Edith | Cestování

Tenerife a Gomera

Posted by edith.eblog.cz on Srp 20, 1999 in Kanárské ostrovy

Jak jsem naznačila již v předešlých cestopisech, jsme tak trošku magnetem na průsery. S odstupem času nám ale naše příhody z cest vyvolají alespoň úsměv na tváři a zase je na co vzpomínat.
Jelikož jako první jsme navštívili v roce 1998 Gran Canarii, o rok později padlo rozhodnutí na právě ostrov Tenerife. Vypravili jsem se tam v půlce srpna, což byl náš první velký omyl, jelikož lidí bylo všude až nad hlavu a my máme raději méně lidí a klid. Ale stalo se. Přívitala nás těsně před přistáním svým bílým vrcholkem Pico de Teide, nejvyšší hora celého Španělska. Úchvatný pohled. Samozřejmě jsme si opět půjčili na celou dobu našeho pobytu auto, takže hned další ráno jsme vyrazili. Tenerife je neuvěřitelně zalesněná, většinou obrovskými piniemi, cesty vedou ve výšce 2 km v mracích, vnirozemí vede okolo Pico de Teide, údolím, kde se točil film "planeta opic”, Teide vás zkrátka sleduje ze všech stran. Pláže jsou zde černé, ale písečné, sem tam je nějaká zlatavá, hlavně na severovýchodě. Hlavní město Santa cruz de Tenerife se nachází na severu ostrova a skýtá kromě zajímavých zákoutí i dost známý Loro Park, který stojí jistě za návštěvu a to nejen, když tento ostrov navštívíte s dětmi. Je zde papouščí a delfíní šou, nádherná zoologická zahrada s lijánami a jinými vzácnými rostlinami, zkrátka si to tam můžete užít podobně jako my. Mělo to jednu vadu na kráse, jedoduše na severu je hodně srážek a nám celý tento výlet prostě propršel, přestože na jihu ostrova se – jak se lidově říká – bili psi o stínek.
Na západě je úžasná soutěska jménem Masca a můj muž se jednoho dne rozhodl, že se tam prostě vydá na pěší tůru. Vydal. Vyhodili jsem ho na začátku trasy, vzal si s sebou malou láhev vody a pro jistou dvě piva v plechu a šel. Samozřejmě mu nedošlo, že do něj bude prát celý den slunce o sto šest a po cestě byly snad nějaké dvě částečně vyschlé tůně, na povrchu lehký zelenavý nádech. Brrr. My se jeli zatím s klukama koupat, na zmrzlinku a tak a čekali na zavolání našeho šerifa, kdy že ho máme opět vyzvednout. No zkrátím to: trvalo to docela dost dlouho a nakonec jsme mu šli i kousek naproti, samo že bez vody a ten se chudák skoro už plazil, žízní ani nemluvil.
Dny ubíhaly, my postupně poznávali Tenerife ze všech stran a tak padlo i rozhodnutí jet na výlet na nedaleký ostrov Gomera. Od hotelu nás vyzvedli naši budoucí průvodci a usadili do džípu s německou rodinkou, tak našeho věku. Andreas byl docela hromotluk, ujal se řízení, Heike subtilní typická východní němka s brýlkami na očích, dcerka ve věku našeho staršího syna, takže asi 15-ti let a malý klučina Tom, stejně starý jako náš tehdy mladší syn Tomáš. Ti dva byli úžasní už od začátku, jelikož ani jeden neuměli jakoukoliv cizí řeč, taky co chcete v pěti letech, dokázali spolu doslova "prokecat” celou cestu. K této rodince nás nepřiřadili náhodou, ptali se mě, jakým jazykem se chceme dorozumívat a já v té době anglicky uměla snad tak "sorry”, takže moje osmileté studium němčiny my přišlo vhod. Mimo nás se nalodilo dalších asi 10 džípů s posádkami, převážně angličané, němci a francouzi. Češi jsme byli jediní. Ale co, jsme přece světáci,ne? Vyrazili jsme, cesta lodí ubíhala a už jsme viděli břehy Gomery. Výlet byl naplánovaný jako okruh po ostrově s přestávkou na oběd a v místním pralese. Banánovníky byli všude, cesta na džípu jistě zážitek, jezdili s náma úmylsně terénem a bylo to opravdu zábavné, tedy až do chvíle, kdy jsme dorazili na oběd. Zavedli nás do místnosti, kde byl velká tabule do písmene "U”, všechny nás usadili a nás zase k němcům. Nevadilo nám to a já po sleničce vína jsem usoudila, že bych mohla našim novým německým přátelům vyzdradit, cože nám to začali nosit na stůl. Byly to samozřejmě kanárské brambory pappas arugadas a místní omáčky. O těch bude ještě řeč. Svou "krásnou” němčinou jsem jim vysvětlila, že to je místní specialita a že se jedí ty brambory pouze samotné s tou danou omáčkou. Všichni pokývali hlavami na důkaz pochopení celé situace a pustili se do brambor. Bohužel k mému zděšní – ale po chvíli, kdy už na mísách nebyla jedinná brambora – začali ti pomalí číšníci servírovat maso! no trapas... Co teď? Svým nejoblíbenějším jazykem – gestikulací – jsem začala číšníkům vysvětlovat, aby neváhali a donesli další brambory, červená jak rak a můj muž to psychicky neunesl a lil do sebe jeden džbánek vína za druhým...Zase jsme byli za blbce. Nakonec vše dopadlo dobře a s německými přáteli si dopisujeme a navštěvujeme dodnes.
Ještě k těm kýženým omáčkám – jsou to samozřejmě omáčky mojo rojo a mojo verde. Ta první jmenovaná je hlavně z chilli papriček a má červenou barvu, ta druhá jmenovaná je zelené barvy a je převážně z čeneku. Vydala jsem se do místní sámošky na omáčky, abych dovezla ochutnat domů známým a rodičům. propátrala jsem snad celou sámošku a nic. Šla jsem tedy za paní pokladní a vysvětlila jí, že chci, – tak jak to píšu – mojo rojo a mojo verde. Nic. Nechápavě kroutila hlavou. Zkusila jsem to znovu. Nic. Nepochopená a ztrápená jsem se vrhla znovu projet ještě všechny regály a hurá co jsem našla – omáčky! Vítězně jsem je vytáhla z regálu a běžela k pokladně. Paní pokladní se usmála, (už jen stačilo, aby si poklepala na čelo) a s lehkým nadhledem a krásnou španělštinou řekla : ” Mocho rocho?” ( Ve španělštině se "j” čte jako "ch”, což neznalá já jako valaška jsem tenkrát prostě nevěděla.
Nachýlil se čas odletu. Omáčky a víno jsem měla, cesta na letiště ubíhala, říkala jsem si, už nás přece nic nemůže překvapit. Překvapil nás pouze velmi udivený pohled celníka, který nám rentgenem kontoloval naše batožiny, jelikož jeden docela dost velký batoh byl až k prasknutí naditý piniovými šiškami nebývalých rozměrů ,které jsme vezli – jak jinak než známým jako present. Divím se, že nás nevrátil, ale byl z toho tak konsternován, že k tomu naštěstí nedošlo. Takže teď se mi v obýváku na poličce tyčí ta největší šiška a připohledu na ní, si vzpomenu na úžasný ostrov Tenerife.

Gran Canaria poprvé

 Led 17, 1998 in Kanárské ostrovy

Je rok 1998. Nikdy jsem před tím letadlem neletěla a po vánocích roku 1997 mě můj muž navrhl, že bychom mohli letět spolu na pořádný výlet za moře. Za totality to dost možné ani nebylo a v tu dobu bylo zase cestování vcelku v začátcích, po revoluci se většina lidí vrhla na Chorvatsko, které jsme samozřejmě také absolvovali a je pár lidí si trouflo na dovolenou letadlem. Rozhodli jsme se na poslední chvíli a letět v lednu. Zakoupili jsme zájezd na kanárský Gran Canaria a za týden měli z Prahy odlétat. Ani nezbyl čas na nějakou cestovní horečku. V den odletu jsme dorazili na letiště a já už jen zírala s otevřenou pusou. Když je něco poprvé, stojí to vždycky za to. Ale přiznám se, že přestože od té doby létáme prakticky na dovolené i 3x do roka, nikdy mě ještě čekání na letišti a zážitky z létání neomrzely. Ještě teď, po letech, mívám při přistání v očích slzy dojetí, snad i proto, že vše dobře dopadlo.
Ale zpátky k ostrovu Gran Canaria. Vyletěli jsme v jedenáct dopoledne, v Praze bylo pošmourno a teplota asi kolem – 10 stupňů C. Vzlétli jsme. Dostali se nad mraky a zážitky z prvního létání byly pro nás asi ty nejsilnější. Úžasné pohledy na Alpy, Pyreneje a pak už jen Gibraltar a Maroko nám nedaly ani oka zamhouřit, přestože jsme cestovali od rána brzkých ranních hodin. Už v letadle jsme si ale všichni zvláštního seskupení asi 4 lidí středního věku a dvou starších dam. Upozornili zejména na sebe tím, že si neustále objednávali u letušek nové a nové drinky a pak stáli všichni svorně a opakovaně ve frontě na WC. "Šéf" této skupiny, jak jsem pochopila z hovoru, který vedl před nástupem do letadla, byl už zřejmě protřelý cestovatel, sjezdil Afriku, byl i na muflony v Austrálii a další a další skazky, až se tomu nechtělo věřit.
Ostatní ho oslovovali Fando. Přistáli jsme...Fanda se hrnul v čele všech, co vysedli letadla a světácky nás vedl. Bylo to úžasné! Shodila jsem ze sebe bundu a svetr a jen v tričku si vychutnávala teplé paprsky zapadajícího sluníčka a dýchala úžasnou směs vůní moře, květin a ryb. Stále, i po letech, mám tu vůni v nose. Byla jsem jako v "Jiříkově vidění". Kolem palmy, jaké jsem do té doby neviděla, všechno kvetlo, keře ibišků se tu vypínaly, jako by to byl plevel. A teploučko. Na teploměru na letišti v Las Palmas ukazovalo na 24 stupňů C, což na to, že bylo 18. ledna, hodně příjemné. Odvezli nás do hotelu. V autobuse jsem nenápadně pozorovala zmíněnou skupinku lidí a věřte nebo ne, jeli nakonec s námi do hotelu v zátoce Taurito. Přitom, jak byli veselí, jsem se docela děsila, aby neměli pokoj někde blízko nás, ráda bych se i vyspala v klidu a v jejich společnosti to na klid moc neukazovalo. Dopadlo to dobře, ubytovali je asi o 2 patra výš a na jinou stranu než nás. Hotel Lago Taurito je umístěn ve stejnojmenné zátoce,poměrně klidné a která je dokola sevřená horami. Co mě ale na ní uchvátilo bylo, že z každého hotelového pokoje byl každý večer úžasný pohled na zapadající sluníčko nad mořem.
Zátoka leží na jihu ostrova Gran Canaria, mezi městečky Porto Rico a Puberto Mogán, odkud je možné se vydat na dobrodružný výlet "žlutou ponorkou", poznávat podmořský svět, je vidět ztroskotaný vrak lodě, různobarevné rybky vás budou doprovázet po celou dobu plavby a v ponorce také pouštěli nevšední hudbu – Bethowenovu "Osudovou". Jak výstižné! Jelikož částečně trpím fobií z uzavřeného prostoru, byla jsem nejšťastnější, když se ponorka opět vyhoupla nad hladinu. V ponorce jsem byla bez manžela, ten totiž usoudil, že pokud by neměla ponorka vyplout zpátky, zůstane raději on na břehu, aby klukům zůstal aspoň jeden z rodičů. Velmi prozíravé.
Už v CK jsme si zajistili půjčení auta, které jsme si na místě druhý den měli vyzvednout. Před hotelem stálo pár aut z půjčoven zaparkovaných, ale mezi nimi pouze jedno neuvěřitelně ostře oranžové barvy, typ Fiat Marabela. Smáli jsme se, jak někdo může mít na autě tak šílenou barvu a smích nás přešel, až jsme ho na druhý den ráno vyfasovali. S ním jsme byli naprosto nepřehlédnutelní.
Druhý den, vyspaní a plní dojmů, osedlali jsme našeho oranžového ďábla a vyrazili na pláž. Už jsme se těšili, že smočíme aspoň trošku svá těla, přestože voda měla v tuto dobu jen okolo asi +19 stupňů C. Přicházeli jsme na pláž, když k nám přiskočil mladík s nějakými kartami v ruce a hned prý odkud jsme. Odpověděli jsme že z Čech a on na nás spustil česky, že má pro nás zajímavý návrh, ať si vytáhneme každý jeden los a můžeme něco úžasného vyhrát. Manžel měl jako výhru láhev šampaňského a já vyhrála týdenní pobyt na Gran Canarii zdarma pro dvě osoby v jednom luxusním apartmánovém hotelu, nedaleko od toho našeho.Termín jsme si mohli vybrat. A hned nám zajistil odvoz, prý si svou výhru musíme vyzvednout ve zmíněném komplexu, asi 10 km od městečka Porto Rico. Marně jsme se s ním dohadovali, že tam můžeme dojet svým půjčeným autem, jeden rychlý telefonát a taxík už stál přistavený a mladík nás do něj strčil a hotovo. Byli jsme na místě. Očekávali jsme, že zde budeme středem zájmu, když jsme vyhráli tak úžasné ceny, ale za chvíli nám bylo jasné, že takovýchto výherců je tam více. Přišel za námi člověk, mluvící slovensky, a že se nás ujme a po komplexu nás provede. Provázel nás asi 4 hodiny, neustále se vyptával, zda opravdu podnikáme, kolik jsme ochotni investovat do dovolené apod. Už jsme byli naštvaní. Celou dobu jsme chodili po hotelu, který byl sice krásný, ale co z toho, my byli lačni po moři a ne zájemci realitní kanceláře. Nakonec nás dovedli do velkého sálu, kde sedělo u malých stolků více nešťastníků a sem tam bylo slyšet halasná slova uznání, že se dobře rozhodli a bouchnutí šampaňského. Pořád nebylo jasno, o co tady jde. Hned nám to bylo vysvětleno. Nabídli nám, že v tomto úžasném hotelu si za pár stovek tisíc můžeme pronajmout jedno apartmá a to na doživotí a týden v roce, který si zablokujeme, ho budeme mít vždy k dispozici. Pouze si pak zaplatíme cestu a stravu. Začali nám vypočítávat, kolik za ta léta ušetříme peněz apod. Byli vcelku neoblomní a jelikož jsme toho už měli právě dost, nebylo těžké dát si dohromady, že to, co jsme dali za celý zájezd i s polopenzí a ubytováním, včetně letenek, by nás stále pak jen třeba letenka a ještě bychom se upsali na nesmyslné splácení , sice luxusního apartmánu na Gran Canarii, ale kde bychom pak museli létat každý rok, my však chtěli cestovat a poznávat i jiná místa a jiné ostrovy. Nezlomili nás. Marně pomlouvali cestovku, se kterou jsme na ostrově byli. Po nějaké době to vzdali a odvezli nás zpět do našeho hotelu a já mám od té doby na podobné akce nebo jen zmínku o nich, těžkou alergii.
Další den jsme jeli prozkoumat vnitrozemí. Jak se říká o Gran Canarii, že je to ostrov několika kontinentů, nelze než souhlasit. Najdeme tu pláže s černým, ale i se zlatým pískem, hory, jezera, na jaře vodopády, zapomenuté vesničky, velká města, turistická střediska, malebné přístavy, původní vesnický život, zkrátka na co si jen člověk vzpomene. Při vyjížďce do vnitrozemí jsme nemohli minout i nejvyšší horu Gran Canarie a tou je Pico de las Nieves, která se tyčí až do výšky úctyhodné 1902 metry nad moře. Na samotném vrcholu se vzpíná velký monolit. Procházka k němu byla velmi příjemná, avšak pohled dolů pro člověka, co má závratě, už méně.
Všude kolem jsou překrásné lesy, většinou z kanárských borovic. Ty jsou podobné těm našim,avšak jejich jehličí je o hodně jemnější, delší a šišky jsme našli až o velikosti 20×10 centimetrů. Podobné borovice jsou i na dalších kanárských ostrovech, nejvíce však asi na Tenerife, méně už na La Palmě a Gomeře a téměř vůbec na Lanzarote a Fuerteventuře, která je skoro úplně holá. Poslední dva jsou údajně ze všech ostrovů nejmladší a tudíž tam tektonická činnost proběhla takřka nedávno a většinu porostů tvoří mechy a lišejníky, aloe a agáve. Cestou západním pobřežím jsme míjeli vesničky malé jako dlaň, rybářské osady, kolem moře ostré skály, do nichž Atlantik narážel vší silou, sady pomerančovníků a banánovníků, které právě teď v lednu dozrávaly. I banány tady mají jinou chuť, jsou menší, trhají se zelené, ale za pár dní dojdou a mají většinou úžasnou vůni a chuť, s banány k nám dováženými nesrovnatelnou. Na severu ostrova se rozprostírá hlavní město Las Palmas se svými 200 tisíci obyvateli. Na východním pobřeží je letiště směrem na jih začínají turistická střediska. Právě jimi projíždíme a na ceduli čteme Maspalomas, Playa Ingles, Porto Rico a už je tu zátoka Taurito. Další den jsme se hned dopoledne vydali k moři. Pláž u Taurita je písečná, avšak poněkud nezvykle černé barvy. Je to proto, že ostrov je samozřejmě také sopečného původu.. Bylo příjemně teplo a my se rozložili s osuškami na pláži a odpočívali a vychutnávali si pohrávající si větřík a šumění moře. Najednou se však objevili v našem zorném poli naši známí z hotelu – Fanda a po jeho boku kráčela Janinka, o které si můj muž do poslední chvíle myslel, že je taky chlap, jelikož do letadla nastoupila ve vojenských kanadách, perfektně střihnutým účesem podle kastrolu a ve vyloženě pánském oblečení, takže i já jsem byla na vážkách. Na pláži ale nebylo pochyb, že jde o ženu a to díky dámským plavkám. Nic jiného tomu opravdu nenasvědčovalo. Začalo probíhat zajímavé divadlo, kdy celou pláž prošli křížem krážem, vystrojeni harpunami, ploutvemi a sítěmi a my netušili, kam se poděli. Po chvíli je spatřil můj muž přes přiblížení kamery a to poměrně daleko v malé zátoce, pouze po kolena ve vodě, trochu se tam vyráchali ve vodě a už se zase vraceli s celou výstrojí zpátky. To ale nebyl konec všem zážitkům s rodinou Žabčíkovou, jak se všichni jmenovali. Večer při večeři seděli svorně u stolu a stále vyčkávali. Netušili jsme, o co tady jde. Za chvíli bylo jasno. Číšník dorazil s mísou pomerančů, na kterou evidentně čekali a nám bylo jasno. Fanda si nacpal plné kapsy od kraťasů, takže vypadal, jako pořádně vyvinutý chlap a zbytek rodiny nebyl v tomto nijak po zadu, přestože před vchodem byla velká cedule a to dokonce i v češtině, s nápisem: "Nevynášejte prosím jídlo a nápoje z restaurace!"
Když jsme se jednou opět kochali při jízdě krajinou ve vnitrozemí tak jsme najednou zjistili, že jsme se minuli naplánované cesty a vlastně zabloudili. No co, řekla jsem si, vybavena základní slovní zásobou ve španělštině, když tu se kde se vzala, tu se vzala, po kamenité cestě kráčela o holi a s velikým sombrérem na hlavě statná místní obyvatelka. Zastavili jsme a já na ni vyhrkla:
" Buenos diás seňorita, come se va Mogan?" ( napsáno a řečeno v té chvíli jistě špatně, ale podobně to znělo)...Na to se ona dáma sytým smíchem rozesmála až se zajíkala. Nechápala jsem. Ukázala nám kývnutím cestu a až jsme vyrazili správným směrem, tak jsem ve slovníku zjistila, že místo "segňora" (paní) jsem dotyčnou oslovila "slečno" a bylo mi jasné, co ji tak rozesmálo, mimo mou uměleckou španělštinu.Ono i zbytek věty byl vlastně vyloženě z mé produkce, takže dodnes nevím, jestli je to k pochopení.
Uprostřed týdne jsme si naplánovali výlet na jih do Palmitos parku a protože u snídaně seděla za stolem vedle osamoceně docela sympatická, ale smutná ženská, asi tak v našem věku, tak jsme se jí zeptali, zda nechce jet na výlet s námi. Souhlasila ráda, jelikož se tam stejně chtěla vypravit na výlet organizovaný cestovkou. Navíc jí už delší dobu obtěžoval vždy u stolu cizí člověk, v domnění, že Zuzka je zřejmě na kanárech na lovu. Měla aspoň příležitost zmizet. Jak se ukázalo, naše kamarádka Zuzana z Kroměříže měla letět na dovolenou se svou kamarádkou, která na poslední chvíli onemocněla a s ní neměl kdo jiný letět, tak se rozhodla letět i sama. Od té doby absolvovala všechny naše zběsilé jízdy oranžovým ďáblem. Palmitos park se rozkládá na severu od Playa Ingles a leží v rozsáhlém údolí palem a jiných porostů. Je to jakási obdoba zoologické a botanické zahrady, kde nechybí ani papouščí a orlí šou. A těch orchidejí a neznámých kytek a kaktusů co tu bylo! Oči mi z té krásy přecházely. Po cestě zpátky jsme zaparkovali auto na okraji oblasti Maspalomas – oblasti písečných dun., které se rozkládají na ploše několika čtverečních kilometrů a člověk si tam připadá jako na Sahaře. No ale údajně písek, co tu je, je za staletí opravdu navátý přes oceán z nedaleké Sahary. Barva tomu odpovídala, ale jestli je to skutečnost, opravdu nevím. Zaparkovali jsme u farmy, kde ležela a odpočívala celá karavana velbloudů. Idyla pouštní oázy to byla dokonalá. Vydali jsme se přes duny, na kterých malí kluci jezdili na igelitových pytlích jako u nás děti v zimě na sněhu na saních. Cesta byla docela náročná a dlouhá, nedalo se jít ani v sandálech, nejlépe to šlo na boso. Sluníčko bylo docela neúprosné a tak když jsme dorazili asi po více než půl hodině na pobřeží moře, byli jsme rádi, že se můžeme osvěžit v Atlantiku. Pláže v Maspalomas jsou dlouhé a široké, pokryté žlutým pískem a celé středisko je na můj vkus docela dost zastavěné hotely, bary a pod.
Zbýval nám poslední den před odjezdem domů. Vyrazili jsme do přístavu Mogán a courali se úzkými uličkami, nakupovali a vybírali v malých obchůdcích suvenýry pro své blízké doma. Auto jsme zaparkovali na okraji přístavu, kde byla zaparkovaná většina aut, přestože tu bylo jasně zdůrazněno, že zde je zákaz stání. Můj muž se rozhodl, že poletí na padáku za motorovým člunem a já měla od kapitána lodě povoleno jet taky a celé to točit na kameru. Pak následovala moje cesta žlutou ponorkou, o které jsme se zmínila už na začátku. Natěšeni a plni dojmů jsme se přesunuli zpátky do hotelu, přestože nám trošku zamrzl úsměv na rtech při pohledu na přední sklo auta, kde ve španělštině zřejmě stálo, že nám vyměřili jako všem ostatním pokutu za špatné parkování ve výši 10 000,- peset. Co teď? Lístek jsme sice schovali, ale klíče od auta pro jistotu ihned vrátili na recepci, jak bylo s autopůjčovnou dohodnuto, jelikož stejně na další den, brzy ráno byl naplánován náš odlet.
Odletěli jsme. Plni dojmů z dovolené jsme ani nevnímali naše spolucestující. Až v Praze na letišti, když jsme čekali na kufry u pásu, jsem vedle taky čekajících Japonců, třesoucích se v kožichu, zahlédla rodinu Žabčíkovou v celé své parádě...Ten pohled nikdy nezapomenu. Na hlavách, včetně starých dam, měli všichni svorně obrovská sombréra a šéf skupiny – Fanda, na sobě plážový proužkovaný župan a aby dostál svému jménu, tak na nohou plážovou obuv, tzv. "žabky". Měla jsem co dělat, abych nevybuchla smíchy...a to ještě bylo umocněno překvapenými pohledy zmrzlých Japonců. To byl asi opravdu vrchol celé dovolené.
Ale ještě nebyl všem dnům konec. Po návratu jsme se ještě ani nestihli pořádně aklimatizovat na nízké teploty a už nám volali z cestovní kanceláře, že se tam máme co nejdříve dostavit. Pokuta – blesklo mi hlavou! Tak jsem se zkroušeně vydala na cestu do Zlína, do nejbližší pobočky s patřičným obnosem v peněžence. Jaké ale bylo moje překvapení, když nám nakonec skoro tu samou částku ještě vraceli, prý údajně za to, že nám omylem dali auto nižší kategorie, než jsme měli původně zaplaceno.Vše dobře dopadlo a my se tam jistě znovu někdy podíváme...