Výlet na největší ostrov Řecka – Krétu

A je to tady...Manžel nás odváží na letiště a my za chvíli odlétáme na Krétu za nejstarším synem, který tam pracuje jako delegát. Vše zatím funguje jak má, letadlo odlétá na čas. V Ostravě je lehce pod mrakem a docela i chladno, asi tak okolo 12 stupňů. Přistáváme v Heraklionu. Bác! Horký vzduch nás omámí při vystupování z letadla... Už teď mi chybí klimatizace. Na Krétě je ve stínu tak dobrých 30 stupňů. Skok tedy značný. Ale po chvíli i příjemný. Další vůně, která nás vítá a kterou tolik miluju, je vůně moře a ryb. Jen proto bych byla schopná se k moři i odstěhovat.

Na letišti nás čeká "náš” osobní delegát...:-)) Je rád, že vidí kluky, babičku a možná i mě. Nasedáme k němu do auta a vydáváme se hledat po okolí letiště auto, které nám zajistil v půjčovně na celý pobyt na Krétě. V autě je horko jak v peci a Pavel po chvíli ježdění a komunikace s kamarády z autopůjčovny vítězně nachází naše auto. Přesedáme a úprkem vyrážíme do Adeliamos kambos, do hotelu Kathrin beach. Píšu úmyslně úprkem, protože Pavel jel jako s větrem o závod a já abych nestrávila s babičkou a klukama první noc někde na pobřeží v autě, tak prchám za ním. Uf...ještě teď se potím, při pomyšlení na tu jízdu. Auto naprosto pro mě neznámé, do toho povzbuzující hoši, ať na to šlápnu...Nedala jsem se..Jela jsem si podle svých možností a pravidel. Přece se hned první den na Krétě nezabiju. :-)) Dorazili jsme do hotelu Kathrin beach, kde jsme byli už ubytovnáni na doporučení Pavla vloni. Vítání nebralo konce a lidé v Kathrině jsou opravdu úžasní a moc milí. Jakub okamžitě vyrazil za kluky ven a my o něm v podstatě ani moc nevěděli protože celou dobu pobytu, co jsme strávili u hotelu, vyjma několika výletů, s nimi pobíhal a hrál asi snad nějaké bojové hry okolo hotelu. Jen jsem čekala, kdy některého z nich poběžíme lovit do bazénu. Žádné dítě lovit naštěstí nebylo třeba, jen sem tam kšiltovku a podobné věci, které si vzájemně do bazénu házeli. Asi jedna z nápaditých her šestiletých chlapců. :-)) V Kathrině nám dali asi ten nejkrásnější pokoj, který tam mají. Měli jsme dva propojené pokoje s ledničkou, koupelnou, v každém pokoji samostatná klimatizace a věřte nebo ne, v prvním pokoji byl balkon a ve druhém dokonce dva! Výhled tedy byl dokonalý a ještě to umocňovalo, že byly všechny směrem k moři. Nemělo to zkrátka od prvního dne chybu.

Druhý den se nám nikam nechtělo a chtěli jsme si trošku prohřát svá zmrzlá tělíčka z domova, tak jsme rozhodli, že se prostě budeme jen válet u hotelového bazénu a u moříčka. Bylo nádherně a nádherně se nám i lenošilo. Další den jsme po obědě nasedli do autka a vydali se na poloostrov Souda, ležící na úpatí druhého největšího města Kréty – Chanie. Byli jsme tam s mámou a Jakubem už vloni, bohužel stihli jen navštívit klášter Ag. Triada. U těch dalších jsme měli resty. Tentokráte to bylo jinak.  Nejprve jsme navštívili klášterní ruiny MOni Katholikou těsně nad mořem, kam jsme museli jít zhruba tak půl hodiny pěšky po horské pěšině, ale v tom vedru to bylo docela náročné, navíc nám Tomáš nestále prchal s lahví vody, takže naše tempo bylo místy doslova vražedné a potili jsme se všichni čtyři jako vrata od chlívku. Odměnou nám ale byly chladivé zbylé zdi z kláštera a mystická vůně kadidla se mísila s vůní moře. Jen ticho a lehké cinkání kláštrního zvonu.Nádhera! Konečně jsem viděla to, co jsem vidět chtěla, ale ani ve snu jsem netušila, že to bude pro mě tak silný zážitek. Cestou zpátky jsme se stavili jen okrajově v Moni Guverméty a už jsme si to mířili do klášteru Agia Triada, kde mniši prodávají své víno a svůj vypěstovaný a vyrobený olivový olej. Právě se svolávali na mši. Mnich u vchodu nám pokynul, ať vstoupíme bez placení a mile se usmál. Jakub se vrhl na místní kočičky a ty nestačily prchat. V klášteře kromě nás a mnichů nebyl nikdo. Rozprchli jsme se po klášterní zahradě a jen tiše zírali na tu krásu. Nakonec jsme v místním obchůdku nakoupili víno a olej pro sebe i naše kamarády a vyrazili zpět do hotelu na večeři.Večer se šlo sednout k baru a daly jsme si s bábinkou naši oblíbenou piňa coladu. Já ještě před tím, vyprahlá z té tůry, kopla jeden velký Mythos.Najednou se zvedl barman Stelio a prý máme jít na kalíšek slivovice, kterou jsem jim na uvítanou dovezla. Předesílám, že na večeři jsem měla většinou rajčata a jinou zeleninu a vůbec mi ten den ta slivka prostě nesedla. Nebudu pokračovat, ale blbě mi bylo opravdu hodně. Od té doby jsem do teď neměla ani kapku alkoholu. Asi ze mě bude totální abstinent.

Druhý den jsem strávila pouze u bazénu. Já byla týden před naším odletem na kursu pletení košíků z pedigu, tak jsem si jedno klubko s sebou vzala.  To jsem netušila, jaký způsobím u bazénu rozruch. V bazénu nikdo totiž nebyl, a jelikož mi bylo hodně horko, tak jsem do něj vlezla i s pedigem, který je nutno před pletením namočit. A pletla jsem. Postupně se začali zvedat lidé okolo bazénu, kteří do teď nečinně leželi popř . si četli nebo probírali novinky z Blesku. Byla jsem tam jako rarita a dokonce jeden pán z Bratislavy mě přemlouval, ať mu zhotovený košík prodám a co by to stálo. Nedal si vysvětlit, že je to košík pro manželku majitele hotelu, pro mou kamarádku.Večer jme vyrazili do Renthymnonu a přijel tam za námi i Pavel. Nutno podoktnout, že návštěva Renthymnonu mě vyšla poměrně draho, jelikož hoši se jali navštívit místní butik, který se pyšnil nápisem 40% slevy. I tak mě ta návštěva po slevách stála 150 Euro. Ale chlapci byli spokojení a chrochtali blahem a aspoň jeden večer byl klid.

V neděli jsme se vydali na jih a chtěli vidět na vlastní oči, jak je zničená po nedávných požárech naše oblíbená pláž Preveli. Závan jak z táboráků a spálených špekáčků nebyl nic příjemného. Bylo mi z toho smutno, ale vím, že příroda je schopna se velmi rychle regenerovat a na spálených kopcích brzy vyraší nové a čerstvé výhonky místní flóry. Vraceli jsme se zpátky a po cestě nás zaujal starý krásný most a u něj malý "kačák” kde se prohánělo menší stádečko hus. Pod stromy jsme našli příjemnou taverničku a bylo rozhodnuto. S plnými bříšky jsme se pomalu přesunuli do Plakiasu na jih. Objevili jsme hned u moře malou cukrárničku a rozhodli se, že půjdeme na odpolední frapé. Kluci si objednali ještě zmrzlinu a dva různé zákusky a musím říct, že to byly šílené porce, ani jsme to nebyli shchopní dojíst a náš Tomáš, přestože se může sladkým cpát od rána do večera, odmítal několk dní cokoliv, co bylo s cukrem nebo medem, nebo mělo jen náznak sladkého.

V pondělí jsme opět odpočívali a Jakub si se svým kamarádem Dankem, který tam byl se svou babičkou a dědou, hrál na rytíře a pochodovali po aréálu hotelu a byla to docela sranda je pozorovat. Sem tam se do toho připletl syn majitelů Christos nebo jeho kamarád Nikos a hned bylo ještě  veseleji.  Kluci obíhali okolo jako satelity a my si málem vykroutili hlavy.Šli jsme si odpočinout od sluníčka na pokoj a Jakub stále lítal s klukama okolo bazénu. V tom se přiřítil na pokoj a s pláčem nám sděloval, že mu kluci sebrali hračku. Babička je žena činu, neváhala proto ani minutu, vyklonila se z balkonu a jadrnou češtinou zařvala na kluky dole:”Okamžitě to Jakubovi vraťte, nebo na vás  půjdu dolů!” Tomáš jen v koutku pokoje odvětil, že to nemá moc smysl, protože kluci rozumí jen řecky. Ale světe div se, asi gestikulací babičky, či jasným výhružným tónem v hlase si dali říci a hračku bez rozmýšlení Jakubovi vrátili.

V úterý mi chyběl k radosti ještě poslední výlet, a to na klášter Moni Arkadiou, který ani můj muž před lety nemohl v horách vypátrat, přestože byl od hotelu asi tak 20 km. Tentokrát nám neunikl, ale objevili jsme ho až po najetých cca 120 km! :-))  Cesta ale byla zasloužená. Přijeli jsme tam v podvečer, kdy se sluníčko už laskavě sklánělo před večerem a tudíž byl i ideální čas na focení a procházku po klášteru vůbec. Užili jsme si to se vším všudy.

Ve středu bylo ve znamení balení a vyklízení pokoje, ještě poslední  oběd v taverně a rozloučení s místními lidmi, kteří nám tak budou chybět. Naskládali jsme se do auta a vyrazili na letiště. Jela jsem pomalu, bylo docela dost času, tak jsme si to naposledy užívali. Těsně před odbočkou na letiště v Heraklionu mě předjel náš "pirát” silnic, který musel na letiště k odletům svých klientů. Jen na mě významně mrkl na křižovatce a s úsměvem nám zmizel z očí. My jsme zaparkovali auto na domluveném místě a přesunuli se k odbavení. Pavel tam už samozřejmě byl a loučení bylo, aspoň pro nás smutné a těžké, ale nebude to dlouho trvat a dorazí i on domů. Nasedáme do letadla, zapnou se motory, mě vyhrnou slzy, ostatně jako vždy, když odlétám odněkud, kde mi bylo krásně a kde mi zůstalo kus srdíčka.  Ale já neříkám "sbohem”, šeptám jen potichu -  "na brzkou shledanou krásná Kréto a na brzkou shledanou Pájo!”

Istanbůůůůůůůůůůůůl! Konečně můj sen je na dosah!

A je to tady! Konečně vyrážíme společně s manželem na prodloužený výlet do Istanbulu. Luděk tam už byl několikrát a mě to tam neuvěřitelně táhne, ani sama nevím proč. Prostě mi je to město asi předurčené. Sama i tančím bříšním tance, a o to více se tam asi budu v obchodech realizovat...:-)) Původně jsem měla letenky zakoupené na začátku roku, ale letecká společnost, se kterou jsme měli odletět, lety z Prahy nakonec zrušila. Ale tentokráte to vyšlo! a bylo úžasně! Miluju Istanbul!

Přišel den "D”. Odjíždíme do Prahy a budeme spát u mé kamarádky Liby na Vinohradech. Naše navigace "Karel” nás spolehlivě dovedla přímo až před dům Liby, ale bohužel nebylokde parkovat...Pražáci si všechno blokli a bylo to omezeno jakýmsi modrým pruhem. Nakonec to chvíli obíhání po Vinohradech a hledání volného místa jsme to přece jen v modré zóně zanechali a modlili se, abychom nedostali před odletem "flastr” od místní policie. S tou jsme měli už co dělat, když můj muž, domnívající se, že není vidět, střihnul křižovat na červenou...Ozvalo se za námi šílené troubení a hrozící policistka byla vykloněná z okna služebního auta a moc láskyplně nevypadala. Říkala jsem si, tak to je tak za litr, ale policisté nás jen předjeli a zmizeli v uličkách Prahy. Muž muž jen podotkl, že mají v Praze přece jen ale hodné policajty...:-)) Liba nás přivítala s otevřenou  náručí a večer jsme poseděli u ní na terase se skleničkou vína v ruce. Ráno jsme vyrazili směr Praha Ruzyně.

Je nutno podotknout, že jsem měla již asi tři dny před odjezdem menší střevní problémy, protože informace, že poletíme s tureckýma aerolinkami přece jen  udělala  své. Byla jsem ale mile překvapená.   Nejenže  nás  vítaly milé a usměvavé letušky, ale měli jsme na výběr ze svou  jídel,  jako předkrm uzeného lososa, hlavní  jídlo jsme si objednali na turecký způsob, takže kebab s kuskusem a jako dezert byl americký sýrový koláč. Vše velmi dobré a chuťově sladěné. Automatické bylo rozdání vody v plastovém, jakoby jogurtovém kelímku s víčkem.  Z nápojů pak co kdo chtěl. Ke kávě pak oříšky a co mě překvapilo a zprvu jsem to nechápala, všichni turečtí pasažéři dostali pouze vodu  a oříšky ke kávě. Pak mi to došlo. Asi ještě dozvuky ramadánu. Letěli  jsme dvě a půl hodiny. Přistáli jsme a přivítalo nás modré nebe s venkovní teplotou okolo 28 stupňů Celsia ve stínu. Znovu upozorňuji, že jsme cestovali na divoko, tzn.  bez cestovní kanceláře, takže už jen vyzvednutí kufrů na letišti bylo dobrodružství. Vše bylo ale perfektně označené a nebyl tudíž žádný problém.  přestože kolem se vyskytovalo několik naháněčů do "svých" autobusů a za cestu do hotelu chtěli 25 euro, trvali jsme na svém, že chceme jet taxíkem. Dorazili jsme na stanoviště taxíků a věděli, že je třeba předem usmlouvat  cenu za jízdu. Bylo domluveno, že nás doveze do hotelu The best town za cca 20 euro. Nasedli  jsme a náš taxikář se ještě přes telefon ujistil, kdeže se ten náš hotel nachází. Vezl  nás chvílemi po dálnici, chvílemi po šutrové polňačce, ale po chvíli jsme najeli už na okruh podél moře a bylo na co se dívat.  Asi po 30 minutách jsme zastavili u našeho hotelu. Ještě než jsem stihla vystoupit, recepční z hotelu nám odnesl kufry a my měli chvíli, rozkoukat se kolem. Vstoupili jsme do hotelu a recepční  nás zavedl do výtahu, aby nám ukázal náš pokoj.  Hotýlek  byl docela malý, čítal asi jen deset pokojů.  Náš pokoj jak se ukázalo, byl v prvním patře, menší,  ale útulný, čistý, s balkonkem, klimatizací, satelitem, plazmovou televizí, krásně ustlanými postelemi, čistou koupelničkou se sprchovým koutem, kde byly zase samozřejmostí miniatury šamponů, sprchových gelů, mýdel, tyčinek do uší a koupacích čepic, a denně měnící ručníky a osušky.  Cena za pokoj byla předem domluvená na 50 euro za noc pro nás dva včetně bufetové snídaně.  Zamlouvala jsem ho přes již už vícekrát vyzkoušenou firmu na stránkách www.booking.com a vše bylo opravdu jak se dohodlo. Mohu vřele doporučit. Sprcha bylo to, co jsme teď potřebovali. Recepční nám ještě po chvíli donesl naše dva téměř prázdné kufry a dvě láhve orosené vody.  Do Istanbulu jsme odlítali z Prahy v poledne a teď bylo okolo páté odpoledne, jelikož čas v Istanbulu je v jiném časovém pásmu a je posunutý o jednu hodinu dopředu.  Po sprše jsme se vydali na průzkum okolí hotelu a Luděk prohlásil, že jsem nemohla pro náš hotel vybrat strategičtější místo než máme.  Bydleli jsme ve staré části Istanbulu ve čtvrti Serkeci, v tzv. Zlatém rohu, asi 50 metrů od nádraží a stanoviště proslulého Orient Expresu.  Zírala jsem s otevřenou pusou, což u mě není dost obvyklé, abych byla nějakou dobu totálně němá. Auta z levé i z pravé strany, do toho se kolem přehnala nová moderní tramvaj a téměř se mi otřela o nohu, řidiči troubili, vzájemně na sebe hrozili , aby v zápětí s úsměvem projeli  celou džunglí aut a lidí. Nikomu se ale nikdy nic nestalo, aspoň  my žádnou nehodu za celou dobu neviděli.

Nemám ráda velká města, ale tady jsem byla doslova ohromena a nebojím se říct – omámena  a očarována velkoměstem, čítající podle neoficiálních odhadů asi 20 miliónů lidí. Vystoupili jsme na nedaleký nadchod, abychom viděli co nejlépe. Pod námi se rozprostírala rušná křižovatka, naproti přes úžinu se vypínal Galatský most, nad námi zase pro změnu okouzlující panorama paláce Topkapi, na levé straně tzv. Nová mešita a spice bazar.  Ozvalo se mé bříško a vydali jsme se do ulic dát si něco dobrého k snědku. Předesílám, že mě Luděk strašil, že kromě jehněčího, které já , jako ovečka ve znamení berana prostě nejím, nic jiného celou dobu ani neuvidím. Přijala jsem toto sdělení jako nucenou odtučňovací kůru. Vše bylo ale jinak. Veškeré vůně orientu se mísily s vůněmi kebabu a to jak jehněčího, tak samozřejmě kuřecího, spousta zeleniny chutně upravené, vůně grilovaných ryb a ovoce.  Zkrátím to, protože už teď mi zase tečou sliny. Bylo to celé úžasný kulinářský výlet a odtučňovací kůra se prostě nekonala.  Po dobré večeři jsme v boční uličce, pár metrů od našeho hotýlku objevili "čajovnu", kde se podávalo mimo jiné i dobré místní pivko "Efes". Sedělo se buď venku na polštářích, což nám maximálně vyhovovalo a my mohli pozorovat čilý městský ruch, nebo případně uvnitř u stolů na židličkách. Samozřejmostí   byly  všudypřítomné obrazovky a právě probíhajícím fotbalovým utkáním, které se odehrávalo takřka denně.  Koneckonců místní lidé docela radostně reagovali na zprávu, když se ptali, odkud jsme a já řekla že z Čech a že bydlíme nedalo rodiště Milana Baroše, byli opravdu nadšení. Teda jen ti, co fandili Galatasarayskému klubu. Horší bylo, když jsme narazili na někoho, kdo fandil jinému istanbulskému klubu. Milan má v Istanbulu úžasnou pověst a je miláčkem místních. Popíjeli jsme pivko a mě se chtělo na malou stranu. Šla jsem za číšníkem, sympatickým mladým klukem a ptala se ho, kde mají toalety. Postavil se na chodník, rozpřáhl ruce a řekl mi anglicky : "Madam, vy můžete kdekoliv!" Tímto mi doslova vyrazil dech. Když viděl můj zděšený obličej, začal se smát a ukázal mi na schody vedoucí do patra a tam že jsou toalety.  Vyběhla jsem schody a následoval další šok. Domnívala jsem se, že v patře jsou pouze toalety, ale pořádně jsem se mýlila, protože v patře sedělo asi 50 chlapů a pozorovali právě probíhající fotbalové utkání. Musela jsem přejít celou místnost, čímž se zvědavé pohledy přítomných z místní obrazovky stočily mým směrem jejich oči mě projely jako rentgen.. Červená jsem možná byla až na zadku. Zařekla jsem se, že příště už tam nejdu, i kdybych se měla počůrat. JNotně unavení z Efesu i cesty jsme se po nějaké době přesunuli do hotelu a nechali si zdát o pohádce z tisíce a jedné noci.

Ráno jsme se dohodli, že vyrazíme do mešity " Aya Sofya" a následně pak na návštěvu "Modré mešity, jelikož obě byly od sebe kousek. Odděloval je pouze park, kde byl – světe div se – v celém parku wifi  internet free. JNechápala jsem už vůbec nic. Aya Sofia se majestátně prsí především svou obrovskou kopulí o průměru cca 32 metrů v průměru. Čímž  je Aya Sofya, čili chrám Boží Moudrosti  světoznámá stavba v zátoce Zlatý roh v Istanbulu. Jedná se o jednu z nejznámějších sakrálních staveb světa. Původní křesťanská patriarchální bazilika byla po dobytí Konstantinopole Osmany (1453) upravena na mešitu (a později opatřena minarety); v roce 1934 byla v rámci Atatürkových reforem sekularizována, od té doby slouží jako muzeum. Téměř tisíc let (do dokončení katedrály v Seville v roce 1520) byla největší katedrálou na světě. Já lítala s foťákem jako zběsilá, zatímco můj muž se dohadoval s ochrankou, která ho nechtěla vpustit dovnitř. Musel vyndat vše z batohu, aby se ukázalo, že na dně má stativ, který se jim prostě nezamlouval, takže musel zůstat u ochranky a mohli jsme si ho vyzvednout až po prohlídce. Když jsme Ayu Sofyu  opouštěli , byli jsme už němí oba.

Taková krása a rozlehlé prostranství s námi prostě zamávaly dokonale. V parku jsem si dala u prodavače ve stánku lisovanou šťávu z granátových jablíček a zase se budu opakovat, ale nemělo to chybu. Úžasná hořko sladká chuť tomu všemu dala doslova korunu.  Blížili jsme se k "Modré mešitě", ale při vstupu na nádvoří jsme si to velmi rychle rozmysleli. Byla neděle,  pravé poledne a lidí kolem jako máku. Rozhodli jsme se, nechat si ji na některé následující ráno. Modrá mešita je nejznámějším symbolem Istanbul  hned po Ayi Sofyi, jedná se o největší mešitu ve městě, která jako jediná má šest minaretů. U mešit platí pravidlo: běžná mešita má jeden minaret, lepší může mít dva minarety, ale šest minaretů smí mít pouze mešita v Mekce. Pověst proto praví, že sultán musel nakonec nechat postavit v Mekce sedmý minaret.

Byla postavena roku 1617 pro sultána Ahmeda I. Poloha mešity vysoko nad vodami Marmarského moře,její stavební řešení i výzdoba představují vrchol osmanské architektury. V interiéru mešity zaujmou čtyři mohutné rýhované pilíře nesoucí hlavní kupoli, stovky červenobílých modlitebních koberečků, pět řad barevně zasklených oken. Obložení stěn modrými fajánsovými dlaždicemi, které daly mešitě přívlastek "modrá”. K mešitě přiléhá i Muzeum koberců a kelimů. Nedaleko je také Mauzoleum Sultána Ahmeda I.

Vrátili jsme se cestou necestou, uchození, ale šťastní zpátky do hotelu , dopřát si sprchu a vyrazit někam na oběd.  Luděk navrhl, že bychom mohli jít do přístavu. Nebyla jsem proti, osvěžená sprchou jsem byla ochotná absolvovat celou trasu klidně znovu.  Dorazili jsme do přístavu a hned se nás ujal jeden z naháněčů místních restaurací, kteří se předháněli v tom, vtáhnout vás právě do té své.  Vcelku dobrovolně jsme se vtáhnout nechali a objednali si velkého čertstvého platýze na grilu. Společnost nám dělaly jen loďky, narážející na vlnky v přístavu a kroužící racci, čekající, že někde nějakému rybáři přece jen kousek rybky odpadne.  Hned vedle byl úžasný a hlučný rybí trh. Nabídka byla až neuvěřitelná a já je zírala, jaké ryby se dají vůbec připravit k jídlu. A že jsem jich do této doby viděla už docela dost druhů.

Po jídle se nás číšník zeptal, zda chceme jet na prohlídku Bosporu na lodi, jelikož si všiml, že pošilhávám po nedaleko kotvící malé bárce. Ukázala jsem na bárku a on řekl, že to není problém, že domluví  jízdu i cenu. Stalo se. Na palubu nám ještě donesl mísu ovoce, mě kávu a Luďkovi pivo a mohli jsme vyrazit. Jen my dva,  kapitán a strojník v jedné osobě. Nemělo to opět chybu. Kolem nás proplouvaly až neuvěřitelně blízko různě veliké trajekty a rybářské bárky, míjely se opravdu velmi těstě, až jsem se několikrát připravovala na skok do vody, protože mi bylo jasné, že tohle nelze s naší bárkou vybrat. Kapitán to ovšem bravurně vybral.  Jen mě sem tam docela slušně ošplouchla vlna, jelikož jsem na palubě, vystlané polštáři prostě ležela a užívala si to plnými doušky. Jezdili jsme po Bosporu dvě hodiny. Jediné negativum bylo to, že nám v kameře došla baterka, takže vše je zachyceno pouze na fotografii a v naších myslích.

S hlavou v oblacích jsme se vrátili do hotelu.  Tak byl za námi další den. Navečer jsme se vydali opět do ulic a Luděk si od pouličního čističe bot nechal vyčistit ty své. Nutno podoktnout, že po tomto zásahu byly takřka k nepoznání. Najednou kolem začaly kroužit policejní  jednotky v kordonech, muži zákona se samopaly u pasu mi docela naháněli strach. Netušili jsme co se děje. Seděli jsme opět v naší oblíbené čajovně a vše jen z dálky pozorovali. Policisté kroužili kolem jako vlaštovky. Pak jsme zjistili pravou příčinu věci. Hrálo se zrovna velmi důležité utkání mezi FC Galatasaray a  FC Istanbul BSB. Ulice vzápětí vymetené a všichni fandili buď doma nebo v restauraci.  Ten den bylo co oslavovat, FC Galatasaray vyhrála 3:1 a věřte nebo ne, všechny tři góly dal místní bůh – Milan Baroš! Na druhý den ho byly plné noviny a já neodolala a jedny zakoupila.  Spalo se mi po tomto vítězství, které jsme dokoukali na obrazovce v hotelu sladce.

V pondělí jsme se rozhodli pro nákupy ve Velkém bazaru, jelikož v neděli je bazar zavřený.  Už jsme odmítali chodit byť už jen třeba 1 km pěšky napříč starou částí a rozhodli se vyzkoušet místní tramvaje. Obkoukali jsme jak místní vcházejí na nástupiště pomocí turniketu, kam vhodí určitý žeton a pak jezdí, kam se jim zachce. Koupili jsme ve stánku žetony, jeden stál cca 15 Kč a vyrazili. Děsila mě představa jet v tom vedru v přeplněné tramvaji , ale opět jsem se mýlila. Přestože jsme tam byli nacvaklí jako sardinky, uvnitř byla klimatizace a příjemná vůně, takže cestování tramvají po Istanbulu se mi pak stalo koníčkem.  Jezdili jsme kam to šlo. Dorazili jsme do Velkého bazaru a Luďkovi bylo jasné, že to nebude se mnou jen tak. Byla jsem ve svém živlu a dohadování s místními o cenách mi dělalo čiré potěšení.

Unavení a uchození jsme sedli ke stánku s kebabem. Vyfasovaili jsme každý svou pitu s masíčkem a k tomu – zase pro mě překvapení – automaticky zatavený vlhký ubrousek na ruce a balenou vodu v kelímku.  Po odpočinku jsme opět vyrazili do davu, jelikož jsme chtěli najít obchůdek s kávou, kterou Luděk už několikrát při svých návštěvách Istanbulu navštívil a dovezl tu pro mě nejlepší kávu na světě.  Prodírali jsme se a viděli to tak, že káva už asi nebude, ale v tom jsem se ptala místního prodavače koření, jestli netuší, kde je kýžený obchůdek s kávou a on se usmál a ukázal a nedaleký protější stánek s pražírnou kávy. Byli jsme u cíle. Koupili jsme 8 kg a vyrazili do hotelu. Večery v naší čajovně byly kouzelné a tak ani ten pondělní jsme nemohli vynechat. Nutno podotknout, že to možná vypadá, že jsme chodili jen tam, ale není to tak. Vyzkoušeli jsme různé taverničky a hospůdky, ale stejně večer na závěrečné pivko zabloudili opět k čajovně.  Před tím však jsme vyrazili ještě tramvají prozkoumat Galatasarayskou stranu. Nasedli jsme do přeplněné tramvaje a libovali si, jak po dvou zastávkách všichni vystoupili a my si konečně sedli. Bohužel to byla pro danou tramvaj konečná a rozjela se tejným směrem, odkud jsme před chvíli přijeli. Nezbývalo, než přesednout a jet opět směr Galatský most a tam přesednout na tramvaj, co jela na Galatskou stranu. Procházeli jsme se kolem moře a pozorovali místní lidi a hemžení lodí a nasávali vůni moře. Tady byl snad ještě větší šrumec a chaos, než ve staré části. Tento večer byl poslední v Istanbulu a my se měli v úterý odpoledne vrátit do Prahy. Přiznám se, že se mi fakt nechtělo opustit to nádherné a živé město.

V čajovně jsme dali poslední Festos, na rozloučenou s Istanbulem vodní dýmku a když nám číšník při loučení říkal, že se zase další večer uvidíme, se slzami v očích jsem mu musela oponovat, že opravdu už ne,  že letíme další den domů. Snad příští rok. Popřál nám šťastnou cestu a že nás opět někdy rád uvidí. Byla to fráze? Možná... Ale v tu chvíli mi to bylo příjemné.  Ráno jsme rychle po snídani  ještě jeli tramvají k "Modré mešitě", dokud jí opět nebudou okupovat návštěvníci. Bylo tam kromě nás jen pár Japonců, takže jsme si to užili. Zpátky jsme jeli opět tramvají a vystoupili úmyslně o zastávku dále u Galatasarayského mostu a šli ještě omrknout tzv. Novou mešitu.  Moc času už nezbývalo. Dorazili jsme na hotel v jedenáct dopoledne, ještě  následovala rychlá sprcha a instrukce od našeho recepčního na cestu tramvají a metrem na letiště. Chtěli jsme vyzkoušet vše. Musím říct, že jsme to zvládli úžasně a nebyl nikde žádný problém,  z tramvaje jsme jen přesedli na metro a to nás dovezlo až téměř do odbavovací haly letiště. Opět úžas.  Cesta trvala stejnou dobu jako taxíkem a cena? Každý jsme zaplatili cca 30,- Kč  za cestu z hotelu až na letiště. Fakt síla. Najít náš let nebyl problém, zbavili se kufrů vonících kávou při odbavení a pozorovali lidi kolem. Cesta letadlem byla stejně příjemná jako ta do Istanbulu, akorát asi smutnější. Opět výběr ze dvou jídel a samé dobroty, jak jinak. Přistáli jsme v Praze a já už teď vím, proč mě to tak táhlo celé roky do Istanbulu, proč jsem to město měst chtěla poznat. Nedá se to ani vyjádřit slovy, jaký obdiv k němu cítím a jak se mi chvějí ruce, když píšu své vyznání snad největšímu městu na starém kontinentu.  Prostě příští rok tam musím být zase. Musím cítit ty vůně, vidět ty lidi, popíjet Efes, poslouchat pětkrát za den zpěv  mezuínů, svolávajících věřící ke mši, vidět kopule mešit ve stínu zapadajícícho slunce, prostě já tam zase musím... musím být v nádherném Istanbulu, na který nikdy nazapomenu.

Jezero lago di Predil

Jako každý rok, kdy je v Čechách někdy až nepříjemné horko, vyrážíme schladit svá tělíčka k 700 km vzdáleného jezeru Lago di Predil, které leží v severní Itálii, téměř na hranicích se Slovinskem a Rakouskem, v nadmořské výšce 959 m.n.m.

Je středa, 14. července a my vyrážíme. V Čechách se ujaly vlády nezvládnutelná horka, ale to my známe jen z sms kamarádů a rodiny. Cesta uběhla poměrně rychle a my jen doufali, že nás u jezera nečeká nějaké překvapení a jezero nebude okupováno spoustou lidí, jelikož za ta léta, co tam jezdíme, jsme tam povětšinou sami a to i v sezonu. Blížili jsme se k městečku Tarvisiio a možná znáte ten zvláštní pocit, když se někam vracíte a najednou vám neřízeně vletí slzy do očí dojetím, že je vše, jak bylo a vy poznáváte stará místa, jako když jste tu byli naposledy. Z Tarvisiia je to ještě asi 10 km, takže jsme se kochali okolní přírodou a srovnávali, co se změnilo. Blížili jsme se pomalu ke Slovinským hranicím a tady se musí odbočit doprava, směrem na vesničku Sella Nevea. Jezero na nás mávalo svou průzračnou hladinou a lákalo, aby jsme, jen co zastavíme, vstoupili do jeho lůna. Odbočili jsme na známou cestu na "suťák” a naše oblíbené tábořiště a já vyjekla radostí, že jsme tu opět jen my a naše jezero. Byl to blažený pocit. Stan byl postaven za chvíli a o pár minut později jsme se ponořili konečně po sedmi hodinách jízdy do chladivých vod jezera. Pocit neposatelný. Modrá obloha nad námi, z opačného konce na nás zářil náš starý známý "Mangart”, hora majestátná a poměrně vysoká, navečer vždy jako jediná vystupující z šedi ostatních hor a prozářená západem sluníčka. Unaveni, ale šťastni jsme ulehli ke spánku. V noci, jelikož jsme příjezd trošku zapili starým dobrých pramenem z Plzně, se mi chtělo na onu stranu. Vyšla jsem ze stranu a nepotřebovala ani baterku, jelikož místní nebe, nijak neporušené světelným šumem okolí, nádherně zářilo paletou hvězd a já málem zapomněla, proč jsem vylezla ven. Bylo příjemně, okolo 18 stupňů, tak jsem sedla na kládu u ohniště a zírala. Spánek a únava mě ale po chvíli přemohla a ve spacáku se přece jen spí lépe.

Ve čtvrtek ráno, po snídani, začali přijíždět místní obyvatelé za odpočinkem k jezeru a na procházky, tak jsme nechali stan stanem, vše jak bylo, dělali jsme to tak přece vždycky a nikdy se nám nic neztratilo a vydali se do nedalekého Bovce na Slovinskou stranu a namířili si to k lanovce na Kanin, vysoký 2 656 m.n.m. Již z auta mi bylo něco divného a zírala jsem přes sklo auta na protější kopec, odkud se z vrcholů valil kouř. Asi z horka, nebo to někdo úmysleně zapálil, ale na třech místech docela slušně začínal hořet porost nedaleko vrcholu. Nic se ale nedělo, ani žádný vrtulník s vodou, co by to uhasil. Měli jsme štěstí, lanovka právě odjížděla. Přišlo mi hodně k smíchu, když se mě paní v pokladně slovinsky ptala, kolik nás je. vysvětlila jsem jí, že jsme tři dospělí a jedno dítě a ona si slovinsky opakovala :”Tri odrasle in enega otroka..” Posuďte sami, co mě rozesmálo, ale náš malý se určitě jako otrok opravdu nemá, spíše jsme jeho otroky my, celá rodina...Nasedli jsme do lanovky pro čtyři osoby a nevěděli co nás čeká za peklo. A to doslova. V kabince mohlo být tak minimálně 40 stupňů a já, ač se normálně téměř vůbec nepotím, jsem měla na zádech doslova potok. A nejen já. Bylo tam jen jedno maličké okénko a tím opravdu vzduch moc šancí na proudění neměl. A tady tato nedobrovolná sauna trvala 30 minut. Říkali jsme, ať je nahoře jaká chce zima, je nám to fuk, jen už aby jsme byli venku. Uf...Vysedli jsme a ovanul nás příjemný svěží větřík a teplota okolo 20 stupňů. Balzám na naše těla. Byla ale velká škoda, že nahoře se v tu chvíli proháněly docela slušně mraky, takže jsme viděli velké prd. Ale zážitek to byl stejně, jelikož se tam ještě držely plásty sněhového koberce a to bylo něco pro naše kluky, prohánět se v sandálech po sněhu. Koneckonců já jsem taky neodolala, do té doby, než jsem sebou práskla jak široká tak dlouhá – na svou ctihhodnou zadnici...:-) Poslední lanovkou jsme sjeli dolů a podotýkám, že cesta dolů už byla o něco snesitelnější než ta nahoru. Kluci škemrali, tak jsme se rozhodli nevracet hned k jezeru, ale zamířili jsme do před lety osvědčené pizzerie ve vesničce Srpenica k majiteli panu Radovičovi, který dělá opravdu úžasou pizzu v kamenné peci a za velmi slušnou cenu okolo 6 eur. To mi připomnělo krátkou epizodku z doby, kdy jsme byli u jezera snad podruhé nebo potřetí a děti chtěli taky na slovinské straně, v Logu pod Mangrtom, že si dáme pizzu. Byla jsem vyslána do nejbližší restaurace, která by klidně mohla i pizzerií být a svou angličtinou jsem se velmi slušně zeptala, jestli zde dělají pizzu. Kuchař vyšel za mnou ke dveřím, velmi přátelsky mě objal kolem ramen a velmi klidně, jako jsem já položila svou otázku, mi on odpověděl :” Pizza is a national specialty of Italy and Italy there are!” a bylo to. Kdo nerozumí, jen krátce a velmi výstižně mi ten pan kuchař vysvětlil, že pizza je národní italské jídlo a Itálie je tam – a ukázal přes kopec směrem k hranicím s Itálií. Sklopila jsem hlavu a tenktrát bylo dopizzováno. Po letech se ale všechno mění a i Slovinci si to vzali u hranic za své a dělají piizzu opravdu excelentní! S plnými bříšky a úsměvem na rtech jsme se vrátili ke stanu a tam nás čekalo překvapení – čtyři mladíci si tu rozbili tábor, přestože celý zbylý prostor na suťáku byl volný, těsně vedle nás. No co už. Asi měli strach, a viděli jiný stan, tak se cítili více v bezpečí. Byli fajn, ale při večerní debatě, kdy jsme na sebe vzájemně pokřikovali, kolikrát tu byli a kde všude byli ap. jsem jen tam mimochodem podotkla, že můj muž v noci chrápe a myslela si, že je tím odradím a svůj tábor přestěhují. Na to mi ten jeden velmi rychle a s směvem odpověděl, že jim to nevadí, že oni chrápou všichni taky! A skutečně nelhal. Noční čistou oblohu jen narušoval čtyřhlasý chrápot a tímto se omlouvám mému muži, jelikož ten je proti nim v tomto ohledu naprostý žabař.Doufala jsem, že ráno odjedou. Neodjeli. Prý pobudou do soboty a pak se vrací domů. Pátek byl oddychový. Manžel se vydal na protější horu, v domnění, že bude za dvě hodinky zpátky. Ze dvou hodin bylo nakonec pět a on okolo oběda dorazil totálně z toho vedra a výšlapu vysílený, navíc s sebou neměl dost velký dostatek vody. Ale přišel jako vítěz, jelikož tam objevil částli střepin a úlomky z nábojnice z děla z I. světové války. Mělo to pro něj význam dvojnásobný, možná i proto tady jezdíme tak často, někde v okolí totiž jeho děda za I. světové války bojoval a proto má on k tomu místu ještě bližší vztah a já se přiznám, že  jsem se tím nakazila taky. Po obědě se nafoukl člun a chlapi vyrazili na jezero a já si vychutnávala tiché chvilky samoty a pozorovala jsem je pouze hledáčkem kamery v dálce. Odpoledne dorazili naši přátelé Jitka s Petrem, kteří s námi nemohli jet hned ve středu, tak dorazili aspoň v pátek. Byli nadšení také jezerem a nepohrdli osvěžující koupelí. Vrhli jsme se do jezera a já jen podotkla, že letos není jezero tak úplně chladné, jak ho vždycky známe, že tam cítím nějaké teplé proudy. V tom vtipně Petr podokl, že ty proudy půjdou patrně od něj...Rozesmáli jsme se na celé kolo. Zvláštností tohoto jezera jsou i rybky, velikostí asi šprotů, které vás, když chvíli postojíte nehnutě, začnou okousávát a oždibovat, hlavně starou kůži na těle, což vám přijde, jako by vás někdo po celém těle lechtal. Nicméně, kdesi se za tuto procedůru snad i platí a v jezeře ji máte zadarmo..:-) Po koupeli a odpočinku jsme vyjeli omrknout zapadající sluníčko z nedelekého Mangartu, který má ústihodných 2786 m.n.m. U posledního tunelu se pak platí za vjezd 6 euro do sedla Mangartu, ale po šesté hodině se už mýtné nevybírá. Ne, že bychom tam jeli z úsporných důvodů, ale navečer tam už nikdo velice není. Přes den tam natrefíte možná až na 50 aut a to opravdu není nic pro nás. Bylo nádherně a nahoře vál svěží větřík a my jen zírali a mačkali spouště foťáků. Večer byl opět ve znamení chrápajícího orchestru, ale co se dalo dělat.

Ráno chlapci odjeli.

V sobotu ráno jsme před invazí domorodců unikli za Tarvisio na další z lanovek, směřující na Monte Lussari, vysoké 1 790 m.n.m. Monte Lussari je i pro místní jakési poutní místo a nahoře je kostelík, kde ten den zrovna probíhala mše. Byl to zvláštní pocit, na vrcholu kopce, blaha a kde je jen kostel, vrchol a pár lidí, slyšíte, jak se nese zpěv a slova faráře z kostela. Člověk si připadal jako v nebi. Vydali jsme se na malou procházku na protější horu Ciacciatore, ale nedošli až na konec, jen do poloviny, jelkož jsme si vzali jen horolezecké sandály a to by neuselo dobře dopadnou. Při cestě zpátky jsme zastavili v místní hospůdce a objednali si pravé italské lassagně. Mňam, ještě teď mi tečou sliny. Už vím, proč je miluje i náš oblíbený kocour Garfield..A náš Tomáš neodolal ochutnat ani pravé italské tiramisu. Chutnalo mu, ale nakonec konstatoval, že naše kamarádka Silvie ho umí stejně nejlíp ze všech Italů. Bylo pravé poledne a teploměr na Monte Lussari ukazoval příjemných 23 stupňů. Pod námi se chystali padáčkáři ke sletu na svých padácích dolů do Tarvisia. Letěli jako andělé s barevnými křídly a my jim jen tiše záviděli. Lanovkou jsme sjeli dolů a jelikož se nám ještě nechtělo ke stanu, kde jsme předpokládali, bude ještě hodně domorodců, vydali jsme se na říčku Resuitu, která je napájena z ledovce a podotýkám, že když jsme tu byli před lety, stačilo na chvíli namočit jen nohy a za chvíli jste je pomalu necítili, jak byla voda studená. Letos bylo všechno jinak, našli jsme si báječné místo mezi obrovskými kameny a celé odpoledne trávili ve vodách říčky, která byla oproti jiným letů až neskutečně teplá a osvěžující a to Petr opravdu opodál nestál.

Večer jsme ulehli ke spánku, když mě asi o půlnoci vzbudil prostřední syn, ať se jdu podívat ven. Bylo to zvláštní, ale už jsme to u jezera zažili. Nad Mangartem jako by se čerti ženili, blýskalo se a Mangart jako by se opékal na rožni, ale přitom bylo všude kolem hrobové ticho. Žádné rány provázející každou bouřku. Vysvětlili jsme si to tím, že zkrátka hory půdobí jako nějaký tlumič a všechny ty rány a zvuky hromů prostě odráží. Zatím nepršelo, ale moc nadějně to nevypadlo. Ráno v sedm, když jsem se vzbudila začalo kapkat. Stihla jsem ještě uvařit kávu a čaj na cestu a začali jsme balit, protože to vypadalo na delší a vydatnější déšť. V osm jsme vyrazili a já zase jako při příjezdu, se slzami v očích, potichu, aby mě chlapi neslyšeli a neviděli, šeptala – arrivederci – a že se sem zase znovu vrátím, vždyť je to, jako se vracet domů. Tolik to "naše” jezero miluju.

Lefkáda

Je úterý. Mám už sbaleno. Nebyl to žádný problém, věděla jsem, že už teď, začátkem června na Lefkádě teploty pod 25 stupňů neklesají, takže pár hadříků dát do kufru nebyl až tak nadlidský výkon. Vstávali jsme ve dvě a v noci ve tři vyrazili na letiště. Odletěli jsme včas.
Přistání v Preveze nás probudilo z nočního klimbání, zapříčiněného nedospáním. Autobus nás dovezl po předchozí zastávce v Ag. Nikitas do Vassiliki na jihu ostrova. Bylo nádherné dopoledne navzdory všem předpovědím na netu. Ubytovali nás v jednoduchém, ale čistém studiu. Úžasný pohled z balkonu nás ihned ohromil. Trajekt, stojící kousek od nás na moři se právě chystal odplout. Pozorovali jsme ten shon kolem, celníka kontrolujícího právě najíždějící auta. Bylo to jako němý film, ostatní zvuky vše překrýval hukot moře a startujícího trajektu.
Ve středu vyrážíme do některé autopůjčovny pro auto, chystáme se projet celý ostrov. Původní plán byl zajet i do Pargy, bohužel nevyšel. Ale nebudu předbíhat. První cesta tedy vede po pobřeží směrem do Nidry. V půlce cesty však odbočíme do vesničky Sivros a po té do nedaleké jeskyně. Jedeme úzkou cestou, nikde nikdo. Jeskyně na konci putování sice byla, ale kromě páru netopýrů, které jsme zřejmě vytrhli ze spánku nikde nic. Vracíme se zpátky, odbočujeme do středu ostrova k opuštěné vesničce Roupakias. Krásné výledy kolem, ale cesta jako by se najednou ztratila. A hle, před námi je stádečko koz, starší pán na oslíkovi a jeho žena která kozy pobízí halasným pokřikem. Z dálky na ni volám:”Kalimera!” A ona s úsměvem odpovídá:”Jassas, jassas!” Ptám se anglicky na cestu do vesničky Roupakias a ona ukazuje úžasnými gesty, směrem, kam máme jet a k tomu energicky vykřikuje:”Ki ki ki ki ki!” Musela jsem se smát , paní se smála taky a já měla z tohoto srdečného setkání krásný pocit. Vesnici jsme našli. Zarostlá stromy,převážně olivovníky, jen kostelík s červenou střechou se vystavoval z dálky na odiv, aby bylo znát, které stavení bylo v obci nejdůležitější. Domečky téměř nebyly vidět, okna pootevřené nebo vůbec žádné, jen divoké oleandry si tu rostly jak chtěly. Bylo slyšet jen zvuk cikád a najednou jsem zbystřila. "Slyším vodu!” Uprostřed vesničky se valila vymletým korytem a krásně ohlazené kameny napovídaly, že vody tady v zimě a na jaře bývá podstatně více. Tady se zastavil čas. Nutilo mě přemýšlet, proč kdysi tuhle vesničku, s krásnou průzračnou vodou, vlastně kdysi opustili. Odpovědi si však mohu pouze domýšlet. Zbytek posádky auta začal být neodbytný, že chtějí k moři, tak rozhodnutí padlo jet směrem do vesničky Dragano a pokračovat po západním pobřeží na pláž Porto Katsiki. Vlny nás přivítali bouřlivě, takže o zábavu bylo postaráno. Voda, průzračná a tyrkysově zelená, nás zvala do své náruče. Nedalo se odolat. Slunce se pomalu sklánělo k hladině a my vyrazili na cestu zpátky, abychom den završili v některé z místních taveren. Nechtělo se nám ale vracet stejnou trasou, tak jsme jeli přes mys Doukato, nejjižnější místo na ostrově. Maják na jeho konci se tyčil neohroženě na útesu a blikal spiklenecky na projíždějící lodě a trajekty. Kdesi na obzoru jsme rozeznávali obrysy námi obdivované Kefalonie a Ithaky.
Ve čtvrtek se sluníčko vyhouplo na oblohu a dávalo jasně najevo, že se hned tak za mrak nemíní schovat. Manžel se rozhodl, že se pojedeme podívat na poloostrov Agrapidoula na jihovýchodě ostrova, nedaleko od Nidry. Nic jsme se zbytkem účastníků zájezdu nenamítali, dokud jsme nezjistili, kudy cesta vede. Makadamrout. No nazdar! S fiatem Stilo trochu divoká představa, ale manžel to vzdát nechtěl. Je fakt, že bychom byli připraveni o dobrodružství a krásné výhledy na okolní ostrovy a hlavně ostrov Meganisi, koupání v průzračně čisté vodě, na pláži, kde jsme byli úplně sami. Bylo mi i jasné proč. Takových bláznů, kteří se vydají ve stopách džípů s osobním autem asi moc není. Jen plachetnice kolem nás majestátně korzovali po moři.
Výlet jsme přežili a s mým nadáváním, auto to přežilo také a my den úspěšně zakončili v Porosu při orosené sklence Mythosu a dobré večeři.
V pátek se nejmladší syn probudil s teplotou a kašlem. Asi byl příčinou průvan v autě, jelikož jsme v autě nechtěli pouštět klimatizaci, otevřeli jsme všichni okna. A důsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Manžel s kamarádem odjeli do rokle Melisa a já se syny a kamarádkou zůstala v penzionu. Den byl rovněž jako vymalovaný, bohužel to vše kazila nemoc maličkého. Odpoledne se mu ale udělalo lépe a tak jsme aspoň vyrazili lodním taxi na nedalekou pláž Agiofili. Slyšela jsem už před odjezdem, že je krásná, ale přesto mi realita vyrazila dech. Malý byl ve stínu a hrál si s kamínky. My zatím dováděli v průzračné vodě jako malé děti. Byla to odměna za celý den.
Sobota. Nemoc stále nepolevovala, takže zbytek posádky jel objevovat krásy ostrova a já malého bavila na pokoji a v okolí penzionu. Odpoledne ale zase teploty opadly, tak jsme se vydali na pláž Gialos a pak večer se znovu okoupat a pak pozorovat západ slunce na pláž Kathisma. Slovy nepopsatelné, fotkami nedoložitelné! Zázrak, konající se každý večer... Sluníčko šlo spát.
V neděli ráno nás probudily zpívající kostelní zvony. Nádhera! Padlo rozhodnutí, že malý sice kašle, ale je bez teploty, které po zásahu Nurofenem klesly, že pojedeme aspoň na výlet přes Nidry na nedaleké vodopády. Cesta je značená žlutými cedulemi, bohužel na levé straně cesty, oproti pravděpodobnější pravé. Jezdili jsme jako pitomí, nakonec vítězně odbočku našli. Pěšina k vodopádům byla příjemně zarostlá stromy a keři, jen bublající voda nám dělala v tom tichu společnost. Její hlasitost se s přibližujícími vodopády samozřejmě násobila. Voda se valila s hukotem a nevšímala si okouzlených pohledů návštěvníků. Zelená voda v tůňkách, na kamenech odpočívající žáby, úzké cestičky a lahodný stín, který nás schovával před neúprosným sluníčkem, to vše nám bylo odměnou za propocená trička. Nevraceli jsme se zpátky přes Nidry, ale autem vyjeli až do výšin k nejvyššímu bodu Lefkády – Pirgosu. Úžasné pohledy a výhledy mi ještě v noci nedaly spát.
V pondělí jsme museli s malým k lékaři. Kašel neustával a teploty klesaly jen pod nátlakem sirupu. Na místní poliklinice jsme byli ráno v devět první. V ordinaci byl mladý lékař, neustále si okusující nehty. Malého prohlédl a zkonstatoval, že nám dá pouze sirup na snížení teploty a kdyby to neustávalo, tak máme dorazit další den a malý dostane antibiotika. Peníze nikdo nechtěl. Kupodivu ani číslo pojistky! Jak velkorysé! Neděli jsme trávili ve Vassiliki a na místních plážích jsme se střídali, chvíli byl někdo s malým, chvíli u moře. Při jedné procházce ve stínu Vassiliki se mi za zády ozvalo:” Dobrý den!” Otočím se. Nikdo známý. A pak znovu, tentokráte zazní i mé jméno. "Ahoj já jsem Zdena...známe se z recko.name...” usmála se sympatická paní a po jejím boku se lišácky usmíval i její muž. Po podání ruky jsem si připadala, že se známe léta. Příjemné setkání korunovalo celý den.
V úterý následovala opětovná návštěva místní polikliniky, tentokráte se konsorcium, sestavené ze starého lékaře, mladé medičky a sestry v letech dohodlo, že nás pošlou do hlavního města na odborné vyšetření. Vyrazili jsme. Najít v desetitisícovém městečku, plném uliček a jednosměrek nemocnici, se zdálo jako nadlidský výkon. Nakonec při mém zoufalém zvolání z auta na jednoho domorodce, kde je nemocnice, mi s údivem v očích ukázal na budovu před námi. Zdálo se, že máme vyhráno. Nebylo. To, jak popisuje řecké zdravotnictví ostrovanka ve své knize, je přesné.
Musela jsem konstatovat, že nemá opravdu zapotřebí si cokoliv vymýšlet. V menší budově a nevelké čekárně plné lidí, seděli vedle sebe třeba maminka s ročním dítětem a vedle, asi 90-ti letí důchodci. Jedna paní si na prostředku ofačovávala svou nemocnou nohu, mnich naslouchal jednomu z přítomných jeho problémy, a do toho všeho si pod všudypřítomnými nápisy "no smoking” pán, okupující něco jako vrátnici zapálil další cigaretu. Kouřili tu všichni. Včetně doktorů, procházejících po chodbě. Byli jsme na řadě. Po prohlídce jedné starší milé lékařky a tří mediků, náš malý už doktory nechtěl ani vidět. Všichni mu chtěli nahlédnout do krku, poslechnout ozvy a pak poplácat po zádech, aby zakašlal. Poslali nás na rentgen. Podle mě spíše katakomby v suterénu, plného kouře z cigaret a v místě, kde se rentgenovalo, byl zároveň i sklad. Už jsem to neřešila. Byla jsem ráda, že nález na plicích byl negativní a "fotečku” za 5 euro máme doma na památku. Při pohledu na ni celé doktorské osazenstvo zkonstatovalo, že mu mám dávat ovocné šťávy. Nashledanou. Byla jsem zklamaná a čekala aspoň kapky proti kašli. Po tomto neúspěchu jsme si alespoň prohlédl město Lefkádu a navštívili místní pevnost a přes Ag. Nikitas jsme se vrátili do Vassiliki.
Ve středu to nebylo jiné. Chlapi odjeli do Nidry, půjčit si motorový člun a brázdit vody v povoleném území. Kašel ani teploty nepovolovaly. Mě napadla spásná myšlenka. Zavolám Páji. Kamarádce, žijící v Řecku, jejíž manžel je lékař, třeba poradí oni. Z jejího hlasu byla znát radost, že mě slyší, ale jen do té doby, než uslyšela zakašlat malého. Zděsila se stejně, jako vedle ní stojící její manžel – lékař. Okamžitě mi radili jít do nejbližší lékárny a zakoupit antibiotika Claripen, volně dostupná bez receptu, doporučili mi dávkování, protože doktorovi bylo jasné, že jinak nemoc neodezní. Malé tělíčko bylo totiž po pěti dnech teplot a kašle totálně vyčerpané. Odběhla jsem do lékárny, kamarádka hlídala syna. Mladá, usměvavá lékárnice mi to však odmítla prodat. Vysvětlovala jsem jí, co vše jsme již absolvovali. Kolik lékařů obešli. Nic. Zavolala jsem znovu Pavle a ta jí řecky vysvětlila situaci i dávkování léku. Vše magistra odkývala, položila telefon, podala mi ho a znovu řekla, že mi to prostě neprodá. Důvod nevím. Rozplakala jsem se bezmocí. Nic to nebylo platné. Nakonec jsem sedla do auta a jela do Nidry – jiné lékárny.
Příjemná paní v mým letech, po mém pozdravu a požadavku antibiotik, se mě s úsměvem zeptala, jestli chci sirup, či tablety, zda větší, či menší balení. Spadla mi brada. Je to vše o lidech, pomyslila jsem si. Antibiotika začala zabírat brzy a hoch se začal evidentně k naší radosti zotavovat. Bohužel se blížil konec našeho pobytu.
Mezitím naši chlapi domlouvali půjčení člunu v Nidry. Dva otcové se rozhodli, že vyjednávání nechají na dvou 16-ti letých hoších, kteří mluví přece briskně anglicky. V tom náš synáček tátovi odpověděl:” Ale mě se zrovna dnes nechce mluvit anglicky!” To bylo na facku. Můj muž bouchl jak papiňák a chlapcům sdělil, že pokud to prostě nedomluví, je s výletem konec a hotovo. Šlo o princip. Chlapi si to samozřejmě mohli i domluvit sami, ale chtěli, aby měli i hoši nějakou zásluhu na výletě. Nakonec si dali říct. Vyjeli na poměrně klidné moře a nebudu popisovat všechny jejich zážitky, ale jen jeden za všechny. Chtěli si jako první natrénovat přistání, aby pak nebyli vystaveni díky neznalostí posměchu. Zdařilo se. Zaparkovali, následoval oběd v taverně. Při nastupování zpátky do lodi upozornil můj muž našeho syna, aby loď odrazil od mola. Učinil by tak bez většího problému, ale můj muž ho chytil za kotníky, aby údajně nepřepadl. Syn tak vytvořil most mezi lodí a molem, protože se zapomněl pustit. Následoval pád do vody, tzv. placák a mladý pak jen suše a ironicky konstatoval:” Bože děkuji, že mám tak inteligentního otce!” Všem vřele půjčení člunu doporučují! Vrátili se plní dojmů a zážitků a bylo to příjemné poslouchat v taverně v Sivotě, v nádherném malém přístavu. Šéf taverny nás vzal do kuchyně a mohli jsme si vybrat rybku, která nám právě padla do oka. Na závěr jsme dostali i malou pozornost – jak jinak – řecký jogurt s ovocem a medem.
Čtvrtek byl odpočinkový, dokupovali jsme dárečky pro naše blízké pomalu začali balit, jelikož v pátek brzy ráno jsme měli vyrazit na letiště. Ještě tedy poslední cesta na Agiofili, poslední úžasná koupel v její náruči, zamávání trajektu, který nám byl celou dobu dobrým společníkem.
V pátek brzy ráno, kdy sluníčko teprve začalo šimrat okolní kopečky svými paprsky, jsme nastoupili do autobusu, zamávali majiteli penziónku a jeho ženě, starousedlíkům sedícím už časně ráno v kafeniu na pobřeží a opouštěli tato kouzelná místa. Odlétáme a já se krčím u okýnka
letadla, aby nikdo neviděl, jak mi tečou slzy po tváři. Je mi vždy hrozně těžko, když opouštím Řecko a bylo mi těžko i při opouštění Lefkády. Brečím i teď, když dopisuji tyto řádky. Vzpomínky jsou ještě moc čerstvé. Ale já se vrátím. Jássas!

opět Tenerife

Opět se po letech vracíme na jeden z kanárských ostrovů, ohřát se a zjistit, co se za ta léta změnilo..
Tenerife v lednu 2009.
Tak padlo rozhodnutí – letíme se trošku ohřát na kanárský ostrov Tenerife. Byli jsme tady sice už před desíti lety, ale kdo ví, jak se to tam změnilo...a zase si toho člověk v pokročilejším věku tolik nepamatuje, takže je třeba vzpomínky oživovat.
Cesta začala poměrně divoce, a to tím, že jsem zajistila ubytování v Praze, abychom mohli do Prahy přijet o den dříve, setkat se s přáteli a aby to nebylo tak na honem. Navíc 5 hodin jízdy autem od nás z Moravy a pak 5 hodin letu, to není nic moc. Jak říkám, ubytování jsem zajistila přes net za vcelku výhodnou cenu a 10 minut jízdy od letiště. Paráda! Než jsme tam dojeli. Našli jsme to poměrně brzy, penzion vypadal přívětivě, avšak dveře mi otevřel člověk tak ve věku asi 80-ti let, v károvaných bačkorách, vytahaném svetru, na hlavě čepici s logem penziónu, no asi jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Pozval mě dál. Manžel se synem čekali v autě. Lidi ten blázinec, co tam byl, jsem v životě neviděla! Hned se ptal, odkud že jsme a když jsem odvětila že ze Vsetína, jen se pousmál a s typickým pražským přízvukem povídá :" Jo z Čunkova, jo?" Ihned jsem žádala, že bych ráda viděla pokoj. Na to odvětil:"..a je to nutný?" Bylo. Pokojíček jak z červené knihovny, popisovat raději nebudu, můj muž vybuchl smíchy, když to viděl, ale co se dalo dělat. Byl už večer, tak se mě jen suše zeptal, zda nemáme s sebou své povlečení. Pak si do mě jen uštěpačně rýpl, kdo ví, kolik lidí tu před námi v tom povlečení spalo. Nebudu pokračovat.
Následovala návštěva restaurace, kde jsme se setkali s přáteli a skoro na "úžasné" ubytování zapomněli. Bylo to i částečně zapříčiněno konzumací piva. Přespali jsme téměř oblečení ve svých věcech, jestli se tomu dá říct spaní, místnost byla zatuchlá a jako by se tam kouřilo tak 14 dní v kuse. Byli jsme rádi, když jsme ráno vypadli na letiště.
Rozloučili jsme se s pražským "dervišem" – tak přesně totiž ten pán vypadal a já ihned mazala i číslo telefonu z mobilu, protože vím, že tam už NIKDY!
Přijeli jsme na letiště, CK co zajišťovala i parkování auta už byla na letišti, takže si opsali stav km, stav nádrže a my auto odevzdali. Letadlo vzlétlo téměř bez zpoždění a přistálo až na Fuerteventuře, kde jsme měli mezipřistání. No a pak jsme už viděli z okýnka letadla vrcholek Teide se svou typickou bílou čepicí, jak si majestátně hoví v mracích. Nádherný pohled. Přistáli jsme. Okamžitě shodili ze sebe bundy a svetry a nadýchli se z hluboka mořského vzduchu! Bylo to úžasné zase po několika měsících cítit vůni moře, ryb a vidět rozzářené slunce. Bylo to jako v ráji. Odjeli jsme do hotelu. Ten byl naprosto úžasný. Přímo u moře a v severovýchodní části ostrova v Las Caletillas, což byl účel, jelikož jsme chtěli hodně cestovat po ostrově a hodně toho vidět. Volba byla správná. Ráno nás budilo sluníčko vycházející z moře a svítilo nám přímo do postele. Božský pocit. Po snídani jsme šli zrekognoskovat terén a půjčili si auto na celý týden. Vyjeli jsme. Nejprve na sever ostrova, k vesničce Taganana, kam jsme se před lety nedostali a měli tam tudíž resty. Byli jsme odměněni nádhernými scenériemi moře, ohromných vln, narážejících na skály, těžké mraky se hrnuly nad vnitrozemí, ale u moře bylo nebe jako vymetené. Na vyhlídce "Mirrador" jsem si dali tolik očekávané brambory vařené v mořské vodě, s omáčkou mojo rojo a s rybkou. Nemělo to chybu. To asi není třeba dál popisovat.
Malý syn už pro změnu kňoural, že chce k moři, tak další cesta směřovala k pláži Las Terasitas na severovýchodě ostrova, kde byl navezen saharský písek, takže pláž jak stvořená k povalování a lenošení na slunci. Aspoň chvíli byl klid a malý se ráchal v moři. Já si užívala sluneční lázeň a taky podle toho po návratu vypadám. – ráno mě zastavil místní cikán a ptal se mě, jestli jsem Romka? No takže s opalováním příště střídmě!
Další den jsme se rozhodli navštívit po letech nedaleký Loro Park, kde je lachtaní, delfíní, papouščí šou a také šou s kosatkami. Manžel nás tu vysadil a prý si pojede sám vyčistit hlavu, jelikož neustálé otázky syna typu:" a ploč?" mu zjevně lezly na nervy. Domluvili jsme se, že si za dvě hodiny napíšeme sms, jak to vypadá. Nakonec jsem byla s Jakubem v Loroparku plných pět hodin a pořád jsme neměli dost. V pavilónu tučňáků jsme dokonce byli třikrát, byla to úžasná podívaná. Vešli jsme dovnitř a na jezdícím pásu typu eskalátoru, jsme se pohybovali do kruhu a za sklem byla voda, ledové kry, sníh, plavající a ráchající se tučňáci, někteří pro změnu jen postávali jako drbny v hloučku, no zkrátka, bylo na co koukat. I malý syn, který jindy nedokáže být potichu déle než jednu minutu, tu stál s otevřenou a oněmělou pusou! A to bylo co říct!  U lachtanů a delfínů naopak neustále vykřikoval"Jééééééé dívej!" I já jsem z této návštěvy přes vcelku vysoké vstupné, měla dobrý pocit. Táta už čekal nedočkavě před parkem a sděloval své zážitky při své procházce Puertem santa Cruz.
Následující den bylo rozhodnuto už ráno. Jedeme na Teide! Pico de Teide je téměř vyhaslá sopka a zároveň nejvyšší hora celého Španělska a se svou výškou 3 718 m.n.m se hrdě pyšní nad mraky. Majestátní hora. Chtěli jsme již před lety vyjet nahoru lanovkou, ale byla tam stále tak velká fronta lidí, že k tomu nakonec nedošlo. Navíc v té době naši dva synové měli vcelku jiné zájmy, jako je aqua park apod., takže na Teide nedošlo. O to více jsme se těšili. Přijeli jsme k úpatí hory, odkud vyjíždí lanovka. Pár lidí tam sice bylo, ale sluníčko bylo moc vysoko, tak jsme se rozhodli kvůli točení na kameru a focení počkat na poslední lanovku, která vyjížděla ve čtyři hodiny.
Jeli jsme tedy na opačnou stranu, než z jaké jsme přijeli a ve výšce přibližně 2 500 m.n.m jsme zaparkovali autko a lehli si na místečko zalité sluníčkem a dopočívali po dobrém obědě. Jakub naháněl místní ještěrky, které se ale nechtěly dát nechat chytit, takže byl aspoň chvíli zase klid. Málem jsme hodinu "h" prošvihli a probrali se z lenošení ve třičtvrtě na čtyři! Úprkem jsme naskočili do auta a mířili zpět Teide. V lanovce nás jelo už jen pět. Rozdíl teploty byl asi 15 stupňů, což se dalo vydržet. Horší bylo tak rychlé převýšení a já měla pocit, jako bych vypila minimálně pět piv na ex!  Vyjeli jsme totiž asi do výšky 3 500 m.n.m,
zbytek se dal zdolat sice pěšky, ale jen na místní povolení a i když jsme si ho mohli zajistit, s malým klukem by to byl zřejmě problém. Tak jsme nad tím ani neuvažovali. Byly sice lehce vidět obrysy Gran Canarie, sousedního ostrova, kousek Gomery a částečně samotná Tenerife, ale ten pocit sám o sobě byl úžasný. Po pár minutách a s pár kamínky v kapse jsme sjeli zpátky dolů. Nutno podotknout, že Teide a borovicové lesy okolo, nám natolik učarovaly, že jsme tady byli celkem asi pětkrát. Ne sice lanovkou nahoře, ale v okolí Teide jsme se potulovali, lovili záběry různě nasvícených skal a samotné hory, sbírali borovicové šišky, zkrátka jsme si to užívali. Nastal večer. Jako každý den jsme se vřítili na večeři, kde byly různé pochoutky od rybek a různých masíček, po omáčky mojo rojo, brambory pappas arugadas, salátky, ovoce, no prostě paráda. Do restaurace vkráčeli také ruku v ruce dva mladíci asi ve věku třiceti let, jeden drobný, opálený a chůzí připomínajcí kačenu, druhý vážný, s brýlemi, zjevně dominujcí v této dvojici. Byli jasní. Ani bych si jich nevšimla, i když ono to nešlo si jich nevšimnout, ale u bufetového stolu, když si ten drobnější nabíral docela hodně krájené cibule, mu ten druhý začal zřejmě brblat, že to si nebude moc vhodné. Neumím španělsky, ale z rozhovoru to bylo zcela patrné, jelikož ten drobnější okamžitě začal cibuli vracet zpět.  Vždy mě rozesmáli svým sladkým "olá" když nás zdravili při setkání kdekoliv v hotelu.
Zbývalo vyjet na jih. Museli jsme konstatovat, že ostrov za ta léta ještě více zezelenal a působil úžasně svěže! Kousek od Los Cristainos jsme objevili zcela nový zoopark s názvem Jungle park. Ani táta tomu neunikl a musel s námi. Zpočátku moc nadšený nebyl, ale když zjistil, kolik je tam objektů k točení na jeho novou kameru, byl rád. Nejlepší bylo asi šou s dravci. Zažili jsme něco podobného i na Gran Canarii, ale srovnat se to nedalo. Tak vypustili jednoho orla a pak sokola byl a konec. Tady vběhlo do arény pět cvičitelů této zvěře a nejednou vypustili k nebi snad dvacet různých dravců a předváděli s nimi kousky až se tajil dech. Pomíjím to, že mi sem tam jako i ostatním lidem přeletěl nějaký těsně nad hlavou, dokonce vás i lehce šmírnul svými křídly! Manžel nestíhal ani točit, jak byla šou dynamická, rychlá a úžasně zorganizovaná. Opravdu jsme zírali.
Pak jsme se vydali na nejjižnější část ostrova, kde nás vítala cedule na cestě, směřující k majáku, se zákazem vjezdu a nebezpečí padání kamení. Polovička rozhodla:"jedem,ne?" Tak jsme jeli. Já trnula, kdy nás zastaví místní policie, nebo kdy nám nějaký šutr přistane na autě. Dorazili jsme až k majáku. Na větším plácku parkovalo dalších asi 20 aut. Pohoda. Ale stálo to za to, protože pohled na sklály Los Gigantos v zapadajícím sluníčku a bouřící moře neměl chybu. Při cestě zpátky jsme opravdu policii v protisměru potkali, takže ti, co tam zůstali o chvilku déle, měli asi smůlu. Dokonce tam vyráželi i další a další a někteří vtipálci než vyjeli směrem ke skalám, se s zakazující cedulí dokonce fotili a na zákaz ještě ukazovali! To muselo být překvapení na konci. !!!Mám na mysli číhající policisty.
Další dny probíhaly v pohodě, táta se smířil s užvaněností svého syna i drahé manželky a rezignoval. Ještě několikrát jsme se vrátili jak jsem se zmínila k Teide, na sever ostrova, na pláž las Terasitas a do hlavního města Santa Cruz. Na Tenerife je toho opravdu co k vidění, a to hlavně v této době. Dozrávaly pomeranče, banány a kvetly mandlovníky!  ostrov celý zářil zelenou barvou a různými barvami ibyšků, ty před domy kvetly jako plevel. Nastal poslední den před návratem. Stále jsem sháněla známky na pohledy, které jsem chtěla poslat přátelům a rodině. Jako by se po známkách zem slehla. Prostě nebyly. Jeli jsme se ještě podívat před večeří do nedaleké Candelarie a tam – světe zboř se, jsem známky sehnala na prvním rohu. Pohledy byly ihned i poslány a já s vítězným výrazem v obličeji vyrazila i se zbytkem do místní cafeterie na caffe con leche a manžel si vyžádal "grand cerveza". Měl co dělat. Donesli mu opravdu pivo velké, obsah asi 2,5 litru! Tentokrát jsme vybuchla smíchy pro změnu zase já! Jen se ušklíbl a bylo mu jasné, že má co dělat.
Poslední den jsme dopoledne sbalili kufry, šišky a kamínky zvlášť, větvičku borovice i s kořeny pořádně zabalit, aby cestu vydržela a mohla si ji nasadit do své zahrádky, a pak už jen pocházka po pobřeží a odjezd na letiště. Měla jsem smutek v očích při pohledu nezapadající sluníčko, oslňující místní letiště. Pak jsme se vznesli a já jen tiše přes okýnko, nakloněná tak, aby nebyly vidět na mém obličeji kutálející se slzy, zašeptala: " Tak addios úžasná Tenerife, addios moříčko, sluníčko a nezapomenutelná Teide! Nikdy na vás nezapomenu a pokud zdraví dá, jistě se ještě vrátím!"

Óda na Krétu

Óda na Krétu

Jak jinak vyznat lásku Krétě máme?
Té krásné, nonšalantní dámě?
Zkusím popsat pár verši
Jak mi v její náruči vždy srdíčko buší.

Přiletěli jsme tu již po čtvrté
Trošku jí snad už známe
Přivítaly nás pláže sluncem zalité
Ta krásná dáma asi nikdy nezestárne.

Autem se řítíme další den
Pláž Phalasarna už je vidět v dáli
Je to jak jeden krásný sen
Čvachtat se v moři, když slunce pálí.

Prodejce koblih tváří se mile
"Where are you from?” ptá se
My odpovíme a úsměv oplatíme
A on spokojen odchází, zdá se.

Už je večer, slunce zapadá
Zítra je také den a únava vyhrává.

Další den si lenošíme
Hotelový bazén je nám k dispozici
Plaveme pod vodou možná i míle
Malý syn křičí:”To je luxcus!” – co na to říci?

Když si sluníčko už polštář dává
Pod svou zlatou hlavičku
Cesta do Renthymonu nás láká
Zamotat se do něj aspoň na chviličku.

Bezchybně projíždím ulice
Auto parkuji v známém přístavu
Mám pro to město slabost velice
I když se tu pak ztrácím v davu.

Už vidím v dáli maják, pirátskou loď
Rozeseté taverny
Syn na mě volá :”Tak už pojď!”
A nechápe, jak krásně je mi.

Fotím, nasakuji atmosféru do své kůže
Pozoruji lidi, domy celkový ruch
Vše zapisuji hluboko na dno své duše
Ještě teď cítím ten vlahý mořský vzduch.

Domky si hrají s paprsky na schovávanou
Kolem právě prošel mnich a kousek dál Žid
Nejde ani vše popsat najednou
Tam člověk prostě musí být.

Usínám s blaženými pocity
Že je vše jako v mých vzpomínkách
S těmi lidmi i mezi nimi
Byla jsem tam znova a znova v těch kouzelných uličkách.

Sluníčko se opět vyhouplo na oblohu
Vyrážíme na cestu jižní
Máme nemalou úlohu
Dostat se na Elafoníse svižní.

Cesta je klikatá a dlouhá
Slunce pálí, horko úmorné
Zvedám oči a volám:” Tak to je ona!”
A syn se nedočkavostí do vody vrhne.

Vodička průzračná, teploučká
Hýčká nás ve své náruči
Lehce omývá naše tělíčka
Tady je krásně vždy.

Moře je na Krétě krásné
každý mi to snad potvrdí
ale i vnitrozemí má kouzlo své
kdo má chuť, ať tam zamíří.

Úžasná atmosféra na Preveli
klášter a pak hrad Frangokastelo
nohy nás už všechny bolí
ale děláme, jako by se nic nedělo.

Další dny tečou jako voda
Navštívíme i Chaniu, přístavní krásku
Přejedeme na poloostrov Souda
A už se vydáváme na procházku.

Poloostrov kláštery posetý
Je snad i jiný než celá Kréta
Až člověk nad tou krásou oněmí
A to jsou tu už celá léta.

Klášterní zahrada Moni Ag. Triada, vždy upravená
Mniši sedí v koutku tiše
A jsou tu i kytky, co neznáme jejich jména
O nichž se nikde nepíše.

Kolem jen olivovníky a vinohrady
U mnichů zakoupíme víno, olej, koření
S tím vším si víme rady
Budeme vzpomínat i doma při vaření.

Máme ještě v plánu jih
Míříme do Plakiasu
Jsme už jako na trních
Nezbývá nám už moc času.

Skály kolem větrem mávají
Mají zřejmě radost zas
Že v rychlosti nás míjejí
A my jsme opilí z jejich krás.
A už je tu Plakias.

Městečko jako na dlani
Vlnky pohupují lodičky jemně
Nechápu ty, co mají mínění
Že Kréta není krásný kus země.

V Plakias se aspoň podle nás
navždy a definitivně
zastavil snad všechen čas
vše se tváří až podezřele klidně.

Městečko má ale svou vlídnou duši, prvotní zdání klame,
taverničky nás lákají
dáme si frappé, sladké, chladné
a když nastražíme obě uši
slyšíme, jak se i cikády slítají.

Nadešel další slunce západ
A s ním se loučíme i my
V hlavě se rodí nový nápad
O Krétě budeme mít krásné sny.

Tak "Jassu” Kréto, snažím se o pozdravné gesto
Krásko drsná, přesto nejsladší
Tečou mi slzy přesto
A my jsme zase o vzpomínku bohatší.

Nechám se zlíbat tvým mořem, větrem
Věř, že se mi těžce odchází
Já se ale vrátím s létem
A ty mě obejmeš jako vždy.

Efcharísto Kréto!
Připíjíme na tvou krásu "Jámas!!”
bude nám smutno, už teď je to jisto
že tě navštívíme zas.