Gran Canaria v únoru 2017
Je to taková moje slabost letět v zimě do tepla. Prostě potřebuji načerpat energii a ohřát se na sluníčku a pak ať si paní zima klidně ještě měsíc dva řádí. Na Kanárských ostrovech je příjemná teplota po celý rok, proto se jim taky říká ostrovy věčného jara. Takže i v únoru, kdy jsme se rozhodli na jeden z ostrovů vyrazit, je přes den příjemných 24 stupňů ve stínu a okolo 19 stupňů v noci. Dá se samozřejmě koupat i v moři, ale to má okolo 20 stupňů, což nemusí být někomu příjemné, ale nám to nevadí, protože my si stejně vždycky půjčujeme auto a po ostrově cestujeme. Letenky jsme měli zakoupené už od podzimu a měla s námi letět i kamarádka, která bohužel pak kvůli nemocné mamince neodcestovala. Tak jsme vyrazili ve trojku. Já, můj partner do nepohody Roman, který tam nikdy nebyl a nejmladší syn Jakub.
Na letiště jsme vyrazili hodně brzy ráno, protože letenky z Krakowa jsou jedny z nejlevnějších a Krakow je přece jen asi 230 km od našeho bydliště. Letadlo startovalo v devět ráno. Bylo pod nulou, mlha a lehce padalo něco mezi deštěm a sněhem. Zkrátka nevlídno. Vznesli jsme se nad mraky a usnuli. Po nějaké hodině se pod námi otevíraly neuvěřitelné obrazce, které byly tvořeny vrcholky Alp a později při přeletu nad Franciií a Španělskem i Pyrenejí. Nádhera! Po pěti a půl hodinách jsme přistávali na ostrově Gran Canaria. To prostě nevymyslíte – vystoupíte z letadla jen v tričku, ovane vás teplý větřík a ve vzduchu je cítit vůně moře. Toto na cestování miluju a jsem schopná i tvrdit, že každé místo má svou specifickou vůni. Jelikož jsme měli domluveno přistavení auta na letišti, vydali jsme se hledat zástupce autopůjčovny Orlando. Nutno podotknout, že si od nich auto půjčujeme vždy, zařizujeme mi to kamarádka Lucie, která na ostrově také žije a protože jsem jedna ruka s průsery, vždy se najde něco, za co dostaneme pokutu. Vloni to bylo za špatné parkování – 40 euro. Lucie mě letos varovala se smíchem a říkala, že snad si už konečně letos dám pozor. Samozřejmě! Jsem přece poučená z předchozích návštěv. Zástupce Lotranda, jak jsem si půjčovnu přejmenovala, jsem našla, naložil nás do minibusu a dovezl na centrálu, kde jsme sepsali půjčení aut. Ano, čtete správně, aut. Jelikož měla letět i kamarádka s dcerou, tak jsme zamluvili auta dvě a protože nemohla, tak jsme to nechali tak a vzali auta obě, protože ve středu měl za námi přiletět nejstarší syn ze Švýcarska, tak bude mít k dispozici jedno auto pro sebe, aby na nás nebyl závislý. I v autopůjčovně na nás zírali, že jsme tam stáli my dva s Romanem a dítě a chtěli dvě auta. S klidem, s úsměvem na tváři jsme jim vysvětlili, že prostě budeme jezdit každý sólo. Vyrazili jsme napříč ostrovem do Puerta de Mogán ke kamarádům Evě a Jardovi ,kde jsme měli domluvené ubytování u nich v soukromí. Eva už po cestě volala, kde jsme, to ale nevěděla, že se za chvíli setkáme. Dorazili jsme. Vytáhli kufry z auta a už se řítili nahoru. Když píšu nahoru, myslím tím opravdu nahoru, jelikož naši kamarádi mají domeček až v poslední řadě na kopci nad Puerto Mogán, kam nevede cesta, ale 190 prudkých schodů. Zadýchaní, ale nadšení výhledem, jsme zaťukali na dveře. Přivítání bylo vřelé, jak jinak, když někoho vidíte rádi a po půl roce. Chvíli jsme si oddychli a vydali se s Evou a její dcerou Terezkou dolů do přístavu na západ sluníčka. Na skále, odkud jsme se chystali západ slunce sledovat, se už shromažďovali lidé různých národností, skupinka lidí tam hrála na kytary a zpívali a my jen vychutnávali tu krásu a pohodu kolem. Sluníčko se dlouho nenechalo přemlouvat a pomalu se schylovalo ke spánku. Famózní podívaná, která vás nikdy neomrzí. Když všichni z přítomných po západu slunci zatleskalo za jeho celodenní přízeň, byla jsem dojatá k slzám. Mám pocit, že čím jsem starší, čím více si všechno nějak více uvědomuji a prožívám. S úsměvy na tváři jsme se vrátili na kopec do domečku a zasedli k večeři a konečně jsme mohli probrat všechny novinky.
Ráno nás probudilo sice trošku zamračené, ale nám to neubralo na dobré náladě. Vydali jsme se po obědě do hlavního města Las Palmas za naší druhou kamarádkou, která tady na ostrově žije a která nám zajišťovala půjčení aut. Lucie se na nás asi taky už těšila a vesele mávala z okna, ať jdeme nahoru. Další krásné a milé setkání. Lucie nám kladla na srdíčko, abychom si dávali pozor na pokuty, protože vloni jsem samozřejmě jednu vyfasovala za špatné parkování. Večer jsme se vraceli zpátky do Mogánu a v podvečer jsme se sami dva s Romanem vydali projet okolí a skončili až u přehrady Soria, kde nás sice zaskočilo mírné mrholení, ale o to více jsme se nasmáli, když Roman do údolí silně zahvízdal a ozvěna mu to obratem vrátila.
Další den Terezka odkráčela do školy a my se rychle oblékli a vyrazili taky. Tentokráte na znovu na letiště, protože měl přiletět z Basileje můj nejstarší syn Pavel a pro malou Terezku to mělo být velké překvapení, protože ani trošku netušila, že Pavel budu s námi na Kanárech ten týden taky. Jsou velcí přátelé a Terezka našeho Pavla doslova miluje. Pavel přiletěl ještě o půl hodiny dříve,než měl, protože asi měli Švýcaři předplacený dobrý vítr. Neviděli jsme se od vánoc, takže proběhlo opět velké vítání. Pavel se ubytoval a šli jsme všichni hromadně ke škole, kde Terka chodila, že ji překvapíme. Vypadalo to, že jsem přišla jen já, její máma a Jakub, Pavel bych schovaný za rohem s Romanem. Když se k nám přiřítila a objala se s námi, přes rameno své mámy najednou uviděla přicházejícího Pavla. Ta radost! Rozběhla se k němu, skočila mu kolem krku a nechtěla se pustit. Slzičky jí tekly dojetím a nebyla k utišení. Už ho nepustila. Ráno jsme vyjeli jen my dva s Romanem do vnitrozemí na průzkum, děcka zůstali u Evy v domku s Pavlem. Vzali jsme to z Mogánu směrem na západ, projeli pueblo Mogán s větrným mlýnem a pokračovali směrem do hor, protože na pobřeží směrem do Agaete se sesunula cesta a nikam bychom nedojeli. Roman jen zíral na úžasně divokou krajinu kolem, zbytky sopečných útvarů, kolem rostoucí pinie, opuncie a kvetoucí mandloně. Projeli jsme kaňonem podobnému trošku tomu v Americe, minuli nejvyšší horuPiňos de la Nieves ve výšce téměř dvou tisíc metrů a mířili si to do vesničky Teror. Chtěli jsme se tam zastavit, obhlédnout místní krásný kostel a dát si tam oběd. Tak se také stalo. Dýchl na nás úžasný klid a pohoda, sluníčko nás šimralo na obličeji a i pivo chutnalo tak nějak líp, než doma v zimě v krbu. Najednou jsme se ocitli zase až nad hlavním městem, foťákem plným fotek jsme se přes Las Palmas pomalu vraceli zpátky na jihozápad. Byl to nádherný den a my si ho užili. Zaparkovali jsme v Mogánu na místě určeném, vědomi si toho, že nesmíme stát na modré ani žluté zóně a dostáli tak varovaní Lucie, abychom nedostali pokutu. Spokojeni jsme odcházeli k moři. Ještě jsme stihli koupel v chladivém Atlantiku. Večer jsme opět poseděli s přáteli a seznámili se s novými příchozími, které Eva také ubytovala, dvěma báječnými Slováky, s Františkem a Janou, žijícími v Irsku, kteří tady taky docestovali na dovolenou. Mluvit bylo pořád o čem.
Ráno jsme vstali a protože v pátek jsou v Mogánu trhy, vydali jsme se to řádně prozkoumat. Obchodníci a stánkaři nabízeli všechno možné, od oblečení a ručně opracovaných lávových kamenů, až po keramiku, sýry a jiné dobroty. Opustili jsme trhy a chtěli je do hlavního města, protože děti měli choutky proběhnout město a místní obchůdky. Úmyslně píši, že jsme měli choutky, protože všechno bylo jinak. Přicházeli jsme k místu, kde jsme měli zaparkovaného našeho malého angličáka a já s údivem vykřikla, že naše auto na tom místě, kde jsme ho zaparkovali, není! Zděšní jsme jen zírali na prázdné místo a najednou si všimli nenápadné značky, kde stálo, že se tam sice parkovat může, ale mimo pátek od 7 hodin ráno do dvou odpoledne, protože to jsou právě v Mogánu trhy. Nedaleko stojící policista nám v klidu řekl,že zřejmě naše auto odtáhli a po chvíli, co něco vykřikoval do vysílačky, nám svou domněnku potvrdil a sdělil nám, že se nic neděje, že auto máme ve 20 km vzdáleném depositu v Puerto Ricu. Polilo mě horko. On mám ale v klidu dál vysvětloval, že pokud tam pojedeme hned a auto co nejdříve vyzvedneme, bude naše pokuta pouze 100 euro plus peníze za odtah, což činilo asi 37 euro. Další den by to bylo o 100 euro více. Měla jsem po náladě. Sedli jsme do druhého auta a vydali se do Puerta Rica. Deposit jsme po chvíli našli, zavolali na telefonní číslo uvedené na ceduli a čekali. Nutno říci, že poměrně dlouho. Na cestě, kde na nás pražilo slunce, to moc neutíkalo. Po hodině a půl dorazili dva policisté, otevřeli bránu, sepsali s námi protokol a auto nám po zaplacení pokuty milostivě předali.Když se to dozvěděla pak Lucie, tak říkala, že to už se mnou není možné a údajně jí v v Lotrandu sdělili, že z mých pokut bude financován nový tunel napříč Gran Canarií. No co už. Když v Praze může být tunel Blanka, může být na Kanárech tunel Edita.
Nedali jsme se rozhodit a pokračovali se zpožděním do hlavního města, nakoupili, co jsme chtěli, zašli si na obídek a vraceli se zpátky do Mogánu s tím, že si přece nenecháme zkazit dovolenou takovým malým průšvihem. Hlavně, že se nikomu nic nestalo. To ale nebylo všemu konec. Když jsme chtěli v Mogánu zaparkovat a pomalu projížděli městečkem, nic netušící a hlavně asi i nevidící Němec, parkující u cesty, zprudka otevřel dveře svého půjčeného auta a nám doslova sestřelil zrcátko u spolujezdce a lehce poškrábal celý bok auta. Chudák se vylekal možná více než my. Bez skrupulí nám odevzdal vizitku s tím, že ho mohou samozřejmě z půjčovny kontaktovat a že škodu uhradí. Posbírala jsem zbytky rozbitého zrcátka a zaparkovali. Když se daří, tak se daří.
V sobotu chtěl být Pavel s Terezkou na pláži a my s Romanem a Jakubem se vydali do Palmitos parku, což je něco jako velká zoo, kde je i mimo jiné show dravců, delfínů a papoušků. Užili jsme si to náramně, já zase slzela dojetím při vystoupení delfínů, protože ti savci mě vždycky dojmou k slzám, jak jsou úžasní. Večer jsme zakončili opět na pláži a chystali se pomalu na večer, kdy měl v Mogánu vypuknout místní karneval. Další krásný zážitek, kdy jdete v průvodu s bubeníkama sršících neuvěřitelnou energií, kolem vás krouží lehce oděné tanečnice v kostýmech a připadali jsme si jako v Riu. Po té na pódiu vystupovaly místní kapely a všichni tančili do ranních hodin.
V neděli karneval pokračoval vystoupením dětí a my se rozhodli ještě pokořit místní aquapark v nedalekém Tauritu. Skluzavky a tobogány mám už dávno vyřešené a nemusím to. Mám strach. Roman s Jakubem byli jako u vytržení a jezdili jako pobláznění. Pak za mnou dorazil Jakub a přesvědčoval mě, že na jednu, docela bezpečnou atrakci bych s ním přece jen mohla jít. Ukecal mě. Byla to obrovská rampa ve tvaru písmene U, která se sjížděla ve dvojicích na gumovém člunu. Nic netušící jsem nasedla za Jakuba, ten to odrazil a už to frčelo. Moje nervy! Lidi, takovou rychlost a tep mého srdce jste nezažili. Řvala jsem na celé kolo, že mě museli snad slyšet až na druhé straně ostrova a chlapi se nemohli udržet smíchy. Prostě s tobogány to mám zase na pár let vyřešené a nikdo mě neukecá.
Večer jsme se vrátili na pokoj a protože byl poslední, nesedělo se ani tentokráte o suchu. Chlapi se mi lehce přiopili a vykládaly se vtipy a bylo fakt hodně veselo. Ráno to už tak veselé nebylo, protože jsem se museli sbalit, odevzdat auta a odjet na letiště. Bylo mi zase smutno. Už při cestě k auto v Mogánu se mnou nebyla moc řeč a slzy se mi kutálely po tváři. V letadle tomu nebylo jinak s já jen smutně hleděla z okýnka, jak se nám Gran Canaria vzdaluje v mracích. Ale nenám strach, pokud zdraví dovolí vím, že se zase se svými nejbližšími za našimi kamarády vrátím.
Už teď se těším a neříkám Addiós, ale Hasta la vista!
Tedy nikoliv sbohem, ale nashledanou! A doufám, že brzkou.
