Vloni jsem na popud jedné mojí známé vyrazila s rodinkou, resp. její částí, tzn. s manželem a pouze nejmladším synem na Menorcu. Byla jsem natolik okouzlena, že jsem se rozhodla tam letět letos znovu, ovšem pouze s manželem a našimi známými, tudíž bez dětí, abych si ten klid a pohodu Menorcy náležitě vychutnala.

Letenky jsem po domluvě se známými sehnala již v únoru a ubytování jsem řešila i pár dní později. Jet do hotelu nebo někam jinam? Volba padla na pronájem prázdninové vilky v Cala Morell na severozápadě ostrova, kousek od krásného města Ciutadella. Na fotkách domeček vypadal velmi hezky, vybavení včetně bazénu, venkovního krbu, kousek od moře, v piniovém háji, zkrátka ideální pro klidnou dovolenou.

Vylétali jsme na konci září a počátkem října jsme se měli vracet. Z Vídně jsme odlítali v poledne a jelikož dále z Mallorcy jsme pokračovali pouze meziostrovní linkou, která v námi určený čas zřejmě nebyla úplně vytížená, museli jsme spolknout menší čekání na Mallorce, protože nic jiného zkrátka neletělo. Let z Mallorcy neměl chybu, Letěli jsme maličkým letadlem společnosti Iberia, určený snad pro 20 lidí. Jak říkal můj muž, takový soukromý tryskáč.  :-)   Kromě cestujících španělů na palubě letadélka jsme byli jiné národnosti pouze my čtyři.

 Menorca vypadala při přistání v záři zapadajícího sluníčka opět úchvatně. Přistáli jsme. Již předem jsem měla zajištěné zapůjčení dvou autíček na celý pobyt, která jsme si po příletu vyzvedli a odjížděli směr Cala Morell, který je vzdálený od letiště přibližně 50 kilometrů. Byla už tma a i když mám Menorcu projetou křížem krážem, navigace v telefonu byla pro nás spásou. Dorazili jsme k vilce a já volala majiteli, jestli nám přinese slíbené klíče. Všechno bylo jinak. Pán mi do telefonu sdělil, že máme jít k domečku a u dveří zadat číselný kód, který mi sdělil. A nastala panika. Číselný kód jsme zadávali zleva, zprava, lomcovali při každém pokusu dveřma, ale nic. Zoufale jsem znovu volala majiteli a ten mi špatnou angličtinou znovu vysvětloval, že u dveří je box a tam je klíč. Hledali jsme všichni čtyři jako najatí, tma byla jako v nehroznějším hororu, Jitce se při opakovaných zadáváních kódů třepaly ruce a já to viděla, že dnešní noc zřejmě strávíme v autě. Pak někdo nechtě drcl do krabičky, kam se zadával kód a světe div se, vypadl nám klíček od domečku! Hurá!!!!!!!!!!  Nakonec se ukázalo, že krabička, kam se zadával onen kód, je tou schránkou, o které majitel pořád dokola mluvil. Zkrátka jsme se nepochopili. To se stává. :-) Ubytovali jsme se. Vilka má tři ložnice, dvě s manželskými postelemi a jeden pokoj s postelemi oddělenými. Vilka je postavená ve svahu, udíž ložnice byly umístěny jakoby v suteréu a o paro výše byl společný obývák, propojený s kuchyňkou a východem na terasu s venkovním krbem. Každá ložnice měla k dispozici svou koupelnu se záchodem. Dokonalé soukromí pro všechny. Odpadli jsme únavou a těšili se na další dny.

Ráno jsme se probudili do slunečného dne. Jelikož na nás ještě doláhala únava z předchozího dne, rozhodli jsme se pořádně si odpočinout a jen já s Jíťou jsme sjely do 6 km vzdálené Ciutadelly nakoupit základní potraviny. Market Eroski nám hned padl do oka, ale jaké bylo naše překvapení, že kromě základních potravit a věcí tady měli i poměrně velký výběr chlazených ryb a mořských potrvor. Rozhodnutí bylo rychlé. Zakoupily jsme s Jítkou čtyři pražmy na pozdní oběd, chléb a samozřejmě menorské víno a vrátily se do vilky. Meziptím, co my připravovaly rybky a seznamovaly se více s vilkou, odjeli chlapi spolu na průzkum nejbližšího okolí. Přijetli totálně nadšeni z nedalekého bývalého kamenného lomu, ze kterého byla nově utvořena velmi zajímavá zahrada s nejrůznějšími rostlinami, labyrinty, stromy, bylinami, ovocem, zkrátka na co si vzpomente. Druhý den jsme tam s Jitkou museli jet s nimi, protože jak říkali:"To musíte vidět!".

Další dny byly krásné, slunečné a my se rozdělili a jezdili každý manželský pár zvlášť objevovat krásy Menorcy. My dva s Luďkem jsme objevovali místa, která jsme už znali z loňska, případně poznávali místa nová. Ještě jsme společně s Krabicovými navštívili na jihu nádhernou pláž Macarella, bohužel k našemu překvapení se tam po poledni začalo scházet více a více návštěvníků, takže po obědě jsme koupačku opustili. Chtěli jsme prozkoumat ještě sever, kde jsou nádherné a opuštěné pláže s hrubším pískem, jako je je Pregonda, Binibela a okolí Cala Morell. Večer jsme se sešli všichni čtyři u krbu a při přípravě pozdního oběda jsme si vzájemně vyprávěli, co jsme kde objevili a zažili. Petr s Jitkou zkoumali místní kopečky a podnikali tůry na méně dostupná místa, my dva s Luďkem spíše obráželi místní restaurace, čvachatali se v moři a jezdili cestou necestou. A to doslova. KOlikrát jsem měla obavu, abych neublížila našemu zapůjčenému seatu Leon.

Na Menorce jistě stojí za návštěvu pár historických míst, jelikož je zde spousta nedávno otevřených lokalit s talaioty několik i čtyři tisíce let starými zbytky osídlení původních obyvatel. Kolem staré rozpraskané olivovníky, divoká příroda a ticho. Pláže má Menorca jedny z nejhezčích na Baleárech, věšina je ale dostupná pouze pěšky, takže jsem navštíili pouze ty, kam se můj muž po úraze dostal. Na východě je nádherné městečko Es Grau, s hospůdkami přímo u moře, vonící rybami a s malými domečky. Učarovala nám pláž Mesquita, ke které jsme ušli z parkoviště tak 600 metrů a téměř nikdo na celé pláž nebyl. Možná 15 lidí. Na tak vlké pláži se to ale úplně ztratilo a mohli jsme dovádět ve vodě jako malé děti.  Když jsme už byli na východě, nemohli jsme vynechat hlavní město Mao, prošli si přístav a zastavili se na výborný oběd v malé hospůdce na pobřeží.  Po celém ostrově jsou rozesety nejrůznější farmy, které chovají převážně krávy a vyrábějí úžasný menorský sýr. Suvenýry byly tudíž jasné.

Poslední večer jsme zasedli k jídlu a radili se, co budeme ještě dělat druhý den, pár hodin před odjezdem. Bohužel osud to vymyslel za nás, jelikož v noci se přihnala nevídaná bouře, prudký liják a velmi silný vítr, až se i borovice kolem vilky prohýbaly. Nábytek na teresa se samovolně pohyboval, podložky na sezení lítaly sem a tam a bouřka neměla konce. Asi v deset večer vypadl i elektrický proud a nám nezbylo, než jít po tmě spát, děj se co děj. Nemohla jsem ani usnout. Ráno jsme se vzbudili a v našem pokji byly tak 4 cm vody a to po celém našem patře. Voda z kohoutku ale netekla. :-) S Petrem jsme v garáži objevili smetáky a šlo se na věc. Vodu jsme vymetali dveřmi na terasu ven a zbytek vytřeli, aby se vůbec po vile dalo chodit. Takže celé dopoledne jsme měli co dělat, pak už jen sbalit těch pár věcí, co jsme měli, zamkli jsme vilku a jeli na letiště. Jako mávnutím kouzelného proutku vítr se umoudřil, vysvitlo sluníčko a my bez problémů odletěli na Mallorcu a odtud pokračovali dále do Vídně a domů.

 Když to tak zhodnotím, byla to krásná, vysmátá a odpočinková dovolená a už jen pro ten pocit pohody, klidu a ticha se jistě na Menorcu zase vrátím. Adios buena Menorca!

Na tento ostrov se zkrátka musíte vrátit. Chtě nechtě. Mě to trvalo 4 roky, než jsem opět usoudila, že prostě své přátele musím vidět a pokecat s nimi. Na Korfu se vracím jako na jeden z mála řeckých ostrovů. Je to i díky Pavle, která tam žije a díky které jsem na Korfu poznala spoustu dalších přátel. Jelikož se mě Pavla v telefonu často ptala, kdy tedy konečně zase přiletím, rozhodla jsem se na konci srpna velmi rychle, zlákala svou kamarádku Jitku, zakoupily jsme zájezd a poslední srpnový den vyrazily.

Přiletěly jsme večer, přivítal nás vlahý středomořský větřík a teploučko. Už na letišti se s cedulí s nápisem nějakých klientů, který tam očekávala, oháněla další kamarádka Editka, která má překrásné ubytování s manželem v Liapádes, v jednom z nejkrásnějších míst na Korfu. Vřele doporučuji a kdo bude chtít, předám na Editku kontakt. Edi mávala jak  dušu a když mě viděla, cedule šla stranou a objímání nemělo konce. To už za přepážkou cestovní kanceláře pokukovala Pavla, která nás zaregistrovala, ale na mačkání a přivátání jsme si musely počkat, protože na prvním místě byli samozřejmě přicestovalí klienti. Pak jsme si to ale vynahradily. Pavla mě hned na letišti uzemnila tím, že auto, které mi na celý týden domluvila, nebudu mít od pondělí, jak jsem si myslela, ale že mi ho kamarád Kostas předá ihned. Šly jsme s Jíťou svorně s Kostasem pro autko na parkoviště. Auto nám předal a na můj dotaz, zda potřebuji mapu, jsem hrdě odmítla, že přece Korfu znám a mapa je zcela zbytečná. :-) Ha ha ha! Po přivítání s Pavlou jsme s Jitkou vyrazily do Benitses, kde se hotel Potamaki beach nacházel. Benitses znám, dokonce tam přímo bydlí kousek od hotelu moje další kamarádka Ivetka, bohužel při příjezdu jsme prostě hotel nemohly najít. Byla tma jako v pytli, tak jsem zstavila jednoho místního kluka s dotazem, kde je hotel a on mi s překvapeným výrazem ukázal směrem za něj, že stojím od hotelu cca 50 metrů. Vstoupily jsme na půdu hotelu a už jsme byly v objetí Ivetky, která tam na nás trpělivě vyčkávala a moc se divila, že autobusem od cestovní kanceláře jsme nedorazily. Zřejmě se zhrozila, že nás nechali na letišti.S Ivetkou jsme si vykládaly a popíjely pivo do dvou do rána. Pak jsme šly konečně spát.

Druhý den jsme se rozhodly prozkoumat okolí a oživit si vzpomínky na Korfu, jelikož Jitka už tu se mnou jednou byla a to před pěti lety. Objevily jsme dokonalou malou plážičku na konci Benitses, kde nikdo kromě nás dvou nebyl. Paráda! Voda byla jako kafe a my se ráchaly a užívaly klidu a pohody. Večer pípla sms od Ivetky, co prý děláme a ať přijdeme za ní na návštěvu. Dlouho jsme se nerozmýšlely, protože na večer jsme neměly žádné plány a vyrazily za Ivetkou na druhý konec Benitses. Bylo to krásné setkání opět asi do jedné v noci.

Ve středu volala Pavla, co prý děláme, prý je dopoledne doma, jestli se nechceme stavit aspoň na kávu. Měla v té době ještě na návštěvě svou sestru Magdu s neteří, tak se konal babský sněm, jelikož manžel Pavly měl práci a doma nebyl. Do mého příručního kufříku jsme naložily piva ( jedniné, co na Korfu opravdu není k sehnání je plzeňské pivo, které Pavla miluje), jako pozdrav jsem přibrala domácí klobásy a čabajky, dárečky pro děti a vyrazily jsme. Vypadalo to, že stěhujeme minimálně povlečení z hotelu, když odjíždíme s naditým kufrem. :-) Zaparkovat v hlavním městě je nad mé síly vždycky. Pavla stála u uličky vedoucí do místních ruin, jak tomu říkají, a ukázala, kde mám zaparkovat. Jak jednoduché! Dovlekly jsme piva do domu a já jí předala klobásy. Radost v jejích očích byla nevídaná. Magda je moc fajn baba a myslím si, že jsme si hned padly do oka. Probíraly jsme všechny možné drby, co se stalo za dobu, co jsme se neviděly a Pavla si u toho u kuchyňské linky přiřezávala klobásky a mlaskala blahem. Mezitím se mě ptala, kam pak jedeme a á odpověděla, že se chystáme do Kassiopi, na sever ostrova, kde jsou maličké, ale kouzelné plážičky s průzračnou vodou. Při řeči se mě Pavla neopomněla zeptat, zda si nedám pivo. Nechtěla jsem, protože jsem měla ještě řídit a hned po ránu to nebyl dobrý nápad.  Po někalikátém pokusu mě napojit pivem už v dopodleních hodinách, jí její sestra povída :"Pájo, je ti jasné, že ses za čtvrt hodiny už Edity stihla asi 5x zeptat, jestli si nedá pivo?"Rozesmály jsme se všechny na celé kolo. Odjely jsme s Jitkou do Kassiopi, vykoupaly se a jely do taverny "Tří bratří" v Asktrakeri, kterou provozují rodiče našeho dalšího společného kamaráda Jorgose, se kterým se domluvím i česky. V taverně neuvěřitelně vaří Jorgosova maminka a to převážně rybí speciality. Daly jsme si na popud Pavly, protože mi vyloženě řekla, že to musíme ochutnat, chobotnici v červené omáčce. Já takové jídla nemusím, resp. mořské otvory. Kdysi jsem je ochutnala v Chorvatsku, ale bylo to takové žužlavé, že mě to od alších degustací vždy odradilo. Jitka si chobotici přece jen dala a já zůstala u osvědčené tsipury. Nicméně jsem od Jitky ochutnala a zůstala jsem s pusou otevřenou, protože to fakt byla dobrota. Maso z chobotnice se rozplývalo na jazyku a kdybych zavřela oči, věřila bych, že to je přinejmenším maso kuřecí. Při návratu do hotelu jsme nemohly minout restauraci, která stojí přímo proti přistávácí letištní dráze. Daly jsme si s Jitkou drink a čekaly s foťáky na úlovky. Vše vyšlo, já byla spokojená, jelikož letadla jsou moje vášeň a málem jsem několkrát kvůli nim i nabourala, když mi letělo přímo nad hlavou a já se na něj nemohla vynadívat. Bohužel mělo to i stinnou stránku věci. Když jsme odcházely z restaurace, zaparkovaly jsme autko přímo před vchodem, který byl do poměrně srmého kopce a nemohly vyjet, přestože jsem zrařadila zpátečku a držela ruční brzu, ostatně jak nás to v autoškole učili, auto jelo místo nahoru do kopce dopředu a čím dál více se přibližovalo betonovému ohrazení. Nešlo to. Sedla do toho Jitka a stejná zkušennost. Místo oddalovaní se od cedule, jsme se neustále přibližovaly a nevypadalo to dobře. Nakonec jsem zavolala na přihlížejícího číšníka, že potřebujeme pomoc a ten se smíchem sedl do Matízka, zařadil zpátečku a a na první dobrou prostě vyjel! Chápete to? Myslím si, že se tím ten večer bavila asi celá taverna. Ale my taky.

Večer jsme výjímečně trávily na hotelu. Odpadly jsme.

Ve čtvrtek jsme s Jitkou vyrazily na výlet a v Messongi odbočily směrem ke Korisionskému jezeru. Směr byl sice správný, ale cesta trošku složitá. Podle mých rad jsme totiž odbočily pro mě zatím do neznámé vesničky Ag. Dimitros. Ten název nikdy nezapomenu. Vjely jsme do vesničky a všude ticho, klid, zřejmě polední siesta. Cesta byla tak úzká, že jsme chvíliem pochybovaly, jestli to je vůbec cesta, jestli už nejedeme po chodníku. Ruku s kamerou jsem musela stáhnout z okna, sklopit zrcátka, abychom vůbec projely! Smály jsme se tomu, ale zároveň nám bylo jasné, že pokud cesta někde končí a my budeme muset couvat, bude to doslova horor. Nebyl. Projely jsme to bez úhony, ale zážitek máme na celý život a nebýt videa, asi by nám to těžko někdo uvěřil. Dorazily jsme ke Korisionu, kde ale foukal dost silný vítr od moře, tak jsme to obrátily a zaparkovaly v nedaleké rodinné taverné, která využívá svou farmu jako zdroj masa. Jejich dušené masíčko s domácími hranolkami jsem poznala už při dřívějších návštěvách, proto jsem tuto tavernu nemohla objet bez povšimnutí. Bylo nádherně a pod olivovníky se krásně sedělo a ještě lépe chutnalo. Večer jsme klasicky zakončily s Ivetkou, ale tentokráte jsme ji vytáhly do místního baru na míchané nápoje.

V pátek jsme jely do nedalekého hotelu vyzvednut naše kamarádky,které přiletěly ve čtvrtek večer a já jim slíbila, že je vytáhneme někam na výlet. Potáhly jsme holky hlavním městem, vykoupaly se všechny opět v Kassiopi a zakončily výlet - jak jinak - u Jorgosových rodičů v taverně. Další báječný den byl za ámi, i když večer ještě před námi. Na večer nám totiž naplánovala program Pavla. Její muž prý připraví báječnou večeři a máme navečer přijet k nim do Kerkyry, společně posedíme a konečně vypijeme nějaké to pivo. Opět jsme vyrazily s příručním kufrem z hotelu a kolem osmé dorazily do Kerkyry. Zkrátím to. U Pavly byla večeře božská, jak jinak, její muž prostě vaří unikátně a nemusel by se za ty výkony v kuchyni stydět i kuchař minimálně z Alcronu. Na pivo taky došlo, na příjemné vyprávění rovněž a kolem půlnoci jsme šli všichni spát. Pavla nás ubytovala v prvním patře v pokoji pro hosty, bohužel okna byla směrována přímo do ulice k věži sv. Spyridona, která i v noci zvonila, ale to bylo to nejmenší. Nevím, jestli se na nás všichni domorodci domluvili, ale celou noc pořád někdo chodil pod okny, mluvil hlasitě do telefonu, nebo přeje sen tam po pěší zóně nějaký ten skústr. Ráno jsem byla totálně nevyspaná. A to jsme vyrazily do města na nákupy. Potupně jsem pak zdřímla u věže zmíněného kostele jako bezdomovec, protože spánek byl prostě silnější než já. Jitka z toho měla srandu a fotila mě a točila na kameru. Po obědě jsme vyzvedly Magdu s její dcerou a dcerou Pavly a vyrazily společně do Paleokatrísy, kde nás čekala Editka se sou švagrovou a její dcerou a maminkou, Ivetka dorazila taky a vydaly jsme se všichni společně na Rajsou pláž lodí, kterou nás tam dopravil manžel Editky. Houf bab s dětmi, tedy kromě maličkého 6-ti měsíčního zlatíčka Mária, syna Edittky, se vyhoupl na břeh a začal piknik a společné štěbetání, prokládané koupáním v moři. Nádhera! Ještě jednou dodatečně Editce za tento výlet děkuji, nemělo to prostě chybu. Byl čas k návratu a taky k loučení, jelikož s některými jsme se už do konce pobytu nepotkaly.

V neděli jsme opět vyzvedly na výlet holky Evu s Lindou, jely na prohlídku kláštera do Paleokastrísy, stavily se na obídek a večer jsme zakončily koupáním a návštěvou sídla císařovny Sissy - její povětný Achilion, kam když jedete až navečer, jste skoro sami. Večer jsme se vydaly rozloučit i s Ivetkou, jelikož v pondělí se letělo domů. Padla láhev slivovice, co jsme donesly a další vytáhla Ivetka. Vydařený večírek. :-)

Na letišti jsme se ještě potkaly s Pavlou, která nás stáhla do místního bufetu na jedno, prý před cestou. :-)

Byl čas odletu a já zase ronila slzy při pohledu na sluncem zalitou Kerkyru při našem odletu domů. Budu muset pouzy mezi odloučením zkrátit a jet na Korfu dříve než za 4 roky. Už teď mi je po vás po všech smutno. A děkuji za vše, bylo to úžasné.

Menorca - láska na první pohled

Menorca – láska na první pohled.
Baleárské ostrovy už dlouho miluji a nedám na ně dopustit, zatím jsme však měli možnost navštívit pouze Formenteru, Ibizu a nesčetněkrát moji milovanou Mallorcu. Myslela jsem, že mě nemůže už nic překvapit. Ale nebudu předbíhat.
Vydali jsme se v poledne na letiště do Prahy se značným předstihem, přece jen D1 není úplně ideální na cestování. Vše šlo jak po másle, tak jsme se stavili asi 70 km před Prahou i na oběd, času bylo habaděj. Bohužel co čert nechtěl, když jsme chtěli dále pokračovat v jízdě do Prahy, na 63 km se sťuklo 5 aut s autobusem, a to v zúžené části D1, takže kolona a postáli jsme si tam přes hodinu. Krve by se ve mně nedořezal, ale naštěstí se to pak hnulo a mi vítězně a na čas dorazili na Václavovo letiště.
Přistáli jsme. Byla tma, ale všude klid, maličké letiště, vůně moře a pinií nám lezla až pod kůži. Moc příjemné. Náš hotel byl 25 km severně od letiště v Mahonu, ve středisku Son Parc. U hotelu Beach Club jsme vystoupili sami. Jak se později ukázalo, kromě jedné české rodiny jsme v hotelu byli jako Češi zřejmě úplně sami. Usnuli jsme znaveni cestou. Ráno nás probudil hukot moře a šumění větru. Všude naprostý klid. Domnívali jsme se, že hotel je ze dvou třetin prázdný. Omyl! Byl zcela zaplněn, jak mi sdělil delegát z CK Fischer. Takže jsme se potkávali pouze s Němci, s Italy a Španěly. Na žádnou jinou národnost jsme nenarazili. Ten klid byl tak nakažlivý, že vás to nutilo zpomalit, přepnout do klidového režimu a užívat si to. A my si to opravdu užívali.

V recepci jsme si hned ráno po příjezdu zamluvili auto na celou dobu pobytu a po snídani vyrazili na průzkum Menorcy. Menorca je svou rozlohou minimálně poloviční než Mallorca, není tak kopcovitá a nejvyšší hora, Monte Toro, měří pouhých 362 m.n. mořem. Je ale téměř celá prohlášená přírodní rezervací, je doslova protkaná cyklostezkami a farmami, kde si koupíte, na co máte chuť. Přírodní sýry, sobrasadu, gazpaco, ensaimadu a jiné dobroty.

Kdo má rád historii, jistě si také přijde na své. Na Menorce teprve v nedávné době bylo odkryto mnoho nalezišť z doby až 2 000 let před naším letopočtem! Těmito památkami je Menorca rovněž doslova posetá.

Navštívili jsme několikráte i hlavní město Mahón, které je zařezáno do pevniny malebným přístavem. Mahón není nijak závratně velký, může mít cca 10 000 obyvatel, ale své kouzlo jistě má. Každou sobotu jsou na hlavním náměstí místní trhy a najdete tam, na co si jen vzpomenete.
Dalším městem, které mě dostalo, byla na jihozápadě Ciutadella. Staré domy, nádherní , usmívající se lidé, prostě jsem ani nedýchala, jak jsem se snažila všechno do sebe vstřebat a nasát.

Zvláštní kapitolou jsou na Menorce pláže. Tolik krásných a rozmanitých pláží jsem zatím neviděla na žádném ostrově. V průvoci je dokonce uváděno, že Menorca má dohromady více bílých pláží než Mallorca s Ibizou dohromady.
Už tomu věřím. Na většinu pláží sice musíte dojet autem a po té třeba i 300 metrů jít pěšky, ale odměna je vždy sladká. Taková zákoutí, bílý písek a průzračné moře se vidí dnes už málokde.
Nebudu popisovat, jak jsem každý den žasla nad neskutečným klidem, jak jsme se ráchali v teplém moři, jak Jakub prudil, že s námi už po žádných památkách nebude jezdit, zkrátka Menorcu si musí asi prožít každý sám a kdo tam nebyl, neuvěří. Já tam byla a proto už přístí rok máme jasno, kam se poletí v září. 

Většinou prožitou dovolenou vstřebávám až doma a těším se zase někam jinam. Pak mi to všechno dochází,až když stříhám video, většinou u toho brečím. Na Menorce jsem brečela a ještě jsme ani neodlítali. Věděla jsem totiž už dávno před návratem, že tento ostrov se mi zaryl pod kůži a bude mi po něm smutno. A je. Už teď se tam těším znovu...Adiós, buena Menorca! 