopizzováno. Po letech se ale všechno mění a i Slovinci si to vzali u hranic za své a dělají piizzu opravdu excelentní! S plnými bříšky a úsměvem na rtech jsme se vrátili ke stanu a tam nás čekalo překvapení – čtyři mladíci si tu rozbili tábor, přestože celý zbylý prostor na suťáku byl volný, těsně vedle nás. No co už. Asi měli strach, a viděli jiný stan, tak se cítili více v bezpečí. Byli fajn, ale při večerní debatě, kdy jsme na sebe vzájemně pokřikovali, kolikrát tu byli a kde všude byli ap. jsem jen tam mimochodem podotkla, že můj muž v noci chrápe a myslela si, že je tím odradím a svůj tábor přestěhují. Na to mi ten jeden velmi rychle a s směvem odpověděl, že jim to nevadí, že oni chrápou všichni taky! A skutečně nelhal. Noční čistou oblohu jen narušoval čtyřhlasý chrápot a tímto se omlouvám mému muži, jelikož ten je proti nim v tomto ohledu naprostý žabař.Doufala jsem, že ráno odjedou. Neodjeli. Prý pobudou do soboty a pak se vrací domů. Pátek byl oddychový. Manžel se vydal na protější horu, v domnění, že bude za dvě hodinky zpátky. Ze dvou hodin bylo nakonec pět a on okolo oběda dorazil totálně z toho vedra a výšlapu vysílený, navíc s sebou neměl dost velký dostatek vody. Ale přišel jako vítěz, jelikož tam objevil částli střepin a úlomky z nábojnice z děla z I. světové války. Mělo to pro něj význam dvojnásobný, možná i proto tady jezdíme tak často, někde v okolí totiž jeho děda za I. světové války bojoval a proto má on k tomu místu ještě bližší vztah a já se přiznám, že  jsem se tím nakazila taky. Po obědě se nafoukl člun a chlapi vyrazili na jezero a já si vychutnávala tiché chvilky samoty a pozorovala jsem je pouze hledáčkem kamery v dálce. Odpoledne dorazili naši přátelé Jitka s Petrem, kteří s námi nemohli jet hned ve středu, tak dorazili aspoň v pátek. Byli nadšení také jezerem a nepohrdli osvěžující koupelí. Vrhli jsme se do jezera a já jen podotkla, že letos není jezero tak úplně chladné, jak ho vždycky známe, že tam cítím nějaké teplé proudy. V tom vtipně Petr podokl, že ty proudy půjdou patrně od něj...Rozesmáli jsme se na celé kolo. Zvláštností tohoto jezera jsou i rybky, velikostí asi šprotů, které vás, když chvíli postojíte nehnutě, začnou okousávát a oždibovat, hlavně starou kůži na těle, což vám přijde, jako by vás někdo po celém těle lechtal. Nicméně, kdesi se za tuto procedůru snad i platí a v jezeře ji máte zadarmo..:-) Po koupeli a odpočinku jsme vyjeli omrknout zapadající sluníčko z nedelekého Mangartu, který má ústihodných 2786 m.n.m. U posledního tunelu se pak platí za vjezd 6 euro do sedla Mangartu, ale po šesté hodině se už mýtné nevybírá. Ne, že bychom tam jeli z úsporných důvodů, ale navečer tam už nikdo velice není. Přes den tam natrefíte možná až na 50 aut a to opravdu není nic pro nás. Bylo nádherně a nahoře vál svěží větřík a my jen zírali a mačkali spouště foťáků. Večer byl opět ve znamení chrápajícího orchestru, ale co se dalo dělat.

Ráno chlapci odjeli.

V sobotu ráno jsme před invazí domorodců unikli za Tarvisio na další z lanovek, směřující na Monte Lussari, vysoké 1 790 m.n.m. Monte Lussari je i pro místní jakési poutní místo a nahoře je kostelík, kde ten den zrovna probíhala mše. Byl to zvláštní pocit, na vrcholu kopce, blaha a kde je jen kostel, vrchol a pár lidí, slyšíte, jak se nese zpěv a slova faráře z kostela. Člověk si připadal jako v nebi. Vydali jsme se na malou procházku na protější horu Ciacciatore, ale nedošli až na konec, jen do poloviny, jelkož jsme si vzali jen horolezecké sandály a to by neuselo dobře dopadnou. Při cestě zpátky jsme zastavili v místní hospůdce a objednali si pravé italské lassagně. Mňam, ještě teď mi tečou sliny. Už vím, proč je miluje i náš oblíbený kocour Garfield..A náš Tomáš neodolal ochutnat ani pravé italské tiramisu. Chutnalo mu, ale nakonec konstatoval, že naše kamarádka Silvie ho umí stejně nejlíp ze všech Italů.

Bylo pravé poledne a teploměr na Monte Lussari ukazoval příjemných 23 stupňů. Pod námi se chystali padáčkáři ke sletu na svých padácích dolů do Tarvisia. Letěli jako andělé s barevnými křídly a my jim jen tiše záviděli. Lanovkou jsme sjeli dolů a jelikož se nám ještě nechtělo ke stanu, kde jsme předpokládali, bude ještě hodně domorodců, vydali jsme se na říčku Resuitu, která je napájena z ledovce a podotýkám, že když jsme tu byli před lety, stačilo na chvíli namočit jen nohy a za chvíli jste je pomalu necítili, jak byla voda studená. Letos bylo všechno jinak, našli jsme si báječné místo mezi obrovskými kameny a celé odpoledne trávili ve vodách říčky, která byla oproti jiným letů až neskutečně teplá a osvěžující a to Petr opravdu opodál nestál.

Večer jsme ulehli ke spánku, když mě asi o půlnoci vzbudil prostřední syn, ať se jdu podívat ven. Bylo to zvláštní, ale už jsme to u jezera zažili. Nad Mangartem jako by se čerti ženili, blýskalo se a Mangart jako by se opékal na rožni, ale přitom bylo všude kolem hrobové ticho. Žádné rány provázející každou bouřku. Vysvětlili jsme si to tím, že zkrátka hory půdobí jako nějaký tlumič a všechny ty rány a zvuky hromů prostě odráží. Zatím nepršelo, ale moc nadějně to nevypadlo. Ráno v sedm, když jsem se vzbudila začalo kapkat. Stihla jsem ještě uvařit kávu a čaj na cestu a začali jsme balit, protože to vypadalo na delší a vydatnější déšť. V osm jsme vyrazili a já zase jako při příjezdu, se slzami v očích, potichu, aby mě chlapi neslyšeli a neviděli, šeptala – arrivederci – a že se sem zase znovu vrátím, vždyť je to, jako se vracet domů. Tolik to "naše” jezero miluju.