Edith | Cestování

Gran Canaria v únoru 2017

      Je to taková moje slabost letět v zimě do tepla. Prostě  potřebuji načerpat energii a ohřát se na sluníčku a pak ať si paní zima klidně ještě měsíc dva řádí. Na Kanárských ostrovech je příjemná teplota po celý rok, proto se jim taky říká ostrovy věčného jara. Takže i v únoru, kdy jsme se rozhodli na jeden z ostrovů vyrazit, je přes den příjemných 24 stupňů ve stínu a okolo 19 stupňů v noci. Dá se samozřejmě koupat i v moři, ale to má okolo 20 stupňů, což nemusí být někomu příjemné, ale nám to nevadí, protože my si stejně vždycky půjčujeme auto a po ostrově cestujeme. Letenky jsme měli zakoupené už od podzimu a měla s námi letět i kamarádka, která bohužel pak kvůli nemocné mamince neodcestovala. Tak jsme vyrazili ve trojku. Já, můj partner do nepohody Roman, který tam nikdy nebyl a nejmladší syn Jakub.

    Na letiště jsme vyrazili hodně brzy ráno, protože letenky z Krakowa jsou jedny z nejlevnějších a Krakow je přece jen asi 230 km od našeho bydliště. Letadlo startovalo v devět ráno. Bylo pod nulou, mlha a lehce padalo něco mezi deštěm a sněhem. Zkrátka nevlídno. Vznesli jsme se nad mraky a usnuli. Po nějaké hodině se pod námi otevíraly neuvěřitelné obrazce, které byly tvořeny vrcholky Alp a později při přeletu nad Franciií a Španělskem i Pyrenejí. Nádhera! Po pěti a půl hodinách jsme přistávali na ostrově Gran Canaria. To prostě nevymyslíte – vystoupíte z letadla jen v tričku, ovane vás teplý větřík a ve vzduchu je cítit vůně moře. Toto na cestování miluju a jsem schopná i tvrdit, že každé místo má svou specifickou vůni. Jelikož jsme měli domluveno přistavení auta na letišti, vydali jsme se hledat zástupce autopůjčovny Orlando. Nutno podotknout, že si od nich auto půjčujeme vždy, zařizujeme mi to kamarádka Lucie, která na ostrově také žije a protože  jsem jedna ruka s průsery, vždy se najde něco, za co dostaneme pokutu. Vloni to bylo za špatné parkování – 40 euro. Lucie mě letos varovala se smíchem a říkala, že snad si už konečně letos dám pozor. Samozřejmě! Jsem přece poučená z předchozích návštěv. Zástupce Lotranda, jak jsem si půjčovnu přejmenovala, jsem našla, naložil nás do minibusu a dovezl na centrálu, kde jsme sepsali půjčení aut. Ano, čtete správně, aut. Jelikož měla letět i kamarádka s dcerou, tak jsme zamluvili auta dvě a protože nemohla, tak jsme to nechali tak a vzali auta obě, protože ve středu měl za námi přiletět nejstarší syn ze Švýcarska, tak bude mít k dispozici jedno auto pro sebe, aby na nás nebyl závislý.  I v autopůjčovně na nás zírali, že jsme tam stáli my dva s Romanem a dítě a chtěli dvě auta. S klidem, s úsměvem na tváři  jsme jim vysvětlili, že prostě budeme jezdit každý sólo. Vyrazili jsme napříč ostrovem do Puerta de Mogán ke kamarádům Evě a Jardovi ,kde jsme měli domluvené ubytování u nich v soukromí. Eva už po cestě volala, kde jsme, to ale nevěděla, že se za chvíli setkáme. Dorazili jsme. Vytáhli kufry z auta a už se řítili nahoru. Když píšu nahoru, myslím tím opravdu nahoru, jelikož naši kamarádi mají domeček až v poslední řadě na kopci nad Puerto Mogán, kam nevede cesta, ale 190 prudkých schodů. Zadýchaní, ale nadšení výhledem, jsme zaťukali na dveře. Přivítání bylo vřelé, jak jinak, když někoho vidíte rádi a po půl roce. Chvíli jsme si oddychli a vydali se s Evou a její dcerou Terezkou dolů do přístavu na západ sluníčka. Na skále, odkud jsme se chystali západ slunce sledovat, se už shromažďovali lidé různých národností, skupinka lidí tam hrála na kytary a zpívali a my jen vychutnávali tu krásu a pohodu kolem. Sluníčko se dlouho nenechalo přemlouvat a pomalu se schylovalo ke spánku. Famózní podívaná, která vás nikdy neomrzí. Když všichni z přítomných po západu slunci zatleskalo za jeho celodenní přízeň, byla jsem dojatá k slzám. Mám pocit, že čím jsem starší, čím více si všechno nějak více uvědomuji a prožívám. S úsměvy na tváři jsme se vrátili na kopec do domečku a zasedli k večeři a konečně jsme mohli probrat všechny novinky.

    Ráno nás probudilo sice trošku zamračené, ale nám to neubralo na dobré náladě. Vydali jsme se po obědě do hlavního města Las Palmas za naší druhou kamarádkou, která tady na ostrově žije a která nám zajišťovala půjčení aut. Lucie se na nás asi taky už těšila a vesele mávala z okna, ať jdeme nahoru. Další krásné a milé setkání. Lucie nám kladla na srdíčko, abychom si dávali pozor na pokuty, protože vloni jsem samozřejmě jednu vyfasovala za špatné parkování. Večer jsme se vraceli zpátky do Mogánu  a v podvečer jsme se sami dva s Romanem vydali projet okolí a skončili až u přehrady Soria, kde nás sice zaskočilo mírné mrholení, ale o to více jsme se nasmáli, když Roman do údolí silně zahvízdal a ozvěna mu to obratem vrátila.

    Další den Terezka odkráčela do školy a my se rychle oblékli a vyrazili taky. Tentokráte na znovu na letiště, protože měl přiletět z Basileje můj nejstarší syn Pavel a pro malou Terezku to mělo být velké překvapení, protože ani trošku netušila, že Pavel budu s námi na Kanárech ten týden taky. Jsou velcí přátelé a Terezka našeho Pavla doslova miluje. Pavel přiletěl ještě o půl hodiny dříve,než měl, protože asi měli Švýcaři předplacený dobrý vítr. Neviděli jsme se od vánoc, takže proběhlo opět velké vítání. Pavel se ubytoval a šli jsme všichni hromadně ke škole, kde Terka chodila, že ji překvapíme. Vypadalo to, že jsem přišla jen já, její máma a Jakub, Pavel bych schovaný za rohem s Romanem. Když se k nám přiřítila a objala se s námi, přes rameno své mámy najednou uviděla přicházejícího Pavla. Ta radost! Rozběhla se k němu, skočila mu kolem krku a nechtěla se pustit. Slzičky jí tekly dojetím a nebyla k utišení. Už ho nepustila. Ráno jsme vyjeli jen my dva s Romanem do vnitrozemí na průzkum, děcka zůstali u Evy v domku s Pavlem. Vzali jsme to z Mogánu směrem na západ, projeli pueblo Mogán s větrným mlýnem a pokračovali směrem do hor, protože na pobřeží směrem do Agaete se sesunula cesta a nikam bychom nedojeli. Roman jen zíral na úžasně divokou krajinu kolem, zbytky sopečných útvarů, kolem rostoucí pinie, opuncie a kvetoucí mandloně. Projeli jsme kaňonem podobnému trošku  tomu v Americe, minuli nejvyšší horuPiňos de la Nieves ve výšce téměř dvou tisíc metrů a mířili si to do vesničky Teror. Chtěli jsme se tam zastavit, obhlédnout místní krásný kostel a dát si tam oběd. Tak se také stalo. Dýchl na nás úžasný klid a pohoda, sluníčko nás šimralo na obličeji a i pivo chutnalo tak nějak líp, než doma v zimě v krbu. Najednou jsme se ocitli zase až nad hlavním městem, foťákem plným fotek jsme se přes Las Palmas pomalu vraceli zpátky na jihozápad. Byl to nádherný den a my si ho užili. Zaparkovali jsme v Mogánu na místě určeném, vědomi si toho, že nesmíme stát na modré ani žluté zóně a dostáli tak varovaní Lucie, abychom nedostali pokutu. Spokojeni jsme odcházeli k moři. Ještě jsme stihli koupel v chladivém Atlantiku. Večer jsme opět poseděli s přáteli a seznámili se s novými příchozími, které Eva také ubytovala, dvěma báječnými Slováky, s Františkem a Janou, žijícími v Irsku, kteří tady taky docestovali na dovolenou. Mluvit bylo pořád o čem.

   Ráno jsme vstali a protože v pátek jsou v Mogánu trhy, vydali jsme se to řádně prozkoumat. Obchodníci a stánkaři nabízeli všechno možné, od oblečení a ručně opracovaných lávových kamenů, až po keramiku, sýry a jiné dobroty. Opustili jsme trhy a chtěli je do hlavního města, protože děti měli choutky proběhnout město a místní obchůdky. Úmyslně píši, že jsme měli choutky, protože všechno bylo jinak. Přicházeli jsme k místu, kde jsme měli zaparkovaného našeho malého angličáka a já s údivem vykřikla, že naše auto na tom místě, kde jsme ho zaparkovali, není! Zděšní jsme jen zírali na prázdné místo  a najednou si všimli nenápadné značky, kde stálo, že se tam sice parkovat může, ale mimo pátek od 7 hodin ráno do dvou odpoledne, protože to jsou právě v Mogánu trhy. Nedaleko stojící policista nám v klidu řekl,že zřejmě naše auto odtáhli a po chvíli, co něco vykřikoval do vysílačky, nám svou domněnku potvrdil a sdělil nám, že se nic neděje, že auto máme ve 20 km vzdáleném depositu v Puerto Ricu. Polilo mě horko. On mám ale v klidu dál vysvětloval, že pokud tam pojedeme hned a auto co nejdříve vyzvedneme, bude naše pokuta pouze 100 euro plus peníze za odtah, což činilo asi 37 euro.  Další den by to bylo o 100 euro více. Měla jsem po náladě. Sedli jsme do druhého auta a vydali se do Puerta Rica. Deposit jsme po chvíli našli, zavolali na telefonní číslo uvedené na ceduli a čekali. Nutno říci, že poměrně dlouho. Na cestě, kde na nás pražilo slunce, to moc neutíkalo. Po hodině a půl dorazili dva policisté, otevřeli bránu, sepsali s námi protokol a auto nám po zaplacení pokuty milostivě předali.Když se to dozvěděla pak Lucie, tak říkala, že to už se mnou není možné a údajně jí v v Lotrandu sdělili, že z mých pokut bude financován nový tunel napříč Gran Canarií.  No co už. Když v Praze může být tunel Blanka, může být na Kanárech tunel Edita.

Nedali jsme se rozhodit a pokračovali se zpožděním do hlavního města, nakoupili, co jsme chtěli, zašli si na obídek a vraceli se zpátky do Mogánu s tím, že si přece nenecháme zkazit dovolenou takovým malým průšvihem. Hlavně, že se nikomu nic nestalo. To ale nebylo všemu konec. Když jsme chtěli v Mogánu zaparkovat a pomalu projížděli městečkem, nic netušící a hlavně asi i nevidící Němec, parkující u cesty, zprudka otevřel dveře svého půjčeného auta a nám doslova sestřelil zrcátko u spolujezdce a lehce poškrábal celý bok auta. Chudák se vylekal možná více než my. Bez skrupulí nám odevzdal vizitku s tím, že ho mohou samozřejmě z půjčovny kontaktovat a že škodu uhradí. Posbírala jsem zbytky rozbitého zrcátka a zaparkovali. Když se daří, tak se daří.

   V sobotu chtěl být Pavel s Terezkou na pláži a my s Romanem a Jakubem se vydali do Palmitos parku, což je něco jako velká zoo, kde je i mimo jiné show  dravců, delfínů a papoušků. Užili jsme si to náramně, já zase slzela dojetím při vystoupení delfínů, protože ti savci mě vždycky dojmou k slzám, jak jsou úžasní. Večer jsme zakončili opět na pláži a chystali se pomalu na večer, kdy měl v Mogánu vypuknout místní karneval. Další krásný zážitek, kdy jdete v průvodu s bubeníkama sršících neuvěřitelnou energií, kolem vás krouží lehce oděné tanečnice v kostýmech a připadali jsme si jako v Riu. Po té na pódiu vystupovaly místní kapely a všichni tančili do ranních hodin.

   V neděli karneval pokračoval vystoupením dětí a my se rozhodli ještě pokořit místní aquapark v nedalekém Tauritu. Skluzavky a tobogány mám už dávno vyřešené a nemusím to. Mám strach. Roman s Jakubem byli jako u vytržení a jezdili jako pobláznění. Pak za mnou dorazil Jakub a přesvědčoval mě, že na jednu, docela bezpečnou atrakci bych s ním přece jen mohla jít. Ukecal mě. Byla to obrovská rampa ve tvaru písmene U, která se sjížděla ve dvojicích na gumovém člunu. Nic netušící jsem nasedla za Jakuba, ten to odrazil a už to frčelo. Moje nervy! Lidi, takovou rychlost a tep mého srdce jste nezažili. Řvala jsem na celé kolo, že mě museli snad slyšet až na druhé straně ostrova a chlapi se nemohli udržet smíchy. Prostě s tobogány to mám zase na pár let vyřešené a nikdo mě neukecá.

Večer jsme se vrátili na pokoj a protože byl poslední, nesedělo se ani tentokráte o suchu. Chlapi se mi lehce přiopili a vykládaly se vtipy a bylo fakt hodně veselo. Ráno to už tak veselé nebylo, protože jsem se museli sbalit, odevzdat auta a odjet na letiště. Bylo mi zase smutno. Už při cestě k auto v Mogánu se mnou nebyla moc řeč a slzy se mi kutálely po tváři. V letadle tomu nebylo jinak s já jen smutně hleděla z okýnka, jak se nám Gran Canaria vzdaluje v mracích. Ale nenám strach, pokud zdraví dovolí vím, že se zase se svými nejbližšími za našimi kamarády vrátím.

Už teď se těším a neříkám Addiós, ale Hasta la vista!

Tedy nikoliv sbohem, ale nashledanou! A doufám, že brzkou.

Korfu 2016.

Tak je to opět tady. Letenky na Korfu zakoupeny, jen se sbalit a vyrazit. Zatím ale čučím v kanceláři. Přišla kamarádka Jolana a chtěla nějaký prodloužený víkend, kam by mohla vyrazit se svou maminkou Marií. Nabídla jsem jí, jestli chtějí, mohou letět s námi na Korfu za Ivetkou, protože Iveta měla ještě jedno volné studio a ony by se mohly svézt s námi. Dlouho neváhala a měly zakoupeny letenky a chystaly se na cestu spolu s námi.

Bylo 2. září a my vyrazili všichni na letiště do Bratislavy. Na Korfu jsme byli za 2 hodinky a mohli se z plných plic nadechnout mořského vzduchu. Nádhera! Ráda se vracím na místa, kde jsem už byla a kde mám spoustu známých a kamarádů. Jolana s maminkou už kdysi dávno v Řecku byly, Roman, můj partner, nikdy. Na letišti nás čekala Ivetka a holky  se jí nakufrovaly do auta a jedno autko, které nám Ivet zařídila, jsme měli k dispozici na celý týden. V tom jsme se z letiště přesunuli do Benitses my dva s Romanem. Už po cestě z letiště se mu všechno okolo líbilo a já tiše doufala, že se mu bude líbit celý výlet. To byl taky účel naší dovolené. Potřebovali jsme si jednoduše všichni odpočinout.

Hned po ubytování jsme se hnali jak smyslů zbavení do moře. Bylo podvečer, sluníčko se chýlilo k západu, ale moře nemělo chybu, bylo krásně teplé a rozevřelo nám svou náruč dokořán.

Večer jsme se vydali do nejbližší taverny v Benitses společně s Ivetkou, která nás seznámila s majitelkou Varvarou. Varvara vaří vyloženě řeckou kuchyni a mě i ostatním zachutnalo úplně všechno, co nám bylo předloženo. Zkoušeli jsme ty dobroty jeden od druhého a na Varvaru nešetřili chválou. Varvaru jsme si hned oblíbili, Roman jí za tu úžasnou krmi líbal ruce a jako odměnu dostal ještě na cestu kelímek plný tzatziki s chlebovými plackami.

Druhý den jsme vyrazili na první výlet. Bylo toho tolik, co jsem jim chtěla ukázat. Naše první cesta vedla do mého milovaného Kassiopi na severu ostrova, kde je úžasné koupání  a nádherné scenérie.

Kassiopi jako vždy nezklamalo. Je dobré vědět, kam se tam jít koupat a když si trošku popojdete  od místních, lehce zprofanovaných pláží, plných slunečníků a lehátek,  můžete mít místečko, kde je pár lidí a nádherné, průzračné moře, s výhledem na Albánii.

Dostali jsme hlad a volba byla tedy jasná, jeli jsme k Jorgosovi do Astrakeri, kde je taverna "Tří bratří", kterou vlastní jeho rodiče. Nebylo pochyb, že tady se najíme výborně a uspokojíme své chuťové buňky. Maminka Jorgose prostě vaří famózně.

S plnými bříšky jsem vymyslela, že vyjedeme na nejvyšší horu, na Pantokrator, která ční do výše úctyhodných 911 metrů nad mořem. Na samotné hoře je pak klášter, kde jsme neopomněli zapálit svíčky za všechny dobré lidi a v obchůdku zakoupili nějaké suvenýry pro své nejbližší.  Prodejce v obchůdku, mnich, s úžasným srdečným smíchem se nechal se mnou i vyfotit a začal mi vyprávět, že mu připomínám jeho první lásku. Na ten popud Romanovi zakryl oči a vlepil mi se smíchem pusu na tvář. Na to se otočil a z regálu v obchůdku vytáhl láhev mešního vína, kterou mi daroval. Bylo to milé a víno bylo skvělé. Spěchali jsme ale už zpátky, protože večer jsme s Romanem byli pozváni k mojí milé kamarádce Pavle, která na ostrově taky žije už spoustu let. Setkání s ní a jejím manželem Andreasem bylo vřelé, ostatně jako vždy, když se s nimi potkám. Do Benitses jsme se vraceli za tmy.

Další den jsme se rozdělili, holky chtěly zůstat u moře a my s Romanem měli přes Páju z Kerkyry zajištěny lístky na loď, protože jsme si vymysleli výlet na nedaleké ostrovy Paxos a Antipaxos.  Do jižního Ag. Georgios jsme sice dorazili včas, ale nemohli jsme loď najít. Nakonec po telefonátu si nás vyzvedl samotný kapitán a přivezl přímo k lodi. Nastoupili jsme a vzápětí se vyplulo. Plavba trvala skoro dvě hodiny, než jsme dorazili na ostrov Paxos. Následovala hodinová přestávka a my se šli courat uličkami městečka Lakka. Po následném nalodění s námi kapitán postupně proplouval úžasné tyrkysové jeskyně a my zírali s otevřenou pusou. Bylo nádherně, sluníčko svítilo a nemělo to celé chybu. Pak zaplul k ostrůvku Antipaxos, kde zakotvil asi 200 metrů od pláže a v nádherné tyrkysové vodě jsme se mohli přímo z lodi vykoupat.  Když se všichni dostatečně nabažili modrých vln, vyrazili jsme zpátky k ostrovu Paxos, tentokráte do městečka Gaios, kde byla dvouhodinová přestávka na oběd. Vyhlédli jsme si malou hospůdku, dali pivo, dobré jídlo a Roman mi začal pomalu ale jistě usínat . Maskoval se opravdu velmi vtipně, myslel si, že když si dá sluneční brýle, že nepůjde poznat, jakým slastem se oddává. Hlava mu pomalu i s brýlemi klesala, chvílemi se zalekl a zase ji narovnal a já z toho měla srandu a celé to jeho vystoupení točila na kameru. Když to pak viděl, tak jsem za to málem dostala na prdel.   Zpáteční cesta byla docela únavná, po jídle a vyčerpávající koupeli spali na lodi skoro všichni. Dorazili jsme téměř společně se západem slunce, ale s konstatováním, že jsme si užili nádherný den.

Třetí den už holky zase vyrazily společně s námi. Zatáhlo se nebe a zlověstné mraky věštily bouřku. Trochu deštíku se přehnalo, ale pak se počasí umoudřilo, tak jsme vyrazili na východ ostrova, navštívit další kamarádku Editku s jejím úžasným malým synkem Máriem do Liapádes, cestou zpátky jsme zkoukli klášter v Paleokastríse a skončili, jak jinak zase v taverně, tentokráte v Lakones, kterou mám taky po léta již vyzkoušenou a kde se úžasně vaří.  Cestou jsme sjeli do vesničky Makrades, kde je podél cesty spousta obchůdků s různými dobrotami, výrobky z olivového dřeva a cetkami všeho druhu. Roman se zamiloval do maličké skříňky, která po otevření spustila písničku Řeka Zorby a ukázala své tajemství, kterým nebylo nic jiného, než maličká lahvička ouza se skleničkou. Byl tak u vytržení, že neodolal a nakonec si krabičku odnášel s sebou s úsměvem na rtu. Před tím si ale neopomněl vyzkoušet různé čepice, které obchůdek nabízel, od námořnické, až po gruzínskou papachu. Řvala jsem smíchy, protože mě na začátku výletu upozorňoval, že není fotogenický a nerad se fotí a tady mi pózoval, že kdybych měla starý, klasický foťák, tak bych nestíhala vyměňovat kazety s filmem.  Rozhodla jsem, že pojedeme omrknout i nejhezčí pláž na ostrově, Ag. Georgios na východě. Trošku jsem se sekla v navigaci a místo na hlavní cestě jsme se ocitli v olivovém háji, na cestě, určené snad jen pro traktory. Neuvěřitelné díry v asfaltu byly naprosto nepřehlédnutelné.

Roman kličkoval zkušeně mezi dírami v silnici, my s holkami raději vystoupily, abychom ještě více auto nezatěžovaly a jedna přes druhou ho navigovaly, kudy je nejlepší projet. Do protivky se vyřítilo taky podobné auto, jaké jsme měli my, byli zoufalí, protože jedním kolem do té velké díry na cestě zapadli. Samozřejmě to byli češi. Pomohli jsme jim dostat se z té šlamastyky a pomaličku pokračovali dál, až jsme se dostali konečně zase na hlavní cestu. Prohlédli jsme si pláž Ag. Georgios, já hlavně hotely, které v této oblasti nabízím a pak jsem určila další směr. Kousek od této pláže je maličká, typicky řecká vesnička, Afionas. Malé , bílé domečky, okenice lemované modrou barvou, kytičky na zahrádkách, úžasný klid a řecká pohoda, nás doslova pohltily. Byli jsme doslova v ráji.  Večer , plni dojmů, jsme se vrátili do Benitses za Ivetkou.

V noci se přehnala docela slušná bouřka. Holky nám zmizely někde v uličkách Benitses a my s Romanem vyjeli spolu na jih, prozkoumat jižní pobřeží. Na jihu Korfu toho moc není. Počasí nebylo moc vlídné a tak jsme jeli cestou necestou, až jsme dorazili do přístavu Petriti. Lodičky se tam houpaly na vlnách  a mraky se neskutečně mračily. Až z nich šel strach. Roman si hned našel zábavu a umluvil mě, abych nafotila seriál fotek, kdy mu jako uplavala loď, další fotka byla, jak ji vyhlíží, další jak ji jako našel a následně si ji přitahuje  k molu. Pokud by nás dva někdo pozoroval, jistě by si ťukal na čelo. Zastavili jsme se v taverně v Boukari a dali si taramosalatu a retsinku k tomu. Vůbec nám nevadilo, že mírně prší. Pozorovali jsme lidi kolem a užívali si to všechno řecké.

Večer jsme se všichni společně vydali na návštěvu hlavního města a také na návštěvu k Pavle – ostrovance, která nás všechny pozvala k sobě domů na pivo. Nejprve jsme proběhli uličky Kerkyry, ochutnali dobroty, které vám tam nabízejí místní obchodníci na každém rohu a na chvíli usedli na Liston, věhlasné to náměstí hlavního města. Dali jsme si pivo a oni nám k tomu donesli chuťovky na zakousnutí a nádhernou karafu s vodou a s nápisem "Liston". Romanovi se karafa okamžitě zalíbila a tak mě zlomil, že jsem se ptala číšníka, zda je karafa free. Číšník odpověděl, že ano, tak jsme karafu dali do tašky a vydali se k Pavle na návštěvu. Ta, když viděla, co máme, dostala půlhodinový záchvat smíchu a nechtěla věřit vlastním očím. Když jsem jí vše vylíčila, řvala smíchy ještě více a prý :" Edi, mě fascinuje, že si vždycky všechno z angličtiny přeložíš tak, jak ti to vyhovuje, protože čísník tím, že ti odkýval, že to je free, jistě myslel, že ta voda je zdarma!" Pak nám vyprávěla, jak měla před čtrnácti dny na Korfu kamarádku, které se taky karafa velmi líbila a číšník ji  ani za 10 euro nechtěl prodat, protože jim to prý lidi kradou, rozbíjejí a oni jich mají málo. A my karafu máme. Byl to skvělý večer, vyprávěly se vtipy, zážitky a pozdě v noci jsme se vydali zpět do Benitses.

Další den se trochu počasí umoudřilo, tak jsme vyjeli na severozápad. Nebyla jsem tam léta, takže mi přišlo dobré vidět zase Logas beach, kde mají nádhernou prosklenou vyhlídku přímo nad mořem, prošli jsme se k Perouládes, mraky si hrály se sluníčkem a fotky z této doby prostě nemají chybu. Protože jsme měli hlad a nebylo odsud daleko Asktrakeri, jeli jsme znovu do taverny Tří bratří k Jorgosovi na dobroty z moře. Cestou zpátky jsme to vzali vnitrozemím a toulali se cestou necestou.

Je opět pod mrakem a my se vydali ještě jednou na jih, směrem do Kavosu, kde je převážně anglická klientela. Bylo mi dokonce dovoleno řídit, tak jsme si to užívala. Dojeli jsme až do Kavosu, kde právě stál připravený trajekt a mohla do něj najíždět auta. Nikde nikdo. Dvě auta už na palubě byla. Tu mě Roman hecl a říká:" Že tam nevjedeš?" To neměl říkat, protože v ten moment jsem se rozjela a už jsem byla na palubě, tam jsem se vytočila a jela zpátky. Všichni tři v autě oněměli, protože to naprosto nečekali. Ani Roman ne a to už je co říci. V podvečer nám ještě vyšel čas navštívit Achillion císařovny Sissy, kousek od Benitses, sice bylo zataženo, ale to nás nemohlo odradit od návštěvy tak nádherného sídla a zahrad. Fotek jsme měli spoustu a zážitků taky. Druhý den byl totiž zase pátek a my měli vyrazit směrem k domovu. Ivetka pro nás ještě poslední den uspořádala grilovací párty se svými  syny a brzy ráno se jelo na letiště. Pršelo. A mě tekly slzy. Ostatně – mám to tak vždycky. Byla to krásná dovolená a my si ji užili se vším všudy a věřím, že nebudu sama, kdo se tam bude ráda vracet.   Takže příští rok zase? Jasu Kerkyro! Jasu přátelé!

    Gaudí byl prostě borec. Skláním se před jeho uměním. Možná proto jsem chtěla letět do Barcelony už dávno, ale tak nějak nebyl čas. Tentokráte to vyšlo. Úplně naslepo jsem blokla ubytování a letenky, ověřila si na googlu polohu hotelu a doufala, že to nebude nikam daleko a už jen stačilo sbalit pár věcí do kufříku a vyrazit. Jeli jsme s manželem jen sami dva. Odlet byl jak jinak než z Vídně. Mám to tam s lehkou nadsázkou řečeno, docela dost  zmapované, zajištěné parkování a vcelku nic by mě tam nemělo překvapit. Tak když odtud odlétáte i třikrát do roka, tak to tak je. Odlet byl v poledne, což mi maximálně vyhovovalo, protože let do Barcelony trvá cca 2 hodinky a přeprava z letiště El Prat na náměstí Catalunya, potažmo na bulvár La Rambla, kde jsme měli zajištěno ubytování přibližně hodinku. Už přílet do Barcelony byl fascinující, letadlo přeletělo už v poměrně nízké letové hladině nad mořem po okraji Barcelony a já rozeznávala jednotlivá místa, která jsem měla nabiflovaná z googlu. Tak nějak mi to udělalo obrovskou radost, že se googl nemýlil. :-)

   Přistáli jsme. Příjemný a teplý vzduch nám vnikl do nosních dírek, svlékli jsme bundy a v tričku se vydali hledat transfer z letiště na náměstí Catalunya. Musím podotknout, že to mají v Barceloně fakt zmáklé, autobus, odjíždějící každých 10 minut, jsme našli hned a bez problémů. Autobus přijel a jeho pravá strana se doslova vyfoukla, aby lidé mohli nastupit i bezbariérově, po nástupu všech se zase nafoukla do původních proporcí, wifi v autobuse byla samozřejmostí, u řidiče jsme koupili jízdenku za 5,9 euro, ocenili velký prostor pro uložení kufrů pasažerů, usadili se a vyrazili do víru velkoměsta. Jízda byla příjemná a já měla oči navrh hlavy už při pohledech z autobusu. Ještěže jsem nahlas nevykřikovala jako malé dítě. Moc ale nechybělo. Svítilo slunce a Barcelona se zmítala v nádherných barvách a stínech.

   "Plaza Cataluňa", oznámila paní z reproduktorů v autobuse a pro nás to byla konečná. Náměstí Catalunya je velkolepé a jistě dobrá adresa jak pro hotely, obchody, ale i pro bydlení. Jedním slovem .- krása! Uprostřed náměstí je několik krásných kašen, ze kterých neúnavě crčí voda proudem. Ten, kdo se z kašny napije, Barcelonu si jistě zamiluje. Já to pít nemusela. Zamilovaná jsem i tak. Ale snad to byly trochu i obavy z infekce, kolem spousta holubů, kteří se fakt nedívali, kam kálejí. Do hotelu jsme to měli fakt kousíček, asi 200 metrů. La Rambla, největší Barcelonský bulvár je nádherná a majestátně lemovaná platany, cesta vede pouze po okrajích a prostředkem korzují lidé, je tu velká škála  stánků s nejrůznějšími tretkami a občerstvením a samozřejmě s veškerým vybavením pro fandy fotbalu, jak jinak než s nápisy FC Barcelona.

   Náš hotel vypadal skromně a skromný i byl, ale stejně to bylo jen na přespání, jeho strategické místo bylo nade vše. V Barceloně je v centru ubytování poměrně drahé, proto jsem zvolila levnější variantu, nicméně opravdu v samotném srdci. Všude jsme to měli kousíček. Ubytovali jsme se a vyrazili prozkoumat aspon La Ramblu. Došli jsme do gotické čtvrti a hned nám do oka padla krásná gotická katedrála Santa Eulalia, postavená na počest malé holčičky, které bylo asi 12 let, když byla krutě umučena za svou víru. Katedrála mi hodně uvnitř připomínala katedrálu na Mallorce v hlavním měste, katedrálu La Sea, kterou mimochodem také restauroval můj oblíbenec Antoni Gaudí. Vstupné bylo v normě, 7 euro. Když jsme vyšli z katedrály, sluníčko už bylo poměrně nízko a ty pohledy nezapomenu. Před katedrálou na schodech hrál nějaký člověk na kytaru všecno možné, od Beatles, po španělské rytmy, prostě jsem se usadila na schody a zpívala si s ostaními. Bylo mi báječně. Miluji takovéto momenty v životě. Najednou si uvědomíte, jak je ten život nádherný! :-) Na okraji náměstí jsme narazili na hospůdku, která se hrdě pyšnila nápisem, že nabízejí hlavně "tapas", tedy španělské předkrmy všeho druhu. Chtěli jsme ochutnat co nejvíce ze španělské kuchyně a tak jsem objednala asi 8 různých druhů, dvě sklenice piva a bylo nám fajn. Jídlo jsme si pak rozdělovali, jak to postupně přinášeli, zkoušeli z každého druhu a hodnotili místní kuchyni a většinou uznale pokyvovali hlavou.Když vám to někdo tak krásně nachystá a naservíruje, to se pak hodnotí! :-) Byla už tma a my vcelku rychle našli náš hotel na hlavním bulváru.

   Ráno mě vzbudilo šimrání sluníčka na nose a doslova křik racků, kteří jakoby se hádali, sedíc na rameni velkého jeřábu, který byl od nás asi 100 metrů vzdušnou čarou. Byli hezky nasvícení, ale hádali se teda zodpovědně.Do toho se ozvaly zvony ze Svaté Eulálie, kterou jsme z okýnka hotelu taky částečně viděli. Nádherné probuzení. To mám ráda už z dob, kdy jsem byla na návštěvě v Kerkyře u přátel a Sv. Spyridon byl svým zvoněním téměř na dosah.Vydali jsme se do města na snídani. Za rohem jsme objevili bezvadnou kavárničku, kde nabízeli od sladké varianty snídaně, po bagetky,  sýry, zkrátka co máte rádi. Přemítali jsme co dál. Měla jsem původně vymyšleno, že budeme zřejmě většinu atraktivních míst navštěvovat taxíkem, protože můj muž by to po svém úrazu páteře pěšky nezvládal. Na radu našeho kamaráda Oty, který zná Barcelonu jako své boty a často sem jezdí hlavně jako průvodce jedné cestovní kanceláře, jsme šli hledat na náměstí Catalunya turistické autobusy, které by nám také hodně mohly pomoci. Byla jsem udivená, ne-li v šoku, jak jim to tady bezvadně funguje a dělají pro turisty podle mě opravdu maximum.

    Cena za celodenní jízdenku je 27 euro, dvoudenní pak za 38 euro. Zakoupili jsme jízdenku, nastoupili na modrou trasu a byli upozorněni, že ji máme uschovat, pro případ, že bychom na některé zastávce na trase zajímavostí vysedli, jelikož můžeme do dalšího autubusu, jedoucího tu samou trasu přibližně v desetiminutových intervalech,  opětně nastoupit, případně přestoupit např. na náměstí Espaňa na trasu červenou, nebo u moře na na trasu zelenou.Jak jednoduché a vymakané! Jednoduše se tak přesouváte tam, kam chcete a prohlédnete si, co chcete vy. Samozřejmostí byla zase v autobusech wifi a u patrového autobusu chyběla střecha, takže když svítilo sluníčko, což byl i náš případ, usadíte se nahoře a máte Barcelonu jako na dlani. Byla jsem jako japonský turista a lítala s foťákem z místa na místo jak urvaná z řetězu!

   První den jsme projeli téměř celou modrou trasu, bylo nádherně a svítilo sluníčko, takže jsme přesedli na červenou trasu a pak  jen vysedli u lanovky na Montjuic, kde je stará vojenská pevnost a úžasný výhled na celou Barcelonu včetně přístavu. Vstupné na pevnost je 5 euro, lanovka vyšla na 11,5 euro při cestě nahoru a dolů.  Zpátky dolů lanovkou jsme jeli už  když bylo sluníčko poměrně nízko, takže barvy, kterými Barcelona hrála, byly dokonalé. Projeli jsme celý přístav, kde je vztyčený velký sloup s Kryštofem Columbem, který svou vzpřímenou paží ukazuje směrem k Americe. Projeli jsme pak celou gotickou čtvrtí a zpátky na náměstí Catalunya jsme dorazili skoro za tmy. Měli jsme vše zmapováno a začali plánovat druhý den. Jak jinak než v restauraci. Objednali jsme si několik druhů tapas a pivo a pozorovali cvrkot na bulváru La Rambla. To, co si dovolí na tomto bulváru na hlavní cestě, kde jezdí auta poměrně dost roychle, cyklisté nebo kluci na skateboardech, by vám hlava nebrala. Při překliknutí semaforu na zelenou to bylo jako u startu Velké ceny.  Nejprve vyrazili kolaři a motorkáři, resp. skútraři, jelikož se při červené prodrali do předních řad a následně auta a tu a tam před nějakým opozdilým autem se přichomýtl nějaký  klučina na skateboardu. Neuvěřitelné a s mým mužem jsme konstatovali, že u nás by to zřejmě možné nebylo. To by bylo nadávek a troubení! A tady to probíhalo před našima očima naprosto v  klidu.

    Druhý den bylo jasno.  Nejen na obloze.  I nám. Po výborné snídani - podávala se Balantinka s ovocem, bylo rozhodnuto. Jako prioritu číslo jedna jsme ujednali, že musíme navštívit hned po snídani Sagaradu Familii, kterou začal mladý architekt Antoni Gaudí stavět   v roce 1883 a stavba stále není dokončená. Gaudí zasvětil stavění katedrály většinu svého života, ale bohužel v roce 1926 přišel v důsledku dopravní nehody o život. Téměř o sto let později čeká jeho velké dílo ještě stále na dokončení. Zakoupili jsme svtupenky za 15 euro, ale čekalo nás nemilé překvapení, že prohldíka bude následovat až za 4 hodiny. Mají takto regulováno zřejmě počet prohlížejících a na hodinu, kdy jsme se dostavili, to bylo už vyprodáno. Nastoupili jsme tedy znovu do turistického autobusu a pokračovali do parku Güell, který vznikl jako uskutečnění jednoho snu a překypuje tajemnou Gaudího symbolikou a odvážnou fantazií. Park je osázen nejen platany a jehličnany, ale i palmami, všudypřítomní marocčtí prodejci všeho možného se nám pletli pod nohama a když zahlédli policistu, ve mžiku měli své zboží v ubrusu nebo šátku sbaleno a dělali jako že nic. Hra na kočku a na myš. Doslova.Dali jsme si kávu, poseděli na sluníčku v parku a vydali se na cestu zpět ke katedrále. Byla jsem úplně v klidu, jelikož jsem do té doby naprosto netušila, co mě čeká. Katedrála je z venku krásná a zajímavá a velmi fotogenická, ale jakmile vejdete dovnitř, tak pokud máte v sobě trocha estetiky, tak vám prostě spadne brada. Mě to vzalo i řeč. Ty barvy z okenních vytráži ve spulupráci se sluníčkem dělaly divy a já si mohla hlavu ukroutit. Něco tak velkolepého jsem opravdu nečekala. Vždy byla můj největší favorit katedrála Aya Sofia v Istanbulu, ale Sagrada Falimilia se k ní přidává, takže v katedrálách mám favoritky dvě. :-) Je těžké popsat slovy, co njede ani vyslovit. Nádhera se snoubila s dokonalostí i nedokonalostí, nepravidelností, laškovností, barevností, zkrátka opravdu je těžké nacházet další a další slova, která jí jsou schopná vystihnout. Vrátili jsme se na bulvár La Rambla a prošli se dolů na tržnici La Buqueria, kde koupíte všechny možné dobroty. Zase ta barevnost všeho zboží a škála nádherných, usmívajících se lidí, něco úžasného. Zasedli jsme k poslední večeři, zapili smutek, že další den odlítáme pivem a já posléze i samngrií a šli spát.

   Třetí den jsme toho už moc nestihli, opět korzo po bulváru, kde se všechno každou vteřinu mění a je pořád na co se koukat, v kavárně jsme si dali snídani a odešli na náměstí Catalunya na Aerobus, který nás odvezl na letiětě El Prat. Odlet byl smutný. Nechtělo se mi. Barcelona je  opravdu nádherná a mohu vám ji jen vřele doporučit. Každopádně já se tam už teď chystám přístí rok na jaře. Vidět Barceonu v květu - tak to si nemohu nechat ujít.! Takže, jak říkají Katalánci - Adeú Barcelona, vrátím se co nevidět. Je to zkrátka další moje láska na celý život.