Návrat do Řecka, /...

...Končí školní rok, Jakub si jde pro vysvědčení a odpoledne vyrážíme na letište. letíme totiž na řecký ostrov Rhodos. Měla jsem ho v hledáčku už dávno, ale zkrátka situace nebo okolnosti mě vždy zavály někam jinam. Aby bylo jasno - neletíme sami.

Vyrážíme. U nás doma je ještě poněkud oblačno a teploty taky létu neodpovídají. Nastupujeme do letadla a za dvě a půl hodiny vysedáme na letišti v Rhodosu. Neuvěřitelně příjemná vůně mě omámí už při vystupování z letadla...Jsme zase v Řecku! Je sice skoro jedenáct hodin večer. Rychlý přesun do hotelu a ráno nás vítá modré nebe bez jediného obláčku. Jsme nadšení, ubytování v hotelu Virginia v Koskinou je naprosto vyhovující. Kolem našeho mezonet obřích rozměrů jsou dětská hřiště, co by kamenem dohodil je krásný nový bazén a každou chvíli nějaké animaci pro děti i dospělé. Co si více přát. O dětech jsme zkrátka nevěděli. no nevěděli, to přeháním. Jednu chvíli se přihnal malý Tobias a ptal se mě: "Teto, jak se řekne anglicky cola? ” povídám: "no cola” a on na to: "a dvě?” říkám foneticky, aby věděl, jak se to vysluvuje naglicky :” tú ". "Děkuji”...zní mi v uších a už je u baru. Za chvíli přišel zpátky i s Filipem a ten se jen smál, jak si Tobias s angličtinou poradil. Přišel k baru, vylezl na židličku, aby jej bylo vidět a zkušenně barmanovi briskní angličtinou sdělí:” Túklajs!” Říkám, co to chtěl?
A Filip přeložil, :”..no přece "two cola with eis”. Foneticky slyšeno prakticky správně - tuklajs.

První den po probuzení si necháváme na obkoukání terénu a víceměně odpočinek, jelikož jsme cestovali až do půlnoci a měli toho všichni až nad hlavu.
Teprve až na další den jsme měli objednána dvě maličká autka, doslova skoro jako dva angličáky - dva Fiaty Panda a mohli jsme vyrazit.
Nejprve byl na řadě Lindos. Krásné starobylé město, s křivolakými uličkami, plných obchůdků a vonících dobrot. Vydali jsme se do Lindosu také proto, abychom viděli na kopci nad Lindosem prastarou akropoli,
na kterou se můžete nechat vyvézt na oslím hřebetu. Všechno ale bylo jinak. Akropole sice dál stojí na svém místě, ale dopravit jsme se tam museli zu fuss - nebo-li pěšky,, protože ten den, co jsme tam dorazili měli oslíci volno. Nebo stávkovali. Nevím. Každopádně se pásli opodál a vůbec je náš problém nezajímal.

Lindos zkrátka nezklamal. Děcka ale chtěla ještě stihnout koupání v moři a protože jsme nemohli při prvním prozkoumávání najít pláž Tsambiku, o které se tvrdí, že je nejkrásnější na ostrově, museli jsme vzít za vděk i stejně půvabnou Stegnou.

Večer nás ještě čekala návštěva hlavního města. To jsme si nemohli nechat ujít! Tolik jsme o hlavním městě Rhodosu slyšeli a četli! Město je samozřejmě krásné, starobylé, ale něčím mi připomínalo silně Kerkyru. Asi přístavem a hradbami, které město lemují. Zkrátka na mě padla nostalgie. Busu muset zase asi na kontrolu na Kerkyru...

Další den je za námi a my se rozhodli vyjet hned ráno a vydat se prozkoumat celý strov kolem dokola. Vyjeli jsme hned po snídani a až po Faliraki bylo na cestě poměrně dost aut. Za Lindosem jich ubývalo a než jsme dojeli na Prasonisi, jeli jsme chvílemi po cestě jen s našimi auty. Po cestě jsme se stavili na jídlo a manželka majitele byla svým původem Polka a moc milá paní a hned jak zaslechla češtinu, dala se s námi do hovoru. Byla ráda, že slyší Slovany, donesla nám po obědě pro děti melouny a my ji za to vypravovali, co je nového v koných končinách světa. Setkání to bylo moc milé. Při odjezdu nám mávali i s mnaželem a já cítila, že to je upřímné.
Dorazili jsme na pláž Prasonisi úplně na jihu ostrova, kde se stékají dva nesmiřitelní obři, a to Egejské a Středozemní moře. A dávali to okázale na jevo. Bylo nádherné sledovat ty barvy, kterými se obě moře předháněla, jak zaujmout návštěvníky, spoustu lidí na surfech a kitechsurfech, vířící se písek, a všudypřítomný docela silný vítr. Nafotili jsme co se dalo a šli hledat pláž, kde se můžete rozvalit a neřešit, jestli nám nějaký surfař nepřejel některé z dětí.

Zamávali jsme všem milovníkům větru a jeli kousíček zpátky na sever, kde jsme objevili příjmenou pláž, dlouhou asi 500 metrů a na které jsme, světě div se, byli úplně sami!

Osvěžení jsme pokračovali dále, přejeli na západní pobřeží, kde na nás mávalo Egejské moře svými rozbouřenými vlnami. Úseky, kterými jsme projížděli, byly lemovány borovicemi, chvílemi jsme vystoupali až do výšky okolo 800 metrů nad mořem, zajížděli do vesniček, kam noha turisty vstoupí jen občas, a kochali se pohledy dolů a na moře po pravé straně. Sluníčko se už pomaličku sklánělo k obzoru a my chtěli ještě navštívit tzv. "Údolí motýlů”.

Bohužel se tam nestalo, neboď když jsme hledali cestu k onomu údolí, projíděli kolem na čtyřkolce dva mladí Francouzi a na náš dotaz, kudy se dát do údolí motýlů nám sdělili, že je stejně zavřené, a to na dobu neurčitou. Je fakt, že delegátka nás na schůzce upozorňovala, že řekové to chtějí zavřit úplně v nejbližší době, protože údolí je chráněné a někteří pitomci tam po motýlech házeli kameny a vůbec se nechovali jako slušně. Částečně znajíc řeckou mentalitu mě docela udivilo, že k tomu došlo tak rychle. Asi si umějí v některých případech i pospíšit. Sluníčko už pomalu zapadalo, takže jsme obrátili kurs směrem východ a vydali se zpátky k hotelu do Koskinou.

Pláž a klášter Tsambika mi nedali spát. Další den jsem zmobilizovala partu, kdo se mnou jede najít kýženou pláž a vystoupá s se mnou ke klášteru Moni Tsambika, kam bezdětné ženy nosí oběti ve formě panenek a prosí svatou Tsambiku, chráněnkyni všech matek a rodin, aby i jim bylo dopřáno a narodilo se jim dítě. Povětšinou se narodila takovýmto ženám holčička, která podle tradice musela mít aspoň své druhé jméno Tsambika. Přemlouvání nebylo těžké. Všechny děti kromě Filipa, zůstaly s babičkou Dášou a Markétou a my mohli v klidu vyrazit. Hledání nebylo až tak těžké. Pláž Tsambiku jsme nalši hned, není nijak velká, má krásný přístup do moře a jemný písek, bohužel i tady už vyhrává komerce na celé čáře a tudíž je lemovaná z jedné strany hustě osázenými slunečníky, mezi nimiž vcelku nevkusně, ale asi prakticky vyčuhují nevhledné boudy s honosnými napisy "kantyna”. Trošku zklamaně jsem si očápla v průzračné vodě nožky a vyrazili jsme raději ke klášteru.

Ke klášteru vedla kousíček cesta, takový nevydařený beton to byl, nebo co, pak malé parkoviště a odsud ještě kousek betonové ohyzdy na další menší parkoviště. Nutno podotknout, že mezi oběma parkovišťátky byl docela strmý kopec, nicméně Milan si usmyslel, že ho s plnou posádkou a angličákem Fiatem Pandou prostě zdolá. Rozjeli to na plné pecky. Asi po deseti metrech Fiat začal stávkovat a Milan, s nohou na plynu zcela u země jen valil oči a domníval se, že tím pomůže autku vystoupat výše k nebesům. Nešlo to. Museli jsme na můj povel všichni vysednout, tedy kromě řidiče Milana a ejhle! auto se najednou rozjelo, takže na druhé parkovišťátko dojel Milan bez nás a my si to hezky vyšlapli. To jsme ale ještě netušili, že ke klášteru je to další hezký kousek cesty, sice sem tam pod chráněnou klenbou stromů, ale přesto - oněch 295, asi metr širokých schodů, byl docela záhul, nehledě na to, že jsme se tam vypravili v pravé poledne. Takže zima nám opravdu nebyla.

Klášter nás po úmorném výstupu objal svou chladivou náručí a ve mě se najednou všechno zklidnilo, i srdíčko mi málem přestalo bít, jak jsem byla zaskočena silou tohoto poutního místa. Všudypřítomné panenky mě jen utvrzovaly v tom, jak mohu být šťastná, že mám své úžasné tři děti. Najednou jsem si všimla, že v klášteře nejsme sami, zřejmě nás dostihla celá armádní jednotka, ale je fakt, že tam bylo prostě několik vojáků v maskáčích, nerušeně se modlili u inony svaté tsambiky a jejícho robátka, na závěr pak ikonu políbili a nezapomněli zažnou svíčku za celou svou rodinu. Usoudili jsme, že tito vojáci se zřejmě chystají ně nějakou misi a přišli tímto prosit svatou Tsambiku aby ochránila nejen je, ale i celou jejich rodinu. Jak dojemné. V citovém rozpoležení jsme také zakoupili klášterní svíčky a zapálili je a já v duchu prosila svatou Tsambiku, aby také mou rodinu a mé přátele pokud možno ochraňovala. Každopádně to nebude mít jednoduché.

Vrátili jsme se do hotelu a znovu se ještě vydali do hlavního města, prozkoumat další uličky, které nám při první návštěvě unikly.

Další den sjme se vydali do Faliraky, údajně největšího aquparku v Řecku. Nevím, jestli byl opravdu nejšvětší, každopádně se nám tam ztratila jednu chvíli Karolínka.
Bylo nám pořádně horko, ale nakonec vyšlo najevo, že se šla jen podívat na jinou atrakci a neznala za vhodné nám to jednoduše oznámit.

A bylo tu loučení. Uteklo to jako voda v moři, bylo úžasně, byla sranda, nikomu se nic nestalo, a v našem srdíčku jen zůstanou vzpomínky tak krásné, jak jen Rhodos může být. Je to jeden další kout země, kam se prostě někdy musím vrátit. No a jak to už bývá, zazvonil zvonec a pohádkové dovolené je jednoduše konec.

Egypt v únoru

Tak je to tady, odlétáme do pro nás zatím neznámého Egypta....

V neděli jsme odletěli v poledne do Egypta, oblasti Marsa Alam, tipuji ještě tak dalších 200 km pod Hurghádou. Kdysi byla Marsa Alam jen malá rybářská vesnička, nyní je  rozprostírající se středisko podél pobřeží v délce téměř 50 km. Každopádně je to pořád ještě středisko, kde je na jedné straně hotelu moře a na druhé poušť a pak široko daleko nikde nic...až po třeba několika kilometrech další hotel. Ten náš se jmenoval Pensée Azur Resort a ležel asi 40 km od letiště. Dorazili jsme do hotelu po delší,docela už usezené cestě, asi kolem šesté večer. Ubytovali nás v pravém křídle hotelu, což jsme zjistili, bylo i nakonec moc fajn, jeikož na levé straně bylo hodně slyšet generátor vyrábějící elektřinu a některým v levé části netekla občas teplá voda. My s tím žádný problém neměli. Pokoj byl velký a čistý. Někdo zaklepal na dveře. Nosič nám donesl naše kufry. Poučená už z domova a od jiných cestovatelů, vytáhla jsem jeden americký papírový dolar a věnovala ho s úsměvem nosiči. Ten se na mě sice usmál, ale rychlým pohybem ruky mi vysvětlil, že zavazadla jsou tři. Chlapovi, který je velký jako Michael Jordan se těžko ustupuje, tak z mé peněženky chtě nechtě vyklouzly ještě další dva dolárky...Byli jsme rádi, když za sebou zabouchl dveře. Po večeři, kde s námi všichni chtěli být kamarádi a všichni se chtěli pořád seznamovat a zjišťovat naše jména, jsme totálně odpadli do říše snů.

Ráno nás vzbudilo sluníčko. Něco neuvěřitelného po těch dnech a měsících v Čechách, kdy jen mrzlo až praštělo a neobvyklé nebyly ani teploty pod 20 stupňů. V Egyptě bylo jasno, svítilo sluníčko a bylo příjemných 30 stupňů ve stínu. Moře mělo ten den 27 stupňů. Jak to všechno vím? Po cestě z letiště jsme se seznámili s bezva partou starších lidí z Mikulova, mezi kterými byla i čerstvá důchodkyně Maruška, neuvěřitelná ženská, pro každou srandu, no a tato naše Maruška si vedla pravidelnou statistiku teplot a počasí vůbec. Měla s sebou klasický pokojový dřevěný teploměr, který prý zabavila doma manželovi a pobíhala po pláži a měřila a měřila. O Marušce ještě bude řeč. Vydali jsme se na průzkum k moři a po areálu hotelu. Předností tohoto hotelu bylo, že neměl jako jeden z mála přístup do moře přes molo, ale přímo přes písečnou pláž do vody.  Všechno kvůli chráněným korálům, kterých i tady bylo plno. A samozřejmě spousta ryb! Sotva jste vstoupili do vody, ušli ve vodě tak 10 metrů, hned se vám připluly ukazovat a předháněly se, která zaujme více. Barevné představení akvabel – tak by se to celé dalo nazvat. Večer jsme šli brzy spát, jelikož nás v úterý čekal výlet se Sárou do Luxoru a Karnaku. Na Sáru, žijící a vdanou v Egyptě už asi 6 let,  jsem nějakou náhodou natrefila na netu a napsala jí email, protože jsem se někde dočetla, že pořádá se svým egyptským manželem výlety pro česky mluvící klienty právě do Luxoru a to i z destinace Marsa Alam. Ve spojení jsme byly spolu už z domova, takže jsem jen Sáře poslala sms, že jsme na místě a ona odepsala, kdy si nás vyzvednou další den u hotelu ve tři ráno.

Je úterý. Vůbec se nám nechce vstávat, recepční, kterého jsem požádala, aby mě vzbudil ve 2,30 vyzvání telefonem až ve 2,50, kdy jsme už na odchodu z pokoje. Sára čeká už s dalšími dvěma klienty, s Jirkou a jeho dcerou Kačkou, Mohamedem – spolumajitelem a zároveň nevlastním bratrem Sářiného muže, Sára a ještě druhý řidič.  Se všemi jsme se přivítali a nasedli do mikrobusu, který zřejmě tlumiče neviděl ani z rychlíku. Jakub se hned uvelebil na místo vedle Sáry a začal jí vyprávět své nekončené příběhy o naší rodině. Sára ale byla trpělivá a s Jakubem si zřejmě padli do oka. I mě byla Sára sympatická. Mladá, asi 26 let, střední postavy, dlouhé blonďaté vlasy spletené do copu. Sama má se svým manželem dvě děti, chlapečka starého 4 roky a dvouletou holčičku. Byla jako moje dcera. Povídaly jsme si celou dobu, jakoby jsme se znaly už dlouho. Asi po hodině jízdy "naším” otlučeným mikrobusem jsme ještě přibrali v posledním hotelu dva pány, pana Martina, taky tak v mých letech a jeho tátu, bodrého "ostravaka”, aspoň podle přízvuku. Náš tým na cestu do Luxoru byl kompletní. Odbočili jsme z hlavní cesty, projeli několika policejními kontrolami a jelikož byla ještě pořád tma, ani neměli v úmyslu nás nijak kontrolovat. Byli rádi, že nemusejí vstávat od svého ohýnku, u kterého se ohřívali u strážních budek. Bylo přece jen pouze 20 stupŇů.

Další dny ubíhaly docela rychle a podobně. Ráno po snídani jsme vyšli na pláž, kde se však dalo ležet pouze za proutěnými zástěnami, hlavně kvůli větru. Ten byl opravdu nepříjemný. Odpoledne, před večeří,  jsme většinou chodili do krytého bazénu v hotelu, který byl vyhřívaný a my v něm dokázali strávit v kuse i dvě hodiny, až jsme měli prsty rozmočené. Byl tady klid a hrála jen relaxační hudba, protože tam byly nabízeny i masáže, byla tam posilovna a zkrášlovací salón. Večer jsme se pak jako většina hostů odebrali po večeři do lobby hotelu, kde probíhal animační program v podobě jedné vystupující ukrajinské zpěvačky, zpívající karaoke. Chvílemi jsme i nahlas prosili, aby jí to někdo zakázal nebo eventuelně odpojil jí od elektriky. My se ale bavili výborně, seznámili jsme se s partou mikulováků, které jsem už zmiňovala a ještě Irenkou, sympatickou paní z Prahy, která tady byla se s vým 16-ti letým synem Jakubem. Bydleli vedle nás v pokoji a jednou, když nebyl volný stůl v hale hotelu jsme si přisedli a pak už jsme si místo v hale drželi vzájemně a měli si celou dobu co říci. Je fajn, když natrefíte na příjemné lidi okolo vás, hned je celá dovolená veselejší a příjemnější. Nedá mi ještě nevzpomenout na Marušku z Mikulova, která byla na pokoji s Hankou, další skvělou ženskou do party, která byla stvořená pro každou srandu. To, že Hanka na šílené hity ukrajinky byla schopná tančit i "Michalela Jacksona”, byl jen střípek toho, čemu jsme se dokázali smát hodiny. Jednoho dne na pláži k nám třeba přiběhla Maruška, a svým krásným dialektem nám líčila, jak se Hanka v moři při šnorchlování  při silných vlnách topila. Rozhazovala rukama a dramatizovala, jak ji unášel proud, jak Hanka křičela a jak pro ni nakonec vběhlo 5 oblečených záchranářů, kteří jí doslova vynesli z vody. Ptala jsem se, proč jí nešli pomoci taky, ona mi briskně odpověděla, že si mysleli, že ji tahají z vody proti její vůli a ukončila to tím, že jsme aspoň viděli záchranou akci. A bylo to.

A je tu zase neděle, my opět vstáváme ve tři ráno, ale tentokráte nejedeme nikam na výlet, ale odlétáme v sedm ráno domů. Bylo fajn, ale stačilo to. Egypt zřejmě není ta destinace, kam bych se musela vracet. Není to to místo, které by se mi tak silně vrylo pod kůži. Vadila mi různá omezení a trošku jsem si připadala jako u nás za totality a věřte, že na tu dobu moc ráda nevzpomínám. Ohřáli jsme se, to jo, ale jsem ráda, že jsem doma, přestože nám za odměnu napadlo za poslední tři dny asi metr sněhu a jsme tady jak zapadlí vlastenci. Co to ale všechno je proti životě v Egyptě....Tak ať klidně padá a já přeji všem egypťanům, aby jednou mohli žít v takové svobodě jako my. Ta je nade vše. Za to vše patří i můj obdiv Sáře, naší průvodkyni. Takže mír s vámi Egypťané! Salam alejkum!

Korfu :-) tentokr/...

Tak se nám to krátí...za pár dní vyrážíme s nejmladším synem na návštěvu k Pavle – ostrovance a budeme u nich přebývat téměř 14 dní..Dobře jim tak..:-)) Každopádně bude ale jistě veselo, protože  s sebou bereme i naši babičku a tetu, budou ale ubytovány jinde, to by asi Pavlin manžel nerozchodil...:-)) a aby toho nebylo málo, letí s námi ještě i kamarádka s dcerou a milovanou kamarádkou Jakuba v jednom Karolínkou a budou bydlet v apartmánech jako naše babička a teta...Takže opět docela slušná parta lidí....co říkáte? :-)) Tak se těšte, budu psát, až se mi zklávesnice bude kouřit...Krásné léto!

Tak jak jsem už psala, dorazili jsme na Korfu v pořádku, byli srdečně přivítáni a ted užíváme...:-)

Tak jsem si řekla, že dnes se mohu rozepsat trošku více, jelikož relaxuji po dni plném sluníčka a neuvěřitelných dětských rozborů a zpěvů po cestě autem z Benitses. Ale začnu od začátku:

Včera ráno jsme vyrazili na letiště. Vše v pohodě, akorát odlet zpožděn o 1,5 hodiny. Co se dalo dělat. Děti si zábavu na letišti našli. jen ještě musím osvětlit, kolik nás vlastně letělo. Původně jen já a Jakub, hlídat děti na 14 dní Pavle – Ostrovance. Ale já chtěla vzít ještě svou mámu a ukázat jí Korfu, tak jí Pavla zajistilka ubytování v Benitses u své kamarádky Ivetky. No a aby tam nebyla máma sama, tak jsme přesvědčili naši tetu, aby letěla taky. To už jsme 4 kusy. Pak se rozhodla, když se dověděla kamarádka Jakuba, Karolínka, a její maminky Markéta, kam letíme, že by chtěly obě s námi taky...Dokoupily se letenky i ubytování u Ivetky. A už nás bylo 6 kusů. Jenže ještě volal můj dobrý kamarád keramik Petr, že by rád někam na dovolenou se svou přítelkyní Ivou a prý kam letím já s rodinou. Tak dostal info a nakonec se přikupovaly letenky další dvě, jelikož zhodnotili, že v Řecku ještě nebyli a chtějí to vidět a mohou se s námi na Korfu během pobytu setkat. Ubytovali jsme je u kamarádky v Liapádes Editky.

Doletěli jsme asi po šesté, vzali auta, která nám zajistila Pavla a jeli ubytovat baby do Benitses. Vše jsme našli, ubytování moc hezké a milé a ženské byly nadšené. Pro Petra s Ivou si přejela z Liapádes Edita. V Benitses jsme si chvíli poseděli, já si dala po cestě kafe a vydali se až o půl desáté do Kerkyry k Pavle domů. Čekal nás její muž a pomohl nám s kufry. Děti už prý spí...Prdlajs! Jak nás uslečeli na schodech, bylo po spánku. Ubytovali jsme se a děcka ještě chvíli řádili a vyprávěli si, co se událo zatím, co se neviděli. Šli spát až po jedenácté. Já si ještě dala pivo s Pavlou a jejím mužem a odpadla jsem taky, i když jen relativně. Do půl třetí jsem nemohla usnout únavou.

Ráno mě vzbudilo docela hodně hlasité zvonení zvonů Ag. Spirydona. :-)) Vše natočeno, protože kdo neuslyší, neuvěří!:-)

Dopoledne jsme lenošili doma a po obědě se vydali s dětmi do Benitses za babama a celý den strávili všichni u moře. Teď máme od Pavly slíbenou zmrzlinu na Listonu, tak musím končit, jelikož mě už tahají, abych šla a oni to náhodou neprošvilhli.

...aneb nekonečný příběh na pokračování...

Nejprve se omlouvám, ale nějak tady nestíhám psát...Odpočinek se moc nekoná, ale já jsem ve svém živlu a v jednom kole...Začneme po pořádku:

V pátek jsme se seznamovali s okolím a povalovali se na bezvadné plážičce v Benitses, kousíček od ubytování mých bab. Majitelka apartmánů, kde baby přebývají, je češka, neuvěřitelně bezvadná ženská, Iveta, která jim dokonce vozí i nákupy co chtějí z levnějších supermarketů...Co potřebují, to za chvíli mají...opravdu super baba. Má tam teď momentálně i dvě malá štěňátka neurčitého druhu a dva maličké dvouměsíční kocourky...Vy kdo znáte našeho Jakuba a babičku víte, proč to píšu...Ti dva, včetně Karolínky a dětí od Pavly jsou absolutně nadšení a zvířátka mají co dělat, aby zavčas uprchla...:-)Jen dodám, že Ivetka má ještě některé termíny letos v létě volné a pokud by měl někdo zájem, klidně mi pak napište, na Ivetku nás nasměruji. Opravdu levné a příjemné ubytování, vše nafoceno, fotky dodám.

V sobotu jsme se vydali po domluvě s kamarádem Sašou,který je na Korfu obytňákem se svou přítelkyní, že za nimi přijedeme na pláž ke Korisonskému jezeru a on mi předá plzeňské pivo,které mi dovezl autem pro Pavlu a jejího muže. Na pláži to moc idylicky nevypadalo, jelikož se ten den poměrně dost rozfoukalo a my tam zažili téměř písečnou bouři, nebo chcete-li písečný peeling.. Shrnu to, pivo máme a babička měla písek i mezi zubama. Po cestě zpátky jsme zastavili na místní farmě, kde to už znám na papu a holky se nejprve cukaly, že nechtějí a p. ale nakonec jsme po saganaki, kleftiku a pomazánce z oliv a frapé mlaskali všichni.

Při návratu do Benitses jsme se s Jakubem rozhodli, že tam zůstaneme i spát, ať si od nás korfská rodinka odpočine, jelikož Pavla měla volno. Opravdu to znělo nevinně. Já nakoupila Retsinu, místní víno, typické svým zráním v pryskyřičných sudech, jelikož jsem o tom všem vyprávěla a baby to chtěly vyzkoušet. Popíjely jsme, děti nám hráli divadlo a mě najednou napadlo, že je tam velké ticho a že bychom mohly zpívat...Spustila jsem a teta se okamžitě přidala. Řvaly jsme tam až do půlnoci, já pak ani mluvit nemohla a tolik moravských a valašských lidovek, včetně Werichových a jiných písní, jistě v Benitses nikdy neslyšeli. Docela jsme se opravdu i nasmály, v jednu chvíli mě chtěl dát Jakub pusu a převrhl mě i s židlí na znak...já ležela na zemi a co už...dál přece nespadnu..tak jsem ještě labužnicky vyfoukla kouř z cigarety a baby doslova řvaly smíchy, až Markéta prosila, ať toho už necháme, že jí strašně bolí lícní kosti.

V neděli dopoledne jsme odjeli všichni do Kerkyry, jelikož nás Andreas pozval k nim domů na oběd. BaBY nejprve že ne, že to není vhodné, že nechtějí otravoval, ale nakonec se nechaly umluvit, že by se mohl i Andreas urazit a šly. Před tím jsme si ale důkladně prolezly Kerkyru, její uličky a zákoutí, nakopily tretky, vyzkoušely různé modely, kumkvat a jiné dobroty a vrátily se na oběd. Shrnu to – bylo veselo, jídlo bylo úžasné, pečené v peci na chleba, prostě to nemělo chybu a nakonec jsme odcházeli všichni na místní pláž k pevnosti až v pět odpoledne. Pak jsme si dali zmrzlinku, kterou jsme slibily dětem a holky odjely zpátky do Benitses. Na cestě zpět jsme s Pavlou a dětmi zašli na Liston, kde právě prbíhal koncert místního Joe Cockera. Byla to pohoda a vlahý večer neměl chybu.

Včera měla Pavla trošku času a děti musely doma civičit na piáno, tak jsme zase odjeli s Jakubem do Benitses sami. Říkala jsem si,, že naše teta je jak černoch, že si musím taky poležet na sluníčku trošku déle a jak jsem dopadla vám nepřeji vidět! Rak je proti mě bledý odvar! Ale vyfasovala jsem mast od doktora a musím říct, že mi to do rána zhnědlo a můžu jít dnes do toho nanovo...:-) Do Kerkyry jsem se vrátila sama, jelikož tam Jakub chtěl zůstat a my s Pavlou se měly setkat s mými přáteli na kafíčku na Listonu, kteří přiletěli zároveň s námi a bydlí u kamarádky Editky v Liapádes. Petr s Ivou dorazili včas a bylo si co vyprávět a dotazovat se, jelikož chtěli poradit i výlety, kam se mají vydat co vidět. S nimi jsme to měli domluveno na čtyři a jelikož se ještě ozval i Saša, že by se chtěl s Psvlou setkat také, tak jsme setkání směřovaly na hodinu šestou, kdy zase pro změnu Petrovi s Ivou odjížděl poslední autobus do Liapádes. Pak dorazil Saša s Monikou. Smály jsme se pak s Pavlou, že tam máme spolu úřední hodiny a že se jen mění naši hosté...:-)) Kdoví, jak to vnímali místní číšníci. Po audienci jsem vyfasovala Zuzanku, Daník musel na piáno  a jely jsme spolu do Benitses pro Kubíka. Nějak jsme tam zabředly, děti nám dělali módní přehlídku a Jakub to komentoval a tak jsme domů do Kerkyry dorazili všichni až před desátou. Já ještě měla telefonický hovor s mým mužem,který se mě nenápadně zeptal, kolik jsem vybrala z našeho účtu a já že zatím vůbec nic, že mám co jsem jsem si vzala a on mi na to sarkasticky odpověděl, že bych na Kerkyře mohla tím pádem i zůstat, že by nás to možná vyšlo levněji...:-))

Večer byl klasicky ukončen pivem a teď je ráno a posádka ještě chrní a pak vyrazíme po snídani zase do Benitses, protože Pavla má dnes hodně práce, tak beru s sebou všechny děti,.Plánujeme to tak, aby děti byli spíše u moře, protože děti Pavly to tu znají a jezdit autem po výletech se jim nechce. Takže až zítra plánujeme další výlet, pravdědopodobně do Achilionu, ve čtvrtek – ale to baby v Benitses ještě neví, jsme všichni pozváni na ponorku od kamarádky Editky a ještě pojedeme do kláštera v Paleokastríse a za Petrem do Liapádes a v neděli jsme pro velký úspěch  a asi jsme byli i hodně Andreasovi sympatické, pozváni všichni k Pavle na závěrečný oběd, jelikož v pondělí letíme domů. Tak to tu letí a dnes a zítra je stávka, tak možná budu stávkovat i já...u vody...páá a všem hezký den...a všechny zdraví z Kerkyry a slanou pusu posílá zvláštní zpravodajka Edita.

Dny ubíhají a už je tu skoro konec týdne...

Tak jsem se ještě rozhodla chvíli pokračovat ve svém tlachání, ať víte, že tu jen neležíme u vody, i když je to opravdu naše společná oblíbená činnost. :-)  Ale i u vody je veselo...Jakub plavat malinko uměl, ale většinou v bazénu. V moři měl strach...a světe div se, plave jak drak, dokonce s brýlemi a šnorchlem a já jen vyvaluji zraky...

Ve středu byla dopoledne grilovačka na pláži, nikoliv kuřat, ale nás samotných, jelikož je tu opravdu dost teplo, včera večer kolem osmé bylo 28 stupňů. Děti se koupali a řádili ve vodě. Navečer jsem ženské přesvědčila, že by bylo dobré i něco vidět a vyjeli jsme všichni na nedaleký kopec, kde má postavené své sídlo císařovna Sissy. Já osobně jsem tu byla už po třetí, přesto se mi tu vždy líbí, ale baby byly nadšené. Jakuba to trošku nudilo a neustále opakoval, že on už je tam také po třetí...:-)) a s dostatečným důrazem...:-) Protože jsme se tam ocitli navečer, bylo příjemně vlaho, foukal jemný vánek a lidí tu bylo, že by je člověk spočítal na prstech jedné ruky...prostě paráda...Prolezli jsme to křížem kráže, udivené výkřiky nad krásou Achilionu z úst naší tety Jany mám zachyceny na videu, protože to je nenapodobitelné..:-)

Večer jsme s Jakubem zůstali v Benitses na noc a já učila paní domácí plést košíky z pedigu, čemuž ona moc ráda podlehla a musím říct, že na to, že to držela poprvé v rukou, byla moc šikovná. Už uvažuje o tom, že si nechá pedig dovézt od táty, který má i s maminkou za ní přijet na Korfu.

Čtvrtek jsme klasicky dopoledne proleželi a pláži a v jednu jsem je vyhnala, aby se šly baby obléci a vyjeli jsme do Paleokastrísy, na slíbenou ponorku, kam nás pozvala Edita Kachlová. Mezitím ještě však pči opékání se na sluníčku mi zazvonil telefon. Vzala jsem to a ozvala se mi paní z letecké společnosti smartwings, prý se moc omlouvá, ale náš odlet domů přeložili na místo z plánovaného v 16,00 na 22,25 z Kerkyry. Ženské byly nadšené, že tu budeme ještě trošku déle, protože se jim tu asi opravdu moc líbí. No a já té paní akorát odpovídala, aby nemusela volat každému zvlášť, že s námi je tu ještě teta, Markéta s Kájou, Petr s Ivou a babička, že to jednoduše vyřídím..paní  s údivem v hlase se mě ptá:”Vás je tam půlka letadla?” Co na to říct? Vlastně skoro ano...:-)

Dorazili jsme včas a ponorka se už vracela z předchozího výletu. Alex, kapitán ponorky si na mě i Jakuba okamžitě vzpomněl a vřele nás vítal...Nastoupili jsme všichni a kromě nás tvořilo posádku asi ještě dalších 5 lidí a to bylo vše....pohodička...Vyrazili jsme z přístavu a objeli Paleokastrísu a obdivovali její okolí a nádherné moře. Jakub po chvíli za mnou přišel a ptal se mě, kdy budou otvírat "akvárium”.

Večer jsme si daly trošku Retsiny, kterou baby učím pít, protože mě opravdu chutná a zvláště v parných dnech je to příjemné odlehčené pití...unavení sluníčkem i výletem jsme všichni totálně v deset odpadli a teď je ráno, já jedu pro děti Pavly do Kerkyry, jelikož ona má dnes perný den a my se s nimi můžeme povalovat u moře. Tak si jdu dát kafíčko, babička mě totiž místo v osm pro jistotu vzbudila už v sedm, tak tu sedím, zírám na noťas, protože už bych stejně neusnula a píšu ty své nesmysly, které chvílemi nedávají smysl ani mě. Za chvíli vyrážím a vás všechny zdravím z úžasné Kerkyry. Zvláštní zpravodajka z Kerkyry posílá všem čtenářům i jednu velkou slanou pusu. Edita

a asi i poslední...

Tak se nám to krátí...Uteklo to jako voda, dnes je neděle a zítra se budeme vracet večer domů. Ale po pořádku:

V pátek jsme jeli zase všichni s dětma, tzn. Jakubem, Zuzkou a Dankem do Benitses a užívali s nimi moříčka a sluníčka...Děti řádili ve vodě a ve volné chvíli si hráli na tavernu a předbíhali se, kdo ji má lepší, a na kamenech nám jako nabízeli uvařené jídlo pro změnu zase z menších  kamínků. My jen ležely a platily zase jen kamínky, jako eury. Zkasírovali nás všechny pořádně.

V sobotu měla Pavla volno a chtěla si zařídiit nějaké záležitosti s dětmi, tak jsme s Jakubem vyrazili do Benitses za babama. Dopoledne jsme s nimi odpočívali u vody a po obědě s Markétou, Karolínkou a Jakubem vyrazili na Pantokrátor. Babička s tetou se zůstaly smažit na slunku v Benitses. Markétě se cesta přes Dassii a Ipsos moc líbila a když jsme vyjížděli do hor, nestíhala přehazovat v rukou kameru a foťák. Dorazili jsme na Pantokrátor a výhled byl úžasný. V kapličce děti zapálili svíčku a v obchůdku se suvenýry jsme koupili nějaké ty tretky.

Mnich Efcharístos, kterého znám díky Pavle, tam tentokráte nebyl. V obchůdku obsluhoval takový starší pán, docela sympaťák, vysoký a mohutný a na první pohled nepřístupný. Jenže do obchůdku se zrovna vřilila parta moldavských žen a začaly jedna přes druhou štěbetat a vše prohlížet takovou rychlostí, že jsme úžasem oneměli. Pak jsme se ale dál věnovali obchodu a ten pán mi vysvětloval kvalitu olivového oleje, když v tom jedna ta Moldavanka nerespekrotvala to, že se bavíme a na drzo nám vstoupila do řeči a začala ho atakovat svými dotazy. Načež ten seriozní pán natáhl ruku před sebe, vztyčil prostředníček a ukazováček a jak to dělávají kluci, když chtějí jako mířit pistolí, obrátil svůj kolt směrem k té ženštině a dvakrát jako že vystřelil. :-)) Baba v momentě ztichla a došlo jí, že skáče neslušně do řeči, načež se ten pán začal smát neuvěřitelně krásným a nakažlivým smíchem, že rozesmál celý obchod na celé kolo. Nemělo to chybu a mě jen mrzí, že jsem kameru stihla zapnout až o chvíli později. Ale i tak ten jeho nakažlivý smích trošku zachycen mám. Skoro až v osm jsme se vrátili do Benitses a zůstali tam s Jakubem naposledy spát.

Teď je neděle ráno, já popíjím kafíčko, trošku se nám tu začaly honit mraky, což mě teda opravdu vůbec nevadí, protože je stále horko jak v peci. Jen naše teta, která se už snad ani více opálit nemůže, má z toho divoké sny,  že by mělo být zatáhlé. V poledne odjíždíme hromadně do Kerkyry, znovu jsme všichni zváni k Pavle a Andreasovi na oběd a pak už jen balení, zítra snad poslední koupačka a večer odlet zpátky domů. Bude nám smutno. Už teď přemýšlím, a vypadá to, že nejsem sama, že se některá z ženských ke mě ráda přidá, kdy se sem zase vrátím. Mám tu už spoustu úžasných přátel, je tu nádherně a po ostrově si už jezdím téměř jako domorodec, tak co si více přát. Přeji tedy vám, aby jste alepsoň jednou v životě zažili ty úžasné pocity, co mám teď já a odjížděli odsud nebo z jiného místa jako já se slzami v očích. Naposledy tedy všechny zdravím z Kerkyry a z domu už jen pak budu otravovat s fotkama. Přeji krásné prázdniny všem a domů posílám sluníčko, protože tam údajně prší ...edita a spol.

Výlet na největší ostrov Řecka – Krétu

A je to tady...Manžel nás odváží na letiště a my za chvíli odlétáme na Krétu za nejstarším synem, který tam pracuje jako delegát. Vše zatím funguje jak má, letadlo odlétá na čas. V Ostravě je lehce pod mrakem a docela i chladno, asi tak okolo 12 stupňů. Přistáváme v Heraklionu. Bác! Horký vzduch nás omámí při vystupování z letadla... Už teď mi chybí klimatizace. Na Krétě je ve stínu tak dobrých 30 stupňů. Skok tedy značný. Ale po chvíli i příjemný. Další vůně, která nás vítá a kterou tolik miluju, je vůně moře a ryb. Jen proto bych byla schopná se k moři i odstěhovat.

Na letišti nás čeká "náš” osobní delegát...:-)) Je rád, že vidí kluky, babičku a možná i mě. Nasedáme k němu do auta a vydáváme se hledat po okolí letiště auto, které nám zajistil v půjčovně na celý pobyt na Krétě. V autě je horko jak v peci a Pavel po chvíli ježdění a komunikace s kamarády z autopůjčovny vítězně nachází naše auto. Přesedáme a úprkem vyrážíme do Adeliamos kambos, do hotelu Kathrin beach. Píšu úmyslně úprkem, protože Pavel jel jako s větrem o závod a já abych nestrávila s babičkou a klukama první noc někde na pobřeží v autě, tak prchám za ním. Uf...ještě teď se potím, při pomyšlení na tu jízdu. Auto naprosto pro mě neznámé, do toho povzbuzující hoši, ať na to šlápnu...Nedala jsem se..Jela jsem si podle svých možností a pravidel. Přece se hned první den na Krétě nezabiju. :-)) Dorazili jsme do hotelu Kathrin beach, kde jsme byli už ubytovnáni na doporučení Pavla vloni. Vítání nebralo konce a lidé v Kathrině jsou opravdu úžasní a moc milí. Jakub okamžitě vyrazil za kluky ven a my o něm v podstatě ani moc nevěděli protože celou dobu pobytu, co jsme strávili u hotelu, vyjma několika výletů, s nimi pobíhal a hrál asi snad nějaké bojové hry okolo hotelu. Jen jsem čekala, kdy některého z nich poběžíme lovit do bazénu. Žádné dítě lovit naštěstí nebylo třeba, jen sem tam kšiltovku a podobné věci, které si vzájemně do bazénu házeli. Asi jedna z nápaditých her šestiletých chlapců. :-)) V Kathrině nám dali asi ten nejkrásnější pokoj, který tam mají. Měli jsme dva propojené pokoje s ledničkou, koupelnou, v každém pokoji samostatná klimatizace a věřte nebo ne, v prvním pokoji byl balkon a ve druhém dokonce dva! Výhled tedy byl dokonalý a ještě to umocňovalo, že byly všechny směrem k moři. Nemělo to zkrátka od prvního dne chybu.

Druhý den se nám nikam nechtělo a chtěli jsme si trošku prohřát svá zmrzlá tělíčka z domova, tak jsme rozhodli, že se prostě budeme jen válet u hotelového bazénu a u moříčka. Bylo nádherně a nádherně se nám i lenošilo. Další den jsme po obědě nasedli do autka a vydali se na poloostrov Souda, ležící na úpatí druhého největšího města Kréty – Chanie. Byli jsme tam s mámou a Jakubem už vloni, bohužel stihli jen navštívit klášter Ag. Triada. U těch dalších jsme měli resty. Tentokráte to bylo jinak.  Nejprve jsme navštívili klášterní ruiny MOni Katholikou těsně nad mořem, kam jsme museli jít zhruba tak půl hodiny pěšky po horské pěšině, ale v tom vedru to bylo docela náročné, navíc nám Tomáš nestále prchal s lahví vody, takže naše tempo bylo místy doslova vražedné a potili jsme se všichni čtyři jako vrata od chlívku. Odměnou nám ale byly chladivé zbylé zdi z kláštera a mystická vůně kadidla se mísila s vůní moře. Jen ticho a lehké cinkání kláštrního zvonu.Nádhera! Konečně jsem viděla to, co jsem vidět chtěla, ale ani ve snu jsem netušila, že to bude pro mě tak silný zážitek. Cestou zpátky jsme se stavili jen okrajově v Moni Guverméty a už jsme si to mířili do klášteru Agia Triada, kde mniši prodávají své víno a svůj vypěstovaný a vyrobený olivový olej. Právě se svolávali na mši. Mnich u vchodu nám pokynul, ať vstoupíme bez placení a mile se usmál. Jakub se vrhl na místní kočičky a ty nestačily prchat. V klášteře kromě nás a mnichů nebyl nikdo. Rozprchli jsme se po klášterní zahradě a jen tiše zírali na tu krásu. Nakonec jsme v místním obchůdku nakoupili víno a olej pro sebe i naše kamarády a vyrazili zpět do hotelu na večeři.Večer se šlo sednout k baru a daly jsme si s bábinkou naši oblíbenou piňa coladu. Já ještě před tím, vyprahlá z té tůry, kopla jeden velký Mythos.Najednou se zvedl barman Stelio a prý máme jít na kalíšek slivovice, kterou jsem jim na uvítanou dovezla. Předesílám, že na večeři jsem měla většinou rajčata a jinou zeleninu a vůbec mi ten den ta slivka prostě nesedla. Nebudu pokračovat, ale blbě mi bylo opravdu hodně. Od té doby jsem do teď neměla ani kapku alkoholu. Asi ze mě bude totální abstinent.

Druhý den jsem strávila pouze u bazénu. Já byla týden před naším odletem na kursu pletení košíků z pedigu, tak jsem si jedno klubko s sebou vzala.  To jsem netušila, jaký způsobím u bazénu rozruch. V bazénu nikdo totiž nebyl, a jelikož mi bylo hodně horko, tak jsem do něj vlezla i s pedigem, který je nutno před pletením namočit. A pletla jsem. Postupně se začali zvedat lidé okolo bazénu, kteří do teď nečinně leželi popř . si četli nebo probírali novinky z Blesku. Byla jsem tam jako rarita a dokonce jeden pán z Bratislavy mě přemlouval, ať mu zhotovený košík prodám a co by to stálo. Nedal si vysvětlit, že je to košík pro manželku majitele hotelu, pro mou kamarádku.Večer jme vyrazili do Renthymnonu a přijel tam za námi i Pavel. Nutno podoktnout, že návštěva Renthymnonu mě vyšla poměrně draho, jelikož hoši se jali navštívit místní butik, který se pyšnil nápisem 40% slevy. I tak mě ta návštěva po slevách stála 150 Euro. Ale chlapci byli spokojení a chrochtali blahem a aspoň jeden večer byl klid.

V neděli jsme se vydali na jih a chtěli vidět na vlastní oči, jak je zničená po nedávných požárech naše oblíbená pláž Preveli. Závan jak z táboráků a spálených špekáčků nebyl nic příjemného. Bylo mi z toho smutno, ale vím, že příroda je schopna se velmi rychle regenerovat a na spálených kopcích brzy vyraší nové a čerstvé výhonky místní flóry. Vraceli jsme se zpátky a po cestě nás zaujal starý krásný most a u něj malý "kačák” kde se prohánělo menší stádečko hus. Pod stromy jsme našli příjemnou taverničku a bylo rozhodnuto. S plnými bříšky jsme se pomalu přesunuli do Plakiasu na jih. Objevili jsme hned u moře malou cukrárničku a rozhodli se, že půjdeme na odpolední frapé. Kluci si objednali ještě zmrzlinu a dva různé zákusky a musím říct, že to byly šílené porce, ani jsme to nebyli shchopní dojíst a náš Tomáš, přestože se může sladkým cpát od rána do večera, odmítal několk dní cokoliv, co bylo s cukrem nebo medem, nebo mělo jen náznak sladkého.

V pondělí jsme opět odpočívali a Jakub si se svým kamarádem Dankem, který tam byl se svou babičkou a dědou, hrál na rytíře a pochodovali po aréálu hotelu a byla to docela sranda je pozorovat. Sem tam se do toho připletl syn majitelů Christos nebo jeho kamarád Nikos a hned bylo ještě  veseleji.  Kluci obíhali okolo jako satelity a my si málem vykroutili hlavy.Šli jsme si odpočinout od sluníčka na pokoj a Jakub stále lítal s klukama okolo bazénu. V tom se přiřítil na pokoj a s pláčem nám sděloval, že mu kluci sebrali hračku. Babička je žena činu, neváhala proto ani minutu, vyklonila se z balkonu a jadrnou češtinou zařvala na kluky dole:”Okamžitě to Jakubovi vraťte, nebo na vás  půjdu dolů!” Tomáš jen v koutku pokoje odvětil, že to nemá moc smysl, protože kluci rozumí jen řecky. Ale světe div se, asi gestikulací babičky, či jasným výhružným tónem v hlase si dali říci a hračku bez rozmýšlení Jakubovi vrátili.

V úterý mi chyběl k radosti ještě poslední výlet, a to na klášter Moni Arkadiou, který ani můj muž před lety nemohl v horách vypátrat, přestože byl od hotelu asi tak 20 km. Tentokrát nám neunikl, ale objevili jsme ho až po najetých cca 120 km! :-))  Cesta ale byla zasloužená. Přijeli jsme tam v podvečer, kdy se sluníčko už laskavě sklánělo před večerem a tudíž byl i ideální čas na focení a procházku po klášteru vůbec. Užili jsme si to se vším všudy.

Ve středu bylo ve znamení balení a vyklízení pokoje, ještě poslední  oběd v taverně a rozloučení s místními lidmi, kteří nám tak budou chybět. Naskládali jsme se do auta a vyrazili na letiště. Jela jsem pomalu, bylo docela dost času, tak jsme si to naposledy užívali. Těsně před odbočkou na letiště v Heraklionu mě předjel náš "pirát” silnic, který musel na letiště k odletům svých klientů. Jen na mě významně mrkl na křižovatce a s úsměvem nám zmizel z očí. My jsme zaparkovali auto na domluveném místě a přesunuli se k odbavení. Pavel tam už samozřejmě byl a loučení bylo, aspoň pro nás smutné a těžké, ale nebude to dlouho trvat a dorazí i on domů. Nasedáme do letadla, zapnou se motory, mě vyhrnou slzy, ostatně jako vždy, když odlétám odněkud, kde mi bylo krásně a kde mi zůstalo kus srdíčka.  Ale já neříkám "sbohem”, šeptám jen potichu -  "na brzkou shledanou krásná Kréto a na brzkou shledanou Pájo!”