Menorca - láska na první pohled

Menorca – láska na první pohled.
Baleárské ostrovy už dlouho miluji a nedám na ně dopustit, zatím jsme však měli možnost navštívit pouze Formenteru, Ibizu a nesčetněkrát moji milovanou Mallorcu. Myslela jsem, že mě nemůže už nic překvapit. Ale nebudu předbíhat.
Vydali jsme se v poledne na letiště do Prahy se značným předstihem, přece jen D1 není úplně ideální na cestování. Vše šlo jak po másle, tak jsme se stavili asi 70 km před Prahou i na oběd, času bylo habaděj. Bohužel co čert nechtěl, když jsme chtěli dále pokračovat v jízdě do Prahy, na 63 km se sťuklo 5 aut s autobusem, a to v zúžené části D1, takže kolona a postáli jsme si tam přes hodinu. Krve by se ve mně nedořezal, ale naštěstí se to pak hnulo a mi vítězně a na čas dorazili na Václavovo letiště.
Přistáli jsme. Byla tma, ale všude klid, maličké letiště, vůně moře a pinií nám lezla až pod kůži. Moc příjemné. Náš hotel byl 25 km severně od letiště v Mahonu, ve středisku Son Parc. U hotelu Beach Club jsme vystoupili sami. Jak se později ukázalo, kromě jedné české rodiny jsme v hotelu byli jako Češi zřejmě úplně sami. Usnuli jsme znaveni cestou. Ráno nás probudil hukot moře a šumění větru. Všude naprostý klid. Domnívali jsme se, že hotel je ze dvou třetin prázdný. Omyl! Byl zcela zaplněn, jak mi sdělil delegát z CK Fischer. Takže jsme se potkávali pouze s Němci, s Italy a Španěly. Na žádnou jinou národnost jsme nenarazili. Ten klid byl tak nakažlivý, že vás to nutilo zpomalit, přepnout do klidového režimu a užívat si to. A my si to opravdu užívali.

V recepci jsme si hned ráno po příjezdu zamluvili auto na celou dobu pobytu a po snídani vyrazili na průzkum Menorcy. Menorca je svou rozlohou minimálně poloviční než Mallorca, není tak kopcovitá a nejvyšší hora, Monte Toro, měří pouhých 362 m.n. mořem. Je ale téměř celá prohlášená přírodní rezervací, je doslova protkaná cyklostezkami a farmami, kde si koupíte, na co máte chuť. Přírodní sýry, sobrasadu, gazpaco, ensaimadu a jiné dobroty.

Kdo má rád historii, jistě si také přijde na své. Na Menorce teprve v nedávné době bylo odkryto mnoho nalezišť z doby až 2 000 let před naším letopočtem! Těmito památkami je Menorca rovněž doslova posetá.

Navštívili jsme několikráte i hlavní město Mahón, které je zařezáno do pevniny malebným přístavem. Mahón není nijak závratně velký, může mít cca 10 000 obyvatel, ale své kouzlo jistě má. Každou sobotu jsou na hlavním náměstí místní trhy a najdete tam, na co si jen vzpomenete.
Dalším městem, které mě dostalo, byla na jihozápadě Ciutadella. Staré domy, nádherní , usmívající se lidé, prostě jsem ani nedýchala, jak jsem se snažila všechno do sebe vstřebat a nasát.

Zvláštní kapitolou jsou na Menorce pláže. Tolik krásných a rozmanitých pláží jsem zatím neviděla na žádném ostrově. V průvoci je dokonce uváděno, že Menorca má dohromady více bílých pláží než Mallorca s Ibizou dohromady.
Už tomu věřím. Na většinu pláží sice musíte dojet autem a po té třeba i 300 metrů jít pěšky, ale odměna je vždy sladká. Taková zákoutí, bílý písek a průzračné moře se vidí dnes už málokde.
Nebudu popisovat, jak jsem každý den žasla nad neskutečným klidem, jak jsme se ráchali v teplém moři, jak Jakub prudil, že s námi už po žádných památkách nebude jezdit, zkrátka Menorcu si musí asi prožít každý sám a kdo tam nebyl, neuvěří. Já tam byla a proto už přístí rok máme jasno, kam se poletí v září. 

Většinou prožitou dovolenou vstřebávám až doma a těším se zase někam jinam. Pak mi to všechno dochází,až když stříhám video, většinou u toho brečím. Na Menorce jsem brečela a ještě jsme ani neodlítali. Věděla jsem totiž už dávno před návratem, že tento ostrov se mi zaryl pod kůži a bude mi po něm smutno. A je. Už teď se tam těším znovu...Adiós, buena Menorca! 

Jarní Istanbul s přáteli

Tak je to tady. Opět vzlétám k oblakům a se mnou pár přátel, kteří chtěli také poznat toto mnou tak milované město. Vybrali jsme si termín na začátek května, abychom tam zažili jaro v plném rozpuku. Vše bylo jinak. Rozpuk sice byl, ale tak nějak ponurý, jelikož nám celý pobyt bohužel propršel. O to více mě ale těší, že podle slov účastníků zájezdu si výlet nenechali zkazit a velmi se jim tam líbilo, i přes slabý, ale vytrvalý déšť.
Letiště ve Vídni nemám ráda. Je nepřehledné a pro mě jaksi neútulné. Každopádně to bylo zase pro mě náročné v tom, že jsem musela zapojit i ostatní, aby mi pomohli najít vlastně gate, odkud letíme. Pokaždé je totiž nástup jinde. Našli jsme, nasedli do letadla a vyrazili směr Istanbul. Trochu dost jsem trnula, jaké bude ubytování, které jsem nehodlala od poslední návštěvy měnit, bohužel mě recepční v hotelu Best Town přesvědčil, abych rezervaci přes net zrušila, že mi dá pro mé přátele na květnovou návštěvu lepší cenu. Já mu nalítla, udělala, co chtěl a on za pár dní všechny pokoje prodal, takže já bych zůstala bez ubytování. Ale našla jsem hotýlek, který se mi zdál taky na strategickém místě, malý, ale útulný. Jenomže věřte popisu a fotkám! Zkušenost bývá pak většinou jiná. Tentokráte jsem se ale bála zbytečně. Hotel dodržel i transfer, takže pro nás přijel mladý Turek a do hotelu odvezl. Pokojíčky byly sice hodně malé, ale co člověk potřebuje na přespání! Důležitá byla pro mě čistota a ochota personálu a to bylo vše v pořádku. Takže nad míru spokojeni byli myslím si všichni. Nesmím opomenout jméno hotelu, protože si to zaslouží, takže pokud vyrazíte do Istanbulu, pište si – Sirkeci Park hotel.

Ubytovali jsme se a vyrazili na večeři do mnou již vyzkoušené a osvědčené restaurace. Tentokráte to bylo v komorním složení, jeli se mnou tři páry, Pavel a Gábina z Opavy, Martin s Radkou jsou naši staří sousedi přes ulici a starší manželé Josef a Eva, aktivní důchodci. (Snad za to pojmenování nedostanu metlou.) Se mnou byla na pokoji moje maminka, která si vždy přála Istanbul vidět, naočkovaná mnou a knihami o Sultánech, kterými ji zásobuji, aby měla co číst. Už v taverně začalo být veselo a to jsem netušila, že to zdaleka není konec. Jako největší ranař se projevil Martin, který si naprosto nelámal hlavu s tím, že neumí ani slovo turecky nebo anglicky. Prostě na Turky mluvil česky a světe div se, oni ho akceptovali a ve většině případů i dostal, co chtěl. Objednali jsme si jídlo a jelikož jsme seděli venku, sice pod střechou, ale docela dost foukalo od moře, tak číšník všem ženským začal nosit deky a balit je do nich. Chtěl deku nabídnout i Martinovi a ten na něj česky spustil, že nic nechce, ale on že by si měl vzít sám deku, protože má holé ruce a může mu být zima. Číšník sice zíral, ale zřejmě mu rozuměl, protože mu zase turecky odpovídal, že on pořád běhá a tudíž mu zima není.
Jídlo bylo podle předpokladu fantastické, takže postupně opadaly i obavy paní Evy, která měla zřejmě vůči Turecku trošku předsudky, protože vyrazila s léky proti průjmu a podobnými pomůckami, které jsou potřebné například v Egyptě. Dokonce mě od ní potěšilo sdělení na cestě zpátky na letiště, že se tam velmi rozjedla a dlouho si tak dobře nepochutnala a že se spletla v Turecku i v tom, co se čistoty týká a že by jsme se my, Češi, mohli od Turků učit. No není to milé? První večer zakončil opět Martin svým sdělením směrem ke mě slovy: "Edi, dnes to bylo na jedničku, tak si to nepokaž!"

Ráno jsme se domluvili, že po snídani společně vyrazíme za památkami. Jelikož pořád poprchalo a nehodlalo přestat, musela jsem celý program jaksi uzpůsobit. Nejprve jsme navštívili chrám Hagia Sofia, postavený v roce 532, jako křesťanský stánek, jeden z největších na světě. Podle předpokladů všem, stejně jako mě po několikáté, Hagia Sofia nemohla jinak, než vyrazit dech svou nádherou. Chrám prostě dostane snad každého. Je tam i jiný vzduch, máte zvláštní pocit, když jím procházíte a musí se to zažít. Při východu z chrámu mě celá skupina blahořečila, jak jsme udělali dobře, že jsme tam šli hned po otevření, protože když viděli, co se tam hrne za kvantum lidí, tak zírali. Vydali jsme se do Modré mešity, tu nám ovšem před nosem zavřeli, kvůli nějaké konferenci, která se tam údajně ten den konala. S deštníky nad hlavami, Martin si taky jeden koupil od pouličního prodavače a pak machroval, že má nejkvalitnější deštník, protože tolik pér, co měl, jste nikdy na deštníku neviděli. Na chuť jsme si koupili pečené kaštany a sahleb a jen jsme přeběhli náměstí Sultanahmet a kousek od Ag. Sofie jsou Yerebanské cisterny, které jsme měli v úmyslu navštívit, tak jsme to vzali jedním vrzem. U vchodu byla sice delší fronta, ale šlo to rychle, takže za chvíli jsme se ocitli v podzemí, kde je přítmí, hraje zvláštní mystická hudba, je zde jen strohé osvětlení, ale ta obrovská prostora vás prostě překvapí. Ne nadarmo to byla zásobárna vody pro celý Istanbul, kde se vešlo až 80 000m3 vody. Po té jsme jeli tramvají po zakoupení žetonů do Beyazidu, na tolik známé a největší tržiště na světě pod střechou – Grand Bazar. I zakoupení žetonů se neobešlo bez legrace. Vystoupili jsme z voňavé tramvaje, píšu to úmyslně, protože tramvaje plné lidí v Istanbulu opravdu přes to všechno voní, a jelikož nás dostihla pro změnu vůně kebabu, zasedli jsme společně na obídek před bazarem. Jídlo se nedá komentovat slovy a to jistě potvrdí všichni, kdo tam byli. Turecká kuchyně je prostě zdravá, chutná, bez přepálených tuků, se zeleninou, upravená, zkrátka já mám pocit, že jí není co vytknout. S naplněnými bříšky jsme se vydali vstříc plným krámkům a prodeje chtivým Turkům do náruče.

Zkrátím to, na bazaru jsme strávili hezké cca 3 hodiny a ověšení taškami a zbožím nejrůznějšího tipu jsme se vraceli do hotelu. Nemůžu ale vynechat scénku, kdy opět kamarád Martin zatoužil nakupovat trička a opět na místního Turka spustil svou bravurní valaštinou a jak tak byl rozjetý v nakupování, tak ho Turek vzal bokem a věnoval mu jako bonus pásek na kalhoty. No Martinovo nadšení neznalo mezí a pořád Turkovi opakoval, že je borec a dobrý obchodník. Trochu jsem mu zkazila radost já, když jsem Martinovo nadšení přešla jen poznámkou, že pásek, který dostal jako bonus, je jen koženkový a má hodnotu maximálně tak 50,- Kč ( Turek mu totiž říkal, že stojí pásek 3000,- Kč!). Chvíli byl smutný. Ale opravdu jen chvíli, protože za chvíli jsme už okupovali celá sestava jiný krámek. Při procházení "zlaté uličky", kde se to blýskalo a prodávalo se vše ze zlata, Martin jen podotkl, že to stejně určitě není pravé zlato, že se v tom dvakrát okoupeš a je to ošuntělé. Smáli jsme se a já ho nechala při tom. Turecký způsob nákupu a prodeje se jim zřejmě zalíbil, jelikož je nutné smlouvat, což i Turci sami velmi milují a mým přátelům se to zjevně také zalíbilo. Akorát že smlouvat jsem musela za ně já...:-) Oni vybírali a pak platili.
Blížil se večer a my se vydali do nedaleké taverníčky na večeři. Daly jsme si s mámou úžasné dušené kuřecí maso se zeleninou, připravované v hliněné nádobě, kdy pak číšník po dokončení uzavřenou nádobu před našimi zraky uchopil za horní část, převrátil, urazil dno a obsah nám předložil na talíři. Ještě teď mi tečou sliny, když si na to vzpomenu. Ostatní si dali, na co měli chuť. Někteří rybku, jiní salát a Pavel si objednal dvojitou porci humusu, což není nadávka na nedobré jídlo, ale skvělá pomazánka z cizrny, sezamového oleje a dalších ingrediencí a kdo nezkusil, neví, co je opravdu dobré. Připili jsme si na zdraví pivem Effes, jelikož víno sice v Turecku jistě k dostání je, ale ne moc valné kvality a za docela dost peněz. Takže si pamatujte – na zdraví se turecky řekne "šerefe!". Uložili jsme se zcela znaveni do postýlek a upadli do říše snů.

Ani ráno déšť neustával, ale nepršelo nějak intenzivně, ale jen tak poprchávalo, každopádně bez deštníku to prostě nešlo. Vyrazili jsme znovu zkusit štěstí do Modré mešity, ale ani tentokráte nám nebylo dopřáno ji navštívit a opět nám ji zavřeli před nosem. Šli jsme tedy procházkou na nábřeží Emünenü, kde se rozkládá neméně krásná Nová mešita. Zuli jsme si boty, ženy obtočily šátky kolem hlavy a ramen a mohli jsme vstoupit. Mnozí byli překvapeni velikostí i skromností mešity. Usadili jsme se na místě vyhrazeném pro návštěvníky a potichu si šeptali své postřehy z islámu. A tu došlo opět na kamaráda Martina, který po vzoru modlícího se muslima vpředu uklekl, překlopil se na hlavu a začal něco nesrozumitelného drmolit mezi zuby. Dokonalé představení a já nestíhala zapínat při jeho vystoupeních kameru.

Vyšli jsme z mešity, odproštěni od hříchů a přeběhli neuvěřitelně frekventovanou ulici za doprovodu troubících aut na druhou stranu. V Turecku totiž kdo v autě netroubí, jako by nebyl. Nalodili jsme se na větší loď, podobnou našim parníkům, kterou se přepravují místní obyvatelé většinou do práce a z práce. My se chtěli podívat do asijské části Istanbulu. Zakoupili jsme si žetony za 3 liry a nastoupili na loď. Samotná plavba do Asie trvá přibližně 15 minut. Zasedli jsme do vnitřní části, jelikož venku stále pršelo a foukal nepříjemný vítr. A tu se jeden z místních, asi třicetiletý Turek, uchopil svého hudebního nástroje podobnému violoncelu, nebo jak to nazvat a bez zábran a studu začal hrát a zpívat tklivé turecké písně. Atmosféra pro plavbu i ponuré počasí naprosto dokonalá. Druhou píseň zvolil poněkud rychlejšího tempa a tu se dva místní muži, doposud sedící někde vzadu, zvedli, chytili se za ruce a začali bezprostředně tančit....Úžasné!
Poznámku Martina, že u nás by borci museli mít minimálně za sebou litr slivovice, aby šli takto tančit, jsem jako neslyšela...:-)

Na asijské straně nás uvítal zpěv několika muezínů najednou, kteří svolávali ostatní k modlitbám do mešit. Stále vydatně pršelo a blížil se čas oběda, takže cíl byl jasný. Najít nějakou restauraci a zaplnit žaludky, které začínaly kvílet skoro jako místní muezíni. Nutno podotknout, že na asijské straně jsou z 90% pouze muslimské restaurace a taverny, takže myšlenky na pivo jsou zcela zbytečné. Jídlo bylo opět znamenité. Jak jinak. Prošli jsme si kousek Asie a vrátili se lodí zpět na Zlatý roh.
Večer se blížil, a tak se Pavel s Gábinou rozhodli navštívit místní lázně, turecký hamam. Projdete tady všemi možnými procedurami včetně sauny, páry, peelingu, masáže a po ukončení všeho je z vás nový člověk. Ostatní se vydali brouzdat městem, které již očarovalo tolika generacím křesťanů a muslimů. Kdo tam nebyl, ten si bude myslet, že jsem se pomátla, ale Istanbul je opravdu neuvěřitelný, nádherný, neopakovatelný, pulzující, ale zároveň romantický, zkrátka je to pohlazení pro mou duši a proto se tam stále vracím a při každém odletu z tohoto města měst, které má téměř 20 miliónů obyvatel, ukrývám pod šátkem slzy, ale uklidňuji se dojmem, že se tam brzy zase vrátím. Po procházce jsme zapadli do malé taverny, kde číšník vypadal jako Kubánec. Co čert nechtěl, po chvíli jsme si všimli, že přímo proti taverně, přes úzkou uličku je pánské holičství. Náš zrak se obrátil směrem k němu, když jsme pozorovali, jak si místní vymýšlejí a chtějí znovu zarovnat kotlety, reklamují špatné nebo nedostatečné oholení a tu se nechal opět náš populární kamarád Martin vyhecovat svou manželkou Radkou, aby se nechal ostříhat a oholit.
Zpočátku váhal, ale nakonec se obrátil na mě s prosbou, abych mu to šla domluvit. Vyrazili jsme i s Radkou přes ulici. Ostatní nás pozorovali z taverny. Martin po dohodnuté ceně 30 lir usedl na křeslo a Turek jej s mistrovským grifem v rukou během chvíle dokonale ostříhal. Nutno podotknout, že v Turecku chodí upravení a navonění snad i místní popeláři. Jenže tím to nekončilo. Tu se Martin, opět česky, svým zvučným hlasem obrátil na svého holiče:"Ale aj mňa oholíš a dáš mně tu masku, co má ten maník vedle mňa!" Holič pochopil a udělal co Martin chtěl. Po oholení mu kouskem vaty na tyčince opálil zbytky chloupků, vystříhal chlupy snad i v nose, zarovnal obočí a na obličej naplácal zelenou masku. Martin byl evidentně spokojen, jen ale do doby, kdy mu maska počala usychat a mu to začalo stahovat nejen póry na kůži. To se mu už přestávalo líbit a dožadoval se umytí. Nejprve mu holič doslova nahodil na obličej horký ručník a to už Martin řval: "Kurňa zdělaj mě to, já to už nechcu!" Na to mu lazebník předklonil hlavu do umyvadla, napěnil v ruce šampon a nejen vlasy, ale celý obličej mu důkladně omyl, včetně uší, kde neváhal zajet i do vniřku ucha. To jsme se už s Radkou i ostatními zajíkali smíchy a čekali co bude ještě dál. Bylo. Došlo po vyfoukání vlasů a k placení. Suma sumárum – 30 lir stříhání, 30 lir holení, 20 lir maska, zkrátka i s tringeltem ho to stálo 85 lir! Podotýkám, že jedna turecká lira je u nás cca 10,- Kč. Martin se už řehtal taky a když přišel za námi zpět do taverny, tak to celé komentoval slovy : "Až se mě někdo zeptá, kde jsem poslední dny byl, tak jim řeknu, že v Istanbulu se ostříhat!" S řehotem jsme opouštěli tavernu asi ve čtvrt na dvanáct v noci a byl před námi poslední den.

Byla neděle. Odlet jsme měli naplánovaný na pozdní odpoledne, pokoje jsme měli uvolnit do 12 hodin, tak jsme se v rychlosti po snídani sbalili kufry a vyrazili ještě shlédnout palác Top Kapi, který jsme kvůli neúnavnému dešti stále odkládali. Přestalo pršet, bylo pouze zataženo. Tam, kde se dnešní palác rozkládá, bylo úplně nejstarší osídlení tehdejší Konstantinopole. Později si zde Osmané postavili své sídlo, které obehnali zdí, jelikož kromě komnat sultána se zde nacházely i překrásné parky, sultánův harém, stáje, obrovské kuchyně a celkové zázemí pro sultánovu rodinu, která kolikrát čítala i několik desítek lidí. Při procházce zahradou jsem letmo podotkla, že se nacházíme vedle Bagdádského pavilonu, kde se dříve prováděla malým chlapcům obřízka. A tu nečekaně Martin zaútočil na Josefa: :"Jožko, já jsem byl včera u holiča, tož ty bys mohl jít dneska na tu obřízku!" Vyprskli jsme všichni smíchem, ale Josefovi se jen lehce orosilo čelo, při pomyšlení, co by ho čekalo, kdyby to mělo být doopravdy.

Zbylo nám ještě trocha času, tak jsme zašli na poslední pravou tureckou kávičku, vychutnávali ji každým douškem a někteří už se mě začali ptát, kdy že zase letím do Istanbulu a že by nebylo špatné, kdyby letěli znovu se mnou. Cíl byl splněn. MOJE úžasné město je prostě za těch pár dní dostalo taky. Řidič s autem, který nás měl vézt na letiště dorazil včas. Cestou skoro nikdo nepromluvil, možná z obavy, aby se mu pohnutím, že opouštíme Istanbul, netřepal hlas.

Vzlétli jsme. A já, jak jsem už psala na úvod, zase cítila vlhko na tváři, po které se mi koulely slzy. Je to, jako bych opouštěla svou domovinu. Mávám ti Istanbule, ale není to na dlouho. Na podzim už mám koupené letenky a už teď se na to moc těším. Děkuji vám přátelé touto cestou za milou společnost a vězte, že pokud se vám někdy taky zasteskne, není nic snazšího, než mi písnout a můžeme opět letět pohromadě. Salam Alejkum!

Cestování v mysli a meziprostoru

Moje poznání začíná smutně. Před vánocemi loňského roku, tzn. 20.12.2013 mi zemřel táta, po těžké nemoci, kdy jeho tělo napadla rakovina. Říká se, že všechno časem přebolí a já to tak brala, dost to i dusila všechno v sobě, protože mi bylo jasné, že nejprve musím být aspoň trošku oporou své mámě. Uplynulo několik měsíců a zážitek, co mě v noci, v den mých 48. narozenin potkal, se mi hned tak z paměti nevymaže.
V ten den, v pátek odpoledne jsme si s přáteli na zahradě dali nějaké to pivo na zdravíčko, neboť můj muž má narozeniny dva dny a pět let přede mnou, každopádně na sobotu jsme si vymysleli, že pozveme pár nám nejbližších přátel na zahradní pivní párty. Bylo nezvykle teplo a příjemně. Celkově tento rok nebyla žádná zima a bylo moc příjemně a letos poprvé na mé narozeniny rozkvetla na naší zahradě moje sakura, která obvykle kvete tak o měsíc později. Večer jsme šli ulehnout. Usnula jsem hned, protože po dni zařizování všeho možného na zítřejší párty mě totálně zdolalo.
Vzbudila jsem se asi ve čtyři hodiny ráno, na rukou husí kůži a v očích slzy. Tak silný zážitek, co jsem měla, se snad ani nedá nazvat snem a já jsem přesvědčená, že to byla skutečnost, ať si myslíte cokoli. Přišel mi prostě k narozeninám popřát můj zesnulý táta. Říkáte si, že jsem si to navodila sama tu myšlenku na něj, ale vůbec ne a právě vám chci napsat, co jsme spolu řešili. Věci, které by mě asi samy ani nenapadly. Seděla jsem se švagrem v naší krbové místnosti, jak ji nazýváme a najednou jsem z okna viděla přicházet ze tmy právě svého tátu. Zůstala jsem jak omráčená, ale on vešel jakoby nic dovnitř, donesl mi kytici a popřál mi k narozeninám. Posadil se a já stále nevěřícně na něj zírala a chtěla jsem ho obejmout a chytit ho za ruku, když on mi v tu chvíli říká, abych to raději nedělala, že by se mohl rozplynout, jelikož je to jen taková lehká substance, abych ho vůbec mohla vidět. Nedalo mi to a tak jsem se ho ptala, jak to tam nahoře vypadá. Začal mi popisovat, jak je to tam velké a prostorné, každý tam má svůj domeček, všechno je bílé nebo krémové barvy, všude je klid, láska a pohoda. Zdůraznil mi, že se nemusím bát smrti, že je to něco úžasného, krásného a neuvěřitelného. Neuvěřitelné to pro mě opravdu bylo. Ptala jsem se dál, jestli potkal někoho z příbuzných, dříve zesnulých. Na to mi odpověděl, že potkal moji tetu, maminčinu sestru s manželem, nedávno zesnulého kamaráda pana Hekla o kterém jsem se mu chytala říct, že před týdnem zemřel. Na mou otázku, zda už potkal i své rodiče, kteří zemřeli před více jak 30-ti lety mi říkal, že bohužel, že oni jsou už dál, v jiné dimenzi a bude to ještě chvíli trvat, než on je potká, protože on sám je na začátku. Vzpomněl i zesnulou sestru mé kamarádky Pavly, která zemřela tři dny po tátovi a jako každý jiný chlap, nezapomněl podotknout, že je Ester velmi hezká a milá mladá žena a hezky si s ní povídal. Posteskla jsem si nahlas, jak moc bych teď potřebovala jeho rady se zahradou, o kterou jsem se rozhodla po jeho smrti starat a on mi opět s úsměvem odpověděl, že to pozoruje. jak to tak s naším Tomem mastíme. Nevěřila jsem vlastním uším, že ví všechno, co se tady šustne. Než odešel, tak mě ještě ujistil, že ho opravdu už nic nebolí a je mu báječně a zdůraznil, abych se ani já ničeho nebála, že v podstatě není čeho.
Já vím, možná si někteří klepete na čelo a říkáte si, že bych měla jít na vyšetření, ale takovým má zpověď adresovaná není. Bylo to silné, bylo to krásné a bylo to živé a já se nějak od té doby celkově vnitřně zklidnila, i když jsem si myslela, že klidná jsem, ale teď je to jiné, usmívám se nejen mimicky, ale i vnitřně a je mi opravdu velmi krásně na světě a těším se, až tady můj úkol na tomto světě skončí, že to tam nahoře s tátou v klidu u skleničky vína probereme. Děkuji tati, byl to ten nejhezčí dárek k narozeninám.

Na skok do Istanbulu - podzim 2013

Nezapomenutelná cesta do Istanbulu....

Do Istanbulu jsem letěla už po několikáté, ale s takovou sestavou jsem tam ještě nebyla. V dobrém samozřejmě...Místo, aby nás bolely nohy, bolela nás hlavně pusa od mluvení a od smíchu. Ale abych nepředbíhala. Vzhledem k tomu, že Istanbul prostě miluju, rozhodla jsem se nabídnout své skromné průvodcovské služby i svému okolí. Aspoň bude důvod tam zase letět a moje dušička bude v péří. Do mejlíku jsem popsala celý průběh cesty, jak by to podle mě mohlo probíhat a už se mi ozývali první zájemci. Brzy jsem musela udělat stop stav. Nakonec nás letělo 13, což se ukázalo jako šťastné číslo a navíc to bylo opravdu tak akorát. Kdyby nás bylo třeba o pět lidí více, bylo by to už fakt moc. Zařídila jsem všem letenky, ubytování a čekali jsme jen na den "D", kdy vyrazíme. Ostraváci, tzn. Hauptovi a Bosákovi, kteří přibrali z Ostravy mou kamarádku Ivu z Havířova, měli k nám dorazit někdy kolem oběda a společně jsme měli jet všichni na letiště, jelikož jsem měla zajištěny i karty na parkování pro všechny. K synovi Pavlovi v sobotu dorazili pro změnu Martina a Ondra Čejkovi z Tišic u Prahy. Ostraváci mi v tom začali dělat binec už od začátku. Přijeli už před jedenáctou, tak se to u nás doma zvrhlo, Luděk začal všem, kdo neřídili nalévat víno a nálada začala být zase o něco kurážnější.
Konečně jsme vyrazili. Ve Vídni jsme byli za chvíli. Nebo mě aspoň ta cesta poměrně rychle uběhla. Samozřejmě, že jsem ani já , ani nikdo jiný netušil, kde je parkoviště Mazur Platz, takže jsem je trošku provezla po okolí letiště a komentovala to slovy, že aspoň teď všichni ví, kde je odletová hala. Když pominu počínající turbulence, tak cesta docela ušla. Jen jsem trnula, aby nás čekal slíbený Turek, (Turek ne jako kafe, ale Turek jako chlap) na letišti s cedulí, protože nás měl přepravit z asijské části Istanbulu do centra Zlatého rohu, do našeho hotelu Best town, který už mám za ta léta vyzkoušený.
Byl tam. Naložil nás, bohužel na našeho Tomáše v dodávce zbylo jen dřevěné štokrle, tak musel v zatáčkách vyrovnávat balanc.
Ubytovali jsme se a všem se hotel líbil, což byla první výhra pro mě....Uf...Ten balvan musel být slyšet až na náměstí Taksim. Nedočkaví orientu jsme vyrazili aspoň na pivo. Třepala jsem se i s naším Pavlem na "naši" polštářovou taverníčku, ale oni nám ji pro rekonstrukci zavřeli.  Sedli jsme na pivo jinde a večer usnuli, jako by nás do vody hodil. Byl to zasloužený spánek. Jak jsem ráno zjistila, jen pro některé. Nebudu jmenovat, ale jiní pro změnu zjistili, že z jejich pokoje vede požární schodiště a už se tam jali navštěvovat a hostit ořechovicí až do půl druhé ráno!
Ráno u snídaně Tomáš Bosák jen tak ledabyle prohodil, že ho vzbudilo o půl šesté podivné karaoke. Samozřejmě žádné karaoke, to jen muezín svolával na ranní modlitbu. Ale znělo to nádherně! Jako by se chtěl před námi předvést, že jsme ještě nic podobného nikdy neslyšeli....
V devět jsme vyrazili do paláce Top Kapi, kde v dřívějších dobách sídlili Sultánové se svým harémem. Top Kapi se s vými nádhernými zahradami a výhledem prostě i po letech neztrácí kouzlo. Je tam úžasně a jako by se tam zastavil čas. Všichni si mysleli, že je zbytečně ráno ženu hned do Top Kapi, ale když viděli ty davy, když jsme palác opouštěli, dali mi za pravdu, že tady se prostě musí chodit včas.
Zhodnotili jsme situaci a dali si pauzu v nedaleké zapadlé čajovně a ochutnali pravou tureckou kávičku. Do toho se opět nechal slyšet muezín se svým pronikavým zpěvem. Idyla byla dokonalá. Celou dobu jsme se už smáli a všichni trénovali turecké "děkuji", které jim znělo jako v maďarštině a pořád se mě dokola ptali, jak se to vlastně řekne? "Tešekýler ederim, přece!" Tak snad už to vědí všichni. Čekaly nás Yerebanské cisterny, což pro starý Istanbul , resp. Cařihrad, nebo Konstantinopol, jak chcete, byla velká zásobárna vody, jelikož se zde vešlo až 80 000 m3 vody. Vejdete po schodech a pohltí vás tma. Jen obrovské staré sloupy jsou lehce nasvíceny, dole šplouchá voda a prohánějí se v ní malí kapříci. Na konci, aby to bylo i strašidelné, místo ukončení sloupů dvě hlavy Medúzy. Fotografové šíleli a ostatní se nechávali unést svými myšlenkami. Dášu pro změnu uchvátili kapři. Vytáhla sušenky letadly a kapříci se mohli zbláznit! Jen jsme ji vždycky lehce vylekali, že jde strážný a Dáša povyskočila, jako když jí střelí u zadku.
Když jsme se vynořili z podzemí, byli jsme nuceni si zakoupit žetony na tramvaj, jelikož jsme chtěli pokračovat na Beazyd, ulici, kde začíná Grand Bazar. S koupí žetonů jsme si užili docela legraci, ale nakonec všichni vítězně třímali v rukou každý dva žetony a mohli jsme vyrazit. V tramvaji, když jsme dorazili na kýženou zastávku, se najednou rozlehlo halasně v čestině :"Vystupujemeeeeeeeeeeee!" Můj hlas mě nezklamal ani tentokráte. Istanbulčané nechápali, ale naše skupinka ano. A to bylo účelem.
Před bazarem dostali všichni instrukce a pro jistotu vizitku našeho hotelu, kdyby se ztratili, případně kterým směrem se dát a měli jsme se sejít až v šest večer na hotelu, kde jsem doufala, že všichni dorazí. Dorazili. To ale předbíhám. Po bazaru jsem chodila s holkama, s Dášou, Zdenkou a Ivou. Už první zastávka, v prvním krámku, kde měli šátky, byla hodně výživná. Mladý Turek nás uvítal a první, na co se ptal, když mě popadl pod paži, jestli jsem vdaná...V tu chvíli jsme všechny čtyři vyprskly smíchy. Byl to ale rozený obchodník, ostatně to jsou asi všichni Turci. Dostaly jsme jablíčkový čajík a on nám předváděl, co nám jeho obchůdek může všechno nabídnout. Ukázal nám, jak správně šátky uvázat, aby na krku vypadaly zajímavě a my odcházely každá tuším minimálně s jedním šátkem. Turek byl spokojen a my také. Zvesela jsme pokračovaly dále nástrahami bazaru a věřte, že ke konci, když se blížíte k Egyptskému bazaru, vás po několika hodinové túře docela obstojně bolí nožičky.
Aby ne, rozloha bazaru je úctyhodná. Obtěžkány nákupy, křeče od smíchu, ale v pohodě, jsme dorazily do hotelu. Tam nás už čekali Hauptovi a Bosákovi a šlo se na večeři. A ne na kdejakou večeři!
Předpokládala jsem, že když všichni chtějí rybky, uděláme nejlépe, když půjdeme na rybí trh a kolem je spousta restaurací, tak se tam v klidu a za dobrý peníz najíme. Prošli jsme celý rybí trh, restaurace na konci se nám zdály zbytečně honosné, tak jsme zaparkovali přímo na rybím trhu, kde za stánkem s rybami, úplně vzadu, bylo pár umakartových stolů. V cuku letu měli pro nás sražené stoly a už se předbíhali s nabídkou. Pivo, jehož cena byla 5 lir, bylo sice v papírovém kelímku, ale pořád to bylo všechno jaksi v pohodě. Objednali jsme si a troufám si říct, že i jídlo bylo fakt dobré, ozdobené zeleninou a všichni byli spokojení až do doby, než přišlo k placení. Ty lepší restaurace jsme zavrhli před tím z toho důvodu, že přece nebudeme jen tak dávat za večeři 40 lir! No tak tady nás to vyšlo každého bratru přes padesát lir a na umakartových stolech! Do teď se mi posmívají, jak světácky jsem je zavedla na rybí trh. Ale naštěstí to všichni vzali s humorem....On nás totiž číšník mírně natáhl, pivo nám ve finále počítal za 8 lir, ale to jsme se nedali, takže v podstatě to opadlo dobře. No ale připomínku ke mně si nikdo ze spolustolujících neodpoustí do teď....... Po večeři a procházce po Galatském mostě jsme se přesunuli blíže k hotelu a tam jsme objevili malou hospůdku v patře, kde za slušné ceny měli nejen pivo, ale jak jsme na druhý den večer zjistili, i dobré jídlo. Tam se k nám přidali i mladí, kteří se po bazaru od nás trhli a byli sami ve víru velkoměsta na večeři a když se blížili k hotelu, tak se projevila moje mateřská láska a hodně hlasitým :"Pavlééééééééééééééééééééééé!" jsem je přivolala za námi. Samozřejmě jsem to slízla, co na ně řvu přes celý Istanbul....
V úterý ráno jsme opět vyrazili v devět, ale po úmorném předchozím dni v bazaru se jelo už ze Sirkeci tramvají. Vystoupili jsme na Sultahahmedu a šli nejprve do Modré mešity. Zrovna skončila zřejmě ranní mše a my byli očarováni tou atmosférou, kdy se davy řinuly proti nám ven z mešity. Z mešity se šlo přes nádherný park, umocněný tím, že byla jasná obloha a na listopad bylo nezvykle teplé počasí okolo 22 stupňů a my chodili po Istanbulu v tričku! Stáli jsme před Ayou Sofií, neuvěřitelnou stavbou, která byla křesťany postavena už v roce 537 našeho letopočtu. Když to neuvidíte na vlastní oči, tak tomu jednoduše neuvěříte, jakou krásu tak v raném období byli schopni lidé postavit, bez pomocí moderní techniky! Mě a zřejmě i ostatním opět Aya Sofia svou krásnou doslova vyrazila dech. To nemáte slov....Z chrámu Matky Boží moudrosti, jak se chrámu také říká, jsme se přesunuli opět do parku a tu nás přesně ve dvanáct hodin v poledne opět zastihl zpěv muezína....Běhal nám mráz po rukou a nevěřili jsme vlastním uším, jak dokonale se prolínaly hlasy z různých mešit a vzájemně jako by se chtěly předvést, kdo zpívá líp a kvalitněji. Nádhera! Tramvají jsme sjeli na nábřeží a než jsme se vydali plavbou lodí, chtěli jsme ještě nakouknout do Nové mešity. A to byla třešnička na dortu toho všeho! Právě probíhala mše, tak nám jeden pán ukázal, kam si můžeme sednout a my potichu jako myšky jen sledovali ústa zpívajícího kněze a očima hltali krásu Nové mešity. Po poměrně rušné křižovatce jsme doslova "přeběhli" na nábřeží, zakoupili si žetony na loď a vyrazili na obhlídku asijské části Istanbulu. Slíbila jsem jim, že se tam nebudeme zdržovat dlouho, dáme si kebab a pivo a poplujeme zpět, aby mohli svůj drahocenný čas zhodnotit ještě v bazaru. Viktor to upravil, že nebude jen kebab – pivo, ale kebab, pivo, kebab, pivo, kebab, pivo a pak teprve pojedeme zpět. Kebab byl, ale protože jsme vlezli do muslimské restaurace na pobřeží, neměli pivo a a ni žádný jiný alkohol v nabídce, tak jsme museli vzít za vděk čajem a jako dezert si někteří dali ještě sahleb. Cestou zpátky lodí jsme krmili racky a naši fotografové měli co dělat, aby neměli roztřesené fotky od smíchu, jelikož racci nás chvílemi svým řáděním totálně vyváděli z míry.
Byla před námi poslední večeře. Ta byla už jasně daná v naší restauraci v patře. Všechny dobroty, jako humus, sahleb, zelenina, kořeněná směs z paprik a rajčar, kebab, rybky, kuskus, všechno prostě bylo k mání.
Nemohli jsme uvěřit, že ráno si ještě sice stihneme dát výbornou tureckou kávičku nebo šťávičku z granátových jablíček, ale pak už jen v jedenáct hodin odjezd od hotelu a návrat domů. Uteklo to jako voda.
Z lidí, kteří se vzájemně před odletem téměř neznali, se stali přátelé, kteří se pak na letišti ve Vídni loučili se slzami v očích. Nakonec padl i návrh, že příští rok na podzim by se mohla akce opakovat ve stejném složení a já slíbila, že bych jim pro změnu vymyslela jiný program po Istanbulu. Bylo opět báječně a navíc s báječnými lidmi, kteří jsou teď pro mě úžasnými přáteli. Je mi po vás smutno přátelé, i po tobě Istanbule, nádherný otče měst , ale já se stejně vrátím...to nejde žít bez představy, že se tady už nikdy nevrátím....prostě nejde a vy, co jste byli se mnou, mi možná dáte za pravdu....

Salam Alejkum a těším se na podzim!

Návrat do Řecka, tentokráte na ostrov Rhodos...

...Končí školní rok, Jakub si jde pro vysvědčení a odpoledne vyrážíme na letište. letíme totiž na řecký ostrov Rhodos. Měla jsem ho v hledáčku už dávno, ale zkrátka situace nebo okolnosti mě vždy zavály někam jinam. Aby bylo jasno - neletíme sami. Letíme s kamarádkou Markétkou a její milou holčičkou a kamarádkou Jakuba - Karolínkou. To ale ještě pořád neuzavírá seznam našich spoluvýletníků. Někdy v březnu se k nám ještě připojila celá rodina Večeřů - tzn. maminka Martina, táta Milan a jejich kluci Tobias a Filip. A aby byl seznam účastníků zájezdů úplný, těsně před odletem se rozhodli s námi jet nakonec i náš Tomáš a babička Dáša. Pokud jste dobře počítali, dostali jste se stejně jako já k číslu deset. To je docela slušná skupinka, uvažovala jsem i o nějakém nároku na hromadné slevy.

Vyrážíme. U nás doma je ještě poněkud oblačno a teploty taky létu neodpovídají. Nastupujeme do letadla a za dvě a půl hodiny vysedáme na letišti v Rhodosu. Neuvěřitelně příjemná vůně mě omámí už při vystupování z letadla...Jsme zase v Řecku! Je sice skoro jedenáct hodin večer. Rychlý přesun do hotelu a ráno nás vítá modré nebe bez jediného obláčku. Jsme nadšení, ubytování v hotelu Virginia v Koskinou je naprosto vyhovující. Kolem našeho mezonet obřích rozměrů jsou dětská hřiště, co by kamenem dohodil je krásný nový bazén a každou chvíli nějaké animaci pro děti i dospělé. Co si více přát. O dětech jsme zkrátka nevěděli. no nevěděli, to přeháním. Jednu chvíli se přihnal malý Tobias a ptal se mě: "Teto, jak se řekne anglicky cola? ” povídám: "no cola” a on na to: "a dvě?” říkám foneticky, aby věděl, jak se to vysluvuje naglicky :” tú ". "Děkuji”...zní mi v uších a už je u baru. Za chvíli přišel zpátky i s Filipem a ten se jen smál, jak si Tobias s angličtinou poradil. Přišel k baru, vylezl na židličku, aby jej bylo vidět a zkušenně barmanovi briskní angličtinou sdělí:” Túklajs!” Říkám, co to chtěl?
A Filip přeložil, :”..no přece "two cola with eis”. Foneticky slyšeno prakticky správně - tuklajs.

První den po probuzení si necháváme na obkoukání terénu a víceměně odpočinek, jelikož jsme cestovali až do půlnoci a měli toho všichni až nad hlavu.
Teprve až na další den jsme měli objednána dvě maličká autka, doslova skoro jako dva angličáky - dva Fiaty Panda a mohli jsme vyrazit.
Nejprve byl na řadě Lindos. Krásné starobylé město, s křivolakými uličkami, plných obchůdků a vonících dobrot. Vydali jsme se do Lindosu také proto, abychom viděli na kopci nad Lindosem prastarou akropoli,
na kterou se můžete nechat vyvézt na oslím hřebetu. Všechno ale bylo jinak. Akropole sice dál stojí na svém místě, ale dopravit jsme se tam museli zu fuss - nebo-li pěšky,, protože ten den, co jsme tam dorazili měli oslíci volno. Nebo stávkovali. Nevím. Každopádně se pásli opodál a vůbec je náš problém nezajímal. Ale výhledy stály za to.

Lindos zkrátka nezklamal. Děcka ale chtěla ještě stihnout koupání v moři a protože jsme nemohli při prvním prozkoumávání najít pláž Tsambiku, o které se tvrdí, že je nejkrásnější na ostrově, museli jsme vzít za vděk i stejně půvabnou Stegnou.

Večer nás ještě čekala návštěva hlavního města. To jsme si nemohli nechat ujít! Tolik jsme o hlavním městě Rhodosu slyšeli a četli! Město je samozřejmě krásné, starobylé, ale něčím mi připomínalo silně Kerkyru. Asi přístavem a hradbami, které město lemují. Zkrátka na mě padla nostalgie. Busu muset zase asi na kontrolu na Kerkyru... Tímto zdravím všechny obyvatele kerkyry...Je mi po vás mutno abyste věděli!

Další den je za námi a my se rozhodli vyjet hned ráno a vydat se prozkoumat celý strov kolem dokola. Vyjeli jsme hned po snídani a až po Faliraki bylo na cestě poměrně dost aut. Za Lindosem jich ubývalo a než jsme dojeli na Prasonisi, jeli jsme chvílemi po cestě jen s našimi auty. Po cestě jsme se stavili na jídlo a manželka majitele byla svým původem Polka a moc milá paní a hned jak zaslechla češtinu, dala se s námi do hovoru. Byla ráda, že slyší Slovany, donesla nám po obědě pro děti melouny a my ji za to vypravovali, co je nového v koných končinách světa. Setkání to bylo moc milé. Při odjezdu nám mávali i s mnaželem a já cítila, že to je upřímné.
Dorazili jsme na pláž Prasonisi úplně na jihu ostrova, kde se stékají dva nesmiřitelní obři, a to Egejské a Středozemní moře. A dávali to okázale na jevo. Bylo nádherné sledovat ty barvy, kterými se obě moře předháněla, jak zaujmout návštěvníky, spoustu lidí na surfech a kitechsurfech, vířící se písek, a všudypřítomný docela silný vítr. Nafotili jsme co se dalo a šli hledat pláž, kde se můžete rozvalit a neřešit, jestli nám nějaký surfař nepřejel některé z dětí.

Zamávali jsme všem milovníkům větru a jeli kousíček zpátky na sever, kde jsme objevili příjmenou pláž, dlouhou asi 500 metrů a na které jsme, světě div se, byli úplně sami! Nádhera!

Osvěžení jsme pokračovali dále, přejeli na západní pobřeží, kde na nás mávalo Egejské moře svými rozbouřenými vlnami. Úseky, kterými jsme projížděli, byly lemovány borovicemi, chvílemi jsme vystoupali až do výšky okolo 800 metrů nad mořem, zajížděli do vesniček, kam noha turisty vstoupí jen občas, a kochali se pohledy dolů a na moře po pravé straně. Sluníčko se už pomaličku sklánělo k obzoru a my chtěli ještě navštívit tzv. "Údolí motýlů”.

Bohužel se tam nestalo, neboď když jsme hledali cestu k onomu údolí, projíděli kolem na čtyřkolce dva mladí Francouzi a na náš dotaz, kudy se dát do údolí motýlů nám sdělili, že je stejně zavřené, a to na dobu neurčitou. Je fakt, že delegátka nás na schůzce upozorňovala, že řekové to chtějí zavřit úplně v nejbližší době, protože údolí je chráněné a někteří pitomci tam po motýlech házeli kameny a vůbec se nechovali jako slušně. Částečně znajíc řeckou mentalitu mě docela udivilo, že k tomu došlo tak rychle. Asi si umějí v některých případech i pospíšit. Sluníčko už pomalu zapadalo, takže jsme obrátili kurs směrem východ a vydali se zpátky k hotelu do Koskinou.

Pláž a klášter Tsambika mi nedali spát. Další den jsem zmobilizovala partu, kdo se mnou jede najít kýženou pláž a vystoupá s se mnou ke klášteru Moni Tsambika, kam bezdětné ženy nosí oběti ve formě panenek a prosí svatou Tsambiku, chráněnkyni všech matek a rodin, aby i jim bylo dopřáno a narodilo se jim dítě. Povětšinou se narodila takovýmto ženám holčička, která podle tradice musela mít aspoň své druhé jméno Tsambika. Přemlouvání nebylo těžké. Všechny děti kromě Filipa, zůstaly s babičkou Dášou a Markétou a my mohli v klidu vyrazit. Hledání nebylo až tak těžké. Pláž Tsambiku jsme nalši hned, není nijak velká, má krásný přístup do moře a jemný písek, bohužel i tady už vyhrává komerce na celé čáře a tudíž je lemovaná z jedné strany hustě osázenými slunečníky, mezi nimiž vcelku nevkusně, ale asi prakticky vyčuhují nevhledné boudy s honosnými napisy "kantyna”. Trošku zklamaně jsem si očápla v průzračné vodě nožky a vyrazili jsme raději ke klášteru.

Ke klášteru vedla kousíček cesta, takový nevydařený beton to byl, nebo co, pak malé parkoviště a odsud ještě kousek betonové ohyzdy na další menší parkoviště. Nutno podotknout, že mezi oběma parkovišťátky byl docela strmý kopec, nicméně Milan si usmyslel, že ho s plnou posádkou a angličákem Fiatem Pandou prostě zdolá. Rozjeli to na plné pecky. Asi po deseti metrech Fiat začal stávkovat a Milan, s nohou na plynu zcela u země jen valil oči a domníval se, že tím pomůže autku vystoupat výše k nebesům. Nešlo to. Museli jsme na můj povel všichni vysednout, tedy kromě řidiče Milana a ejhle! auto se najednou rozjelo, takže na druhé parkovišťátko dojel Milan bez nás a my si to hezky vyšlapli. To jsme ale ještě netušili, že ke klášteru je to další hezký kousek cesty, sice sem tam pod chráněnou klenbou stromů, ale přesto - oněch 295, asi metr širokých schodů, byl docela záhul, nehledě na to, že jsme se tam vypravili v pravé poledne. Takže zima nám opravdu nebyla.

Klášter nás po úmorném výstupu objal svou chladivou náručí a ve mě se najednou všechno zklidnilo, i srdíčko mi málem přestalo bít, jak jsem byla zaskočena silou tohoto poutního místa. Všudypřítomné panenky mě jen utvrzovaly v tom, jak mohu být šťastná, že mám své úžasné tři děti. Najednou jsem si všimla, že v klášteře nejsme sami, zřejmě nás dostihla celá armádní jednotka, ale je fakt, že tam bylo prostě několik vojáků v maskáčích, nerušeně se modlili u inony svaté tsambiky a jejícho robátka, na závěr pak ikonu políbili a nezapomněli zažnou svíčku za celou svou rodinu. Usoudili jsme, že tito vojáci se zřejmě chystají ně nějakou misi a přišli tímto prosit svatou Tsambiku aby ochránila nejen je, ale i celou jejich rodinu. Jak dojemné. V citovém rozpoležení jsme také zakoupili klášterní svíčky a zapálili je a já v duchu prosila svatou Tsambiku, aby také mou rodinu a mé přátele pokud možno ochraňovala. Každopádně to nebude mít jednoduché.

Vrátili jsme se do hotelu a znovu se ještě vydali do hlavního města, prozkoumat další uličky, které nám při první návštěvě unikly.

Další den sjme se vydali do Faliraky, údajně největšího aquparku v Řecku. Nevím, jestli byl opravdu nejšvětší, každopádně se nám tam ztratila jednu chvíli Karolínka.
Bylo nám pořádně horko, ale nakonec vyšlo najevo, že se šla jen podívat na jinou atrakci a neznala za vhodné nám to jednoduše oznámit. Všichni byli totálně vyřádění z vodních radovánek a večer usnuli jako by je do vody hodil.

A bylo tu loučení. Uteklo to jako voda v moři, bylo úžasně, byla sranda, nikomu se nic nestalo, a v našem srdíčku jen zůstanou vzpomínky tak krásné, jak jen Rhodos může být. Je to jeden další kout země, kam se prostě někdy musím vrátit. No a jak to už bývá, zazvonil zvonec a pohádkové dovolené je jednoduše konec.

Únor v ráji, aneb barevné Maledivy 2013

Tak je tady ten kýžený okamžik a my vyrážíme na dobrodružnou dovolenou na Maledivy do Indického oceánu. Cesta je neúprosně dlouhá a úmorná. Z Prahy odlítáme po důkladném rozmrazení křídel o hodinu později a pak jakoby za trest lítáme na Dubají stejnou dobu, jelikož nám nechtěli povolit přistání. V Dubaji krátká pauza a už se nasedalo do dalšího Boeingu směr nejmenší hlavní město na světě - Male. Horko nás doslova omráčilo. Cestovali jsme sice jen v džínách a tričku, vše ostatní zůstalo v Praze v autě na parkovišti, ale i tak nám po zádech tekly čůrky potu. Byl jasný den, teplota cca 30 stupňů a 90% vlhkost. Ještě pořád není konec naší cesty. Převezli nás do haly, kde jsme dostali občerstvení a čekali v klimatizované hale na hydroplán. Jako všechny letadla, ani hydroplán neodletěl na čas. Přestože v něm byl šílený randál, já byla tak unavená, že jsem ani tu krásu pode mnou nevnímala.

Konečně jsme přistáli na ostrůvku Kuredu,v atolu Lhaviyanni. Ostrůvek je dlouhý jen 1500 mestrů a široký 350 metrů, takže obejít ho dokola pomalým krokem nám trvalo cca 45 minut.
Zmoženi, ale šťastní, že jsme na místě, nás uvítali na ostrůvku místní bubeníci.

Bylo poledne. Po vyplnění formulářů ohledně ubytování a přidělení vily na pláži, nás odvezli vozíkem a my se konečně mohli ubytovat. Horko bylo až nepříjemné. Vilka byla přímo na pláži, u jasně modrého moře, neuvěřitelné až tyrkysové barvy se prolínaly a měnily až v jasně křišťálovou vodu. Odhodili jsme zavazadla a namířili si to do "naší” vany, do moře.

Koupel byla příjemná, opravdu voda jako ve vaně, měla snad stejnou teplotu jako vzduch, tzn. nějakých 30 stupňů, takže tam mohl být člověk celou věčnost a pokud by se nerozmočil nebo neutopil, nikdo by ho ven nedostal. Sluníčko ale neúprosně pálilo, tak jsme se vykoupali a pak odpočívali ve stínu.

Naši přátelé, se kterými jsme na Maledivy letěli, manželé Táňa a Jirka, přiletěli ještě později, jelikož jim byl přiřazen až další hydroplán. Večer jsme se potkali na večeři, rozebrali své zážitky z hydroplánu a odebrali se spát, protože únavou nám padala víčka.

Druhý den ráno po snídani, kdy jsem usoudila, že manžel s berlemi po úraze bude mít docela problémy přecházet z jedné strany ostrova na druhý, jsem ukecala v místním fitku obsluhu a ten mi půjčil na celý pobyt pro něj kolo. Samozřejmě za úplatu. U nás by takové kolo leželo na smetišti, ale on mi kladl na srdce, že ho musím určitě vždy zamykat, aby ho náhodou někdo neukradl. Rozesmál mě. Poděkovala jsem mu a vydala se na kole zpátky k vilce. Bohužel po celém ostrově nejsou cesty, respektive všude jsou jen cestičky a jen písek a to jak v restauraci, na recepci, prostě všude.
Nasedla jsem a šlápla do pedálů a jak jsem to rozjela, tak jsem se málem natáhla. Kdo někdy řídil kolo v písku ví, o čem mluvím. Chce to trošku zručnosti a cviku. Dorazila jsem jako vítěz do vilky a předala kolo Luďkovi, který byl překvapen, co jsem to zase vymyslela. Nicméně byl rád a hned že jde kolo vyzkoušet. Sedl a jel. Domnívala jsem se, že je za chvíli zpátky, ale po půl hodině jsem začínala být hodně nervozní. Náhodou jel ale kolem místní golfový vozík - taxík, tak jsem jej zastavila ptala se ho, jestli neviděl nějakého muže na kole. Hned zareagoval, že viděl, na zeleném kole! No aby bylo jasno, bylo docela snadné identifikovat, že se jedná o turistu, protože na rozdíl od místních byl můj muž přece jen bílý a jako jedinný z turistů jezdil na kole, jinak na kole jezdili jen zaměstanci hotelu. Naložil mě do vozíku a vezl směrem k recepci, kde byl údajně můj muž naposledy viděn. Ale po něm ani vidu ani slechu. Vrátila jsem se bosa do vilky. Po chvíli konečně dorazil, nadšen, že si může jezdit po ostrově sem a tam. Za tu dobu, co já ho hledala, objel několkrát celý ostrov dokola a měl ho docela slušně zmapovaný. Moje nervy! Ale hlavně, že se mu nikde nic nestalo. Uprostřed ostrova byla totiž hustá džungle a proto jsem i měla strach, jestli někde na kole neupadl a nemůže vstát. Přece jen je po úrazu páteře.

Další dny na ostrově byly hodně podobné, ne-li stejné. Po snídani jsme většinou po koupeli v moři a krátkém šnorchlování, než začalo pořádně pálit sluníčko, seděli se stínu a vykládali si, případně jsme si četli. To samé probíhalo i u našich přátel, kteří měli vilku na pláži o několik čísel dál. Večer jsme se pak většinou po večeři přesunuli na Sai Kotari, na konci mola, kde byla malá čajovna a čepovali tam samozřejmě i pivo a odkud byl nádherný výhled do osvětléného nočního moře, kde plavaly manty, žraloci a samozřejmě různé menší ryby. Idylka byla dokonalá. Po večeři, když jsme dorazili do vilky, nás čekala vždy rozestlaná postýlka, případně nám ji i náš room boy Scharife nazdobil okvětními lístky ibyšku. Nádhera!

Každý den jsme vždy prošli kousek ostrova, prohlédli si i jiné možné nabízené ubytování, chodili na pivo nebo něco k zakousnutí a večer se setkali s přáteli. Večeře byly velmi dobré a každý na co si vzpomněl. Ryby, indická jídla, zelenina, nejrůznější ovoce, dorty, zákusky, no na co si kdo vzpomene a má chuť.

Předposlední den jsme se rozhodli, že si zaplatíme výlet na motorovém člunu a necháme se kvůli šnorchlování dovézt na otevřené moře. Náš skipper Richard nás už čekal. Sedli jsme do člunu a on po krátké debatě, co by nám chtěl ukázat, vystartoval. Star to byl doslova raketový a Luďkovi v nečekané chvíli odletěla kšiltovka. Richard přibrzdil, otočil člun, vylovil mému muži kšiltovku a opět jako splašený kůň s námi motorový šlun vyrazil vpřed. Kolem byly další a další ostrovy, opuštěné, s resorty, nebo jen ostrůvek písku a tam jeden slunečník. V té rychlosti jsem jej bohužel nestihla vyfotit. Najednou Richard člun téměř zastavil a ukazoval dopředu. Delfíni! Plavali kolem naší lodě a doslova se předváděli, kdo více zaujme...Převraceli se břichem vzhůru, další vyskakoval od radosti do výšky a Richard jen kroutil hlavou a říkal, že to je crazy delfin. Bylo to úžasné. pak nás dovezl k vraku lodi, která byla úmyslně potopená v osmdesátých letech minulého stolení, aby se na ní mohly tvořit korály a byla dalším domovem pro zdejší rybky.

Naskákalo se do vody a začalo před námi velké podvodní divadlo.
Další zastávka na šnorchlování byla u ostrova Komandoo, kde byly pro změnu ve vodě karety.

Vrátili jsme se po dvou hodinách unavení, ale spokojení, že jsme viděli neskutečné věci. Richard se s námi rozloučil, Jirka mu vtiskl do ruky bakšiš za skvělý výlet a my to šli spláchnout.

Byl před námi poslední večer, poslední večeře, kde nám úžasně upravili a vyzdobili stůl čerstvými květy a my si to užívali plnými doušky. Prostě ráj na zemi.

Unavení z výletu a částečně opojení vínem, jsme se skvěle na večeři bavili a pak se ještě vydali do místního baru, kde to vřelo ze všech stran.

Poslední den, když jsem si znovu a znovu vyfotila východ sluníčka, a po vydatné snídani, jsme si sbalili své věci, ještě se rozloučili s mořem a "mými” rybami, které mě každý den vítali a plavali kolem mě v moři a bylo jich tak okolo stovky. Byly nádherné! Ještě poslední sprcha v naší venkovní koupelně, která byla proslulá tím, že tam odpoledne v pět hodin tak pálilo sluníčko, že jste nemohli jít ani na záchod...taK byla záchodová deska rozpálená!

Čekala jsem netrpělivě na našeho uklízeče Scharifa, který byl velmi příjemný a dělal vše proto, abychom se tam cítili opravdu velmi dobře. Chtěla jsem mu osobně poděkovat a naposledy dát malý bakšiš, protože lidé v těchto končinách jistě nemají lehký život a většina z nich pochází a žije v Indii a domů se dostanou jednou za čas.

Rozloučení bylo dojemné, on děkoval nám a my jemu. Lidé na ostrově jsou velmi skromní a ochotní pro vás udělat téměř cokoliv, pokud je to v jejich silách.
Ve dvanáct hodin jsme museli opustit vilu a čekali v restauraci u recepce na povel k odletu hydroplánem.

Ve tři hodiny odpoledne jsme odletěli a já konečně nafotila tu krásu pod námi.

Jeden ostrůvek byl krásnější než druhý a na mě z té výšky působily jako velká smaragdová oka. Nezapomenutelný zážitek!

Přistáli jsme v Male a protože nám letadlo letělo až v jedenáct hodin večer, zaplatili jsme si pobyt v transferním letištním hotelu a mohli tam být aspoň nějaký čas u bazénu. Do Dubaje jsme přiletěli opět se spožděním, ale ani nám to nevadilo, protože jsme stejně opět čekali na letadlo do Prahy od tří hodin ráno do devíti hodin. Úmorné a nekonečné!
Konečně jsme přistáli v Praze a mě tekly slzy po tváři dojetím, že jsme zpátky doma.

Dovolená to byla úžasná, ale my máme rádi přece jen dovolenou více aktivnější a s možností cestování třeba autem po ostrově, což tady možné bohužel nebylo. Přesto je to jistě dobrá zkušennost, poznali jsme nové tváře a příjemné lidi, zkusili jídla nevídané chuti a vzhledu, viděli neuvěřitelný život pod vodou, zažili zvuky pralesa, nad hlavami nám denně lítali kaloňové, po cestičce si to rázovali malincí krabíci a ještěrky, v moři na nás vykukovali žraloci, delfíni a manty, u mola na nás každý den čekala místní volavka, která kdyby se nepohla, tak jsme si mysleli,. že je snad ze sádry. Takže zažili jsme opět něco nového a krásného. Stejně se mi bude stýskat....Nashledanou nádherný kousíčku země v indickém oceánu, nashledanou nádherné Maledivy a krásný ostrůvku Kuredu, v mém srdíčku jistě po tom všem zůstane hluboká rýha!

článek se připravuje