Gaudí byl prostě borec. Skláním se před jeho uměním. Možná proto jsem chtěla letět do Barcelony už dávno, ale tak nějak nebyl čas. Tentokráte to vyšlo. Úplně naslepo jsem blokla ubytování a letenky, ověřila si na googlu polohu hotelu a doufala, že to nebude nikam daleko a už jen stačilo sbalit pár věcí do kufříku a vyrazit. Jeli jsme s manželem jen sami dva. Odlet byl jak jinak než z Vídně. Mám to tam s lehkou nadsázkou řečeno, docela dost  zmapované, zajištěné parkování a vcelku nic by mě tam nemělo překvapit. Tak když odtud odlétáte i třikrát do roka, tak to tak je. Odlet byl v poledne, což mi maximálně vyhovovalo, protože let do Barcelony trvá cca 2 hodinky a přeprava z letiště El Prat na náměstí Catalunya, potažmo na bulvár La Rambla, kde jsme měli zajištěno ubytování přibližně hodinku. Už přílet do Barcelony byl fascinující, letadlo přeletělo už v poměrně nízké letové hladině nad mořem po okraji Barcelony a já rozeznávala jednotlivá místa, která jsem měla nabiflovaná z googlu. Tak nějak mi to udělalo obrovskou radost, že se googl nemýlil. :-)

   Přistáli jsme. Příjemný a teplý vzduch nám vnikl do nosních dírek, svlékli jsme bundy a v tričku se vydali hledat transfer z letiště na náměstí Catalunya. Musím podotknout, že to mají v Barceloně fakt zmáklé, autobus, odjíždějící každých 10 minut, jsme našli hned a bez problémů. Autobus přijel a jeho pravá strana se doslova vyfoukla, aby lidé mohli nastupit i bezbariérově, po nástupu všech se zase nafoukla do původních proporcí, wifi v autobuse byla samozřejmostí, u řidiče jsme koupili jízdenku za 5,9 euro, ocenili velký prostor pro uložení kufrů pasažerů, usadili se a vyrazili do víru velkoměsta. Jízda byla příjemná a já měla oči navrh hlavy už při pohledech z autobusu. Ještěže jsem nahlas nevykřikovala jako malé dítě. Moc ale nechybělo. Svítilo slunce a Barcelona se zmítala v nádherných barvách a stínech.

   "Plaza Cataluňa", oznámila paní z reproduktorů v autobuse a pro nás to byla konečná. Náměstí Catalunya je velkolepé a jistě dobrá adresa jak pro hotely, obchody, ale i pro bydlení. Jedním slovem .- krása! Uprostřed náměstí je několik krásných kašen, ze kterých neúnavě crčí voda proudem. Ten, kdo se z kašny napije, Barcelonu si jistě zamiluje. Já to pít nemusela. Zamilovaná jsem i tak. Ale snad to byly trochu i obavy z infekce, kolem spousta holubů, kteří se fakt nedívali, kam kálejí. Do hotelu jsme to měli fakt kousíček, asi 200 metrů. La Rambla, největší Barcelonský bulvár je nádherná a majestátně lemovaná platany, cesta vede pouze po okrajích a prostředkem korzují lidé, je tu velká škála  stánků s nejrůznějšími tretkami a občerstvením a samozřejmě s veškerým vybavením pro fandy fotbalu, jak jinak než s nápisy FC Barcelona.

   Náš hotel vypadal skromně a skromný i byl, ale stejně to bylo jen na přespání, jeho strategické místo bylo nade vše. V Barceloně je v centru ubytování poměrně drahé, proto jsem zvolila levnější variantu, nicméně opravdu v samotném srdci. Všude jsme to měli kousíček. Ubytovali jsme se a vyrazili prozkoumat aspon La Ramblu. Došli jsme do gotické čtvrti a hned nám do oka padla krásná gotická katedrála Santa Eulalia, postavená na počest malé holčičky, které bylo asi 12 let, když byla krutě umučena za svou víru. Katedrála mi hodně uvnitř připomínala katedrálu na Mallorce v hlavním měste, katedrálu La Sea, kterou mimochodem také restauroval můj oblíbenec Antoni Gaudí. Vstupné bylo v normě, 7 euro. Když jsme vyšli z katedrály, sluníčko už bylo poměrně nízko a ty pohledy nezapomenu. Před katedrálou na schodech hrál nějaký člověk na kytaru všecno možné, od Beatles, po španělské rytmy, prostě jsem se usadila na schody a zpívala si s ostaními. Bylo mi báječně. Miluji takovéto momenty v životě. Najednou si uvědomíte, jak je ten život nádherný! :-) Na okraji náměstí jsme narazili na hospůdku, která se hrdě pyšnila nápisem, že nabízejí hlavně "tapas", tedy španělské předkrmy všeho druhu. Chtěli jsme ochutnat co nejvíce ze španělské kuchyně a tak jsem objednala asi 8 různých druhů, dvě sklenice piva a bylo nám fajn. Jídlo jsme si pak rozdělovali, jak to postupně přinášeli, zkoušeli z každého druhu a hodnotili místní kuchyni a většinou uznale pokyvovali hlavou.Když vám to někdo tak krásně nachystá a naservíruje, to se pak hodnotí! :-) Byla už tma a my vcelku rychle našli náš hotel na hlavním bulváru.

   Ráno mě vzbudilo šimrání sluníčka na nose a doslova křik racků, kteří jakoby se hádali, sedíc na rameni velkého jeřábu, který byl od nás asi 100 metrů vzdušnou čarou. Byli hezky nasvícení, ale hádali se teda zodpovědně.Do toho se ozvaly zvony ze Svaté Eulálie, kterou jsme z okýnka hotelu taky částečně viděli. Nádherné probuzení. To mám ráda už z dob, kdy jsem byla na návštěvě v Kerkyře u přátel a Sv. Spyridon byl svým zvoněním téměř na dosah.Vydali jsme se do města na snídani. Za rohem jsme objevili bezvadnou kavárničku, kde nabízeli od sladké varianty snídaně, po bagetky,  sýry, zkrátka co máte rádi. Přemítali jsme co dál. Měla jsem původně vymyšleno, že budeme zřejmě většinu atraktivních míst navštěvovat taxíkem, protože můj muž by to po svém úrazu páteře pěšky nezvládal. Na radu našeho kamaráda Oty, který zná Barcelonu jako své boty a často sem jezdí hlavně jako průvodce jedné cestovní kanceláře, jsme šli hledat na náměstí Catalunya turistické autobusy, které by nám také hodně mohly pomoci. Byla jsem udivená, ne-li v šoku, jak jim to tady bezvadně funguje a dělají pro turisty podle mě opravdu maximum.

    Cena za celodenní jízdenku je 27 euro, dvoudenní pak za 38 euro. Zakoupili jsme jízdenku, nastoupili na modrou trasu a byli upozorněni, že ji máme uschovat, pro případ, že bychom na některé zastávce na trase zajímavostí vysedli, jelikož můžeme do dalšího autubusu, jedoucího tu samou trasu přibližně v desetiminutových intervalech,  opětně nastoupit, případně přestoupit např. na náměstí Espaňa na trasu červenou, nebo u moře na na trasu zelenou.Jak jednoduché a vymakané! Jednoduše se tak přesouváte tam, kam chcete a prohlédnete si, co chcete vy. Samozřejmostí byla zase v autobusech wifi a u patrového autobusu chyběla střecha, takže když svítilo sluníčko, což byl i náš případ, usadíte se nahoře a máte Barcelonu jako na dlani. Byla jsem jako japonský turista a lítala s foťákem z místa na místo jak urvaná z řetězu!

   První den jsme projeli téměř celou modrou trasu, bylo nádherně a svítilo sluníčko, takže jsme přesedli na červenou trasu a pak  jen vysedli u lanovky na Montjuic, kde je stará vojenská pevnost a úžasný výhled na celou Barcelonu včetně přístavu. Vstupné na pevnost je 5 euro, lanovka vyšla na 11,5 euro při cestě nahoru a dolů.  Zpátky dolů lanovkou jsme jeli už  když bylo sluníčko poměrně nízko, takže barvy, kterými Barcelona hrála, byly dokonalé. Projeli jsme celý přístav, kde je vztyčený velký sloup s Kryštofem Columbem, který svou vzpřímenou paží ukazuje směrem k Americe. Projeli jsme pak celou gotickou čtvrtí a zpátky na náměstí Catalunya jsme dorazili skoro za tmy. Měli jsme vše zmapováno a začali plánovat druhý den. Jak jinak než v restauraci. Objednali jsme si několik druhů tapas a pivo a pozorovali cvrkot na bulváru La Rambla. To, co si dovolí na tomto bulváru na hlavní cestě, kde jezdí auta poměrně dost roychle, cyklisté nebo kluci na skateboardech, by vám hlava nebrala. Při překliknutí semaforu na zelenou to bylo jako u startu Velké ceny.  Nejprve vyrazili kolaři a motorkáři, resp. skútraři, jelikož se při červené prodrali do předních řad a následně auta a tu a tam před nějakým opozdilým autem se přichomýtl nějaký  klučina na skateboardu. Neuvěřitelné a s mým mužem jsme konstatovali, že u nás by to zřejmě možné nebylo. To by bylo nadávek a troubení! A tady to probíhalo před našima očima naprosto v  klidu.

    Druhý den bylo jasno.  Nejen na obloze.  I nám. Po výborné snídani - podávala se Balantinka s ovocem, bylo rozhodnuto. Jako prioritu číslo jedna jsme ujednali, že musíme navštívit hned po snídani Sagaradu Familii, kterou začal mladý architekt Antoni Gaudí stavět   v roce 1883 a stavba stále není dokončená. Gaudí zasvětil stavění katedrály většinu svého života, ale bohužel v roce 1926 přišel v důsledku dopravní nehody o život. Téměř o sto let později čeká jeho velké dílo ještě stále na dokončení. Zakoupili jsme svtupenky za 15 euro, ale čekalo nás nemilé překvapení, že prohldíka bude následovat až za 4 hodiny. Mají takto regulováno zřejmě počet prohlížejících a na hodinu, kdy jsme se dostavili, to bylo už vyprodáno. Nastoupili jsme tedy znovu do turistického autobusu a pokračovali do parku Güell, který vznikl jako uskutečnění jednoho snu a překypuje tajemnou Gaudího symbolikou a odvážnou fantazií. Park je osázen nejen platany a jehličnany, ale i palmami, všudypřítomní marocčtí prodejci všeho možného se nám pletli pod nohama a když zahlédli policistu, ve mžiku měli své zboží v ubrusu nebo šátku sbaleno a dělali jako že nic. Hra na kočku a na myš. Doslova.Dali jsme si kávu, poseděli na sluníčku v parku a vydali se na cestu zpět ke katedrále. Byla jsem úplně v klidu, jelikož jsem do té doby naprosto netušila, co mě čeká. Katedrála je z venku krásná a zajímavá a velmi fotogenická, ale jakmile vejdete dovnitř, tak pokud máte v sobě trocha estetiky, tak vám prostě spadne brada. Mě to vzalo i řeč. Ty barvy z okenních vytráži ve spulupráci se sluníčkem dělaly divy a já si mohla hlavu ukroutit. Něco tak velkolepého jsem opravdu nečekala. Vždy byla můj největší favorit katedrála Aya Sofia v Istanbulu, ale Sagrada Falimilia se k ní přidává, takže v katedrálách mám favoritky dvě. :-) Je těžké popsat slovy, co njede ani vyslovit. Nádhera se snoubila s dokonalostí i nedokonalostí, nepravidelností, laškovností, barevností, zkrátka opravdu je těžké nacházet další a další slova, která jí jsou schopná vystihnout. Vrátili jsme se na bulvár La Rambla a prošli se dolů na tržnici La Buqueria, kde koupíte všechny možné dobroty. Zase ta barevnost všeho zboží a škála nádherných, usmívajících se lidí, něco úžasného. Zasedli jsme k poslední večeři, zapili smutek, že další den odlítáme pivem a já posléze i samngrií a šli spát.

   Třetí den jsme toho už moc nestihli, opět korzo po bulváru, kde se všechno každou vteřinu mění a je pořád na co se koukat, v kavárně jsme si dali snídani a odešli na náměstí Catalunya na Aerobus, který nás odvezl na letiětě El Prat. Odlet byl smutný. Nechtělo se mi. Barcelona je  opravdu nádherná a mohu vám ji jen vřele doporučit. Každopádně já se tam už teď chystám přístí rok na jaře. Vidět Barceonu v květu - tak to si nemohu nechat ujít.! Takže, jak říkají Katalánci - Adeú Barcelona, vrátím se co nevidět. Je to zkrátka další moje láska na celý život.

Vloni jsem na popud jedné mojí známé vyrazila s rodinkou, resp. její částí, tzn. s manželem a pouze nejmladším synem na Menorcu. Byla jsem natolik okouzlena, že jsem se rozhodla tam letět letos znovu, ovšem pouze s manželem a našimi známými, tudíž bez dětí, abych si ten klid a pohodu Menorcy náležitě vychutnala.

Letenky jsem po domluvě se známými sehnala již v únoru a ubytování jsem řešila i pár dní později. Jet do hotelu nebo někam jinam? Volba padla na pronájem prázdninové vilky v Cala Morell na severozápadě ostrova, kousek od krásného města Ciutadella. Na fotkách domeček vypadal velmi hezky, vybavení včetně bazénu, venkovního krbu, kousek od moře, v piniovém háji, zkrátka ideální pro klidnou dovolenou.

Vylétali jsme na konci září a počátkem října jsme se měli vracet. Z Vídně jsme odlítali v poledne a jelikož dále z Mallorcy jsme pokračovali pouze meziostrovní linkou, která v námi určený čas zřejmě nebyla úplně vytížená, museli jsme spolknout menší čekání na Mallorce, protože nic jiného zkrátka neletělo. Let z Mallorcy neměl chybu, Letěli jsme maličkým letadlem společnosti Iberia, určený snad pro 20 lidí. Jak říkal můj muž, takový soukromý tryskáč.  :-)   Kromě cestujících španělů na palubě letadélka jsme byli jiné národnosti pouze my čtyři.

 Menorca vypadala při přistání v záři zapadajícího sluníčka opět úchvatně. Přistáli jsme. Již předem jsem měla zajištěné zapůjčení dvou autíček na celý pobyt, která jsme si po příletu vyzvedli a odjížděli směr Cala Morell, který je vzdálený od letiště přibližně 50 kilometrů. Byla už tma a i když mám Menorcu projetou křížem krážem, navigace v telefonu byla pro nás spásou. Dorazili jsme k vilce a já volala majiteli, jestli nám přinese slíbené klíče. Všechno bylo jinak. Pán mi do telefonu sdělil, že máme jít k domečku a u dveří zadat číselný kód, který mi sdělil. A nastala panika. Číselný kód jsme zadávali zleva, zprava, lomcovali při každém pokusu dveřma, ale nic. Zoufale jsem znovu volala majiteli a ten mi špatnou angličtinou znovu vysvětloval, že u dveří je box a tam je klíč. Hledali jsme všichni čtyři jako najatí, tma byla jako v nehroznějším hororu, Jitce se při opakovaných zadáváních kódů třepaly ruce a já to viděla, že dnešní noc zřejmě strávíme v autě. Pak někdo nechtě drcl do krabičky, kam se zadával kód a světe div se, vypadl nám klíček od domečku! Hurá!!!!!!!!!!  Nakonec se ukázalo, že krabička, kam se zadával onen kód, je tou schránkou, o které majitel pořád dokola mluvil. Zkrátka jsme se nepochopili. To se stává. :-) Ubytovali jsme se. Vilka má tři ložnice, dvě s manželskými postelemi a jeden pokoj s postelemi oddělenými. Vilka je postavená ve svahu, udíž ložnice byly umístěny jakoby v suteréu a o paro výše byl společný obývák, propojený s kuchyňkou a východem na terasu s venkovním krbem. Každá ložnice měla k dispozici svou koupelnu se záchodem. Dokonalé soukromí pro všechny. Odpadli jsme únavou a těšili se na další dny.

Ráno jsme se probudili do slunečného dne. Jelikož na nás ještě doláhala únava z předchozího dne, rozhodli jsme se pořádně si odpočinout a jen já s Jíťou jsme sjely do 6 km vzdálené Ciutadelly nakoupit základní potraviny. Market Eroski nám hned padl do oka, ale jaké bylo naše překvapení, že kromě základních potravit a věcí tady měli i poměrně velký výběr chlazených ryb a mořských potrvor. Rozhodnutí bylo rychlé. Zakoupily jsme s Jítkou čtyři pražmy na pozdní oběd, chléb a samozřejmě menorské víno a vrátily se do vilky. Meziptím, co my připravovaly rybky a seznamovaly se více s vilkou, odjeli chlapi spolu na průzkum nejbližšího okolí. Přijetli totálně nadšeni z nedalekého bývalého kamenného lomu, ze kterého byla nově utvořena velmi zajímavá zahrada s nejrůznějšími rostlinami, labyrinty, stromy, bylinami, ovocem, zkrátka na co si vzpomente. Druhý den jsme tam s Jitkou museli jet s nimi, protože jak říkali:"To musíte vidět!".

Další dny byly krásné, slunečné a my se rozdělili a jezdili každý manželský pár zvlášť objevovat krásy Menorcy. My dva s Luďkem jsme objevovali místa, která jsme už znali z loňska, případně poznávali místa nová. Ještě jsme společně s Krabicovými navštívili na jihu nádhernou pláž Macarella, bohužel k našemu překvapení se tam po poledni začalo scházet více a více návštěvníků, takže po obědě jsme koupačku opustili. Chtěli jsme prozkoumat ještě sever, kde jsou nádherné a opuštěné pláže s hrubším pískem, jako je je Pregonda, Binibela a okolí Cala Morell. Večer jsme se sešli všichni čtyři u krbu a při přípravě pozdního oběda jsme si vzájemně vyprávěli, co jsme kde objevili a zažili. Petr s Jitkou zkoumali místní kopečky a podnikali tůry na méně dostupná místa, my dva s Luďkem spíše obráželi místní restaurace, čvachatali se v moři a jezdili cestou necestou. A to doslova. KOlikrát jsem měla obavu, abych neublížila našemu zapůjčenému seatu Leon.

Na Menorce jistě stojí za návštěvu pár historických míst, jelikož je zde spousta nedávno otevřených lokalit s talaioty několik i čtyři tisíce let starými zbytky osídlení původních obyvatel. Kolem staré rozpraskané olivovníky, divoká příroda a ticho. Pláže má Menorca jedny z nejhezčích na Baleárech, věšina je ale dostupná pouze pěšky, takže jsem navštíili pouze ty, kam se můj muž po úraze dostal. Na východě je nádherné městečko Es Grau, s hospůdkami přímo u moře, vonící rybami a s malými domečky. Učarovala nám pláž Mesquita, ke které jsme ušli z parkoviště tak 600 metrů a téměř nikdo na celé pláž nebyl. Možná 15 lidí. Na tak vlké pláži se to ale úplně ztratilo a mohli jsme dovádět ve vodě jako malé děti.  Když jsme už byli na východě, nemohli jsme vynechat hlavní město Mao, prošli si přístav a zastavili se na výborný oběd v malé hospůdce na pobřeží.  Po celém ostrově jsou rozesety nejrůznější farmy, které chovají převážně krávy a vyrábějí úžasný menorský sýr. Suvenýry byly tudíž jasné.

Poslední večer jsme zasedli k jídlu a radili se, co budeme ještě dělat druhý den, pár hodin před odjezdem. Bohužel osud to vymyslel za nás, jelikož v noci se přihnala nevídaná bouře, prudký liják a velmi silný vítr, až se i borovice kolem vilky prohýbaly. Nábytek na teresa se samovolně pohyboval, podložky na sezení lítaly sem a tam a bouřka neměla konce. Asi v deset večer vypadl i elektrický proud a nám nezbylo, než jít po tmě spát, děj se co děj. Nemohla jsem ani usnout. Ráno jsme se vzbudili a v našem pokji byly tak 4 cm vody a to po celém našem patře. Voda z kohoutku ale netekla. :-) S Petrem jsme v garáži objevili smetáky a šlo se na věc. Vodu jsme vymetali dveřmi na terasu ven a zbytek vytřeli, aby se vůbec po vile dalo chodit. Takže celé dopoledne jsme měli co dělat, pak už jen sbalit těch pár věcí, co jsme měli, zamkli jsme vilku a jeli na letiště. Jako mávnutím kouzelného proutku vítr se umoudřil, vysvitlo sluníčko a my bez problémů odletěli na Mallorcu a odtud pokračovali dále do Vídně a domů.

 Když to tak zhodnotím, byla to krásná, vysmátá a odpočinková dovolená a už jen pro ten pocit pohody, klidu a ticha se jistě na Menorcu zase vrátím. Adios buena Menorca!

Na tento ostrov se zkrátka musíte vrátit. Chtě nechtě. Mě to trvalo 4 roky, než jsem opět usoudila, že prostě své přátele musím vidět a pokecat s nimi. Na Korfu se vracím jako na jeden z mála řeckých ostrovů. Je to i díky Pavle, která tam žije a díky které jsem na Korfu poznala spoustu dalších přátel. Jelikož se mě Pavla v telefonu často ptala, kdy tedy konečně zase přiletím, rozhodla jsem se na konci srpna velmi rychle, zlákala svou kamarádku Jitku, zakoupily jsme zájezd a poslední srpnový den vyrazily.

Přiletěly jsme večer, přivítal nás vlahý středomořský větřík a teploučko. Už na letišti se s cedulí s nápisem nějakých klientů, který tam očekávala, oháněla další kamarádka Editka, která má překrásné ubytování s manželem v Liapádes, v jednom z nejkrásnějších míst na Korfu. Vřele doporučuji a kdo bude chtít, předám na Editku kontakt. Edi mávala jak  dušu a když mě viděla, cedule šla stranou a objímání nemělo konce. To už za přepážkou cestovní kanceláře pokukovala Pavla, která nás zaregistrovala, ale na mačkání a přivátání jsme si musely počkat, protože na prvním místě byli samozřejmě přicestovalí klienti. Pak jsme si to ale vynahradily. Pavla mě hned na letišti uzemnila tím, že auto, které mi na celý týden domluvila, nebudu mít od pondělí, jak jsem si myslela, ale že mi ho kamarád Kostas předá ihned. Šly jsme s Jíťou svorně s Kostasem pro autko na parkoviště. Auto nám předal a na můj dotaz, zda potřebuji mapu, jsem hrdě odmítla, že přece Korfu znám a mapa je zcela zbytečná. :-) Ha ha ha! Po přivítání s Pavlou jsme s Jitkou vyrazily do Benitses, kde se hotel Potamaki beach nacházel. Benitses znám, dokonce tam přímo bydlí kousek od hotelu moje další kamarádka Ivetka, bohužel při příjezdu jsme prostě hotel nemohly najít. Byla tma jako v pytli, tak jsem zstavila jednoho místního kluka s dotazem, kde je hotel a on mi s překvapeným výrazem ukázal směrem za něj, že stojím od hotelu cca 50 metrů. Vstoupily jsme na půdu hotelu a už jsme byly v objetí Ivetky, která tam na nás trpělivě vyčkávala a moc se divila, že autobusem od cestovní kanceláře jsme nedorazily. Zřejmě se zhrozila, že nás nechali na letišti.S Ivetkou jsme si vykládaly a popíjely pivo do dvou do rána. Pak jsme šly konečně spát.

Druhý den jsme se rozhodly prozkoumat okolí a oživit si vzpomínky na Korfu, jelikož Jitka už tu se mnou jednou byla a to před pěti lety. Objevily jsme dokonalou malou plážičku na konci Benitses, kde nikdo kromě nás dvou nebyl. Paráda! Voda byla jako kafe a my se ráchaly a užívaly klidu a pohody. Večer pípla sms od Ivetky, co prý děláme a ať přijdeme za ní na návštěvu. Dlouho jsme se nerozmýšlely, protože na večer jsme neměly žádné plány a vyrazily za Ivetkou na druhý konec Benitses. Bylo to krásné setkání opět asi do jedné v noci.

Ve středu volala Pavla, co prý děláme, prý je dopoledne doma, jestli se nechceme stavit aspoň na kávu. Měla v té době ještě na návštěvě svou sestru Magdu s neteří, tak se konal babský sněm, jelikož manžel Pavly měl práci a doma nebyl. Do mého příručního kufříku jsme naložily piva ( jedniné, co na Korfu opravdu není k sehnání je plzeňské pivo, které Pavla miluje), jako pozdrav jsem přibrala domácí klobásy a čabajky, dárečky pro děti a vyrazily jsme. Vypadalo to, že stěhujeme minimálně povlečení z hotelu, když odjíždíme s naditým kufrem. :-) Zaparkovat v hlavním městě je nad mé síly vždycky. Pavla stála u uličky vedoucí do místních ruin, jak tomu říkají, a ukázala, kde mám zaparkovat. Jak jednoduché! Dovlekly jsme piva do domu a já jí předala klobásy. Radost v jejích očích byla nevídaná. Magda je moc fajn baba a myslím si, že jsme si hned padly do oka. Probíraly jsme všechny možné drby, co se stalo za dobu, co jsme se neviděly a Pavla si u toho u kuchyňské linky přiřezávala klobásky a mlaskala blahem. Mezitím se mě ptala, kam pak jedeme a á odpověděla, že se chystáme do Kassiopi, na sever ostrova, kde jsou maličké, ale kouzelné plážičky s průzračnou vodou. Při řeči se mě Pavla neopomněla zeptat, zda si nedám pivo. Nechtěla jsem, protože jsem měla ještě řídit a hned po ránu to nebyl dobrý nápad.  Po někalikátém pokusu mě napojit pivem už v dopodleních hodinách, jí její sestra povída :"Pájo, je ti jasné, že ses za čtvrt hodiny už Edity stihla asi 5x zeptat, jestli si nedá pivo?"Rozesmály jsme se všechny na celé kolo. Odjely jsme s Jitkou do Kassiopi, vykoupaly se a jely do taverny "Tří bratří" v Asktrakeri, kterou provozují rodiče našeho dalšího společného kamaráda Jorgose, se kterým se domluvím i česky. V taverně neuvěřitelně vaří Jorgosova maminka a to převážně rybí speciality. Daly jsme si na popud Pavly, protože mi vyloženě řekla, že to musíme ochutnat, chobotnici v červené omáčce. Já takové jídla nemusím, resp. mořské otvory. Kdysi jsem je ochutnala v Chorvatsku, ale bylo to takové žužlavé, že mě to od alších degustací vždy odradilo. Jitka si chobotici přece jen dala a já zůstala u osvědčené tsipury. Nicméně jsem od Jitky ochutnala a zůstala jsem s pusou otevřenou, protože to fakt byla dobrota. Maso z chobotnice se rozplývalo na jazyku a kdybych zavřela oči, věřila bych, že to je přinejmenším maso kuřecí. Při návratu do hotelu jsme nemohly minout restauraci, která stojí přímo proti přistávácí letištní dráze. Daly jsme si s Jitkou drink a čekaly s foťáky na úlovky. Vše vyšlo, já byla spokojená, jelikož letadla jsou moje vášeň a málem jsem několkrát kvůli nim i nabourala, když mi letělo přímo nad hlavou a já se na něj nemohla vynadívat. Bohužel mělo to i stinnou stránku věci. Když jsme odcházely z restaurace, zaparkovaly jsme autko přímo před vchodem, který byl do poměrně srmého kopce a nemohly vyjet, přestože jsem zrařadila zpátečku a držela ruční brzu, ostatně jak nás to v autoškole učili, auto jelo místo nahoru do kopce dopředu a čím dál více se přibližovalo betonovému ohrazení. Nešlo to. Sedla do toho Jitka a stejná zkušennost. Místo oddalovaní se od cedule, jsme se neustále přibližovaly a nevypadalo to dobře. Nakonec jsem zavolala na přihlížejícího číšníka, že potřebujeme pomoc a ten se smíchem sedl do Matízka, zařadil zpátečku a a na první dobrou prostě vyjel! Chápete to? Myslím si, že se tím ten večer bavila asi celá taverna. Ale my taky.

Večer jsme výjímečně trávily na hotelu. Odpadly jsme.

Ve čtvrtek jsme s Jitkou vyrazily na výlet a v Messongi odbočily směrem ke Korisionskému jezeru. Směr byl sice správný, ale cesta trošku složitá. Podle mých rad jsme totiž odbočily pro mě zatím do neznámé vesničky Ag. Dimitros. Ten název nikdy nezapomenu. Vjely jsme do vesničky a všude ticho, klid, zřejmě polední siesta. Cesta byla tak úzká, že jsme chvíliem pochybovaly, jestli to je vůbec cesta, jestli už nejedeme po chodníku. Ruku s kamerou jsem musela stáhnout z okna, sklopit zrcátka, abychom vůbec projely! Smály jsme se tomu, ale zároveň nám bylo jasné, že pokud cesta někde končí a my budeme muset couvat, bude to doslova horor. Nebyl. Projely jsme to bez úhony, ale zážitek máme na celý život a nebýt videa, asi by nám to těžko někdo uvěřil. Dorazily jsme ke Korisionu, kde ale foukal dost silný vítr od moře, tak jsme to obrátily a zaparkovaly v nedaleké rodinné taverné, která využívá svou farmu jako zdroj masa. Jejich dušené masíčko s domácími hranolkami jsem poznala už při dřívějších návštěvách, proto jsem tuto tavernu nemohla objet bez povšimnutí. Bylo nádherně a pod olivovníky se krásně sedělo a ještě lépe chutnalo. Večer jsme klasicky zakončily s Ivetkou, ale tentokráte jsme ji vytáhly do místního baru na míchané nápoje.

V pátek jsme jely do nedalekého hotelu vyzvednut naše kamarádky,které přiletěly ve čtvrtek večer a já jim slíbila, že je vytáhneme někam na výlet. Potáhly jsme holky hlavním městem, vykoupaly se všechny opět v Kassiopi a zakončily výlet - jak jinak - u Jorgosových rodičů v taverně. Další báječný den byl za ámi, i když večer ještě před námi. Na večer nám totiž naplánovala program Pavla. Její muž prý připraví báječnou večeři a máme navečer přijet k nim do Kerkyry, společně posedíme a konečně vypijeme nějaké to pivo. Opět jsme vyrazily s příručním kufrem z hotelu a kolem osmé dorazily do Kerkyry. Zkrátím to. U Pavly byla večeře božská, jak jinak, její muž prostě vaří unikátně a nemusel by se za ty výkony v kuchyni stydět i kuchař minimálně z Alcronu. Na pivo taky došlo, na příjemné vyprávění rovněž a kolem půlnoci jsme šli všichni spát. Pavla nás ubytovala v prvním patře v pokoji pro hosty, bohužel okna byla směrována přímo do ulice k věži sv. Spyridona, která i v noci zvonila, ale to bylo to nejmenší. Nevím, jestli se na nás všichni domorodci domluvili, ale celou noc pořád někdo chodil pod okny, mluvil hlasitě do telefonu, nebo přeje sen tam po pěší zóně nějaký ten skústr. Ráno jsem byla totálně nevyspaná. A to jsme vyrazily do města na nákupy. Potupně jsem pak zdřímla u věže zmíněného kostele jako bezdomovec, protože spánek byl prostě silnější než já. Jitka z toho měla srandu a fotila mě a točila na kameru. Po obědě jsme vyzvedly Magdu s její dcerou a dcerou Pavly a vyrazily společně do Paleokatrísy, kde nás čekala Editka se sou švagrovou a její dcerou a maminkou, Ivetka dorazila taky a vydaly jsme se všichni společně na Rajsou pláž lodí, kterou nás tam dopravil manžel Editky. Houf bab s dětmi, tedy kromě maličkého 6-ti měsíčního zlatíčka Mária, syna Edittky, se vyhoupl na břeh a začal piknik a společné štěbetání, prokládané koupáním v moři. Nádhera! Ještě jednou dodatečně Editce za tento výlet děkuji, nemělo to prostě chybu. Byl čas k návratu a taky k loučení, jelikož s některými jsme se už do konce pobytu nepotkaly.

V neděli jsme opět vyzvedly na výlet holky Evu s Lindou, jely na prohlídku kláštera do Paleokastrísy, stavily se na obídek a večer jsme zakončily koupáním a návštěvou sídla císařovny Sissy - její povětný Achilion, kam když jedete až navečer, jste skoro sami. Večer jsme se vydaly rozloučit i s Ivetkou, jelikož v pondělí se letělo domů. Padla láhev slivovice, co jsme donesly a další vytáhla Ivetka. Vydařený večírek. :-)

Na letišti jsme se ještě potkaly s Pavlou, která nás stáhla do místního bufetu na jedno, prý před cestou. :-)

Byl čas odletu a já zase ronila slzy při pohledu na sluncem zalitou Kerkyru při našem odletu domů. Budu muset pouzy mezi odloučením zkrátit a jet na Korfu dříve než za 4 roky. Už teď mi je po vás po všech smutno. A děkuji za vše, bylo to úžasné.