Západní Kréta

Výlet na největší ostrov Řecka – Krétu

A je to tady...Manžel nás odváží na letiště a my za chvíli odlétáme na Krétu za nejstarším synem, který tam pracuje jako delegát. Vše zatím funguje jak má, letadlo odlétá na čas. V Ostravě je lehce pod mrakem a docela i chladno, asi tak okolo 12 stupňů. Přistáváme v Heraklionu. Bác! Horký vzduch nás omámí při vystupování z letadla... Už teď mi chybí klimatizace. Na Krétě je ve stínu tak dobrých 30 stupňů. Skok tedy značný. Ale po chvíli i příjemný. Další vůně, která nás vítá a kterou tolik miluju, je vůně moře a ryb. Jen proto bych byla schopná se k moři i odstěhovat.

Na letišti nás čeká "náš” osobní delegát...:-)) Je rád, že vidí kluky, babičku a možná i mě. Nasedáme k němu do auta a vydáváme se hledat po okolí letiště auto, které nám zajistil v půjčovně na celý pobyt na Krétě. V autě je horko jak v peci a Pavel po chvíli ježdění a komunikace s kamarády z autopůjčovny vítězně nachází naše auto. Přesedáme a úprkem vyrážíme do Adeliamos kambos, do hotelu Kathrin beach. Píšu úmyslně úprkem, protože Pavel jel jako s větrem o závod a já abych nestrávila s babičkou a klukama první noc někde na pobřeží v autě, tak prchám za ním. Uf...ještě teď se potím, při pomyšlení na tu jízdu. Auto naprosto pro mě neznámé, do toho povzbuzující hoši, ať na to šlápnu...Nedala jsem se..Jela jsem si podle svých možností a pravidel. Přece se hned první den na Krétě nezabiju. :-)) Dorazili jsme do hotelu Kathrin beach, kde jsme byli už ubytovnáni na doporučení Pavla vloni. Vítání nebralo konce a lidé v Kathrině jsou opravdu úžasní a moc milí. Jakub okamžitě vyrazil za kluky ven a my o něm v podstatě ani moc nevěděli protože celou dobu pobytu, co jsme strávili u hotelu, vyjma několika výletů, s nimi pobíhal a hrál asi snad nějaké bojové hry okolo hotelu. Jen jsem čekala, kdy některého z nich poběžíme lovit do bazénu. Žádné dítě lovit naštěstí nebylo třeba, jen sem tam kšiltovku a podobné věci, které si vzájemně do bazénu házeli. Asi jedna z nápaditých her šestiletých chlapců. :-)) V Kathrině nám dali asi ten nejkrásnější pokoj, který tam mají. Měli jsme dva propojené pokoje s ledničkou, koupelnou, v každém pokoji samostatná klimatizace a věřte nebo ne, v prvním pokoji byl balkon a ve druhém dokonce dva! Výhled tedy byl dokonalý a ještě to umocňovalo, že byly všechny směrem k moři. Nemělo to zkrátka od prvního dne chybu.

Druhý den se nám nikam nechtělo a chtěli jsme si trošku prohřát svá zmrzlá tělíčka z domova, tak jsme rozhodli, že se prostě budeme jen válet u hotelového bazénu a u moříčka. Bylo nádherně a nádherně se nám i lenošilo. Další den jsme po obědě nasedli do autka a vydali se na poloostrov Souda, ležící na úpatí druhého největšího města Kréty – Chanie.

Byli jsme tam s mámou a Jakubem už vloni, bohužel stihli jen navštívit klášter Ag. Triada. U těch dalších jsme měli resty. Tentokráte to bylo jinak.  Nejprve jsme navštívili klášterní ruiny MOni Katholikou těsně nad mořem, kam jsme museli jít zhruba tak půl hodiny pěšky po horské pěšině, ale v tom vedru to bylo docela náročné, navíc nám Tomáš nestále prchal s lahví vody, takže naše tempo bylo místy doslova vražedné a potili jsme se všichni čtyři jako vrata od chlívku. Odměnou nám ale byly chladivé zbylé zdi z kláštera a mystická vůně kadidla se mísila s vůní moře. Jen ticho a lehké cinkání kláštrního zvonu.Nádhera! Konečně jsem viděla to, co jsem vidět chtěla, ale ani ve snu jsem netušila, že to bude pro mě tak silný zážitek. Cestou zpátky jsme se stavili jen okrajově v Moni Guverméty a už jsme si to mířili do klášteru Agia Triada, kde mniši prodávají své víno a svůj vypěstovaný a vyrobený olivový olej. Právě se svolávali na mši. Mnich u vchodu nám pokynul, ať vstoupíme bez placení a mile se usmál. Jakub se vrhl na místní kočičky a ty nestačily prchat. V klášteře kromě nás a mnichů nebyl nikdo. Rozprchli jsme se po klášterní zahradě a jen tiše zírali na tu krásu. Nakonec jsme v místním obchůdku nakoupili víno a olej pro sebe i naše kamarády a vyrazili zpět do hotelu na večeři.Večer se šlo sednout k baru a daly jsme si s bábinkou naši oblíbenou piňa coladu. Já ještě před tím, vyprahlá z té tůry, kopla jeden velký Mythos.Najednou se zvedl barman Stelio a prý máme jít na kalíšek slivovice, kterou jsem jim na uvítanou dovezla. Předesílám, že na večeři jsem měla většinou rajčata a jinou zeleninu a vůbec mi ten den ta slivka prostě nesedla. Nebudu pokračovat, ale blbě mi bylo opravdu hodně. Od té doby jsem do teď neměla ani kapku alkoholu. Asi ze mě bude totální abstinent.

Druhý den jsem strávila pouze u bazénu. Já byla týden před naším odletem na kursu pletení košíků z pedigu, tak jsem si jedno klubko s sebou vzala.  To jsem netušila, jaký způsobím u bazénu rozruch. V bazénu nikdo totiž nebyl, a jelikož mi bylo hodně horko, tak jsem do něj vlezla i s pedigem, který je nutno před pletením namočit. A pletla jsem. Postupně se začali zvedat lidé okolo bazénu, kteří do teď nečinně leželi popř . si četli nebo probírali novinky z Blesku. Byla jsem tam jako rarita a dokonce jeden pán z Bratislavy mě přemlouval, ať mu zhotovený košík prodám a co by to stálo. Nedal si vysvětlit, že je to košík pro manželku majitele hotelu, pro mou kamarádku.Večer jme vyrazili do Renthymnonu a přijel tam za námi i Pavel. Nutno podoktnout, že návštěva Renthymnonu mě vyšla poměrně draho, jelikož hoši se jali navštívit místní butik, který se pyšnil nápisem 40% slevy. I tak mě ta návštěva po slevách stála 150 Euro. Ale chlapci byli spokojení a chrochtali blahem a aspoň jeden večer byl klid.

V neděli jsme se vydali na jih a chtěli vidět na vlastní oči, jak je zničená po nedávných požárech naše oblíbená pláž Preveli. Závan jak z táboráků a spálených špekáčků nebyl nic příjemného. Bylo mi z toho smutno, ale vím, že příroda je schopna se velmi rychle regenerovat a na spálených kopcích brzy vyraší nové a čerstvé výhonky místní flóry. Vraceli jsme se zpátky a po cestě nás zaujal starý krásný most a u něj malý "kačák” kde se prohánělo menší stádečko hus. Pod stromy jsme našli příjemnou taverničku a bylo rozhodnuto. S plnými bříšky jsme se pomalu přesunuli do Plakiasu na jih. Objevili jsme hned u moře malou cukrárničku a rozhodli se, že půjdeme na odpolední frapé. Kluci si objednali ještě zmrzlinu a dva různé zákusky a musím říct, že to byly šílené porce, ani jsme to nebyli shchopní dojíst a náš Tomáš, přestože se může sladkým cpát od rána do večera, odmítal několk dní cokoliv, co bylo s cukrem nebo medem, nebo mělo jen náznak sladkého.

V pondělí jsme opět odpočívali a Jakub si se svým kamarádem Dankem, který tam byl se svou babičkou a dědou, hrál na rytíře a pochodovali po aréálu hotelu a byla to docela sranda je pozorovat. Sem tam se do toho připletl syn majitelů Christos nebo jeho kamarád Nikos a hned bylo ještě  veseleji.  Kluci obíhali okolo jako satelity a my si málem vykroutili hlavy.Šli jsme si odpočinout od sluníčka na pokoj a Jakub stále lítal s klukama okolo bazénu. V tom se přiřítil na pokoj a s pláčem nám sděloval, že mu kluci sebrali hračku. Babička je žena činu, neváhala proto ani minutu, vyklonila se z balkonu a jadrnou češtinou zařvala na kluky dole:”Okamžitě to Jakubovi vraťte, nebo na vás  půjdu dolů!” Tomáš jen v koutku pokoje odvětil, že to nemá moc smysl, protože kluci rozumí jen řecky. Ale světe div se, asi gestikulací babičky, či jasným výhružným tónem v hlase si dali říci a hračku bez rozmýšlení Jakubovi vrátili.

V úterý mi chyběl k radosti ještě poslední výlet, a to na klášter Moni Arkadiou, který ani můj muž před lety nemohl v horách vypátrat, přestože byl od hotelu asi tak 20 km. Tentokrát nám neunikl, ale objevili jsme ho až po najetých cca 120 km! :-))  Cesta ale byla zasloužená. Přijeli jsme tam v podvečer, kdy se sluníčko už laskavě sklánělo před večerem a tudíž byl i ideální čas na focení a procházku po klášteru vůbec. Užili jsme si to se vším všudy.

Ve středu bylo ve znamení balení a vyklízení pokoje, ještě poslední  oběd v taverně a rozloučení s místními lidmi, kteří nám tak budou chybět. Naskládali jsme se do auta a vyrazili na letiště. Jela jsem pomalu, bylo docela dost času, tak jsme si to naposledy užívali. Těsně před odbočkou na letiště v Heraklionu mě předjel náš "pirát” silnic, který musel na letiště k odletům svých klientů. Jen na mě významně mrkl na křižovatce a s úsměvem nám zmizel z očí. My jsme zaparkovali auto na domluveném místě a přesunuli se k odbavení. Pavel tam už samozřejmě byl a loučení bylo, aspoň pro nás smutné a těžké, ale nebude to dlouho trvat a dorazí i on domů. Nasedáme do letadla, zapnou se motory, mě vyhrnou slzy, ostatně jako vždy, když odlétám odněkud, kde mi bylo krásně a kde mi zůstalo kus srdíčka.  Ale já neříkám "sbohem”, šeptám jen potichu -  "na brzkou shledanou krásná Kréto a na brzkou shledanou Pájo!”