Posted by edith.eblog.cz on Kvě 5, 2002 in Kanárské ostrovy
Ostrov je významný i největším převýšením na světě na tak malém území...
Na ostrov La Palma jsme se vydali v květnu roku 2002 a to schválně proto, jelikož nám bylo řečeno, že na tento ostrov se lítá pouze omezeně pro svůj přírodní unikát a malou kapacitu hotelů. Na cestu do Prahy, odkud jsme měli letět jsme se vydali ještě v noci, jelikož jsme z Moravy. Auto jsme zaparkovali – jako vždy když letíme na kanáry – na letišti v Ruzyni. Let proběhl v pohodě, ale přistání bylo docela hrůzné a měli jsme děs v očích, jelikož jak jsem už podotkla, je zde nejvyšší převýšení na světě na tak malém prostoru. Pilot nám to dal patřičně vychutnat. Na přistávací dráhu nalétával asi 3x a to když zabrzdil, tak zbývalo snad asi jen 100 m a byl sráz do moře. Na letiště se vešlo pouze jedno dopravní letadlo – prostě takové větší parkoviště pro auta a snad jediná část ostrova, kde byl kousek roviny. Ubytovali jsme se v jednom z mála hotelů, další výstavba je zde zakázána z ekologických důvodů. Samozřejmě jsme měli už zamluvené auto, takže druhý den ráno jsme vyrazili na výlet. Jaké bylo naše zděšení, když jsme zjistili, že na ostrově jedete buď do kopce, nebo v tom lepším případě z kopce. Manžel nezařadil za celou dobu jinou rychlost než jedničku a dvojku. Přeháním – jednou zařadil trojku a na krátkém dalničním úseku vedoucího do hlavního města po délce cca 4 km i čtverku! Již průvodkyně nás varovala a upozorňovala, že pokud chceme jet k moři, je úplně jedno, jestli když budeme vyjíždět bude svítit slunce nebo pršet, počasí se stejně co nevidět otočí a vše je jinak. Nechápavě jsme kroutili hlavami, ale pak jí museli dát za pravdu. Opravdu to tam tak je. Pláže tam sice jsou, ale není jich mnoho, a jsou samozřejmě jak jinak než černé. Takže jsem se rozhodli putovat po ostrově cestou necestou.
Naše první cesta vedla ke kráteru Caldera de Taburiente, který jsou rozlohou 10 km v proměru vzbuzoval samozřejmý respekt. Nejuvěřitelná atmosféra. Na ostrově naleznete i část vavřínového pralesa, kterým když projíždíte, tak jen čekáte, odkud na vás vybafne nějaký ten dinosaurus. Po většině cest se pohybujete v mracích a jen nevěřícně zíráte na protější ostrov Tenerife, pyšnící se svou chloubou – Pico de Teide.
V jižní části ostrova narazíte jen na samé banánovníkové plantáže, čímž je ostrov údajně taky velmi známý a v této oblasti se jim velmi daří. Neodolali jsem ani my a jeden banán "ukradli”.. já vím, nedělá se to, ale chtěli jsme ochutnat jak chunají banány "in natura”, než je napajcují různými přípravky, aby vydržely tu dlouhou cestu na náš evropský stůl. Lidi to byla dobrota! Nic lepšího jsem v životě nejedla – ten banán byl opravdu luxusní! Chuť zcela nepopsatelná – ale úžasná!
Další den jsem přesvědčovala manžela tím, co jsem v průvodci objevila, a to že nedaleko od našeho hotelu se v jakési malinké vesničce skrývá výrobna slavných kanárských doutníků. Nechtělo se mu a vydal se raději na výšlap do okolí. Sbalila jsem kluky a vyrazili jsme. Popisovat, jak jsem hledala "fabricu de tabac” vám snad ani nemusím, bylo by to na samostatný článek, jelikož domorodci neovládali angličtinu a já samozřejmě španělštinu.... ale bylo veselo a hoši se v autě řezali smíchy a matku si nezapomněli natočit na video, jak se dožaduje vstupu do fabriky na doutníky. Byla jsem vítěz! Pustili nás dovnitř a k mému údivu tu seděli u stolu pouze dva chlapíci, kouřili – samozřejmě cigarety s velbloudem, jak jinak, a jeden listy plnil na kombajnu a druhý zařezával, dolepoval a upravoval do konečné podoby. Vše jsem řádně zdokumentovala na kameru, odehrálo se to jako v němém filmu, všichni tři s klukama jsme zírali na ten koncert rukou s otevřenou pusou a neměli slov. Po letech při návštěvě ostrova Lanzarote mi na místním trhu nějaký domorodec nabízel a vychvaloval doutníky – které měly být – jak jinak – než z La Palmy! Samozřejmě jsem mu nezapomněla povykládat, že jsme přímo i fabriku, o které mluví, navštívili a tím jsme mu doslova vzali vítr z plachet. Čučel na nás jak z jara. Sám tam zřejmě nikdy nebyl. Aspoň jsme to tak pochopili z jeho slov.
Ostatní výlety byly neméně dobrodružné a o zážitky nebyla nouze. Jeden exkluzivní ale na závěr za všechny, protože to by nikdo ani nevymyslel, co se nám přihodilo. Jak říkám, poslední den se nachýlil a my začali balit domů. Jelikož jsme měli celou dobu pronajatý pokojový trezor, vše jsem z něj vytáhla, lehce rukou prošmátrala po tmě jeho členitý vnitřek a klíč odevzdala synům, kteří se už těšili, že si jdou do recepce vyzvednout zálohu na něj a samozřejmě měli dovoleno ji celou ještě utratit. Do odletu zbývalo pár hodin, poseděli jsem ještě na terase hotelu a hurá do letadla. Odlet byl příjemnější než týden před tím přistání na La Palmě. V Praze jsme přistáli asi v sedm večer, jelikož jsme měli ještě mezipřistání na ostrově Tenerife. Přistáli jsme...Babička už volala, zda je vše v pořádku, jen jsem odsekla, že ano, jelikož nervozita stoupala, nemohli jsme najít klíče od našeho postaršího autka, zaparkovaného na hlídaném parkovišti v Ruzyni. Začala jsem se potit a manžel vyhazovat věci z kufrů – no síla! Nakonec jsme zjistili hrůznou skutečnost, klíče prostě zůstaly mou vinou v členitém trezoru na ostrově! Co teď? Vytočili jsme číslo asistenční služby a tam nám bylo sděleno, že teda oni milostivě do dvou hodin přijedou, vymontují zámek levých dvěří, vyrobí nový klíč a bude to celé trvat asi tak 3 hodinky a stát to bude 4 000,- Kč a chtějí to samozřejmě hotově. Nezbylo než na to kývnout. Kluci už kňučeli, že mají hlad a můj muž, jelikož obdivuji jeho klidné chování, (ani mi nenadal!) si vzal svůj kombinovaný horolezecký nůž s otvíráky a podobnýma blbostma a auto prostě udělalo cvak a bylo otevřené. Hurá! aspoň jsme si mohli sednout. Jenže mu to nedalo a tím samotným způsobem nakonec odemkl i volant, nastartoval a pod přísným dohledem letištních kamer jsme si své auto prostě ukradli. Následoval jen telefonát na asistenční službu, že vše odvoláváme, a už jsem si to hasili směr východní Morava. No hasili – měli jsme v nádrži polovinu paliva a natankování by byl další problém, vše bylo na klíček. Nakonec vše dobře dopadlo, dorazili jsem v pořádku, auto zamkli u domu náhradními klíči a já na druhý den jela natankovat. Asi 10 m před benzinkou auto škytlo a zůstalo stát. V ten moment mi došlo, že jsme dojeli opravdu na doraz. Zkrátka příště žádný trezor!
Posted by edith.eblog.cz on Srp 20, 1999 in Kanárské ostrovy
Jak jsem naznačila již v předešlých cestopisech, jsme tak trošku magnetem na průsery. S odstupem času nám ale naše příhody z cest vyvolají alespoň úsměv na tváři a zase je na co vzpomínat.
Jelikož jako první jsme navštívili v roce 1998 Gran Canarii, o rok později padlo rozhodnutí na právě ostrov Tenerife. Vypravili jsem se tam v půlce srpna, což byl náš první velký omyl, jelikož lidí bylo všude až nad hlavu a my máme raději méně lidí a klid. Ale stalo se. Přívitala nás těsně před přistáním svým bílým vrcholkem Pico de Teide, nejvyšší hora celého Španělska. Úchvatný pohled. Samozřejmě jsme si opět půjčili na celou dobu našeho pobytu auto, takže hned další ráno jsme vyrazili. Tenerife je neuvěřitelně zalesněná, většinou obrovskými piniemi, cesty vedou ve výšce 2 km v mracích, vnirozemí vede okolo Pico de Teide, údolím, kde se točil film "planeta opic”, Teide vás zkrátka sleduje ze všech stran. Pláže jsou zde černé, ale písečné, sem tam je nějaká zlatavá, hlavně na severovýchodě. Hlavní město Santa cruz de Tenerife se nachází na severu ostrova a skýtá kromě zajímavých zákoutí i dost známý Loro Park, který stojí jistě za návštěvu a to nejen, když tento ostrov navštívíte s dětmi. Je zde papouščí a delfíní šou, nádherná zoologická zahrada s lijánami a jinými vzácnými rostlinami, zkrátka si to tam můžete užít podobně jako my. Mělo to jednu vadu na kráse, jedoduše na severu je hodně srážek a nám celý tento výlet prostě propršel, přestože na jihu ostrova se – jak se lidově říká – bili psi o stínek.
Na západě je úžasná soutěska jménem Masca a můj muž se jednoho dne rozhodl, že se tam prostě vydá na pěší tůru. Vydal. Vyhodili jsem ho na začátku trasy, vzal si s sebou malou láhev vody a pro jistou dvě piva v plechu a šel. Samozřejmě mu nedošlo, že do něj bude prát celý den slunce o sto šest a po cestě byly snad nějaké dvě částečně vyschlé tůně, na povrchu lehký zelenavý nádech. Brrr. My se jeli zatím s klukama koupat, na zmrzlinku a tak a čekali na zavolání našeho šerifa, kdy že ho máme opět vyzvednout. No zkrátím to: trvalo to docela dost dlouho a nakonec jsme mu šli i kousek naproti, samo že bez vody a ten se chudák skoro už plazil, žízní ani nemluvil.
Dny ubíhaly, my postupně poznávali Tenerife ze všech stran a tak padlo i rozhodnutí jet na výlet na nedaleký ostrov Gomera. Od hotelu nás vyzvedli naši budoucí průvodci a usadili do džípu s německou rodinkou, tak našeho věku. Andreas byl docela hromotluk, ujal se řízení, Heike subtilní typická východní němka s brýlkami na očích, dcerka ve věku našeho staršího syna, takže asi 15-ti let a malý klučina Tom, stejně starý jako náš tehdy mladší syn Tomáš. Ti dva byli úžasní už od začátku, jelikož ani jeden neuměli jakoukoliv cizí řeč, taky co chcete v pěti letech, dokázali spolu doslova "prokecat” celou cestu. K této rodince nás nepřiřadili náhodou, ptali se mě, jakým jazykem se chceme dorozumívat a já v té době anglicky uměla snad tak "sorry”, takže moje osmileté studium němčiny my přišlo vhod. Mimo nás se nalodilo dalších asi 10 džípů s posádkami, převážně angličané, němci a francouzi. Češi jsme byli jediní. Ale co, jsme přece světáci,ne? Vyrazili jsme, cesta lodí ubíhala a už jsme viděli břehy Gomery. Výlet byl naplánovaný jako okruh po ostrově s přestávkou na oběd a v místním pralese. Banánovníky byli všude, cesta na džípu jistě zážitek, jezdili s náma úmylsně terénem a bylo to opravdu zábavné, tedy až do chvíle, kdy jsme dorazili na oběd. Zavedli nás do místnosti, kde byl velká tabule do písmene "U”, všechny nás usadili a nás zase k němcům. Nevadilo nám to a já po sleničce vína jsem usoudila, že bych mohla našim novým německým přátelům vyzdradit, cože nám to začali nosit na stůl. Byly to samozřejmě kanárské brambory pappas arugadas a místní omáčky. O těch bude ještě řeč. Svou "krásnou” němčinou jsem jim vysvětlila, že to je místní specialita a že se jedí ty brambory pouze samotné s tou danou omáčkou. Všichni pokývali hlavami na důkaz pochopení celé situace a pustili se do brambor. Bohužel k mému zděšní – ale po chvíli, kdy už na mísách nebyla jedinná brambora – začali ti pomalí číšníci servírovat maso! no trapas... Co teď? Svým nejoblíbenějším jazykem – gestikulací – jsem začala číšníkům vysvětlovat, aby neváhali a donesli další brambory, červená jak rak a můj muž to psychicky neunesl a lil do sebe jeden džbánek vína za druhým...Zase jsme byli za blbce. Nakonec vše dopadlo dobře a s německými přáteli si dopisujeme a navštěvujeme dodnes.
Ještě k těm kýženým omáčkám – jsou to samozřejmě omáčky mojo rojo a mojo verde. Ta první jmenovaná je hlavně z chilli papriček a má červenou barvu, ta druhá jmenovaná je zelené barvy a je převážně z čeneku. Vydala jsem se do místní sámošky na omáčky, abych dovezla ochutnat domů známým a rodičům. propátrala jsem snad celou sámošku a nic. Šla jsem tedy za paní pokladní a vysvětlila jí, že chci, – tak jak to píšu – mojo rojo a mojo verde. Nic. Nechápavě kroutila hlavou. Zkusila jsem to znovu. Nic. Nepochopená a ztrápená jsem se vrhla znovu projet ještě všechny regály a hurá co jsem našla – omáčky! Vítězně jsem je vytáhla z regálu a běžela k pokladně. Paní pokladní se usmála, (už jen stačilo, aby si poklepala na čelo) a s lehkým nadhledem a krásnou španělštinou řekla : ” Mocho rocho?” ( Ve španělštině se "j” čte jako "ch”, což neznalá já jako valaška jsem tenkrát prostě nevěděla.
Nachýlil se čas odletu. Omáčky a víno jsem měla, cesta na letiště ubíhala, říkala jsem si, už nás přece nic nemůže překvapit. Překvapil nás pouze velmi udivený pohled celníka, který nám rentgenem kontoloval naše batožiny, jelikož jeden docela dost velký batoh byl až k prasknutí naditý piniovými šiškami nebývalých rozměrů ,které jsme vezli – jak jinak než známým jako present. Divím se, že nás nevrátil, ale byl z toho tak konsternován, že k tomu naštěstí nedošlo. Takže teď se mi v obýváku na poličce tyčí ta největší šiška a připohledu na ní, si vzpomenu na úžasný ostrov Tenerife.