Jezero lago di Pr/...

Jako každý rok, kdy je v Čechách někdy až nepříjemné horko, vyrážíme schladit svá tělíčka k 700 km vzdáleného jezeru Lago di Predil, které leží v severní Itálii, téměř na hranicích se Slovinskem a Rakouskem, v nadmořské výšce 959 m.n.m.

Je středa, 14. července a my vyrážíme. V Čechách se ujaly vlády nezvládnutelná horka, ale to my známe jen z sms kamarádů a rodiny. Cesta uběhla poměrně rychle a my jen doufali, že nás u jezera nečeká nějaké překvapení a jezero nebude okupováno spoustou lidí, jelikož za ta léta, co tam jezdíme, jsme tam povětšinou sami a to i v sezonu. Blížili jsme se k městečku Tarvisiio a možná znáte ten zvláštní pocit, když se někam vracíte a najednou vám neřízeně vletí slzy do očí dojetím, že je vše, jak bylo a vy poznáváte stará místa, jako když jste tu byli naposledy. Z Tarvisiia je to ještě asi 10 km, takže jsme se kochali okolní přírodou a srovnávali, co se změnilo. Blížili jsme se pomalu ke Slovinským hranicím a tady se musí odbočit doprava, směrem na vesničku Sella Nevea. Jezero na nás mávalo svou průzračnou hladinou a lákalo, aby jsme, jen co zastavíme, vstoupili do jeho lůna. Odbočili jsme na známou cestu na "suťák” a naše oblíbené tábořiště a já vyjekla radostí, že jsme tu opět jen my a naše jezero. Byl to blažený pocit. Stan byl postaven za chvíli a o pár minut později jsme se ponořili konečně po sedmi hodinách jízdy do chladivých vod jezera. Pocit neposatelný. Modrá obloha nad námi, z opačného konce na nás zářil náš starý známý "Mangart”, hora majestátná a poměrně vysoká, navečer vždy jako jediná vystupující z šedi ostatních hor a prozářená západem sluníčka. Unaveni, ale šťastni jsme ulehli ke spánku. V noci, jelikož jsme příjezd trošku zapili starým dobrých pramenem z Plzně, se mi chtělo na onu stranu. Vyšla jsem ze stranu a nepotřebovala ani baterku, jelikož místní nebe, nijak neporušené světelným šumem okolí, nádherně zářilo paletou hvězd a já málem zapomněla, proč jsem vylezla ven. Bylo příjemně, okolo 18 stupňů, tak jsem sedla na kládu u ohniště a zírala. Spánek a únava mě ale po chvíli přemohla a ve spacáku se přece jen spí lépe.

Ve čtvrtek ráno, po snídani, začali přijíždět místní obyvatelé za odpočinkem k jezeru a na procházky, tak jsme nechali stan stanem, vše jak bylo, dělali jsme to tak přece vždycky a nikdy se nám nic neztratilo a vydali se do nedalekého Bovce na Slovinskou stranu a namířili si to k lanovce na Kanin, vysoký 2 656 m.n.m. Již z auta mi bylo něco divného a zírala jsem přes sklo auta na protější kopec, odkud se z vrcholů valil kouř. Asi z horka, nebo to někdo úmysleně zapálil, ale na třech místech docela slušně začínal hořet porost nedaleko vrcholu. Nic se ale nedělo, ani žádný vrtulník s vodou, co by to uhasil. Měli jsme štěstí, lanovka právě odjížděla. Přišlo mi hodně k smíchu, když se mě paní v pokladně slovinsky ptala, kolik nás je. vysvětlila jsem jí, že jsme tři dospělí a jedno dítě a ona si slovinsky opakovala :”Tri odrasle in enega otroka..” Posuďte sami, co mě rozesmálo, ale náš malý se určitě jako otrok opravdu nemá, spíše jsme jeho otroky my, celá rodina...Nasedli jsme do lanovky pro čtyři osoby a nevěděli co nás čeká za peklo. A to doslova. V kabince mohlo být tak minimálně 40 stupňů a já, ač se normálně téměř vůbec nepotím, jsem měla na zádech doslova potok. A nejen já. Bylo tam jen jedno maličké okénko a tím opravdu vzduch moc šancí na proudění neměl. A tady tato nedobrovolná sauna trvala 30 minut. Říkali jsme, ať je nahoře jaká chce zima, je nám to fuk, jen už aby jsme byli venku. Uf...Vysedli jsme a ovanul nás příjemný svěží větřík a teplota okolo 20 stupňů. Balzám na naše těla. Byla ale velká škoda, že nahoře se v tu chvíli proháněly docela slušně mraky, takže jsme viděli velké prd. Ale zážitek to byl stejně, jelikož se tam ještě držely plásty sněhového koberce a to bylo něco pro naše kluky, prohánět se v sandálech po sněhu. Koneckonců já jsem taky neodolala, do té doby, než jsem sebou práskla jak široká tak dlouhá – na svou ctihhodnou zadnici...:-) Poslední lanovkou jsme sjeli dolů a podotýkám, že cesta dolů už byla o něco snesitelnější než ta nahoru. Kluci škemrali, tak jsme se rozhodli nevracet hned k jezeru, ale zamířili jsme do před lety osvědčené pizzerie ve vesničce Srpenica k majiteli panu Radovičovi, který dělá opravdu úžasou pizzu v kamenné peci a za velmi slušnou cenu okolo 6 eur. To mi připomnělo krátkou epizodku z doby, kdy jsme byli u jezera snad podruhé nebo potřetí a děti chtěli taky na slovinské straně, v Logu pod Mangrtom, že si dáme pizzu. Byla jsem vyslána do nejbližší restaurace, která by klidně mohla i pizzerií být a svou angličtinou jsem se velmi slušně zeptala, jestli zde dělají pizzu. Kuchař vyšel za mnou ke dveřím, velmi přátelsky mě objal kolem ramen a velmi klidně, jako jsem já položila svou otázku, mi on odpověděl :” Pizza is a national specialty of Italy and Italy there are!”

a bylo to. Kdo nerozumí, jen krátce a velmi výstižně mi ten pan kuchař vysvětlil, že pizza je národní italské jídlo a Itálie je tam – a ukázal přes kopec směrem k hranicím s Itálií. Sklopila jsem hlavu a tenktrát bylo dopizzováno. Po letech se ale všechno mění a i Slovinci si to vzali u hranic za své a dělají piizzu opravdu excelentní! S plnými bříšky a úsměvem na rtech jsme se vrátili ke stanu a tam nás čekalo překvapení – čtyři mladíci si tu rozbili tábor, přestože celý zbylý prostor na suťáku byl volný, těsně vedle nás. No co už. Asi měli strach, a viděli jiný stan, tak se cítili více v bezpečí. Byli fajn, ale při večerní debatě, kdy jsme na sebe vzájemně pokřikovali, kolikrát tu byli a kde všude byli ap. jsem jen tam mimochodem podotkla, že můj muž v noci chrápe a myslela si, že je tím odradím a svůj tábor přestěhují. Na to mi ten jeden velmi rychle a s směvem odpověděl, že jim to nevadí, že oni chrápou všichni taky! A skutečně nelhal. Noční čistou oblohu jen narušoval čtyřhlasý chrápot a tímto se omlouvám mému muži, jelikož ten je proti nim v tomto ohledu naprostý žabař.Doufala jsem, že ráno odjedou. Neodjeli. Prý pobudou do soboty a pak se vrací domů. Pátek byl oddychový. Manžel se vydal na protější horu, v domnění, že bude za dvě hodinky zpátky. Ze dvou hodin bylo nakonec pět a on okolo oběda dorazil totálně z toho vedra a výšlapu vysílený, navíc s sebou neměl dost velký dostatek vody. Ale přišel jako vítěz, jelikož tam objevil částli střepin a úlomky z nábojnice z děla z I. světové války. Mělo to pro něj význam dvojnásobný, možná i proto tady jezdíme tak často, někde v okolí totiž jeho děda za I. světové války bojoval a proto má on k tomu místu ještě bližší vztah a já se přiznám, že  jsem se tím nakazila taky. Po obědě se nafoukl člun a chlapi vyrazili na jezero a já si vychutnávala tiché chvilky samoty a pozorovala jsem je pouze hledáčkem kamery v dálce. Odpoledne dorazili naši přátelé Jitka s Petrem, kteří s námi nemohli jet hned ve středu, tak dorazili aspoň v pátek. Byli nadšení také jezerem a nepohrdli osvěžující koupelí. Vrhli jsme se do jezera a já jen podotkla, že letos není jezero tak úplně chladné, jak ho vždycky známe, že tam cítím nějaké teplé proudy. V tom vtipně Petr podokl, že ty proudy půjdou patrně od něj...Rozesmáli jsme se na celé kolo. Zvláštností tohoto jezera jsou i rybky, velikostí asi šprotů, které vás, když chvíli postojíte nehnutě, začnou okousávát a oždibovat, hlavně starou kůži na těle, což vám přijde, jako by vás někdo po celém těle lechtal. Nicméně, kdesi se za tuto procedůru snad i platí a v jezeře ji máte zadarmo..:-) Po koupeli a odpočinku jsme vyjeli omrknout zapadající sluníčko z nedelekého Mangartu, který má ústihodných 2786 m.n.m. U posledního tunelu se pak platí za vjezd 6 euro do sedla Mangartu, ale po šesté hodině se už mýtné nevybírá. Ne, že bychom tam jeli z úsporných důvodů, ale navečer tam už nikdo velice není. Přes den tam natrefíte možná až na 50 aut a to opravdu není nic pro nás. Bylo nádherně a nahoře vál svěží větřík a my jen zírali a mačkali spouště foťáků. Večer byl opět ve znamení chrápajícího orchestru, ale co se dalo dělat.

Ráno chlapci odjeli.

V sobotu ráno jsme před invazí domorodců unikli za Tarvisio na další z lanovek, směřující na Monte Lussari, vysoké 1 790 m.n.m. Monte Lussari je i pro místní jakési poutní místo a nahoře je kostelík, kde ten den zrovna probíhala mše. Byl to zvláštní pocit, na vrcholu kopce, blaha a kde je jen kostel, vrchol a pár lidí, slyšíte, jak se nese zpěv a slova faráře z kostela. Člověk si připadal jako v nebi. Vydali jsme se na malou procházku na protější horu Ciacciatore, ale nedošli až na konec, jen do poloviny, jelkož jsme si vzali jen horolezecké sandály a to by neuselo dobře dopadnou. Při cestě zpátky jsme zastavili v místní hospůdce a objednali si pravé italské lassagně. Mňam, ještě teď mi tečou sliny. Už vím, proč je miluje i náš oblíbený kocour Garfield..A náš Tomáš neodolal ochutnat ani pravé italské tiramisu. Chutnalo mu, ale nakonec konstatoval, že naše kamarádka Silvie ho umí stejně nejlíp ze všech Italů.

Bylo pravé poledne a teploměr na Monte Lussari ukazoval příjemných 23 stupňů. Pod námi se chystali padáčkáři ke sletu na svých padácích dolů do Tarvisia. Letěli jako andělé s barevnými křídly a my jim jen tiše záviděli. Lanovkou jsme sjeli dolů a jelikož se nám ještě nechtělo ke stanu, kde jsme předpokládali, bude ještě hodně domorodců, vydali jsme se na říčku Resuitu, která je napájena z ledovce a podotýkám, že když jsme tu byli před lety, stačilo na chvíli namočit jen nohy a za chvíli jste je pomalu necítili, jak byla voda studená. Letos bylo všechno jinak, našli jsme si báječné místo mezi obrovskými kameny a celé odpoledne trávili ve vodách říčky, která byla oproti jiným letů až neskutečně teplá a osvěžující a to Petr opravdu opodál nestál.

Večer jsme ulehli ke spánku, když mě asi o půlnoci vzbudil prostřední syn, ať se jdu podívat ven. Bylo to zvláštní, ale už jsme to u jezera zažili. Nad Mangartem jako by se čerti ženili, blýskalo se a Mangart jako by se opékal na rožni, ale přitom bylo všude kolem hrobové ticho. Žádné rány provázející každou bouřku. Vysvětlili jsme si to tím, že zkrátka hory půdobí jako nějaký tlumič a všechny ty rány a zvuky hromů prostě odráží. Zatím nepršelo, ale moc nadějně to nevypadlo. Ráno v sedm, když jsem se vzbudila začalo kapkat. Stihla jsem ještě uvařit kávu a čaj na cestu a začali jsme balit, protože to vypadalo na delší a vydatnější déšť. V osm jsme vyrazili a já zase jako při příjezdu, se slzami v očích, potichu, aby mě chlapi neslyšeli a neviděli, šeptala – arrivederci – a že se sem zase znovu vrátím, vždyť je to, jako se vracet domů. Tolik to "naše” jezero miluju.

opět Tenerife

Opět se po letech vracíme na jeden z kanárských ostrovů, ohřát se a zjistit, co se za ta léta změnilo..
Tenerife v lednu 2009.
Tak padlo rozhodnutí – letíme se trošku ohřát na kanárský ostrov Tenerife. Byli jsme tady sice už před desíti lety, ale kdo ví, jak se to tam změnilo...a zase si toho člověk v pokročilejším věku tolik nepamatuje, takže je třeba vzpomínky oživovat.
Cesta začala poměrně divoce, a to tím, že jsem zajistila ubytování v Praze, abychom mohli do Prahy přijet o den dříve, setkat se s přáteli a aby to nebylo tak na honem. Navíc 5 hodin jízdy autem od nás z Moravy a pak 5 hodin letu, to není nic moc. Jak říkám, ubytování jsem zajistila přes net za vcelku výhodnou cenu a 10 minut jízdy od letiště. Paráda! Než jsme tam dojeli. Našli jsme to poměrně brzy, penzion vypadal přívětivě, avšak dveře mi otevřel člověk tak ve věku asi 80-ti let, v károvaných bačkorách, vytahaném svetru, na hlavě čepici s logem penziónu, no asi jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Pozval mě dál. Manžel se synem čekali v autě. Lidi ten blázinec, co tam byl, jsem v životě neviděla! Hned se ptal, odkud že jsme a když jsem odvětila že ze Vsetína, jen se pousmál a s typickým pražským přízvukem povídá :" Jo z Čunkova, jo?" Ihned jsem žádala, že bych ráda viděla pokoj. Na to odvětil:"..a je to nutný?" Bylo. Pokojíček jak z červené knihovny, popisovat raději nebudu, můj muž vybuchl smíchy, když to viděl, ale co se dalo dělat. Byl už večer, tak se mě jen suše zeptal, zda nemáme s sebou své povlečení. Pak si do mě jen uštěpačně rýpl, kdo ví, kolik lidí tu před námi v tom povlečení spalo. Nebudu pokračovat.
Následovala návštěva restaurace, kde jsme se setkali s přáteli a skoro na "úžasné" ubytování zapomněli. Bylo to i částečně zapříčiněno konzumací piva. Přespali jsme téměř oblečení ve svých věcech, jestli se tomu dá říct spaní, místnost byla zatuchlá a jako by se tam kouřilo tak 14 dní v kuse. Byli jsme rádi, když jsme ráno vypadli na letiště.
Rozloučili jsme se s pražským "dervišem" – tak přesně totiž ten pán vypadal a já ihned mazala i číslo telefonu z mobilu, protože vím, že tam už NIKDY!
Přijeli jsme na letiště, CK co zajišťovala i parkování auta už byla na letišti, takže si opsali stav km, stav nádrže a my auto odevzdali. Letadlo vzlétlo téměř bez zpoždění a přistálo až na Fuerteventuře, kde jsme měli mezipřistání. No a pak jsme už viděli z okýnka letadla vrcholek Teide se svou typickou bílou čepicí, jak si majestátně hoví v mracích. Nádherný pohled. Přistáli jsme. Okamžitě shodili ze sebe bundy a svetry a nadýchli se z hluboka mořského vzduchu! Bylo to úžasné zase po několika měsících cítit vůni moře, ryb a vidět rozzářené slunce. Bylo to jako v ráji. Odjeli jsme do hotelu. Ten byl naprosto úžasný. Přímo u moře a v severovýchodní části ostrova v Las Caletillas, což byl účel, jelikož jsme chtěli hodně cestovat po ostrově a hodně toho vidět. Volba byla správná. Ráno nás budilo sluníčko vycházející z moře a svítilo nám přímo do postele. Božský pocit. Po snídani jsme šli zrekognoskovat terén a půjčili si auto na celý týden. Vyjeli jsme. Nejprve na sever ostrova, k vesničce Taganana, kam jsme se před lety nedostali a měli tam tudíž resty. Byli jsme odměněni nádhernými scenériemi moře, ohromných vln, narážejících na skály, těžké mraky se hrnuly nad vnitrozemí, ale u moře bylo nebe jako vymetené. Na vyhlídce "Mirrador" jsem si dali tolik očekávané brambory vařené v mořské vodě, s omáčkou mojo rojo a s rybkou. Nemělo to chybu. To asi není třeba dál popisovat.
Malý syn už pro změnu kňoural, že chce k moři, tak další cesta směřovala k pláži Las Terasitas na severovýchodě ostrova, kde byl navezen saharský písek, takže pláž jak stvořená k povalování a lenošení na slunci. Aspoň chvíli byl klid a malý se ráchal v moři. Já si užívala sluneční lázeň a taky podle toho po návratu vypadám. – ráno mě zastavil místní cikán a ptal se mě, jestli jsem Romka? No takže s opalováním příště střídmě!
Další den jsme se rozhodli navštívit po letech nedaleký Loro Park, kde je lachtaní, delfíní, papouščí šou a také šou s kosatkami. Manžel nás tu vysadil a prý si pojede sám vyčistit hlavu, jelikož neustálé otázky syna typu:" a ploč?" mu zjevně lezly na nervy. Domluvili jsme se, že si za dvě hodiny napíšeme sms, jak to vypadá. Nakonec jsem byla s Jakubem v Loroparku plných pět hodin a pořád jsme neměli dost. V pavilónu tučňáků jsme dokonce byli třikrát, byla to úžasná podívaná. Vešli jsme dovnitř a na jezdícím pásu typu eskalátoru, jsme se pohybovali do kruhu a za sklem byla voda, ledové kry, sníh, plavající a ráchající se tučňáci, někteří pro změnu jen postávali jako drbny v hloučku, no zkrátka, bylo na co koukat. I malý syn, který jindy nedokáže být potichu déle než jednu minutu, tu stál s otevřenou a oněmělou pusou! A to bylo co říct!  U lachtanů a delfínů naopak neustále vykřikoval"Jééééééé dívej!" I já jsem z této návštěvy přes vcelku vysoké vstupné, měla dobrý pocit. Táta už čekal nedočkavě před parkem a sděloval své zážitky při své procházce Puertem santa Cruz.
Následující den bylo rozhodnuto už ráno. Jedeme na Teide! Pico de Teide je téměř vyhaslá sopka a zároveň nejvyšší hora celého Španělska a se svou výškou 3 718 m.n.m se hrdě pyšní nad mraky. Majestátní hora. Chtěli jsme již před lety vyjet nahoru lanovkou, ale byla tam stále tak velká fronta lidí, že k tomu nakonec nedošlo. Navíc v té době naši dva synové měli vcelku jiné zájmy, jako je aqua park apod., takže na Teide nedošlo. O to více jsme se těšili. Přijeli jsme k úpatí hory, odkud vyjíždí lanovka. Pár lidí tam sice bylo, ale sluníčko bylo moc vysoko, tak jsme se rozhodli kvůli točení na kameru a focení počkat na poslední lanovku, která vyjížděla ve čtyři hodiny.
Jeli jsme tedy na opačnou stranu, než z jaké jsme přijeli a ve výšce přibližně 2 500 m.n.m jsme zaparkovali autko a lehli si na místečko zalité sluníčkem a dopočívali po dobrém obědě. Jakub naháněl místní ještěrky, které se ale nechtěly dát nechat chytit, takže byl aspoň chvíli zase klid. Málem jsme hodinu "h" prošvihli a probrali se z lenošení ve třičtvrtě na čtyři! Úprkem jsme naskočili do auta a mířili zpět Teide. V lanovce nás jelo už jen pět. Rozdíl teploty byl asi 15 stupňů, což se dalo vydržet. Horší bylo tak rychlé převýšení a já měla pocit, jako bych vypila minimálně pět piv na ex!  Vyjeli jsme totiž asi do výšky 3 500 m.n.m,
zbytek se dal zdolat sice pěšky, ale jen na místní povolení a i když jsme si ho mohli zajistit, s malým klukem by to byl zřejmě problém. Tak jsme nad tím ani neuvažovali. Byly sice lehce vidět obrysy Gran Canarie, sousedního ostrova, kousek Gomery a částečně samotná Tenerife, ale ten pocit sám o sobě byl úžasný. Po pár minutách a s pár kamínky v kapse jsme sjeli zpátky dolů. Nutno podotknout, že Teide a borovicové lesy okolo, nám natolik učarovaly, že jsme tady byli celkem asi pětkrát. Ne sice lanovkou nahoře, ale v okolí Teide jsme se potulovali, lovili záběry různě nasvícených skal a samotné hory, sbírali borovicové šišky, zkrátka jsme si to užívali. Nastal večer. Jako každý den jsme se vřítili na večeři, kde byly různé pochoutky od rybek a různých masíček, po omáčky mojo rojo, brambory pappas arugadas, salátky, ovoce, no prostě paráda. Do restaurace vkráčeli také ruku v ruce dva mladíci asi ve věku třiceti let, jeden drobný, opálený a chůzí připomínajcí kačenu, druhý vážný, s brýlemi, zjevně dominujcí v této dvojici. Byli jasní. Ani bych si jich nevšimla, i když ono to nešlo si jich nevšimnout, ale u bufetového stolu, když si ten drobnější nabíral docela hodně krájené cibule, mu ten druhý začal zřejmě brblat, že to si nebude moc vhodné. Neumím španělsky, ale z rozhovoru to bylo zcela patrné, jelikož ten drobnější okamžitě začal cibuli vracet zpět.  Vždy mě rozesmáli svým sladkým "olá" když nás zdravili při setkání kdekoliv v hotelu.
Zbývalo vyjet na jih. Museli jsme konstatovat, že ostrov za ta léta ještě více zezelenal a působil úžasně svěže! Kousek od Los Cristainos jsme objevili zcela nový zoopark s názvem Jungle park. Ani táta tomu neunikl a musel s námi. Zpočátku moc nadšený nebyl, ale když zjistil, kolik je tam objektů k točení na jeho novou kameru, byl rád. Nejlepší bylo asi šou s dravci. Zažili jsme něco podobného i na Gran Canarii, ale srovnat se to nedalo. Tak vypustili jednoho orla a pak sokola byl a konec. Tady vběhlo do arény pět cvičitelů této zvěře a nejednou vypustili k nebi snad dvacet různých dravců a předváděli s nimi kousky až se tajil dech. Pomíjím to, že mi sem tam jako i ostatním lidem přeletěl nějaký těsně nad hlavou, dokonce vás i lehce šmírnul svými křídly! Manžel nestíhal ani točit, jak byla šou dynamická, rychlá a úžasně zorganizovaná. Opravdu jsme zírali.
Pak jsme se vydali na nejjižnější část ostrova, kde nás vítala cedule na cestě, směřující k majáku, se zákazem vjezdu a nebezpečí padání kamení. Polovička rozhodla:"jedem,ne?" Tak jsme jeli. Já trnula, kdy nás zastaví místní policie, nebo kdy nám nějaký šutr přistane na autě. Dorazili jsme až k majáku. Na větším plácku parkovalo dalších asi 20 aut. Pohoda. Ale stálo to za to, protože pohled na sklály Los Gigantos v zapadajícím sluníčku a bouřící moře neměl chybu. Při cestě zpátky jsme opravdu policii v protisměru potkali, takže ti, co tam zůstali o chvilku déle, měli asi smůlu. Dokonce tam vyráželi i další a další a někteří vtipálci než vyjeli směrem ke skalám, se s zakazující cedulí dokonce fotili a na zákaz ještě ukazovali! To muselo být překvapení na konci. !!!Mám na mysli číhající policisty.
Další dny probíhaly v pohodě, táta se smířil s užvaněností svého syna i drahé manželky a rezignoval. Ještě několikrát jsme se vrátili jak jsem se zmínila k Teide, na sever ostrova, na pláž las Terasitas a do hlavního města Santa Cruz. Na Tenerife je toho opravdu co k vidění, a to hlavně v této době. Dozrávaly pomeranče, banány a kvetly mandlovníky!  ostrov celý zářil zelenou barvou a různými barvami ibyšků, ty před domy kvetly jako plevel. Nastal poslední den před návratem. Stále jsem sháněla známky na pohledy, které jsem chtěla poslat přátelům a rodině. Jako by se po známkách zem slehla. Prostě nebyly. Jeli jsme se ještě podívat před večeří do nedaleké Candelarie a tam – světe zboř se, jsem známky sehnala na prvním rohu. Pohledy byly ihned i poslány a já s vítězným výrazem v obličeji vyrazila i se zbytkem do místní cafeterie na caffe con leche a manžel si vyžádal "grand cerveza". Měl co dělat. Donesli mu opravdu pivo velké, obsah asi 2,5 litru! Tentokrát jsme vybuchla smíchy pro změnu zase já! Jen se ušklíbl a bylo mu jasné, že má co dělat.
Poslední den jsme dopoledne sbalili kufry, šišky a kamínky zvlášť, větvičku borovice i s kořeny pořádně zabalit, aby cestu vydržela a mohla si ji nasadit do své zahrádky, a pak už jen pocházka po pobřeží a odjezd na letiště. Měla jsem smutek v očích při pohledu nezapadající sluníčko, oslňující místní letiště. Pak jsme se vznesli a já jen tiše přes okýnko, nakloněná tak, aby nebyly vidět na mém obličeji kutálející se slzy, zašeptala: " Tak addios úžasná Tenerife, addios moříčko, sluníčko a nezapomenutelná Teide! Nikdy na vás nezapomenu a pokud zdraví dá, jistě se ještě vrátím!"

Óda na Krétu

Óda na Krétu

Jak jinak vyznat lásku Krétě máme?
Té krásné, nonšalantní dámě?
Zkusím popsat pár verši
Jak mi v její náruči vždy srdíčko buší.

Přiletěli jsme tu již po čtvrté
Trošku jí snad už známe
Přivítaly nás pláže sluncem zalité
Ta krásná dáma asi nikdy nezestárne.

Autem se řítíme další den
Pláž Phalasarna už je vidět v dáli
Je to jak jeden krásný sen
Čvachtat se v moři, když slunce pálí.

Prodejce koblih tváří se mile
"Where are you from?” ptá se
My odpovíme a úsměv oplatíme
A on spokojen odchází, zdá se.

Už je večer, slunce zapadá
Zítra je také den a únava vyhrává.

Další den si lenošíme
Hotelový bazén je nám k dispozici
Plaveme pod vodou možná i míle
Malý syn křičí:”To je luxcus!” – co na to říci?

Když si sluníčko už polštář dává
Pod svou zlatou hlavičku
Cesta do Renthymonu nás láká
Zamotat se do něj aspoň na chviličku.

Bezchybně projíždím ulice
Auto parkuji v známém přístavu
Mám pro to město slabost velice
I když se tu pak ztrácím v davu.

Už vidím v dáli maják, pirátskou loď
Rozeseté taverny
Syn na mě volá :”Tak už pojď!”
A nechápe, jak krásně je mi.

Fotím, nasakuji atmosféru do své kůže
Pozoruji lidi, domy celkový ruch
Vše zapisuji hluboko na dno své duše
Ještě teď cítím ten vlahý mořský vzduch.

Domky si hrají s paprsky na schovávanou
Kolem právě prošel mnich a kousek dál Žid
Nejde ani vše popsat najednou
Tam člověk prostě musí být.

Usínám s blaženými pocity
Že je vše jako v mých vzpomínkách
S těmi lidmi i mezi nimi
Byla jsem tam znova a znova v těch kouzelných uličkách.

Sluníčko se opět vyhouplo na oblohu
Vyrážíme na cestu jižní
Máme nemalou úlohu
Dostat se na Elafoníse svižní.

Cesta je klikatá a dlouhá
Slunce pálí, horko úmorné
Zvedám oči a volám:” Tak to je ona!”
A syn se nedočkavostí do vody vrhne.

Vodička průzračná, teploučká
Hýčká nás ve své náruči
Lehce omývá naše tělíčka
Tady je krásně vždy.

Moře je na Krétě krásné
každý mi to snad potvrdí
ale i vnitrozemí má kouzlo své
kdo má chuť, ať tam zamíří.

Úžasná atmosféra na Preveli
klášter a pak hrad Frangokastelo
nohy nás už všechny bolí
ale děláme, jako by se nic nedělo.

Další dny tečou jako voda
Navštívíme i Chaniu, přístavní krásku
Přejedeme na poloostrov Souda
A už se vydáváme na procházku.

Poloostrov kláštery posetý
Je snad i jiný než celá Kréta
Až člověk nad tou krásou oněmí
A to jsou tu už celá léta.

Klášterní zahrada Moni Ag. Triada, vždy upravená
Mniši sedí v koutku tiše
A jsou tu i kytky, co neznáme jejich jména
O nichž se nikde nepíše.

Kolem jen olivovníky a vinohrady
U mnichů zakoupíme víno, olej, koření
S tím vším si víme rady
Budeme vzpomínat i doma při vaření.

Máme ještě v plánu jih
Míříme do Plakiasu
Jsme už jako na trních
Nezbývá nám už moc času.

Skály kolem větrem mávají
Mají zřejmě radost zas
Že v rychlosti nás míjejí
A my jsme opilí z jejich krás.
A už je tu Plakias.

Městečko jako na dlani
Vlnky pohupují lodičky jemně
Nechápu ty, co mají mínění
Že Kréta není krásný kus země.

V Plakias se aspoň podle nás
navždy a definitivně
zastavil snad všechen čas
vše se tváří až podezřele klidně.

Městečko má ale svou vlídnou duši, prvotní zdání klame,
taverničky nás lákají
dáme si frappé, sladké, chladné
a když nastražíme obě uši
slyšíme, jak se i cikády slítají.

Nadešel další slunce západ
A s ním se loučíme i my
V hlavě se rodí nový nápad
O Krétě budeme mít krásné sny.

Tak "Jassu” Kréto, snažím se o pozdravné gesto
Krásko drsná, přesto nejsladší
Tečou mi slzy přesto
A my jsme zase o vzpomínku bohatší.

Nechám se zlíbat tvým mořem, větrem
Věř, že se mi těžce odchází
Já se ale vrátím s létem
A ty mě obejmeš jako vždy.

Efcharísto Kréto!
Připíjíme na tvou krásu "Jámas!!”
bude nám smutno, už teď je to jisto
že tě navštívíme zas.