Lago di Predel
Julské Alpy - Lago di Predil
Julské Alpy
Každoročně navštěvujeme Julské Alpy.
Tak jako na jaro a na podzim létáme pokud možno k moři, tak většinou na přelomu července a srpna trávíme svůj čas nejraději u jezera Lago del Predil ( 959 m.n.m), které jsme před lety náhodou objevili. Loni jsme se k jezeru vydali po delší odmlce, jelikož se nám narodil třetí syn a my čekali, až trošku doroste a budeme moct zase vyrazit. Přidali se k nám naši přátelé, manželé Mirek a Pavla se svým desítiletým synem Mirečkem. Hned následující ráno po příjezdu a po rozkoukání po úžasném kouktu země jsme se rozhodli pokořit nedaleký 2 677 m.n.m vyskoký Mangart. Vyjeli jsme po ráno po vydatné snídani, směrem na Bovec, překročili hranici mezi Itálií a Slovinskem a jeli směr Mangart, který se tyčil v dálce před námi. Cesta je místy asfaltová, místy kamenná, ale s osobákem se to dá v pohodě zvládnout. Klikatou cestou necestou nám dělaly doprovod pouze místní ovce a kozy. Až do téměř dvou tisíc metrů se dá vyjet autem, kde je tzv. "koča” – místní koliba, kde se dá koupit ovčí sýr a jiné laskominy. Podél cesty jsme zaparkovali, nazuli pohory a vzhůru na Mangart! Ze začátku vede pěšina, sice do kopečka, avšak bezpečná i pro děti a lidi méně zdatné. Ta se však v sedle mění na docela náročnou, takže my ženské, jsme s dětmi zůstaly v sedle a chlapi vylezli až na samotný vrchol ke kříži. Výhledy i ze sedla jsou úchvatné, srdíčko tluče až v krku. Chce se vzlétnout! a hle! Vedle nás zakrouží nějaký borec na padáku a my mu jen závidíme!
Další dny u jezera běží jako voda v potůčkách, které naše jezero napájí nádherně průzračnou vodou..Při nakouknutí do bezvadné mapy, kterou jsme zakoupili v Tarvisiu, což je nejbližší městečko u jezera, padlo rozhodnutí rozjet se směrem na Udine, kde na konci Tavisia vede kabinová lanovka na další kopeček s překrásným výhledem do okolí na Monte Santo Lussari ( 1 766 m.n.m.). Sluníčko svítilo a lanovka si to s námi šinula pomalu k vrcholu, kde se nám naskytl úžasný pohled jak na samotný vrchol, který byl osázen malým kostelíkem, stylovým penziónem a zahradní restaurací pro pár lidí. Výhled byl jak na okolí, z jedné strany pyšný Mangart, ozářený sluncem, tak směrem na západ bylo v dáli vidět vrcholky Dolomit, blýskající se svou bělostí. Nádhera! Bralo nám to dech! Jelikož na samém vrcholu jsme zjistili, že po hřebeni se dá pokračovat dále na další vrchol, ale cesta byla spíše pro otrkané jedince, zůstala jsem s dětmi podlíž zahradní restaurace s průlezkami. Můj muž se vydal k dalšímu vrcholu a po chvíli se tak rozhodli i oba manželé, rodiče Mirka. Jelikož můj muž je vcelku zdatný horolezec a zároveň i speolog, není pro něj žádný problém jít vcelku rychlým krokem i po náročnějším terénu. Bohužel naši kamarádi, kteří se vydali v jeho stopách, špatně odhadli své síly a šli většinou i sice značenou a schůdnější cestou, ale daleko delší, takže jim to i mnohonásobně více trvalo. Často i odpočívali a kochali se pohledy po okolí. Mezitím můj muž dorazil až na vrchol a najednou ho napadlo, že vlasně ani nevíme, kdy jede nazpět dolů poslední lanovka. Ihned mi volal a já to běžela zjistit. S hrůzou jsem zjistila, že za necelou hodinku a po našich známých jako by se slehla zem. Luděk neváhal a doslova téměř běžel, aby se co nejdříve dostal ke mě a ke klukům, aby jsme mohli jet dolů aspoň posledním možným spojem lanovky. Mirka a Pavlu cestou bohužel nikde nepotkal a i když volal, ba co , doslova hulákal jak na lesy, odezva žádná. Telefon měli samozřejmě z úsporných důvodů vypnutý. No co, řekli jsme si, komu není rady,....a jeli jsme i s jejich synem zpátky dolů. Cestou jsme je litovali, protože na takovém strmém kopci, který jsme právě sjížděli, se mimo jiné jezdí profesionální závody ve sjezdu na lyžích! Dorazili jsme dolů a náhodou se jim konečně dovolali na mobil, který si v tu chvíli zapli. Oddychli jsem si, že jsou v pořádku. Sdělili jsme jim, že my jsme všichni taky v pořádku a že další lanovka už bohužel dolů nejede. Najednou ticho. Vybitá baterie – napadlo mě a taky že jo. Dohodli jsme se s manželem, že počkáme ještě chvíli dole na parkovišti, jelikož lanovka, ač ta naše měla být poslední, stále jezdila dokola. Po půlhodině jsme to chtěli vzdát, dali jsme jim lístek za sklo auta, že jedeme k jezeru, když nám cestu zatarasil obrovský jeep horské služby a najednou z něj vyskočili Pavla s Mirkem! Zkrátka jim nahoře vysvětlili svůj problém a chlapi z horské služby se nad nimi slitovali a svezli je dolů... Zážitek prý šílený, ten kopec byl fakt dost strmý. Radost byla veliká, ale další dny jsme pro jistotu už žádné další výšlapy raději neplánovali.
Koupali jsme se v jezeru, opalovali a jednou odpoledne jsme se vydali na opačnou stranu k jezerům Laghi di Fussine ( 929 m.n.m), které jsme viděli při výstupu na Mangart. Tam bylo turistů poměrně více, oproti jezeru Lago del Predil, kde nám dělalo společnost asi 100 m od nás pár lidí z Německa. Jinak nikde nikdo. U fussinských jezer je ale bezvadná procházka, tak jsme tam strávili asi tři hodinky a brouzdali po okolí.
Cestou zpátky jsme to vzali přes Krajnskou goru, údolím řeky Soče, která je naprosto úchvatná a má nádherně čistou vodu, přes Vršič, Bovec a Log po Mangartom přes hranice zpátky kolem pevnosti z 1. světové války s italskou vlajkou na stěžni, a pak dolů k našemu jezeru, kde jsme měli celou dobu rozbité stany a zaparkovaný nafukovací člun, kterého si nikdo ani nevšiml. Úžasné scenérie milovaných Julek nás provázely celou dobu, takže hádejte, kam pojedeme další rok na přelomu července a srpna? Naši známí byli z výletu s námi tak nadšení, že se už hlásí, že jedou opět s námi, takže mohou využít zpáteční jízdenku na lanovku, která jim tenkrát ujela..-)) Akorát je v plánu odskočit si na nějaký ten den i do Dolomit...Takže kdo se chce s námi potkat, ví kde...
Související články
Gran Canaria
Posted by edith.eblog.cz on Led 20, 2007 in Kanárské ostrovy
Návrat na krásný ostrov...
Po 10 letech jsme se na ostrov znovu vrátili. Ubytovali jsme se z nostalgie ve stejném hotelu projeli stejná místa. Zírali jsme, jak se ostrov za těch deset let ještě více zazelenal a na místech v poušti Maspalomas, kde dříve byl jen písek, byly najednou místy křoviska a lišejníky. Nám se ale povedla pro změnu tentokráte jiná věc, hned první dyn pobytu se nám pokazila kamera a jelikož by nám bylo líto, že nemáme výlet zachycený na pásku, vydali jsme se do hlavního města koupit kameru novou. Kameru jsme vybrali za dobrou cenu,poobědvali uprostřed hlavního města v zahradní restauraci a vydali se na cestu zpátky do hotelu. Parkovali jsme na patrovém parkovišti, protože kdo v Palmě byl, dá mi za slovo, že vyznat se tu, nebo jen zaparkovat je někdy o život. Nasedli jsme do auta a můj muž měl dát do kufru i složený kočár a moji velkou černou příruční kabelu, kde jsem nosila všechny doklady, foťák a další nejdůležitější věci. Co se však nestalo. Na parkovišti bylo docela šero, manžel naložil kočár a kabelu přehlídl. Nasedli jsme a už abychom byli pryč z toho víru velkoměsta v přírodě. Za městem si chtěl něco vyfotit – kameru jsme držela v rukou a kochala se. Zastavili jsme v domnění, že je foťák v kabele v kufru auta. Moje zděšení bylo obrovské! Hned mi to došlo! Kabela zůstala na parkovišti! Otočili jsme auto a zpátky najít to inkriminované parkoviště. Nebylo to vůbec jednoduché. Slzy mi tekly po tváři jako hrachy, protože mi bylo jasné, jaké nastanou zřejmě komplikace. My tam měli i pasy a řidičáky, teda naštěstí kromě peněz. Našli jsme to. Tedy to parkoviště. Taška nikde. Dole seděl při výjezdu hlídač s kamerovým systémem. Syna Tomáše napadlo, že by se mohl přes systém podívat, kde kabela zmizela. Byl velmi vstřícný a našel hodinu, kdy jsme parkoviště opouštěli. Najednou vidíme domorodkyni, jak přichází k naší k tašce, ani se nedívá, co je uvnitř a už si ji dává na zadní sedadlo svého vozu a odjíždí. Hlídač přiblížil značku auta a my jeli kontaktovat policii. Tak jsme jim v angličtině a svou úchvatnou částečnou španělštinou vysvětlila, o co jde. Byla to "local" tedy místní policie a bylo nám vysvětleno, že dostaneme doprovod na motorce a pojedeme na policii státní. Jelo se doslova cestou necestou, policista se zapnutým majákem evidentně budil respekt a my za ním. Po pěší zóně, do protisměru, zkrátka, aby to bylo co nejblíže. Nedovedli jsme si vůbec představit, jak se budeme motat Palmou zpátky. Na státní polici byla asi zrovna siesta. Nechali nás poměrně dlouho čekat, po té mě zavolali do kanceláře a chtěli vědět, jakým jazykem jsem schopná se s nimi domlouvat. Automaticky jsem odpověděla, že anglicky a to jsem opravdu nevěděla, co mě čeká. Vytočili nějaké telefonní číslo a hlas na druhé straně po měl chtěl jména, adresu, jména i rodičů, a co se vlastně stalo. Byla jsem zpocená až někde. Naštěstí stál vedle mě prostřední syn a napovídal. Jak jsme se později dozvěděli, bylo to všechno hlavně kvůli zablokování a zamezení zneužití našich pasů. Vyfasovali jsme po 4 hodinách policejní protokol a tím to bylo celé uzavřené. Tedy pro ně. Já doufala, že když mají značku auta té ženské, že je jen otázkou pár minut a tašku budeme mít zpátky. Odjeli jsme zklamaně do hotelu. Dovolená už dále probíhala tentokráte v klidu, až na malé drobnosti, kdy nejmladší, tehdy 4-letý syn se bavil na hotelu tím, že manželovi sandály metal o patra níže. Výborná zábava, ale já pak potupně musela chodit a zjišťovat, kde vlastně skončili a škemrat o jejich návrat. Při zaklepání na dveře mi otevřeli dva mladí kluci ruku v ruce a prý co chci. Vysvětlila jsem svůj požadavek a oni s odporem a štítivě jen ve dvou prstech kýžené sandály donesli. Nastal poslední večer na ostrově. Šli jsme se naposledy vykoupat do moře a vrátili v recepci klíče od auta. Můj muž zašel nahoru do hotelu pro ručníky a donesl s sebou dopis, který byl za dveřmi a na něm stálo mé jméno. Co to je? Otevřela jsem ho plná očekávání a ze španělsky psaného lístku vyplynulo, abychom se neprodleně dostavili opět na státní policii v Las Palmas. Co teď? Vzali jsme si z recepce zpátky klíče od auta a vyrazili. Jen podotýkám, že hlavní město je od Taurita vzdáleno nějakých sto kilometrů. Úspěšně jsme policejní stanici našli a já vnikla dovnitř, manžel s klukama čekali v autě. Tam na mě vyhrkli ve španělštině, jak vypadla ta moje taška a já rukama nohama vše znovu vysvětlovala a popisovala a najednou byla kabela položená přede mě! Zakřičela jsem radostí a policisté jen zírali. To, co se odehrálo potom, se asi dost dobře nedá popsat...Spustila jsem svou "excelentní" španělštinou něco v tom smyslu, že jsou "perfekta policei isla Canaria, muchas gradcias" a podobné díkuvzdání a vysekla jim poklonu, jako ještě zřejmě neviděli, jelikož na mě všichni zírali s otevřenými ústy. To mi bylo ale fuk. Podepsala jsem převzetí a upalovala na parkoviště a na celé město křičela na manžela a na kluky, že ji mám!Kdybych asi nevyběhla z policejní stanice, možná by mě tam pro výtržnost zavřeli do blázince. Takže na konec vše dobře dopadlo, v pořádku jsme se vrátili do vlasti a máme jako nejvýznamnější suvenýr z Gran Canarie zmíněný policejní protokol.
Ale stejně se tam zase vrátíme, ten ostrov má v sobě nějaké zvláštní kouzlo, ostatně jako všechny kanárské ostrovy.