Lefkáda

Je úterý. Mám už sbaleno. Nebyl to žádný problém, věděla jsem, že už teď, začátkem června na Lefkádě teploty pod 25 stupňů neklesají, takže pár hadříků dát do kufru nebyl až tak nadlidský výkon. Vstávali jsme ve dvě a v noci ve tři vyrazili na letiště. Odletěli jsme včas.
Přistání v Preveze nás probudilo z nočního klimbání, zapříčiněného nedospáním. Autobus nás dovezl po předchozí zastávce v Ag. Nikitas do Vassiliki na jihu ostrova. Bylo nádherné dopoledne navzdory všem předpovědím na netu. Ubytovali nás v jednoduchém, ale čistém studiu. Úžasný pohled z balkonu nás ihned ohromil. Trajekt, stojící kousek od nás na moři se právě chystal odplout. Pozorovali jsme ten shon kolem, celníka kontrolujícího právě najíždějící auta. Bylo to jako němý film, ostatní zvuky vše překrýval hukot moře a startujícího trajektu.
Ve středu vyrážíme do některé autopůjčovny pro auto, chystáme se projet celý ostrov. Původní plán byl zajet i do Pargy, bohužel nevyšel. Ale nebudu předbíhat. První cesta tedy vede po pobřeží směrem do Nidry. V půlce cesty však odbočíme do vesničky Sivros a po té do nedaleké jeskyně. Jedeme úzkou cestou, nikde nikdo. Jeskyně na konci putování sice byla, ale kromě páru netopýrů, které jsme zřejmě vytrhli ze spánku nikde nic. Vracíme se zpátky, odbočujeme do středu ostrova k opuštěné vesničce Roupakias. Krásné výledy kolem, ale cesta jako by se najednou ztratila. A hle, před námi je stádečko koz, starší pán na oslíkovi a jeho žena která kozy pobízí halasným pokřikem. Z dálky na ni volám:”Kalimera!” A ona s úsměvem odpovídá:”Jassas, jassas!” Ptám se anglicky na cestu do vesničky Roupakias a ona ukazuje úžasnými gesty, směrem, kam máme jet a k tomu energicky vykřikuje:”Ki ki ki ki ki!” Musela jsem se smát , paní se smála taky a já měla z tohoto srdečného setkání krásný pocit. Vesnici jsme našli. Zarostlá stromy,převážně olivovníky, jen kostelík s červenou střechou se vystavoval z dálky na odiv, aby bylo znát, které stavení bylo v obci nejdůležitější. Domečky téměř nebyly vidět, okna pootevřené nebo vůbec žádné, jen divoké oleandry si tu rostly jak chtěly. Bylo slyšet jen zvuk cikád a najednou jsem zbystřila. "Slyším vodu!” Uprostřed vesničky se valila vymletým korytem a krásně ohlazené kameny napovídaly, že vody tady v zimě a na jaře bývá podstatně více. Tady se zastavil čas. Nutilo mě přemýšlet, proč kdysi tuhle vesničku, s krásnou průzračnou vodou, vlastně kdysi opustili. Odpovědi si však mohu pouze domýšlet. Zbytek posádky auta začal být neodbytný, že chtějí k moři, tak rozhodnutí padlo jet směrem do vesničky Dragano a pokračovat po západním pobřeží na pláž Porto Katsiki. Vlny nás přivítali bouřlivě, takže o zábavu bylo postaráno. Voda, průzračná a tyrkysově zelená, nás zvala do své náruče. Nedalo se odolat. Slunce se pomalu sklánělo k hladině a my vyrazili na cestu zpátky, abychom den završili v některé z místních taveren. Nechtělo se nám ale vracet stejnou trasou, tak jsme jeli přes mys Doukato, nejjižnější místo na ostrově. Maják na jeho konci se tyčil neohroženě na útesu a blikal spiklenecky na projíždějící lodě a trajekty. Kdesi na obzoru jsme rozeznávali obrysy námi obdivované Kefalonie a Ithaky.
Ve čtvrtek se sluníčko vyhouplo na oblohu a dávalo jasně najevo, že se hned tak za mrak nemíní schovat. Manžel se rozhodl, že se pojedeme podívat na poloostrov Agrapidoula na jihovýchodě ostrova, nedaleko od Nidry. Nic jsme se zbytkem účastníků zájezdu nenamítali, dokud jsme nezjistili, kudy cesta vede. Makadamrout. No nazdar! S fiatem Stilo trochu divoká představa, ale manžel to vzdát nechtěl. Je fakt, že bychom byli připraveni o dobrodružství a krásné výhledy na okolní ostrovy a hlavně ostrov Meganisi, koupání v průzračně čisté vodě, na pláži, kde jsme byli úplně sami. Bylo mi i jasné proč. Takových bláznů, kteří se vydají ve stopách džípů s osobním autem asi moc není. Jen plachetnice kolem nás majestátně korzovali po moři.
Výlet jsme přežili a s mým nadáváním, auto to přežilo také a my den úspěšně zakončili v Porosu při orosené sklence Mythosu a dobré večeři.
V pátek se nejmladší syn probudil s teplotou a kašlem. Asi byl příčinou průvan v autě, jelikož jsme v autě nechtěli pouštět klimatizaci, otevřeli jsme všichni okna. A důsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Manžel s kamarádem odjeli do rokle Melisa a já se syny a kamarádkou zůstala v penzionu. Den byl rovněž jako vymalovaný, bohužel to vše kazila nemoc maličkého. Odpoledne se mu ale udělalo lépe a tak jsme aspoň vyrazili lodním taxi na nedalekou pláž Agiofili. Slyšela jsem už před odjezdem, že je krásná, ale přesto mi realita vyrazila dech. Malý byl ve stínu a hrál si s kamínky. My zatím dováděli v průzračné vodě jako malé děti. Byla to odměna za celý den.
Sobota. Nemoc stále nepolevovala, takže zbytek posádky jel objevovat krásy ostrova a já malého bavila na pokoji a v okolí penzionu. Odpoledne ale zase teploty opadly, tak jsme se vydali na pláž Gialos a pak večer se znovu okoupat a pak pozorovat západ slunce na pláž Kathisma. Slovy nepopsatelné, fotkami nedoložitelné! Zázrak, konající se každý večer... Sluníčko šlo spát.
V neděli ráno nás probudily zpívající kostelní zvony. Nádhera! Padlo rozhodnutí, že malý sice kašle, ale je bez teploty, které po zásahu Nurofenem klesly, že pojedeme aspoň na výlet přes Nidry na nedaleké vodopády. Cesta je značená žlutými cedulemi, bohužel na levé straně cesty, oproti pravděpodobnější pravé. Jezdili jsme jako pitomí, nakonec vítězně odbočku našli. Pěšina k vodopádům byla příjemně zarostlá stromy a keři, jen bublající voda nám dělala v tom tichu společnost. Její hlasitost se s přibližujícími vodopády samozřejmě násobila. Voda se valila s hukotem a nevšímala si okouzlených pohledů návštěvníků. Zelená voda v tůňkách, na kamenech odpočívající žáby, úzké cestičky a lahodný stín, který nás schovával před neúprosným sluníčkem, to vše nám bylo odměnou za propocená trička. Nevraceli jsme se zpátky přes Nidry, ale autem vyjeli až do výšin k nejvyššímu bodu Lefkády – Pirgosu. Úžasné pohledy a výhledy mi ještě v noci nedaly spát.
V pondělí jsme museli s malým k lékaři. Kašel neustával a teploty klesaly jen pod nátlakem sirupu. Na místní poliklinice jsme byli ráno v devět první. V ordinaci byl mladý lékař, neustále si okusující nehty. Malého prohlédl a zkonstatoval, že nám dá pouze sirup na snížení teploty a kdyby to neustávalo, tak máme dorazit další den a malý dostane antibiotika. Peníze nikdo nechtěl. Kupodivu ani číslo pojistky! Jak velkorysé! Neděli jsme trávili ve Vassiliki a na místních plážích jsme se střídali, chvíli byl někdo s malým, chvíli u moře. Při jedné procházce ve stínu Vassiliki se mi za zády ozvalo:” Dobrý den!” Otočím se. Nikdo známý. A pak znovu, tentokráte zazní i mé jméno. "Ahoj já jsem Zdena...známe se z recko.name...” usmála se sympatická paní a po jejím boku se lišácky usmíval i její muž. Po podání ruky jsem si připadala, že se známe léta. Příjemné setkání korunovalo celý den.
V úterý následovala opětovná návštěva místní polikliniky, tentokráte se konsorcium, sestavené ze starého lékaře, mladé medičky a sestry v letech dohodlo, že nás pošlou do hlavního města na odborné vyšetření. Vyrazili jsme. Najít v desetitisícovém městečku, plném uliček a jednosměrek nemocnici, se zdálo jako nadlidský výkon. Nakonec při mém zoufalém zvolání z auta na jednoho domorodce, kde je nemocnice, mi s údivem v očích ukázal na budovu před námi. Zdálo se, že máme vyhráno. Nebylo. To, jak popisuje řecké zdravotnictví ostrovanka ve své knize, je přesné.
Musela jsem konstatovat, že nemá opravdu zapotřebí si cokoliv vymýšlet. V menší budově a nevelké čekárně plné lidí, seděli vedle sebe třeba maminka s ročním dítětem a vedle, asi 90-ti letí důchodci. Jedna paní si na prostředku ofačovávala svou nemocnou nohu, mnich naslouchal jednomu z přítomných jeho problémy, a do toho všeho si pod všudypřítomnými nápisy "no smoking” pán, okupující něco jako vrátnici zapálil další cigaretu. Kouřili tu všichni. Včetně doktorů, procházejících po chodbě. Byli jsme na řadě. Po prohlídce jedné starší milé lékařky a tří mediků, náš malý už doktory nechtěl ani vidět. Všichni mu chtěli nahlédnout do krku, poslechnout ozvy a pak poplácat po zádech, aby zakašlal. Poslali nás na rentgen. Podle mě spíše katakomby v suterénu, plného kouře z cigaret a v místě, kde se rentgenovalo, byl zároveň i sklad. Už jsem to neřešila. Byla jsem ráda, že nález na plicích byl negativní a "fotečku” za 5 euro máme doma na památku. Při pohledu na ni celé doktorské osazenstvo zkonstatovalo, že mu mám dávat ovocné šťávy. Nashledanou. Byla jsem zklamaná a čekala aspoň kapky proti kašli. Po tomto neúspěchu jsme si alespoň prohlédl město Lefkádu a navštívili místní pevnost a přes Ag. Nikitas jsme se vrátili do Vassiliki.
Ve středu to nebylo jiné. Chlapi odjeli do Nidry, půjčit si motorový člun a brázdit vody v povoleném území. Kašel ani teploty nepovolovaly. Mě napadla spásná myšlenka. Zavolám Páji. Kamarádce, žijící v Řecku, jejíž manžel je lékař, třeba poradí oni. Z jejího hlasu byla znát radost, že mě slyší, ale jen do té doby, než uslyšela zakašlat malého. Zděsila se stejně, jako vedle ní stojící její manžel – lékař. Okamžitě mi radili jít do nejbližší lékárny a zakoupit antibiotika Claripen, volně dostupná bez receptu, doporučili mi dávkování, protože doktorovi bylo jasné, že jinak nemoc neodezní. Malé tělíčko bylo totiž po pěti dnech teplot a kašle totálně vyčerpané. Odběhla jsem do lékárny, kamarádka hlídala syna. Mladá, usměvavá lékárnice mi to však odmítla prodat. Vysvětlovala jsem jí, co vše jsme již absolvovali. Kolik lékařů obešli. Nic. Zavolala jsem znovu Pavle a ta jí řecky vysvětlila situaci i dávkování léku. Vše magistra odkývala, položila telefon, podala mi ho a znovu řekla, že mi to prostě neprodá. Důvod nevím. Rozplakala jsem se bezmocí. Nic to nebylo platné. Nakonec jsem sedla do auta a jela do Nidry – jiné lékárny.
Příjemná paní v mým letech, po mém pozdravu a požadavku antibiotik, se mě s úsměvem zeptala, jestli chci sirup, či tablety, zda větší, či menší balení. Spadla mi brada. Je to vše o lidech, pomyslila jsem si. Antibiotika začala zabírat brzy a hoch se začal evidentně k naší radosti zotavovat. Bohužel se blížil konec našeho pobytu.
Mezitím naši chlapi domlouvali půjčení člunu v Nidry. Dva otcové se rozhodli, že vyjednávání nechají na dvou 16-ti letých hoších, kteří mluví přece briskně anglicky. V tom náš synáček tátovi odpověděl:” Ale mě se zrovna dnes nechce mluvit anglicky!” To bylo na facku. Můj muž bouchl jak papiňák a chlapcům sdělil, že pokud to prostě nedomluví, je s výletem konec a hotovo. Šlo o princip. Chlapi si to samozřejmě mohli i domluvit sami, ale chtěli, aby měli i hoši nějakou zásluhu na výletě. Nakonec si dali říct. Vyjeli na poměrně klidné moře a nebudu popisovat všechny jejich zážitky, ale jen jeden za všechny. Chtěli si jako první natrénovat přistání, aby pak nebyli vystaveni díky neznalostí posměchu. Zdařilo se. Zaparkovali, následoval oběd v taverně. Při nastupování zpátky do lodi upozornil můj muž našeho syna, aby loď odrazil od mola. Učinil by tak bez většího problému, ale můj muž ho chytil za kotníky, aby údajně nepřepadl. Syn tak vytvořil most mezi lodí a molem, protože se zapomněl pustit. Následoval pád do vody, tzv. placák a mladý pak jen suše a ironicky konstatoval:” Bože děkuji, že mám tak inteligentního otce!” Všem vřele půjčení člunu doporučují! Vrátili se plní dojmů a zážitků a bylo to příjemné poslouchat v taverně v Sivotě, v nádherném malém přístavu. Šéf taverny nás vzal do kuchyně a mohli jsme si vybrat rybku, která nám právě padla do oka. Na závěr jsme dostali i malou pozornost – jak jinak – řecký jogurt s ovocem a medem.
Čtvrtek byl odpočinkový, dokupovali jsme dárečky pro naše blízké pomalu začali balit, jelikož v pátek brzy ráno jsme měli vyrazit na letiště. Ještě tedy poslední cesta na Agiofili, poslední úžasná koupel v její náruči, zamávání trajektu, který nám byl celou dobu dobrým společníkem.
V pátek brzy ráno, kdy sluníčko teprve začalo šimrat okolní kopečky svými paprsky, jsme nastoupili do autobusu, zamávali majiteli penziónku a jeho ženě, starousedlíkům sedícím už časně ráno v kafeniu na pobřeží a opouštěli tato kouzelná místa. Odlétáme a já se krčím u okýnka
letadla, aby nikdo neviděl, jak mi tečou slzy po tváři. Je mi vždy hrozně těžko, když opouštím Řecko a bylo mi těžko i při opouštění Lefkády. Brečím i teď, když dopisuji tyto řádky. Vzpomínky jsou ještě moc čerstvé. Ale já se vrátím. Jássas!

Julské Alpy - Lag/...

Julské Alpy

Cestování po Evropě

Každoročně navštěvujeme Julské Alpy.

Tak jako na jaro a na podzim létáme pokud možno k moři, tak většinou na přelomu července a srpna trávíme svůj čas nejraději u jezera Lago del Predil ( 959 m.n.m), které jsme před lety náhodou objevili. Loni jsme se k jezeru vydali po delší odmlce, jelikož se nám narodil třetí syn a my čekali, až trošku doroste a budeme moct zase vyrazit. Přidali se k nám naši přátelé, manželé Mirek a Pavla se svým desítiletým synem Mirečkem. Hned následující ráno po příjezdu a po rozkoukání po úžasném kouktu země jsme se rozhodli pokořit nedaleký 2 677 m.n.m vyskoký Mangart. Vyjeli jsme po ráno po vydatné snídani, směrem na Bovec, překročili hranici mezi Itálií a Slovinskem a jeli směr Mangart, který se tyčil v dálce před námi. Cesta je místy asfaltová, místy kamenná, ale s osobákem se to dá v pohodě zvládnout. Klikatou cestou necestou nám dělaly doprovod pouze místní ovce a kozy. Až do téměř dvou tisíc metrů se dá vyjet autem, kde je tzv. "koča” – místní koliba, kde se dá koupit ovčí sýr a jiné laskominy. Podél cesty jsme zaparkovali, nazuli pohory a vzhůru na Mangart! Ze začátku vede pěšina, sice do kopečka, avšak bezpečná i pro děti a lidi méně zdatné. Ta se však v sedle mění na docela náročnou, takže my ženské, jsme s dětmi zůstaly v sedle a chlapi vylezli až na samotný vrchol ke kříži. Výhledy i ze sedla jsou úchvatné, srdíčko tluče až v krku. Chce se vzlétnout! a hle! Vedle nás zakrouží nějaký borec na padáku a my mu jen závidíme!
Další dny u jezera běží jako voda v potůčkách, které naše jezero napájí nádherně průzračnou vodou..Při nakouknutí do bezvadné mapy, kterou jsme zakoupili v Tarvisiu, což je nejbližší městečko u jezera, padlo rozhodnutí rozjet se směrem na Udine, kde na konci Tavisia vede kabinová lanovka na další kopeček s překrásným výhledem do okolí na Monte Santo Lussari ( 1 766 m.n.m.). Sluníčko svítilo a lanovka si to s námi šinula pomalu k vrcholu, kde se nám naskytl úžasný pohled jak na samotný vrchol, který byl osázen malým kostelíkem, stylovým penziónem a zahradní restaurací pro pár lidí. Výhled byl jak na okolí, z jedné strany pyšný Mangart, ozářený sluncem, tak směrem na západ bylo v dáli vidět vrcholky Dolomit, blýskající se svou bělostí. Nádhera! Bralo nám to dech! Jelikož na samém vrcholu jsme zjistili, že po hřebeni se dá pokračovat dále na další vrchol, ale cesta byla spíše pro otrkané jedince, zůstala jsem s dětmi podlíž zahradní restaurace s průlezkami. Můj muž se vydal k dalšímu vrcholu a po chvíli se tak rozhodli i oba manželé, rodiče Mirka. Jelikož můj muž je vcelku zdatný horolezec a zároveň i speolog, není pro něj žádný problém jít vcelku rychlým krokem i po náročnějším terénu. Bohužel naši kamarádi, kteří se vydali v jeho stopách, špatně odhadli své síly a šli většinou i sice značenou a schůdnější cestou, ale daleko delší, takže jim to i mnohonásobně více trvalo. Často i odpočívali a kochali se pohledy po okolí. Mezitím můj muž dorazil až na vrchol a najednou ho napadlo, že vlasně ani nevíme, kdy jede nazpět dolů poslední lanovka. Ihned mi volal a já to běžela zjistit. S hrůzou jsem zjistila, že za necelou hodinku a po našich známých jako by se slehla zem. Luděk neváhal a doslova téměř běžel, aby se co nejdříve dostal ke mě a ke klukům, aby jsme mohli jet dolů aspoň posledním možným spojem lanovky. Mirka a Pavlu cestou bohužel nikde nepotkal a i když volal, ba co , doslova hulákal jak na lesy, odezva žádná. Telefon měli samozřejmě z úsporných důvodů vypnutý. No co, řekli jsme si, komu není rady,....a jeli jsme i s jejich synem zpátky dolů. Cestou jsme je litovali, protože na takovém strmém kopci, který jsme právě sjížděli, se mimo jiné jezdí profesionální závody ve sjezdu na lyžích! Dorazili jsme dolů a náhodou se jim konečně dovolali na mobil, který si v tu chvíli zapli. Oddychli jsem si, že jsou v pořádku. Sdělili jsme jim, že my jsme všichni taky v pořádku a že další lanovka už bohužel dolů nejede. Najednou ticho. Vybitá baterie – napadlo mě a taky že jo. Dohodli jsme se s manželem, že počkáme ještě chvíli dole na parkovišti, jelikož lanovka, ač ta naše měla být poslední, stále jezdila dokola. Po půlhodině jsme to chtěli vzdát, dali jsme jim lístek za sklo auta, že jedeme k jezeru, když nám cestu zatarasil obrovský jeep horské služby a najednou z něj vyskočili Pavla s Mirkem! Zkrátka jim nahoře vysvětlili svůj problém a chlapi z horské služby se nad nimi slitovali a svezli je dolů... Zážitek prý šílený, ten kopec byl fakt dost strmý. Radost byla veliká, ale další dny jsme pro jistotu už žádné další výšlapy raději neplánovali.
Koupali jsme se v jezeru, opalovali a jednou odpoledne jsme se vydali na opačnou stranu k jezerům Laghi di Fussine ( 929 m.n.m), které jsme viděli při výstupu na Mangart. Tam bylo turistů poměrně více, oproti jezeru Lago del Predil, kde nám dělalo společnost asi 100 m od nás pár lidí z Německa. Jinak nikde nikdo. U fussinských jezer je ale bezvadná procházka, tak jsme tam strávili asi tři hodinky a brouzdali po okolí.
Cestou zpátky jsme to vzali přes Krajnskou goru, údolím řeky Soče, která je naprosto úchvatná a má nádherně čistou vodu, přes Vršič, Bovec a Log po Mangartom přes hranice zpátky kolem pevnosti z 1. světové války s italskou vlajkou na stěžni, a pak dolů k našemu jezeru, kde jsme měli celou dobu rozbité stany a zaparkovaný nafukovací člun, kterého si nikdo ani nevšiml. Úžasné scenérie milovaných Julek nás provázely celou dobu, takže hádejte, kam pojedeme další rok na přelomu července a srpna? Naši známí byli z výletu s námi tak nadšení, že se už hlásí, že jedou opět s námi, takže mohou využít zpáteční jízdenku na lanovku, která jim tenkrát ujela..-)) Akorát je v plánu odskočit si na nějaký ten den i do Dolomit...Takže kdo se chce s námi potkat, ví kde...

Juliány na videu