Lefkáda

Je úterý. Mám už sbaleno. Nebyl to žádný problém, věděla jsem, že už teď, začátkem června na Lefkádě teploty pod 25 stupňů neklesají, takže pár hadříků dát do kufru nebyl až tak nadlidský výkon. Vstávali jsme ve dvě a v noci ve tři vyrazili na letiště. Odletěli jsme včas.
Přistání v Preveze nás probudilo z nočního klimbání, zapříčiněného nedospáním. Autobus nás dovezl po předchozí zastávce v Ag. Nikitas do Vassiliki na jihu ostrova. Bylo nádherné dopoledne navzdory všem předpovědím na netu. Ubytovali nás v jednoduchém, ale čistém studiu. Úžasný pohled z balkonu nás ihned ohromil. Trajekt, stojící kousek od nás na moři se právě chystal odplout. Pozorovali jsme ten shon kolem, celníka kontrolujícího právě najíždějící auta. Bylo to jako němý film, ostatní zvuky vše překrýval hukot moře a startujícího trajektu.
Ve středu vyrážíme do některé autopůjčovny pro auto, chystáme se projet celý ostrov. Původní plán byl zajet i do Pargy, bohužel nevyšel. Ale nebudu předbíhat. První cesta tedy vede po pobřeží směrem do Nidry. V půlce cesty však odbočíme do vesničky Sivros a po té do nedaleké jeskyně. Jedeme úzkou cestou, nikde nikdo. Jeskyně na konci putování sice byla, ale kromě páru netopýrů, které jsme zřejmě vytrhli ze spánku nikde nic. Vracíme se zpátky, odbočujeme do středu ostrova k opuštěné vesničce Roupakias. Krásné výledy kolem, ale cesta jako by se najednou ztratila. A hle, před námi je stádečko koz, starší pán na oslíkovi a jeho žena která kozy pobízí halasným pokřikem. Z dálky na ni volám:”Kalimera!” A ona s úsměvem odpovídá:”Jassas, jassas!” Ptám se anglicky na cestu do vesničky Roupakias a ona ukazuje úžasnými gesty, směrem, kam máme jet a k tomu energicky vykřikuje:”Ki ki ki ki ki!” Musela jsem se smát , paní se smála taky a já měla z tohoto srdečného setkání krásný pocit. Vesnici jsme našli. Zarostlá stromy,převážně olivovníky, jen kostelík s červenou střechou se vystavoval z dálky na odiv, aby bylo znát, které stavení bylo v obci nejdůležitější. Domečky téměř nebyly vidět, okna pootevřené nebo vůbec žádné, jen divoké oleandry si tu rostly jak chtěly. Bylo slyšet jen zvuk cikád a najednou jsem zbystřila. "Slyším vodu!” Uprostřed vesničky se valila vymletým korytem a krásně ohlazené kameny napovídaly, že vody tady v zimě a na jaře bývá podstatně více. Tady se zastavil čas. Nutilo mě přemýšlet, proč kdysi tuhle vesničku, s krásnou průzračnou vodou, vlastně kdysi opustili. Odpovědi si však mohu pouze domýšlet. Zbytek posádky auta začal být neodbytný, že chtějí k moři, tak rozhodnutí padlo jet směrem do vesničky Dragano a pokračovat po západním pobřeží na pláž Porto Katsiki. Vlny nás přivítali bouřlivě, takže o zábavu bylo postaráno. Voda, průzračná a tyrkysově zelená, nás zvala do své náruče. Nedalo se odolat. Slunce se pomalu sklánělo k hladině a my vyrazili na cestu zpátky, abychom den završili v některé z místních taveren. Nechtělo se nám ale vracet stejnou trasou, tak jsme jeli přes mys Doukato, nejjižnější místo na ostrově. Maják na jeho konci se tyčil neohroženě na útesu a blikal spiklenecky na projíždějící lodě a trajekty. Kdesi na obzoru jsme rozeznávali obrysy námi obdivované Kefalonie a Ithaky.
Ve čtvrtek se sluníčko vyhouplo na oblohu a dávalo jasně najevo, že se hned tak za mrak nemíní schovat. Manžel se rozhodl, že se pojedeme podívat na poloostrov Agrapidoula na jihovýchodě ostrova, nedaleko od Nidry. Nic jsme se zbytkem účastníků zájezdu nenamítali, dokud jsme nezjistili, kudy cesta vede. Makadamrout. No nazdar! S fiatem Stilo trochu divoká představa, ale manžel to vzdát nechtěl. Je fakt, že bychom byli připraveni o dobrodružství a krásné výhledy na okolní ostrovy a hlavně ostrov Meganisi, koupání v průzračně čisté vodě, na pláži, kde jsme byli úplně sami. Bylo mi i jasné proč. Takových bláznů, kteří se vydají ve stopách džípů s osobním autem asi moc není. Jen plachetnice kolem nás majestátně korzovali po moři.
Výlet jsme přežili a s mým nadáváním, auto to přežilo také a my den úspěšně zakončili v Porosu při orosené sklence Mythosu a dobré večeři.
V pátek se nejmladší syn probudil s teplotou a kašlem. Asi byl příčinou průvan v autě, jelikož jsme v autě nechtěli pouštět klimatizaci, otevřeli jsme všichni okna. A důsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Manžel s kamarádem odjeli do rokle Melisa a já se syny a kamarádkou zůstala v penzionu. Den byl rovněž jako vymalovaný, bohužel to vše kazila nemoc maličkého. Odpoledne se mu ale udělalo lépe a tak jsme aspoň vyrazili lodním taxi na nedalekou pláž Agiofili. Slyšela jsem už před odjezdem, že je krásná, ale přesto mi realita vyrazila dech. Malý byl ve stínu a hrál si s kamínky. My zatím dováděli v průzračné vodě jako malé děti. Byla to odměna za celý den.
Sobota. Nemoc stále nepolevovala, takže zbytek posádky jel objevovat krásy ostrova a já malého bavila na pokoji a v okolí penzionu. Odpoledne ale zase teploty opadly, tak jsme se vydali na pláž Gialos a pak večer se znovu okoupat a pak pozorovat západ slunce na pláž Kathisma. Slovy nepopsatelné, fotkami nedoložitelné! Zázrak, konající se každý večer... Sluníčko šlo spát.
V neděli ráno nás probudily zpívající kostelní zvony. Nádhera! Padlo rozhodnutí, že malý sice kašle, ale je bez teploty, které po zásahu Nurofenem klesly, že pojedeme aspoň na výlet přes Nidry na nedaleké vodopády. Cesta je značená žlutými cedulemi, bohužel na levé straně cesty, oproti pravděpodobnější pravé. Jezdili jsme jako pitomí, nakonec vítězně odbočku našli. Pěšina k vodopádům byla příjemně zarostlá stromy a keři, jen bublající voda nám dělala v tom tichu společnost. Její hlasitost se s přibližujícími vodopády samozřejmě násobila. Voda se valila s hukotem a nevšímala si okouzlených pohledů návštěvníků. Zelená voda v tůňkách, na kamenech odpočívající žáby, úzké cestičky a lahodný stín, který nás schovával před neúprosným sluníčkem, to vše nám bylo odměnou za propocená trička. Nevraceli jsme se zpátky přes Nidry, ale autem vyjeli až do výšin k nejvyššímu bodu Lefkády – Pirgosu. Úžasné pohledy a výhledy mi ještě v noci nedaly spát.
V pondělí jsme museli s malým k lékaři. Kašel neustával a teploty klesaly jen pod nátlakem sirupu. Na místní poliklinice jsme byli ráno v devět první. V ordinaci byl mladý lékař, neustále si okusující nehty. Malého prohlédl a zkonstatoval, že nám dá pouze sirup na snížení teploty a kdyby to neustávalo, tak máme dorazit další den a malý dostane antibiotika. Peníze nikdo nechtěl. Kupodivu ani číslo pojistky! Jak velkorysé! Neděli jsme trávili ve Vassiliki a na místních plážích jsme se střídali, chvíli byl někdo s malým, chvíli u moře. Při jedné procházce ve stínu Vassiliki se mi za zády ozvalo:” Dobrý den!” Otočím se. Nikdo známý. A pak znovu, tentokráte zazní i mé jméno. "Ahoj já jsem Zdena...známe se z recko.name...” usmála se sympatická paní a po jejím boku se lišácky usmíval i její muž. Po podání ruky jsem si připadala, že se známe léta. Příjemné setkání korunovalo celý den.
V úterý následovala opětovná návštěva místní polikliniky, tentokráte se konsorcium, sestavené ze starého lékaře, mladé medičky a sestry v letech dohodlo, že nás pošlou do hlavního města na odborné vyšetření. Vyrazili jsme. Najít v desetitisícovém městečku, plném uliček a jednosměrek nemocnici, se zdálo jako nadlidský výkon. Nakonec při mém zoufalém zvolání z auta na jednoho domorodce, kde je nemocnice, mi s údivem v očích ukázal na budovu před námi. Zdálo se, že máme vyhráno. Nebylo. To, jak popisuje řecké zdravotnictví ostrovanka ve své knize, je přesné.
Musela jsem konstatovat, že nemá opravdu zapotřebí si cokoliv vymýšlet. V menší budově a nevelké čekárně plné lidí, seděli vedle sebe třeba maminka s ročním dítětem a vedle, asi 90-ti letí důchodci. Jedna paní si na prostředku ofačovávala svou nemocnou nohu, mnich naslouchal jednomu z přítomných jeho problémy, a do toho všeho si pod všudypřítomnými nápisy "no smoking” pán, okupující něco jako vrátnici zapálil další cigaretu. Kouřili tu všichni. Včetně doktorů, procházejících po chodbě. Byli jsme na řadě. Po prohlídce jedné starší milé lékařky a tří mediků, náš malý už doktory nechtěl ani vidět. Všichni mu chtěli nahlédnout do krku, poslechnout ozvy a pak poplácat po zádech, aby zakašlal. Poslali nás na rentgen. Podle mě spíše katakomby v suterénu, plného kouře z cigaret a v místě, kde se rentgenovalo, byl zároveň i sklad. Už jsem to neřešila. Byla jsem ráda, že nález na plicích byl negativní a "fotečku” za 5 euro máme doma na památku. Při pohledu na ni celé doktorské osazenstvo zkonstatovalo, že mu mám dávat ovocné šťávy. Nashledanou. Byla jsem zklamaná a čekala aspoň kapky proti kašli. Po tomto neúspěchu jsme si alespoň prohlédl město Lefkádu a navštívili místní pevnost a přes Ag. Nikitas jsme se vrátili do Vassiliki.
Ve středu to nebylo jiné. Chlapi odjeli do Nidry, půjčit si motorový člun a brázdit vody v povoleném území. Kašel ani teploty nepovolovaly. Mě napadla spásná myšlenka. Zavolám Páji. Kamarádce, žijící v Řecku, jejíž manžel je lékař, třeba poradí oni. Z jejího hlasu byla znát radost, že mě slyší, ale jen do té doby, než uslyšela zakašlat malého. Zděsila se stejně, jako vedle ní stojící její manžel – lékař. Okamžitě mi radili jít do nejbližší lékárny a zakoupit antibiotika Claripen, volně dostupná bez receptu, doporučili mi dávkování, protože doktorovi bylo jasné, že jinak nemoc neodezní. Malé tělíčko bylo totiž po pěti dnech teplot a kašle totálně vyčerpané. Odběhla jsem do lékárny, kamarádka hlídala syna. Mladá, usměvavá lékárnice mi to však odmítla prodat. Vysvětlovala jsem jí, co vše jsme již absolvovali. Kolik lékařů obešli. Nic. Zavolala jsem znovu Pavle a ta jí řecky vysvětlila situaci i dávkování léku. Vše magistra odkývala, položila telefon, podala mi ho a znovu řekla, že mi to prostě neprodá. Důvod nevím. Rozplakala jsem se bezmocí. Nic to nebylo platné. Nakonec jsem sedla do auta a jela do Nidry – jiné lékárny.
Příjemná paní v mým letech, po mém pozdravu a požadavku antibiotik, se mě s úsměvem zeptala, jestli chci sirup, či tablety, zda větší, či menší balení. Spadla mi brada. Je to vše o lidech, pomyslila jsem si. Antibiotika začala zabírat brzy a hoch se začal evidentně k naší radosti zotavovat. Bohužel se blížil konec našeho pobytu.
Mezitím naši chlapi domlouvali půjčení člunu v Nidry. Dva otcové se rozhodli, že vyjednávání nechají na dvou 16-ti letých hoších, kteří mluví přece briskně anglicky. V tom náš synáček tátovi odpověděl:” Ale mě se zrovna dnes nechce mluvit anglicky!” To bylo na facku. Můj muž bouchl jak papiňák a chlapcům sdělil, že pokud to prostě nedomluví, je s výletem konec a hotovo. Šlo o princip. Chlapi si to samozřejmě mohli i domluvit sami, ale chtěli, aby měli i hoši nějakou zásluhu na výletě. Nakonec si dali říct. Vyjeli na poměrně klidné moře a nebudu popisovat všechny jejich zážitky, ale jen jeden za všechny. Chtěli si jako první natrénovat přistání, aby pak nebyli vystaveni díky neznalostí posměchu. Zdařilo se. Zaparkovali, následoval oběd v taverně. Při nastupování zpátky do lodi upozornil můj muž našeho syna, aby loď odrazil od mola. Učinil by tak bez většího problému, ale můj muž ho chytil za kotníky, aby údajně nepřepadl. Syn tak vytvořil most mezi lodí a molem, protože se zapomněl pustit. Následoval pád do vody, tzv. placák a mladý pak jen suše a ironicky konstatoval:” Bože děkuji, že mám tak inteligentního otce!” Všem vřele půjčení člunu doporučují! Vrátili se plní dojmů a zážitků a bylo to příjemné poslouchat v taverně v Sivotě, v nádherném malém přístavu. Šéf taverny nás vzal do kuchyně a mohli jsme si vybrat rybku, která nám právě padla do oka. Na závěr jsme dostali i malou pozornost – jak jinak – řecký jogurt s ovocem a medem.
Čtvrtek byl odpočinkový, dokupovali jsme dárečky pro naše blízké pomalu začali balit, jelikož v pátek brzy ráno jsme měli vyrazit na letiště. Ještě tedy poslední cesta na Agiofili, poslední úžasná koupel v její náruči, zamávání trajektu, který nám byl celou dobu dobrým společníkem.
V pátek brzy ráno, kdy sluníčko teprve začalo šimrat okolní kopečky svými paprsky, jsme nastoupili do autobusu, zamávali majiteli penziónku a jeho ženě, starousedlíkům sedícím už časně ráno v kafeniu na pobřeží a opouštěli tato kouzelná místa. Odlétáme a já se krčím u okýnka
letadla, aby nikdo neviděl, jak mi tečou slzy po tváři. Je mi vždy hrozně těžko, když opouštím Řecko a bylo mi těžko i při opouštění Lefkády. Brečím i teď, když dopisuji tyto řádky. Vzpomínky jsou ještě moc čerstvé. Ale já se vrátím. Jássas!

opět Tenerife

Opět se po letech vracíme na jeden z kanárských ostrovů, ohřát se a zjistit, co se za ta léta změnilo..
Tenerife v lednu 2009.
Tak padlo rozhodnutí – letíme se trošku ohřát na kanárský ostrov Tenerife. Byli jsme tady sice už před desíti lety, ale kdo ví, jak se to tam změnilo...a zase si toho člověk v pokročilejším věku tolik nepamatuje, takže je třeba vzpomínky oživovat.
Cesta začala poměrně divoce, a to tím, že jsem zajistila ubytování v Praze, abychom mohli do Prahy přijet o den dříve, setkat se s přáteli a aby to nebylo tak na honem. Navíc 5 hodin jízdy autem od nás z Moravy a pak 5 hodin letu, to není nic moc. Jak říkám, ubytování jsem zajistila přes net za vcelku výhodnou cenu a 10 minut jízdy od letiště. Paráda! Než jsme tam dojeli. Našli jsme to poměrně brzy, penzion vypadal přívětivě, avšak dveře mi otevřel člověk tak ve věku asi 80-ti let, v károvaných bačkorách, vytahaném svetru, na hlavě čepici s logem penziónu, no asi jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Pozval mě dál. Manžel se synem čekali v autě. Lidi ten blázinec, co tam byl, jsem v životě neviděla! Hned se ptal, odkud že jsme a když jsem odvětila že ze Vsetína, jen se pousmál a s typickým pražským přízvukem povídá :" Jo z Čunkova, jo?" Ihned jsem žádala, že bych ráda viděla pokoj. Na to odvětil:"..a je to nutný?" Bylo. Pokojíček jak z červené knihovny, popisovat raději nebudu, můj muž vybuchl smíchy, když to viděl, ale co se dalo dělat. Byl už večer, tak se mě jen suše zeptal, zda nemáme s sebou své povlečení. Pak si do mě jen uštěpačně rýpl, kdo ví, kolik lidí tu před námi v tom povlečení spalo. Nebudu pokračovat.
Následovala návštěva restaurace, kde jsme se setkali s přáteli a skoro na "úžasné" ubytování zapomněli. Bylo to i částečně zapříčiněno konzumací piva. Přespali jsme téměř oblečení ve svých věcech, jestli se tomu dá říct spaní, místnost byla zatuchlá a jako by se tam kouřilo tak 14 dní v kuse. Byli jsme rádi, když jsme ráno vypadli na letiště.
Rozloučili jsme se s pražským "dervišem" – tak přesně totiž ten pán vypadal a já ihned mazala i číslo telefonu z mobilu, protože vím, že tam už NIKDY!
Přijeli jsme na letiště, CK co zajišťovala i parkování auta už byla na letišti, takže si opsali stav km, stav nádrže a my auto odevzdali. Letadlo vzlétlo téměř bez zpoždění a přistálo až na Fuerteventuře, kde jsme měli mezipřistání. No a pak jsme už viděli z okýnka letadla vrcholek Teide se svou typickou bílou čepicí, jak si majestátně hoví v mracích. Nádherný pohled. Přistáli jsme. Okamžitě shodili ze sebe bundy a svetry a nadýchli se z hluboka mořského vzduchu! Bylo to úžasné zase po několika měsících cítit vůni moře, ryb a vidět rozzářené slunce. Bylo to jako v ráji. Odjeli jsme do hotelu. Ten byl naprosto úžasný. Přímo u moře a v severovýchodní části ostrova v Las Caletillas, což byl účel, jelikož jsme chtěli hodně cestovat po ostrově a hodně toho vidět. Volba byla správná. Ráno nás budilo sluníčko vycházející z moře a svítilo nám přímo do postele. Božský pocit. Po snídani jsme šli zrekognoskovat terén a půjčili si auto na celý týden. Vyjeli jsme. Nejprve na sever ostrova, k vesničce Taganana, kam jsme se před lety nedostali a měli tam tudíž resty. Byli jsme odměněni nádhernými scenériemi moře, ohromných vln, narážejících na skály, těžké mraky se hrnuly nad vnitrozemí, ale u moře bylo nebe jako vymetené. Na vyhlídce "Mirrador" jsem si dali tolik očekávané brambory vařené v mořské vodě, s omáčkou mojo rojo a s rybkou. Nemělo to chybu. To asi není třeba dál popisovat.
Malý syn už pro změnu kňoural, že chce k moři, tak další cesta směřovala k pláži Las Terasitas na severovýchodě ostrova, kde byl navezen saharský písek, takže pláž jak stvořená k povalování a lenošení na slunci. Aspoň chvíli byl klid a malý se ráchal v moři. Já si užívala sluneční lázeň a taky podle toho po návratu vypadám. – ráno mě zastavil místní cikán a ptal se mě, jestli jsem Romka? No takže s opalováním příště střídmě!
Další den jsme se rozhodli navštívit po letech nedaleký Loro Park, kde je lachtaní, delfíní, papouščí šou a také šou s kosatkami. Manžel nás tu vysadil a prý si pojede sám vyčistit hlavu, jelikož neustálé otázky syna typu:" a ploč?" mu zjevně lezly na nervy. Domluvili jsme se, že si za dvě hodiny napíšeme sms, jak to vypadá. Nakonec jsem byla s Jakubem v Loroparku plných pět hodin a pořád jsme neměli dost. V pavilónu tučňáků jsme dokonce byli třikrát, byla to úžasná podívaná. Vešli jsme dovnitř a na jezdícím pásu typu eskalátoru, jsme se pohybovali do kruhu a za sklem byla voda, ledové kry, sníh, plavající a ráchající se tučňáci, někteří pro změnu jen postávali jako drbny v hloučku, no zkrátka, bylo na co koukat. I malý syn, který jindy nedokáže být potichu déle než jednu minutu, tu stál s otevřenou a oněmělou pusou! A to bylo co říct!  U lachtanů a delfínů naopak neustále vykřikoval"Jééééééé dívej!" I já jsem z této návštěvy přes vcelku vysoké vstupné, měla dobrý pocit. Táta už čekal nedočkavě před parkem a sděloval své zážitky při své procházce Puertem santa Cruz.
Následující den bylo rozhodnuto už ráno. Jedeme na Teide! Pico de Teide je téměř vyhaslá sopka a zároveň nejvyšší hora celého Španělska a se svou výškou 3 718 m.n.m se hrdě pyšní nad mraky. Majestátní hora. Chtěli jsme již před lety vyjet nahoru lanovkou, ale byla tam stále tak velká fronta lidí, že k tomu nakonec nedošlo. Navíc v té době naši dva synové měli vcelku jiné zájmy, jako je aqua park apod., takže na Teide nedošlo. O to více jsme se těšili. Přijeli jsme k úpatí hory, odkud vyjíždí lanovka. Pár lidí tam sice bylo, ale sluníčko bylo moc vysoko, tak jsme se rozhodli kvůli točení na kameru a focení počkat na poslední lanovku, která vyjížděla ve čtyři hodiny.
Jeli jsme tedy na opačnou stranu, než z jaké jsme přijeli a ve výšce přibližně 2 500 m.n.m jsme zaparkovali autko a lehli si na místečko zalité sluníčkem a dopočívali po dobrém obědě. Jakub naháněl místní ještěrky, které se ale nechtěly dát nechat chytit, takže byl aspoň chvíli zase klid. Málem jsme hodinu "h" prošvihli a probrali se z lenošení ve třičtvrtě na čtyři! Úprkem jsme naskočili do auta a mířili zpět Teide. V lanovce nás jelo už jen pět. Rozdíl teploty byl asi 15 stupňů, což se dalo vydržet. Horší bylo tak rychlé převýšení a já měla pocit, jako bych vypila minimálně pět piv na ex!  Vyjeli jsme totiž asi do výšky 3 500 m.n.m,
zbytek se dal zdolat sice pěšky, ale jen na místní povolení a i když jsme si ho mohli zajistit, s malým klukem by to byl zřejmě problém. Tak jsme nad tím ani neuvažovali. Byly sice lehce vidět obrysy Gran Canarie, sousedního ostrova, kousek Gomery a částečně samotná Tenerife, ale ten pocit sám o sobě byl úžasný. Po pár minutách a s pár kamínky v kapse jsme sjeli zpátky dolů. Nutno podotknout, že Teide a borovicové lesy okolo, nám natolik učarovaly, že jsme tady byli celkem asi pětkrát. Ne sice lanovkou nahoře, ale v okolí Teide jsme se potulovali, lovili záběry různě nasvícených skal a samotné hory, sbírali borovicové šišky, zkrátka jsme si to užívali. Nastal večer. Jako každý den jsme se vřítili na večeři, kde byly různé pochoutky od rybek a různých masíček, po omáčky mojo rojo, brambory pappas arugadas, salátky, ovoce, no prostě paráda. Do restaurace vkráčeli také ruku v ruce dva mladíci asi ve věku třiceti let, jeden drobný, opálený a chůzí připomínajcí kačenu, druhý vážný, s brýlemi, zjevně dominujcí v této dvojici. Byli jasní. Ani bych si jich nevšimla, i když ono to nešlo si jich nevšimnout, ale u bufetového stolu, když si ten drobnější nabíral docela hodně krájené cibule, mu ten druhý začal zřejmě brblat, že to si nebude moc vhodné. Neumím španělsky, ale z rozhovoru to bylo zcela patrné, jelikož ten drobnější okamžitě začal cibuli vracet zpět.  Vždy mě rozesmáli svým sladkým "olá" když nás zdravili při setkání kdekoliv v hotelu.
Zbývalo vyjet na jih. Museli jsme konstatovat, že ostrov za ta léta ještě více zezelenal a působil úžasně svěže! Kousek od Los Cristainos jsme objevili zcela nový zoopark s názvem Jungle park. Ani táta tomu neunikl a musel s námi. Zpočátku moc nadšený nebyl, ale když zjistil, kolik je tam objektů k točení na jeho novou kameru, byl rád. Nejlepší bylo asi šou s dravci. Zažili jsme něco podobného i na Gran Canarii, ale srovnat se to nedalo. Tak vypustili jednoho orla a pak sokola byl a konec. Tady vběhlo do arény pět cvičitelů této zvěře a nejednou vypustili k nebi snad dvacet různých dravců a předváděli s nimi kousky až se tajil dech. Pomíjím to, že mi sem tam jako i ostatním lidem přeletěl nějaký těsně nad hlavou, dokonce vás i lehce šmírnul svými křídly! Manžel nestíhal ani točit, jak byla šou dynamická, rychlá a úžasně zorganizovaná. Opravdu jsme zírali.
Pak jsme se vydali na nejjižnější část ostrova, kde nás vítala cedule na cestě, směřující k majáku, se zákazem vjezdu a nebezpečí padání kamení. Polovička rozhodla:"jedem,ne?" Tak jsme jeli. Já trnula, kdy nás zastaví místní policie, nebo kdy nám nějaký šutr přistane na autě. Dorazili jsme až k majáku. Na větším plácku parkovalo dalších asi 20 aut. Pohoda. Ale stálo to za to, protože pohled na sklály Los Gigantos v zapadajícím sluníčku a bouřící moře neměl chybu. Při cestě zpátky jsme opravdu policii v protisměru potkali, takže ti, co tam zůstali o chvilku déle, měli asi smůlu. Dokonce tam vyráželi i další a další a někteří vtipálci než vyjeli směrem ke skalám, se s zakazující cedulí dokonce fotili a na zákaz ještě ukazovali! To muselo být překvapení na konci. !!!Mám na mysli číhající policisty.
Další dny probíhaly v pohodě, táta se smířil s užvaněností svého syna i drahé manželky a rezignoval. Ještě několikrát jsme se vrátili jak jsem se zmínila k Teide, na sever ostrova, na pláž las Terasitas a do hlavního města Santa Cruz. Na Tenerife je toho opravdu co k vidění, a to hlavně v této době. Dozrávaly pomeranče, banány a kvetly mandlovníky!  ostrov celý zářil zelenou barvou a různými barvami ibyšků, ty před domy kvetly jako plevel. Nastal poslední den před návratem. Stále jsem sháněla známky na pohledy, které jsem chtěla poslat přátelům a rodině. Jako by se po známkách zem slehla. Prostě nebyly. Jeli jsme se ještě podívat před večeří do nedaleké Candelarie a tam – světe zboř se, jsem známky sehnala na prvním rohu. Pohledy byly ihned i poslány a já s vítězným výrazem v obličeji vyrazila i se zbytkem do místní cafeterie na caffe con leche a manžel si vyžádal "grand cerveza". Měl co dělat. Donesli mu opravdu pivo velké, obsah asi 2,5 litru! Tentokrát jsme vybuchla smíchy pro změnu zase já! Jen se ušklíbl a bylo mu jasné, že má co dělat.
Poslední den jsme dopoledne sbalili kufry, šišky a kamínky zvlášť, větvičku borovice i s kořeny pořádně zabalit, aby cestu vydržela a mohla si ji nasadit do své zahrádky, a pak už jen pocházka po pobřeží a odjezd na letiště. Měla jsem smutek v očích při pohledu nezapadající sluníčko, oslňující místní letiště. Pak jsme se vznesli a já jen tiše přes okýnko, nakloněná tak, aby nebyly vidět na mém obličeji kutálející se slzy, zašeptala: " Tak addios úžasná Tenerife, addios moříčko, sluníčko a nezapomenutelná Teide! Nikdy na vás nezapomenu a pokud zdraví dá, jistě se ještě vrátím!"

Óda na Krétu

Óda na Krétu

Jak jinak vyznat lásku Krétě máme?
Té krásné, nonšalantní dámě?
Zkusím popsat pár verši
Jak mi v její náruči vždy srdíčko buší.

Přiletěli jsme tu již po čtvrté
Trošku jí snad už známe
Přivítaly nás pláže sluncem zalité
Ta krásná dáma asi nikdy nezestárne.

Autem se řítíme další den
Pláž Phalasarna už je vidět v dáli
Je to jak jeden krásný sen
Čvachtat se v moři, když slunce pálí.

Prodejce koblih tváří se mile
"Where are you from?” ptá se
My odpovíme a úsměv oplatíme
A on spokojen odchází, zdá se.

Už je večer, slunce zapadá
Zítra je také den a únava vyhrává.

Další den si lenošíme
Hotelový bazén je nám k dispozici
Plaveme pod vodou možná i míle
Malý syn křičí:”To je luxcus!” – co na to říci?

Když si sluníčko už polštář dává
Pod svou zlatou hlavičku
Cesta do Renthymonu nás láká
Zamotat se do něj aspoň na chviličku.

Bezchybně projíždím ulice
Auto parkuji v známém přístavu
Mám pro to město slabost velice
I když se tu pak ztrácím v davu.

Už vidím v dáli maják, pirátskou loď
Rozeseté taverny
Syn na mě volá :”Tak už pojď!”
A nechápe, jak krásně je mi.

Fotím, nasakuji atmosféru do své kůže
Pozoruji lidi, domy celkový ruch
Vše zapisuji hluboko na dno své duše
Ještě teď cítím ten vlahý mořský vzduch.

Domky si hrají s paprsky na schovávanou
Kolem právě prošel mnich a kousek dál Žid
Nejde ani vše popsat najednou
Tam člověk prostě musí být.

Usínám s blaženými pocity
Že je vše jako v mých vzpomínkách
S těmi lidmi i mezi nimi
Byla jsem tam znova a znova v těch kouzelných uličkách.

Sluníčko se opět vyhouplo na oblohu
Vyrážíme na cestu jižní
Máme nemalou úlohu
Dostat se na Elafoníse svižní.

Cesta je klikatá a dlouhá
Slunce pálí, horko úmorné
Zvedám oči a volám:” Tak to je ona!”
A syn se nedočkavostí do vody vrhne.

Vodička průzračná, teploučká
Hýčká nás ve své náruči
Lehce omývá naše tělíčka
Tady je krásně vždy.

Moře je na Krétě krásné
každý mi to snad potvrdí
ale i vnitrozemí má kouzlo své
kdo má chuť, ať tam zamíří.

Úžasná atmosféra na Preveli
klášter a pak hrad Frangokastelo
nohy nás už všechny bolí
ale děláme, jako by se nic nedělo.

Další dny tečou jako voda
Navštívíme i Chaniu, přístavní krásku
Přejedeme na poloostrov Souda
A už se vydáváme na procházku.

Poloostrov kláštery posetý
Je snad i jiný než celá Kréta
Až člověk nad tou krásou oněmí
A to jsou tu už celá léta.

Klášterní zahrada Moni Ag. Triada, vždy upravená
Mniši sedí v koutku tiše
A jsou tu i kytky, co neznáme jejich jména
O nichž se nikde nepíše.

Kolem jen olivovníky a vinohrady
U mnichů zakoupíme víno, olej, koření
S tím vším si víme rady
Budeme vzpomínat i doma při vaření.

Máme ještě v plánu jih
Míříme do Plakiasu
Jsme už jako na trních
Nezbývá nám už moc času.

Skály kolem větrem mávají
Mají zřejmě radost zas
Že v rychlosti nás míjejí
A my jsme opilí z jejich krás.
A už je tu Plakias.

Městečko jako na dlani
Vlnky pohupují lodičky jemně
Nechápu ty, co mají mínění
Že Kréta není krásný kus země.

V Plakias se aspoň podle nás
navždy a definitivně
zastavil snad všechen čas
vše se tváří až podezřele klidně.

Městečko má ale svou vlídnou duši, prvotní zdání klame,
taverničky nás lákají
dáme si frappé, sladké, chladné
a když nastražíme obě uši
slyšíme, jak se i cikády slítají.

Nadešel další slunce západ
A s ním se loučíme i my
V hlavě se rodí nový nápad
O Krétě budeme mít krásné sny.

Tak "Jassu” Kréto, snažím se o pozdravné gesto
Krásko drsná, přesto nejsladší
Tečou mi slzy přesto
A my jsme zase o vzpomínku bohatší.

Nechám se zlíbat tvým mořem, větrem
Věř, že se mi těžce odchází
Já se ale vrátím s létem
A ty mě obejmeš jako vždy.

Efcharísto Kréto!
Připíjíme na tvou krásu "Jámas!!”
bude nám smutno, už teď je to jisto
že tě navštívíme zas.

Julské Alpy - Lago di Predil

Julské Alpy

Cestování po Evropě

Každoročně navštěvujeme Julské Alpy.

Tak jako na jaro a na podzim létáme pokud možno k moři, tak většinou na přelomu července a srpna trávíme svůj čas nejraději u jezera Lago del Predil ( 959 m.n.m), které jsme před lety náhodou objevili. Loni jsme se k jezeru vydali po delší odmlce, jelikož se nám narodil třetí syn a my čekali, až trošku doroste a budeme moct zase vyrazit. Přidali se k nám naši přátelé, manželé Mirek a Pavla se svým desítiletým synem Mirečkem. Hned následující ráno po příjezdu a po rozkoukání po úžasném kouktu země jsme se rozhodli pokořit nedaleký 2 677 m.n.m vyskoký Mangart. Vyjeli jsme po ráno po vydatné snídani, směrem na Bovec, překročili hranici mezi Itálií a Slovinskem a jeli směr Mangart, který se tyčil v dálce před námi. Cesta je místy asfaltová, místy kamenná, ale s osobákem se to dá v pohodě zvládnout. Klikatou cestou necestou nám dělaly doprovod pouze místní ovce a kozy. Až do téměř dvou tisíc metrů se dá vyjet autem, kde je tzv. "koča” – místní koliba, kde se dá koupit ovčí sýr a jiné laskominy. Podél cesty jsme zaparkovali, nazuli pohory a vzhůru na Mangart! Ze začátku vede pěšina, sice do kopečka, avšak bezpečná i pro děti a lidi méně zdatné. Ta se však v sedle mění na docela náročnou, takže my ženské, jsme s dětmi zůstaly v sedle a chlapi vylezli až na samotný vrchol ke kříži. Výhledy i ze sedla jsou úchvatné, srdíčko tluče až v krku. Chce se vzlétnout! a hle! Vedle nás zakrouží nějaký borec na padáku a my mu jen závidíme!
Další dny u jezera běží jako voda v potůčkách, které naše jezero napájí nádherně průzračnou vodou..Při nakouknutí do bezvadné mapy, kterou jsme zakoupili v Tarvisiu, což je nejbližší městečko u jezera, padlo rozhodnutí rozjet se směrem na Udine, kde na konci Tavisia vede kabinová lanovka na další kopeček s překrásným výhledem do okolí na Monte Santo Lussari ( 1 766 m.n.m.). Sluníčko svítilo a lanovka si to s námi šinula pomalu k vrcholu, kde se nám naskytl úžasný pohled jak na samotný vrchol, který byl osázen malým kostelíkem, stylovým penziónem a zahradní restaurací pro pár lidí. Výhled byl jak na okolí, z jedné strany pyšný Mangart, ozářený sluncem, tak směrem na západ bylo v dáli vidět vrcholky Dolomit, blýskající se svou bělostí. Nádhera! Bralo nám to dech! Jelikož na samém vrcholu jsme zjistili, že po hřebeni se dá pokračovat dále na další vrchol, ale cesta byla spíše pro otrkané jedince, zůstala jsem s dětmi podlíž zahradní restaurace s průlezkami. Můj muž se vydal k dalšímu vrcholu a po chvíli se tak rozhodli i oba manželé, rodiče Mirka. Jelikož můj muž je vcelku zdatný horolezec a zároveň i speolog, není pro něj žádný problém jít vcelku rychlým krokem i po náročnějším terénu. Bohužel naši kamarádi, kteří se vydali v jeho stopách, špatně odhadli své síly a šli většinou i sice značenou a schůdnější cestou, ale daleko delší, takže jim to i mnohonásobně více trvalo. Často i odpočívali a kochali se pohledy po okolí. Mezitím můj muž dorazil až na vrchol a najednou ho napadlo, že vlasně ani nevíme, kdy jede nazpět dolů poslední lanovka. Ihned mi volal a já to běžela zjistit. S hrůzou jsem zjistila, že za necelou hodinku a po našich známých jako by se slehla zem. Luděk neváhal a doslova téměř běžel, aby se co nejdříve dostal ke mě a ke klukům, aby jsme mohli jet dolů aspoň posledním možným spojem lanovky. Mirka a Pavlu cestou bohužel nikde nepotkal a i když volal, ba co , doslova hulákal jak na lesy, odezva žádná. Telefon měli samozřejmě z úsporných důvodů vypnutý. No co, řekli jsme si, komu není rady,....a jeli jsme i s jejich synem zpátky dolů. Cestou jsme je litovali, protože na takovém strmém kopci, který jsme právě sjížděli, se mimo jiné jezdí profesionální závody ve sjezdu na lyžích! Dorazili jsme dolů a náhodou se jim konečně dovolali na mobil, který si v tu chvíli zapli. Oddychli jsem si, že jsou v pořádku. Sdělili jsme jim, že my jsme všichni taky v pořádku a že další lanovka už bohužel dolů nejede. Najednou ticho. Vybitá baterie – napadlo mě a taky že jo. Dohodli jsme se s manželem, že počkáme ještě chvíli dole na parkovišti, jelikož lanovka, ač ta naše měla být poslední, stále jezdila dokola. Po půlhodině jsme to chtěli vzdát, dali jsme jim lístek za sklo auta, že jedeme k jezeru, když nám cestu zatarasil obrovský jeep horské služby a najednou z něj vyskočili Pavla s Mirkem! Zkrátka jim nahoře vysvětlili svůj problém a chlapi z horské služby se nad nimi slitovali a svezli je dolů... Zážitek prý šílený, ten kopec byl fakt dost strmý. Radost byla veliká, ale další dny jsme pro jistotu už žádné další výšlapy raději neplánovali.
Koupali jsme se v jezeru, opalovali a jednou odpoledne jsme se vydali na opačnou stranu k jezerům Laghi di Fussine ( 929 m.n.m), které jsme viděli při výstupu na Mangart. Tam bylo turistů poměrně více, oproti jezeru Lago del Predil, kde nám dělalo společnost asi 100 m od nás pár lidí z Německa. Jinak nikde nikdo. U fussinských jezer je ale bezvadná procházka, tak jsme tam strávili asi tři hodinky a brouzdali po okolí.
Cestou zpátky jsme to vzali přes Krajnskou goru, údolím řeky Soče, která je naprosto úchvatná a má nádherně čistou vodu, přes Vršič, Bovec a Log po Mangartom přes hranice zpátky kolem pevnosti z 1. světové války s italskou vlajkou na stěžni, a pak dolů k našemu jezeru, kde jsme měli celou dobu rozbité stany a zaparkovaný nafukovací člun, kterého si nikdo ani nevšiml. Úžasné scenérie milovaných Julek nás provázely celou dobu, takže hádejte, kam pojedeme další rok na přelomu července a srpna? Naši známí byli z výletu s námi tak nadšení, že se už hlásí, že jedou opět s námi, takže mohou využít zpáteční jízdenku na lanovku, která jim tenkrát ujela..-)) Akorát je v plánu odskočit si na nějaký ten den i do Dolomit...Takže kdo se chce s námi potkat, ví kde...

Juliány na videu