Istanbůůůůůůůůůůů/...

A je to tady! Konečně vyrážíme společně s manželem na prodloužený výlet do Istanbulu. Luděk tam už byl několikrát a mě to tam neuvěřitelně táhne, ani sama nevím proč. Prostě mi je to město asi předurčené. Sama i tančím bříšním tance, a o to více se tam asi budu v obchodech realizovat...:-)) Původně jsem měla letenky zakoupené na začátku roku, ale letecká společnost, se kterou jsme měli odletět, lety z Prahy nakonec zrušila. Ale tentokráte to vyšlo! a bylo úžasně! Miluju Istanbul!

Přišel den "D”. Odjíždíme do Prahy a budeme spát u mé kamarádky Liby na Vinohradech. Naše navigace "Karel” nás spolehlivě dovedla přímo až před dům Liby, ale bohužel nebylokde parkovat...Pražáci si všechno blokli a bylo to omezeno jakýmsi modrým pruhem. Nakonec to chvíli obíhání po Vinohradech a hledání volného místa jsme to přece jen v modré zóně zanechali a modlili se, abychom nedostali před odletem "flastr” od místní policie. S tou jsme měli už co dělat, když můj muž, domnívající se, že není vidět, střihnul křižovat na červenou...Ozvalo se za námi šílené troubení a hrozící policistka byla vykloněná z okna služebního auta a moc láskyplně nevypadala. Říkala jsem si, tak to je tak za litr, ale policisté nás jen předjeli a zmizeli v uličkách Prahy. Muž muž jen podotkl, že mají v Praze přece jen ale hodné policajty...:-)) Liba nás přivítala s otevřenou  náručí a večer jsme poseděli u ní na terase se skleničkou vína v ruce. Ráno jsme vyrazili směr Praha Ruzyně.

Je nutno podotknout, že jsem měla již asi tři dny před odjezdem menší střevní problémy, protože informace, že poletíme s tureckýma aerolinkami přece jen  udělala  své. Byla jsem ale mile překvapená.   Nejenže  nás  vítaly milé a usměvavé letušky, ale měli jsme na výběr ze svou  jídel,  jako předkrm uzeného lososa, hlavní  jídlo jsme si objednali na turecký způsob, takže kebab s kuskusem a jako dezert byl americký sýrový koláč. Vše velmi dobré a chuťově sladěné. Automatické bylo rozdání vody v plastovém, jakoby jogurtovém kelímku s víčkem.  Z nápojů pak co kdo chtěl. Ke kávě pak oříšky a co mě překvapilo a zprvu jsem to nechápala, všichni turečtí pasažéři dostali pouze vodu  a oříšky ke kávě. Pak mi to došlo. Asi ještě dozvuky ramadánu. Letěli  jsme dvě a půl hodiny. Přistáli jsme a přivítalo nás modré nebe s venkovní teplotou okolo 28 stupňů Celsia ve stínu. Znovu upozorňuji, že jsme cestovali na divoko, tzn.  bez cestovní kanceláře, takže už jen vyzvednutí kufrů na letišti bylo dobrodružství. Vše bylo ale perfektně označené a nebyl tudíž žádný problém.  přestože kolem se vyskytovalo několik naháněčů do "svých" autobusů a za cestu do hotelu chtěli 25 euro, trvali jsme na svém, že chceme jet taxíkem. Dorazili jsme na stanoviště taxíků a věděli, že je třeba předem usmlouvat  cenu za jízdu. Bylo domluveno, že nás doveze do hotelu The best town za cca 20 euro. Nasedli  jsme a náš taxikář se ještě přes telefon ujistil, kdeže se ten náš hotel nachází. Vezl  nás chvílemi po dálnici, chvílemi po šutrové polňačce, ale po chvíli jsme najeli už na okruh podél moře a bylo na co se dívat.  Asi po 30 minutách jsme zastavili u našeho hotelu. Ještě než jsem stihla vystoupit, recepční z hotelu nám odnesl kufry a my měli chvíli, rozkoukat se kolem. Vstoupili jsme do hotelu a recepční  nás zavedl do výtahu, aby nám ukázal náš pokoj.  Hotýlek  byl docela malý, čítal asi jen deset pokojů.  Náš pokoj jak se ukázalo, byl v prvním patře, menší,  ale útulný, čistý, s balkonkem, klimatizací, satelitem, plazmovou televizí, krásně ustlanými postelemi, čistou koupelničkou se sprchovým koutem, kde byly zase samozřejmostí miniatury šamponů, sprchových gelů, mýdel, tyčinek do uší a koupacích čepic, a denně měnící ručníky a osušky.  Cena za pokoj byla předem domluvená na 50 euro za noc pro nás dva včetně bufetové snídaně.  Zamlouvala jsem ho přes již už vícekrát vyzkoušenou firmu na stránkách www.booking.com a vše bylo opravdu jak se dohodlo. Mohu vřele doporučit. Sprcha bylo to, co jsme teď potřebovali. Recepční nám ještě po chvíli donesl naše dva téměř prázdné kufry a dvě láhve orosené vody.  Do Istanbulu jsme odlítali z Prahy v poledne a teď bylo okolo páté odpoledne, jelikož čas v Istanbulu je v jiném časovém pásmu a je posunutý o jednu hodinu dopředu.  Po sprše jsme se vydali na průzkum okolí hotelu a Luděk prohlásil, že jsem nemohla pro náš hotel vybrat strategičtější místo než máme.  Bydleli jsme ve staré části Istanbulu ve čtvrti Serkeci, v tzv. Zlatém rohu, asi 50 metrů od nádraží a stanoviště proslulého Orient Expresu.  Zírala jsem s otevřenou pusou, což u mě není dost obvyklé, abych byla nějakou dobu totálně němá. Auta z levé i z pravé strany, do toho se kolem přehnala nová moderní tramvaj a téměř se mi otřela o nohu, řidiči troubili, vzájemně na sebe hrozili , aby v zápětí s úsměvem projeli  celou džunglí aut a lidí. Nikomu se ale nikdy nic nestalo, aspoň  my žádnou nehodu za celou dobu neviděli.

Nemám ráda velká města, ale tady jsem byla doslova ohromena a nebojím se říct – omámena  a očarována velkoměstem, čítající podle neoficiálních odhadů asi 20 miliónů lidí. Vystoupili jsme na nedaleký nadchod, abychom viděli co nejlépe. Pod námi se rozprostírala rušná křižovatka, naproti přes úžinu se vypínal Galatský most, nad námi zase pro změnu okouzlující panorama paláce Topkapi, na levé straně tzv. Nová mešita a spice bazar.  Ozvalo se mé bříško a vydali jsme se do ulic dát si něco dobrého k snědku. Předesílám, že mě Luděk strašil, že kromě jehněčího, které já , jako ovečka ve znamení berana prostě nejím, nic jiného celou dobu ani neuvidím. Přijala jsem toto sdělení jako nucenou odtučňovací kůru. Vše bylo ale jinak. Veškeré vůně orientu se mísily s vůněmi kebabu a to jak jehněčího, tak samozřejmě kuřecího, spousta zeleniny chutně upravené, vůně grilovaných ryb a ovoce.  Zkrátím to, protože už teď mi zase tečou sliny. Bylo to celé úžasný kulinářský výlet a odtučňovací kůra se prostě nekonala.  Po dobré večeři jsme v boční uličce, pár metrů od našeho hotýlku objevili "čajovnu", kde se podávalo mimo jiné i dobré místní pivko "Efes". Sedělo se buď venku na polštářích, což nám maximálně vyhovovalo a my mohli pozorovat čilý městský ruch, nebo případně uvnitř u stolů na židličkách. Samozřejmostí   byly  všudypřítomné obrazovky a právě probíhajícím fotbalovým utkáním, které se odehrávalo takřka denně.  Koneckonců místní lidé docela radostně reagovali na zprávu, když se ptali, odkud jsme a já řekla že z Čech a že bydlíme nedalo rodiště Milana Baroše, byli opravdu nadšení. Teda jen ti, co fandili Galatasarayskému klubu. Horší bylo, když jsme narazili na někoho, kdo fandil jinému istanbulskému klubu. Milan má v Istanbulu úžasnou pověst a je miláčkem místních. Popíjeli jsme pivko a mě se chtělo na malou stranu. Šla jsem za číšníkem, sympatickým mladým klukem a ptala se ho, kde mají toalety. Postavil se na chodník, rozpřáhl ruce a řekl mi anglicky : "Madam, vy můžete kdekoliv!" Tímto mi doslova vyrazil dech. Když viděl můj zděšený obličej, začal se smát a ukázal mi na schody vedoucí do patra a tam že jsou toalety.  Vyběhla jsem schody a následoval další šok. Domnívala jsem se, že v patře jsou pouze toalety, ale pořádně jsem se mýlila, protože v patře sedělo asi 50 chlapů a pozorovali právě probíhající fotbalové utkání. Musela jsem přejít celou místnost, čímž se zvědavé pohledy přítomných z místní obrazovky stočily mým směrem jejich oči mě projely jako rentgen.. Červená jsem možná byla až na zadku. Zařekla jsem se, že příště už tam nejdu, i kdybych se měla počůrat. JNotně unavení z Efesu i cesty jsme se po nějaké době přesunuli do hotelu a nechali si zdát o pohádce z tisíce a jedné noci.

Ráno jsme se dohodli, že vyrazíme do mešity " Aya Sofya" a následně pak na návštěvu "Modré mešity, jelikož obě byly od sebe kousek. Odděloval je pouze park, kde byl – světe div se – v celém parku wifi  internet free. JNechápala jsem už vůbec nic. Aya Sofia se majestátně prsí především svou obrovskou kopulí o průměru cca 32 metrů v průměru. Čímž  je Aya Sofya, čili chrám Boží Moudrosti  světoznámá stavba v zátoce Zlatý roh v Istanbulu. Jedná se o jednu z nejznámějších sakrálních staveb světa. Původní křesťanská patriarchální bazilika byla po dobytí Konstantinopole Osmany (1453) upravena na mešitu (a později opatřena minarety); v roce 1934 byla v rámci Atatürkových reforem sekularizována, od té doby slouží jako muzeum. Téměř tisíc let (do dokončení katedrály v Seville v roce 1520) byla největší katedrálou na světě. Já lítala s foťákem jako zběsilá, zatímco můj muž se dohadoval s ochrankou, která ho nechtěla vpustit dovnitř. Musel vyndat vše z batohu, aby se ukázalo, že na dně má stativ, který se jim prostě nezamlouval, takže musel zůstat u ochranky a mohli jsme si ho vyzvednout až po prohlídce. Když jsme Ayu Sofyu  opouštěli , byli jsme už němí oba.

Taková krása a rozlehlé prostranství s námi prostě zamávaly dokonale. V parku jsem si dala u prodavače ve stánku lisovanou šťávu z granátových jablíček a zase se budu opakovat, ale nemělo to chybu. Úžasná hořko sladká chuť tomu všemu dala doslova korunu.  Blížili jsme se k "Modré mešitě", ale při vstupu na nádvoří jsme si to velmi rychle rozmysleli. Byla neděle,  pravé poledne a lidí kolem jako máku. Rozhodli jsme se, nechat si ji na některé následující ráno. Modrá mešita je nejznámějším symbolem Istanbul  hned po Ayi Sofyi, jedná se o největší mešitu ve městě, která jako jediná má šest minaretů. U mešit platí pravidlo: běžná mešita má jeden minaret, lepší může mít dva minarety, ale šest minaretů smí mít pouze mešita v Mekce. Pověst proto praví, že sultán musel nakonec nechat postavit v Mekce sedmý minaret.

Byla postavena roku 1617 pro sultána Ahmeda I. Poloha mešity vysoko nad vodami Marmarského moře,její stavební řešení i výzdoba představují vrchol osmanské architektury. V interiéru mešity zaujmou čtyři mohutné rýhované pilíře nesoucí hlavní kupoli, stovky červenobílých modlitebních koberečků, pět řad barevně zasklených oken. Obložení stěn modrými fajánsovými dlaždicemi, které daly mešitě přívlastek "modrá”. K mešitě přiléhá i Muzeum koberců a kelimů. Nedaleko je také Mauzoleum Sultána Ahmeda I.

Vrátili jsme se cestou necestou, uchození, ale šťastní zpátky do hotelu , dopřát si sprchu a vyrazit někam na oběd.  Luděk navrhl, že bychom mohli jít do přístavu. Nebyla jsem proti, osvěžená sprchou jsem byla ochotná absolvovat celou trasu klidně znovu.  Dorazili jsme do přístavu a hned se nás ujal jeden z naháněčů místních restaurací, kteří se předháněli v tom, vtáhnout vás právě do té své.  Vcelku dobrovolně jsme se vtáhnout nechali a objednali si velkého čertstvého platýze na grilu. Společnost nám dělaly jen loďky, narážející na vlnky v přístavu a kroužící racci, čekající, že někde nějakému rybáři přece jen kousek rybky odpadne.  Hned vedle byl úžasný a hlučný rybí trh. Nabídka byla až neuvěřitelná a já je zírala, jaké ryby se dají vůbec připravit k jídlu. A že jsem jich do této doby viděla už docela dost druhů.

Po jídle se nás číšník zeptal, zda chceme jet na prohlídku Bosporu na lodi, jelikož si všiml, že pošilhávám po nedaleko kotvící malé bárce. Ukázala jsem na bárku a on řekl, že to není problém, že domluví  jízdu i cenu. Stalo se. Na palubu nám ještě donesl mísu ovoce, mě kávu a Luďkovi pivo a mohli jsme vyrazit. Jen my dva,  kapitán a strojník v jedné osobě. Nemělo to opět chybu. Kolem nás proplouvaly až neuvěřitelně blízko různě veliké trajekty a rybářské bárky, míjely se opravdu velmi těstě, až jsem se několikrát připravovala na skok do vody, protože mi bylo jasné, že tohle nelze s naší bárkou vybrat. Kapitán to ovšem bravurně vybral.  Jen mě sem tam docela slušně ošplouchla vlna, jelikož jsem na palubě, vystlané polštáři prostě ležela a užívala si to plnými doušky. Jezdili jsme po Bosporu dvě hodiny. Jediné negativum bylo to, že nám v kameře došla baterka, takže vše je zachyceno pouze na fotografii a v naších myslích.

S hlavou v oblacích jsme se vrátili do hotelu.  Tak byl za námi další den. Navečer jsme se vydali opět do ulic a Luděk si od pouličního čističe bot nechal vyčistit ty své. Nutno podoktnout, že po tomto zásahu byly takřka k nepoznání. Najednou kolem začaly kroužit policejní  jednotky v kordonech, muži zákona se samopaly u pasu mi docela naháněli strach. Netušili jsme co se děje. Seděli jsme opět v naší oblíbené čajovně a vše jen z dálky pozorovali. Policisté kroužili kolem jako vlaštovky. Pak jsme zjistili pravou příčinu věci. Hrálo se zrovna velmi důležité utkání mezi FC Galatasaray a  FC Istanbul BSB. Ulice vzápětí vymetené a všichni fandili buď doma nebo v restauraci.  Ten den bylo co oslavovat, FC Galatasaray vyhrála 3:1 a věřte nebo ne, všechny tři góly dal místní bůh – Milan Baroš! Na druhý den ho byly plné noviny a já neodolala a jedny zakoupila.  Spalo se mi po tomto vítězství, které jsme dokoukali na obrazovce v hotelu sladce.

V pondělí jsme se rozhodli pro nákupy ve Velkém bazaru, jelikož v neděli je bazar zavřený.  Už jsme odmítali chodit byť už jen třeba 1 km pěšky napříč starou částí a rozhodli se vyzkoušet místní tramvaje. Obkoukali jsme jak místní vcházejí na nástupiště pomocí turniketu, kam vhodí určitý žeton a pak jezdí, kam se jim zachce. Koupili jsme ve stánku žetony, jeden stál cca 15 Kč a vyrazili. Děsila mě představa jet v tom vedru v přeplněné tramvaji , ale opět jsem se mýlila. Přestože jsme tam byli nacvaklí jako sardinky, uvnitř byla klimatizace a příjemná vůně, takže cestování tramvají po Istanbulu se mi pak stalo koníčkem.  Jezdili jsme kam to šlo. Dorazili jsme do Velkého bazaru a Luďkovi bylo jasné, že to nebude se mnou jen tak. Byla jsem ve svém živlu a dohadování s místními o cenách mi dělalo čiré potěšení.

Unavení a uchození jsme sedli ke stánku s kebabem. Vyfasovaili jsme každý svou pitu s masíčkem a k tomu – zase pro mě překvapení – automaticky zatavený vlhký ubrousek na ruce a balenou vodu v kelímku.  Po odpočinku jsme opět vyrazili do davu, jelikož jsme chtěli najít obchůdek s kávou, kterou Luděk už několikrát při svých návštěvách Istanbulu navštívil a dovezl tu pro mě nejlepší kávu na světě.  Prodírali jsme se a viděli to tak, že káva už asi nebude, ale v tom jsem se ptala místního prodavače koření, jestli netuší, kde je kýžený obchůdek s kávou a on se usmál a ukázal a nedaleký protější stánek s pražírnou kávy. Byli jsme u cíle. Koupili jsme 8 kg a vyrazili do hotelu. Večery v naší čajovně byly kouzelné a tak ani ten pondělní jsme nemohli vynechat. Nutno podotknout, že to možná vypadá, že jsme chodili jen tam, ale není to tak. Vyzkoušeli jsme různé taverničky a hospůdky, ale stejně večer na závěrečné pivko zabloudili opět k čajovně.  Před tím však jsme vyrazili ještě tramvají prozkoumat Galatasarayskou stranu. Nasedli jsme do přeplněné tramvaje a libovali si, jak po dvou zastávkách všichni vystoupili a my si konečně sedli. Bohužel to byla pro danou tramvaj konečná a rozjela se tejným směrem, odkud jsme před chvíli přijeli. Nezbývalo, než přesednout a jet opět směr Galatský most a tam přesednout na tramvaj, co jela na Galatskou stranu. Procházeli jsme se kolem moře a pozorovali místní lidi a hemžení lodí a nasávali vůni moře. Tady byl snad ještě větší šrumec a chaos, než ve staré části. Tento večer byl poslední v Istanbulu a my se měli v úterý odpoledne vrátit do Prahy. Přiznám se, že se mi fakt nechtělo opustit to nádherné a živé město.

V čajovně jsme dali poslední Festos, na rozloučenou s Istanbulem vodní dýmku a když nám číšník při loučení říkal, že se zase další večer uvidíme, se slzami v očích jsem mu musela oponovat, že opravdu už ne,  že letíme další den domů. Snad příští rok. Popřál nám šťastnou cestu a že nás opět někdy rád uvidí. Byla to fráze? Možná... Ale v tu chvíli mi to bylo příjemné.  Ráno jsme rychle po snídani  ještě jeli tramvají k "Modré mešitě", dokud jí opět nebudou okupovat návštěvníci. Bylo tam kromě nás jen pár Japonců, takže jsme si to užili. Zpátky jsme jeli opět tramvají a vystoupili úmyslně o zastávku dále u Galatasarayského mostu a šli ještě omrknout tzv. Novou mešitu.  Moc času už nezbývalo. Dorazili jsme na hotel v jedenáct dopoledne, ještě  následovala rychlá sprcha a instrukce od našeho recepčního na cestu tramvají a metrem na letiště. Chtěli jsme vyzkoušet vše. Musím říct, že jsme to zvládli úžasně a nebyl nikde žádný problém,  z tramvaje jsme jen přesedli na metro a to nás dovezlo až téměř do odbavovací haly letiště. Opět úžas.  Cesta trvala stejnou dobu jako taxíkem a cena? Každý jsme zaplatili cca 30,- Kč  za cestu z hotelu až na letiště. Fakt síla. Najít náš let nebyl problém, zbavili se kufrů vonících kávou při odbavení a pozorovali lidi kolem. Cesta letadlem byla stejně příjemná jako ta do Istanbulu, akorát asi smutnější. Opět výběr ze dvou jídel a samé dobroty, jak jinak. Přistáli jsme v Praze a já už teď vím, proč mě to tak táhlo celé roky do Istanbulu, proč jsem to město měst chtěla poznat. Nedá se to ani vyjádřit slovy, jaký obdiv k němu cítím a jak se mi chvějí ruce, když píšu své vyznání snad největšímu městu na starém kontinentu.  Prostě příští rok tam musím být zase. Musím cítit ty vůně, vidět ty lidi, popíjet Efes, poslouchat pětkrát za den zpěv  mezuínů, svolávajících věřící ke mši, vidět kopule mešit ve stínu zapadajícícho slunce, prostě já tam zase musím... musím být v nádherném Istanbulu, na který nikdy nazapomenu.

Lefkáda

Je úterý. Mám už sbaleno. Nebyl to žádný problém, věděla jsem, že už teď, začátkem června na Lefkádě teploty pod 25 stupňů neklesají, takže pár hadříků dát do kufru nebyl až tak nadlidský výkon. Vstávali jsme ve dvě a v noci ve tři vyrazili na letiště. Odletěli jsme včas.
Přistání v Preveze nás probudilo z nočního klimbání, zapříčiněného nedospáním. Autobus nás dovezl po předchozí zastávce v Ag. Nikitas do Vassiliki na jihu ostrova. Bylo nádherné dopoledne navzdory všem předpovědím na netu. Ubytovali nás v jednoduchém, ale čistém studiu. Úžasný pohled z balkonu nás ihned ohromil. Trajekt, stojící kousek od nás na moři se právě chystal odplout. Pozorovali jsme ten shon kolem, celníka kontrolujícího právě najíždějící auta. Bylo to jako němý film, ostatní zvuky vše překrýval hukot moře a startujícího trajektu.
Ve středu vyrážíme do některé autopůjčovny pro auto, chystáme se projet celý ostrov. Původní plán byl zajet i do Pargy, bohužel nevyšel. Ale nebudu předbíhat. První cesta tedy vede po pobřeží směrem do Nidry. V půlce cesty však odbočíme do vesničky Sivros a po té do nedaleké jeskyně. Jedeme úzkou cestou, nikde nikdo. Jeskyně na konci putování sice byla, ale kromě páru netopýrů, které jsme zřejmě vytrhli ze spánku nikde nic. Vracíme se zpátky, odbočujeme do středu ostrova k opuštěné vesničce Roupakias. Krásné výledy kolem, ale cesta jako by se najednou ztratila. A hle, před námi je stádečko koz, starší pán na oslíkovi a jeho žena která kozy pobízí halasným pokřikem. Z dálky na ni volám:”Kalimera!” A ona s úsměvem odpovídá:”Jassas, jassas!” Ptám se anglicky na cestu do vesničky Roupakias a ona ukazuje úžasnými gesty, směrem, kam máme jet a k tomu energicky vykřikuje:”Ki ki ki ki ki!” Musela jsem se smát , paní se smála taky a já měla z tohoto srdečného setkání krásný pocit. Vesnici jsme našli. Zarostlá stromy,převážně olivovníky, jen kostelík s červenou střechou se vystavoval z dálky na odiv, aby bylo znát, které stavení bylo v obci nejdůležitější. Domečky téměř nebyly vidět, okna pootevřené nebo vůbec žádné, jen divoké oleandry si tu rostly jak chtěly. Bylo slyšet jen zvuk cikád a najednou jsem zbystřila. "Slyším vodu!” Uprostřed vesničky se valila vymletým korytem a krásně ohlazené kameny napovídaly, že vody tady v zimě a na jaře bývá podstatně více. Tady se zastavil čas. Nutilo mě přemýšlet, proč kdysi tuhle vesničku, s krásnou průzračnou vodou, vlastně kdysi opustili. Odpovědi si však mohu pouze domýšlet. Zbytek posádky auta začal být neodbytný, že chtějí k moři, tak rozhodnutí padlo jet směrem do vesničky Dragano a pokračovat po západním pobřeží na pláž Porto Katsiki. Vlny nás přivítali bouřlivě, takže o zábavu bylo postaráno. Voda, průzračná a tyrkysově zelená, nás zvala do své náruče. Nedalo se odolat. Slunce se pomalu sklánělo k hladině a my vyrazili na cestu zpátky, abychom den završili v některé z místních taveren. Nechtělo se nám ale vracet stejnou trasou, tak jsme jeli přes mys Doukato, nejjižnější místo na ostrově. Maják na jeho konci se tyčil neohroženě na útesu a blikal spiklenecky na projíždějící lodě a trajekty. Kdesi na obzoru jsme rozeznávali obrysy námi obdivované Kefalonie a Ithaky.
Ve čtvrtek se sluníčko vyhouplo na oblohu a dávalo jasně najevo, že se hned tak za mrak nemíní schovat. Manžel se rozhodl, že se pojedeme podívat na poloostrov Agrapidoula na jihovýchodě ostrova, nedaleko od Nidry. Nic jsme se zbytkem účastníků zájezdu nenamítali, dokud jsme nezjistili, kudy cesta vede. Makadamrout. No nazdar! S fiatem Stilo trochu divoká představa, ale manžel to vzdát nechtěl. Je fakt, že bychom byli připraveni o dobrodružství a krásné výhledy na okolní ostrovy a hlavně ostrov Meganisi, koupání v průzračně čisté vodě, na pláži, kde jsme byli úplně sami. Bylo mi i jasné proč. Takových bláznů, kteří se vydají ve stopách džípů s osobním autem asi moc není. Jen plachetnice kolem nás majestátně korzovali po moři.
Výlet jsme přežili a s mým nadáváním, auto to přežilo také a my den úspěšně zakončili v Porosu při orosené sklence Mythosu a dobré večeři.
V pátek se nejmladší syn probudil s teplotou a kašlem. Asi byl příčinou průvan v autě, jelikož jsme v autě nechtěli pouštět klimatizaci, otevřeli jsme všichni okna. A důsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Manžel s kamarádem odjeli do rokle Melisa a já se syny a kamarádkou zůstala v penzionu. Den byl rovněž jako vymalovaný, bohužel to vše kazila nemoc maličkého. Odpoledne se mu ale udělalo lépe a tak jsme aspoň vyrazili lodním taxi na nedalekou pláž Agiofili. Slyšela jsem už před odjezdem, že je krásná, ale přesto mi realita vyrazila dech. Malý byl ve stínu a hrál si s kamínky. My zatím dováděli v průzračné vodě jako malé děti. Byla to odměna za celý den.
Sobota. Nemoc stále nepolevovala, takže zbytek posádky jel objevovat krásy ostrova a já malého bavila na pokoji a v okolí penzionu. Odpoledne ale zase teploty opadly, tak jsme se vydali na pláž Gialos a pak večer se znovu okoupat a pak pozorovat západ slunce na pláž Kathisma. Slovy nepopsatelné, fotkami nedoložitelné! Zázrak, konající se každý večer... Sluníčko šlo spát.
V neděli ráno nás probudily zpívající kostelní zvony. Nádhera! Padlo rozhodnutí, že malý sice kašle, ale je bez teploty, které po zásahu Nurofenem klesly, že pojedeme aspoň na výlet přes Nidry na nedaleké vodopády. Cesta je značená žlutými cedulemi, bohužel na levé straně cesty, oproti pravděpodobnější pravé. Jezdili jsme jako pitomí, nakonec vítězně odbočku našli. Pěšina k vodopádům byla příjemně zarostlá stromy a keři, jen bublající voda nám dělala v tom tichu společnost. Její hlasitost se s přibližujícími vodopády samozřejmě násobila. Voda se valila s hukotem a nevšímala si okouzlených pohledů návštěvníků. Zelená voda v tůňkách, na kamenech odpočívající žáby, úzké cestičky a lahodný stín, který nás schovával před neúprosným sluníčkem, to vše nám bylo odměnou za propocená trička. Nevraceli jsme se zpátky přes Nidry, ale autem vyjeli až do výšin k nejvyššímu bodu Lefkády – Pirgosu. Úžasné pohledy a výhledy mi ještě v noci nedaly spát.
V pondělí jsme museli s malým k lékaři. Kašel neustával a teploty klesaly jen pod nátlakem sirupu. Na místní poliklinice jsme byli ráno v devět první. V ordinaci byl mladý lékař, neustále si okusující nehty. Malého prohlédl a zkonstatoval, že nám dá pouze sirup na snížení teploty a kdyby to neustávalo, tak máme dorazit další den a malý dostane antibiotika. Peníze nikdo nechtěl. Kupodivu ani číslo pojistky! Jak velkorysé! Neděli jsme trávili ve Vassiliki a na místních plážích jsme se střídali, chvíli byl někdo s malým, chvíli u moře. Při jedné procházce ve stínu Vassiliki se mi za zády ozvalo:” Dobrý den!” Otočím se. Nikdo známý. A pak znovu, tentokráte zazní i mé jméno. "Ahoj já jsem Zdena...známe se z recko.name...” usmála se sympatická paní a po jejím boku se lišácky usmíval i její muž. Po podání ruky jsem si připadala, že se známe léta. Příjemné setkání korunovalo celý den.
V úterý následovala opětovná návštěva místní polikliniky, tentokráte se konsorcium, sestavené ze starého lékaře, mladé medičky a sestry v letech dohodlo, že nás pošlou do hlavního města na odborné vyšetření. Vyrazili jsme. Najít v desetitisícovém městečku, plném uliček a jednosměrek nemocnici, se zdálo jako nadlidský výkon. Nakonec při mém zoufalém zvolání z auta na jednoho domorodce, kde je nemocnice, mi s údivem v očích ukázal na budovu před námi. Zdálo se, že máme vyhráno. Nebylo. To, jak popisuje řecké zdravotnictví ostrovanka ve své knize, je přesné.
Musela jsem konstatovat, že nemá opravdu zapotřebí si cokoliv vymýšlet. V menší budově a nevelké čekárně plné lidí, seděli vedle sebe třeba maminka s ročním dítětem a vedle, asi 90-ti letí důchodci. Jedna paní si na prostředku ofačovávala svou nemocnou nohu, mnich naslouchal jednomu z přítomných jeho problémy, a do toho všeho si pod všudypřítomnými nápisy "no smoking” pán, okupující něco jako vrátnici zapálil další cigaretu. Kouřili tu všichni. Včetně doktorů, procházejících po chodbě. Byli jsme na řadě. Po prohlídce jedné starší milé lékařky a tří mediků, náš malý už doktory nechtěl ani vidět. Všichni mu chtěli nahlédnout do krku, poslechnout ozvy a pak poplácat po zádech, aby zakašlal. Poslali nás na rentgen. Podle mě spíše katakomby v suterénu, plného kouře z cigaret a v místě, kde se rentgenovalo, byl zároveň i sklad. Už jsem to neřešila. Byla jsem ráda, že nález na plicích byl negativní a "fotečku” za 5 euro máme doma na památku. Při pohledu na ni celé doktorské osazenstvo zkonstatovalo, že mu mám dávat ovocné šťávy. Nashledanou. Byla jsem zklamaná a čekala aspoň kapky proti kašli. Po tomto neúspěchu jsme si alespoň prohlédl město Lefkádu a navštívili místní pevnost a přes Ag. Nikitas jsme se vrátili do Vassiliki.
Ve středu to nebylo jiné. Chlapi odjeli do Nidry, půjčit si motorový člun a brázdit vody v povoleném území. Kašel ani teploty nepovolovaly. Mě napadla spásná myšlenka. Zavolám Páji. Kamarádce, žijící v Řecku, jejíž manžel je lékař, třeba poradí oni. Z jejího hlasu byla znát radost, že mě slyší, ale jen do té doby, než uslyšela zakašlat malého. Zděsila se stejně, jako vedle ní stojící její manžel – lékař. Okamžitě mi radili jít do nejbližší lékárny a zakoupit antibiotika Claripen, volně dostupná bez receptu, doporučili mi dávkování, protože doktorovi bylo jasné, že jinak nemoc neodezní. Malé tělíčko bylo totiž po pěti dnech teplot a kašle totálně vyčerpané. Odběhla jsem do lékárny, kamarádka hlídala syna. Mladá, usměvavá lékárnice mi to však odmítla prodat. Vysvětlovala jsem jí, co vše jsme již absolvovali. Kolik lékařů obešli. Nic. Zavolala jsem znovu Pavle a ta jí řecky vysvětlila situaci i dávkování léku. Vše magistra odkývala, položila telefon, podala mi ho a znovu řekla, že mi to prostě neprodá. Důvod nevím. Rozplakala jsem se bezmocí. Nic to nebylo platné. Nakonec jsem sedla do auta a jela do Nidry – jiné lékárny.
Příjemná paní v mým letech, po mém pozdravu a požadavku antibiotik, se mě s úsměvem zeptala, jestli chci sirup, či tablety, zda větší, či menší balení. Spadla mi brada. Je to vše o lidech, pomyslila jsem si. Antibiotika začala zabírat brzy a hoch se začal evidentně k naší radosti zotavovat. Bohužel se blížil konec našeho pobytu.
Mezitím naši chlapi domlouvali půjčení člunu v Nidry. Dva otcové se rozhodli, že vyjednávání nechají na dvou 16-ti letých hoších, kteří mluví přece briskně anglicky. V tom náš synáček tátovi odpověděl:” Ale mě se zrovna dnes nechce mluvit anglicky!” To bylo na facku. Můj muž bouchl jak papiňák a chlapcům sdělil, že pokud to prostě nedomluví, je s výletem konec a hotovo. Šlo o princip. Chlapi si to samozřejmě mohli i domluvit sami, ale chtěli, aby měli i hoši nějakou zásluhu na výletě. Nakonec si dali říct. Vyjeli na poměrně klidné moře a nebudu popisovat všechny jejich zážitky, ale jen jeden za všechny. Chtěli si jako první natrénovat přistání, aby pak nebyli vystaveni díky neznalostí posměchu. Zdařilo se. Zaparkovali, následoval oběd v taverně. Při nastupování zpátky do lodi upozornil můj muž našeho syna, aby loď odrazil od mola. Učinil by tak bez většího problému, ale můj muž ho chytil za kotníky, aby údajně nepřepadl. Syn tak vytvořil most mezi lodí a molem, protože se zapomněl pustit. Následoval pád do vody, tzv. placák a mladý pak jen suše a ironicky konstatoval:” Bože děkuji, že mám tak inteligentního otce!” Všem vřele půjčení člunu doporučují! Vrátili se plní dojmů a zážitků a bylo to příjemné poslouchat v taverně v Sivotě, v nádherném malém přístavu. Šéf taverny nás vzal do kuchyně a mohli jsme si vybrat rybku, která nám právě padla do oka. Na závěr jsme dostali i malou pozornost – jak jinak – řecký jogurt s ovocem a medem.
Čtvrtek byl odpočinkový, dokupovali jsme dárečky pro naše blízké pomalu začali balit, jelikož v pátek brzy ráno jsme měli vyrazit na letiště. Ještě tedy poslední cesta na Agiofili, poslední úžasná koupel v její náruči, zamávání trajektu, který nám byl celou dobu dobrým společníkem.
V pátek brzy ráno, kdy sluníčko teprve začalo šimrat okolní kopečky svými paprsky, jsme nastoupili do autobusu, zamávali majiteli penziónku a jeho ženě, starousedlíkům sedícím už časně ráno v kafeniu na pobřeží a opouštěli tato kouzelná místa. Odlétáme a já se krčím u okýnka
letadla, aby nikdo neviděl, jak mi tečou slzy po tváři. Je mi vždy hrozně těžko, když opouštím Řecko a bylo mi těžko i při opouštění Lefkády. Brečím i teď, když dopisuji tyto řádky. Vzpomínky jsou ještě moc čerstvé. Ale já se vrátím. Jássas!